OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mé sny se stávají skutečností - 7. kapitola

23.06.2011 (15:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 692×

V půl šestý jsme zabalili ručníky, uklidili je do tašky a šli jsme domů. Ještě pořád jsem usilovně přemýšlela, co budu dělat a šla jsem pomalu a zamyšleně.

„Neloudej se nebo nestihneme připravit večeři, až přijde Rey.“ Jeff počkal až jsem k němu došla chytil mě za ruku a táhl mě domů.

Když jsme vešli do dveří odnesl věci do ložnice a začal vytahovat nějaké jídlo.

„A co máš v plánu mu uvařit? Pomůžu Ti.“ Došla jsem vedle Jeffa nahlédla přes rameno, co vyndal a zezadu ho pořádně objala, abych se ujistila, že vím, koho doopravdy miluji.

„Uvařil bych kousky kuřete se sójou, se zeleninou, hranolky a s mandlemi, takovou tu směs.“

„Jo, tohle. Určitě, to mu bude chutnat, chceš s něčím pomoct?“ Otočil se, usmál se na mě a z vrchu mě políbil.

„Pomůžeš mi tím, že tu se mnou v kuchyni budeš a budeš si se mnou povídat, ale nesmíš mě rozptylovat. Protože ty jsi ta tajná ingredience a tajemství úspěchu.“

Tak jo, tohle si každopádně zaslouží nějakou cenu za roztomilost. Nevím proč se tohohle večera tak bojím. Samozřejmě, že miluji Jeffa a nikdo mu není konkurencí a hlavně to nikdo nemůže ohrozit, ani Rey.

Takže Jeff vařil, já vyprávěla občas jsem za nim došla, objímala ho a zasypávala pusami.

Ve tři čtvrtě na sedm bylo jídlo uvařeno a u stolu jsem seděla já, Jeff a Rey.

Rey vyprávěl jeden příběh a já s Jeffem jsme se neustále smáli. Rey je opravdu vtipnej… a krásnej…

„NE! Vůbec, zapomeň na tyhle věci a koukej je vyhnat z hlavy! Jestli sis nevšimla, naproti tobě sedí Jeff, kterého oddaně miluješ a on tebe. Hele, nekoukej na Reye… Přikazuji Ti přestat se na něho koukat…“

„Vnímáš mě?“ Zatřepala jsem hlavou, až se mi do obličeje dostaly mé tmavě hnědé vlasy.

„Co? Ano, vnímám,“ usmála jsem se na Jeffa a začala jsem ho vnímat a usmívat se, když vyprávěl nějakou naší společnou historku.

Později jsem sklízela ze stolu talíře, skleničky, misky a Jeff odvedl Reye do obýváku. Naskládala jsem nádobí do myčky a opřela jsem si hlavu o pult. Potřebovala jsem si tu hlavu vyčistit. Tenhle večer bude ještě divoký. Hlavně musím vydržet. Vím na sto procent, že Reye nemiluju, takhle si to budu opakovat ještě párkrát a uvidím, jestli se přes jeho návštěvu dokážu přenést.

Je deset hodin večer a už asi půl hodiny sedím s Reyem sama v obýváku. Jeff šel do kuchyně připravit pití. Rey se pořád na něco vyptává.

„Má tak úžasně sametový hlas. A ten úsměv, sakra, je dokonalý!“

„Máš krásný, dlouhý vlasy. Ty se jen tak nevidí.“

„Dobře, jen klid. To že pochválí vlasy nic neznamená. Uklidni se!“

„Tak kde je ten Jeff? Jeffe!?“ Rey křikl a za chvíli z kuchyně přišel Jeff a nesl všem pití. Poskládal je na tácky na stůl a pak si sedl na křeslo vedle mě a objal mě.

Zachytila jsem Reyův pohled. Nedokázala jsem si ten pohled vysvětlit. Vypadal jako by byl smutný. Ale to by přece nedávalo smysl. Jen si prostě neumím vysvětlit pohledy. Jeff pak vyprávěl historku, co zažil s Reyem, najednou mi přišel ten večer tak klidný, že jsem se poddala a smála se s Reyem a Jeffem.

V půl jedný ráno se rozhodl Rey jít domů. U dveří jsem se s ním loučila a on čekal, až mu Jeff donese domů ještě nějaký chlebíčky, co se nedojedly.

Najednou se čas zpomalil a já cítila na své ruce dotyk. Podívala jsem se na ruku a všimla si, že mě za ruku chytil Rey. Ztuhla jsem, svět se zastavil a já koukala na naše spojené ruce. Do očí se mi draly slzy. Zamrkala jsem a vzhlédla k němu. Usmál se, byl to takový ten úsměv, který byl smutný. Jako by věděl, že tohle je jediná chvíle, kdy mě může na pár minut chytit za ruku. Ozvaly se kroky. Vytrhla jsem se mu a ještě pořád přemýšlejíc nad touhle podivnou chvílí koukala do blba.

„Tady máš ty chlebíčky. Sněz je, než se zkazí. Dík za skvělý večer a dobrou.“ Jeff zamával Reyovi, který zmizel ve svém autě a odjel.

Jeff mi odhodil vlasy z obličeje a usmál se. Dlouze mě políbil a pak prohlásil: „A my jdeme taky do postele, celý večer se těším, až zapadneme společně do postele.“ Pak mě vzal do náruče a odnesl do ložnice a tam jsme měli konečně čas na sebe, jestli mi rozumíte…

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé sny se stávají skutečností - 7. kapitola: