Mé sny se stávají skutečností - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je tu čtvrtý díl... Příběh se mi začíná opravdu líbit... :) Doufám, že se líbí i vám a bude mít dobré ohlasy. :)
Pátý díl bude co nejdříve.. :)
Příjemné čtení, Arterie :)

15.06.2011 (11:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 654×

Zbývá tu tak sto lidí včetně mě. Všichni si nadšeně vyprávějí, jaké to bylo a popisují jaká část se jim líbila více. Když už je kolem mě prázdno tak seskočím ze zídky a jdu směrem k východu. Ještě si naposledy prohlédnu, jak to tu vypadá a pak smířeně projdu vraty pryč. Ale stejně ještě nejdu domů.

Chvilku stojím na schodech, a když není vidět ani noha, na schody si sednu a pozoruji měsíc a hvězdy jak svítí a jak jsou krásný. Tenhle přenádherný pocit mě asi dnes už neopustí. Mám pocit jako bych měla vzlétnout. Až tak je to úžasné. Ale na druhou stranu je mi dost líto, že jsem se nedotkla ani Reye a ani Jeffa, ale život je občas nespravedlivý. Hlavně že jsem je viděla na živo. Najednou se zamnou někdo objeví. Vidím, jak se nade mnou sklání stín.

„Pozoruješ nebe za noci? Je to krása, co?“ Stále koukám na hvězdy a nemám náladu si povídat s někým, kdo mi za to nestojí. Dneska už chci být jen sama se sebou a přehrávat jaký byl dnešní večer.

„Tak, jak se Ti líbila show? Myslím, že to mělo malé chyby.“

„Tak to jste vedle. Já žádné chyby nezpozorovala, jediné co mi vadilo, bylo, když přiběhl CM Punk a srazil Jeffa. Skoro byl u mě.“ Sice toho chlapa neznám, ale potřebovala jsem někomu říct, jak trpce mne to zklamalo.

„Ty Jeffovi fandíš?“

„Fandím je slabé slovo. On je nejdokonalejší z těch lidí tam. A bohužel jsem si s ním neplácla, ale to není podstatné, hlavně když jsem ho viděla na živo.“ Cítím jak se mi ženou slzy do očí. „Ale no ták. Přece kvůli tomu nebudeš brečet? Co si ten chlap pomyslí? Jak říkáš, hlavní je, že jsme je viděli no ne?“ Teda, můj vnitřní hlas mě moc nepřesvědčil, ale slzy jsem tím zahnala.

„Co takhle malé odškodné?“ Tak a je to jasný, chlap je úchyl a chce po mně prasárny. Už se otáčím, abych mu řekla, že musím jít, ale slova mi uvíznou v krku, oči se mi rozšíří, pusu mám pootevřenou.

Přede mnou stojí Jeff. Ve své plné kráse. Zblízka si prohlížím dokonalé křivky jeho obličeje, hloubku jeho očí, jeho nádherný úsměv, který odhaloval jeho dokonalé, bílé zuby. Vlasy měl rozpuštěné, měl na sobě normální černé tričko a na rukách jak jinak než jeho milované síťky. Neschopna slova jsem ještě pořád koukala a usmívala se. Ticho prolomil Jeff.

„Ty jsi ta, kterou jsem viděl, když jsem šel k ringu, co?“

„J... jo, to jsem byla já.“ Pořád jsem nemohla uvěřit, že stojí tady u mě a povídá si se mnou.

„Vypadáš docela překvapeně, že mě vidíš.“

„Ještě aby ne. Vždyť tu stojíš se mnou!“ Tolik jsem si přála, aby Jeff nezmizel a kdyby náhodou musím znát přesný popis obličeje. Všechny krásné detaily jsem si zapamatovala a pak jsem zaregistrovala pár slov z toho, co povídal.

„… támhle… na kafe?“

„Ty vole, nechci nic říkat, ale Tvůj mozek si právě myslí, že Tě Jeff zve na kafe támhle do té kavárny! Tak se koukej probrat…“ Zatřepu hlavou a zeptám se ho ještě jednou.

„Jestli by sis nezašla popovídat támhle do té kavárny na kafe, protože vypadáš docela ztrhaně a navíc se rád něco dozvím o své fanynce.“ Miluji Tě osude! K nebi jsem zvolala pár neslyšitelných, děkovných slov a vydala jsem se směrem svému osudu za Jeffem, který měl namířeno do kavárny, kde chtěl o mně něco zjistit. Tohle bude ještě dlouhá noc. Ale moc se na ni těším.

„… takhle to bylo. Média vždy přehání. Hlavně ty dnešní programy na úpravu fotek a videí jsou přesná až moc. Už je pozdě, měli bychom už jít.“ Rozhlédla jsem se. Kavárna byla i takhle pozdě v noci narvaná. Takže majitelé ani nezavřeli, aby ještě udrželi tržbu. Hezké.

Pohlédla jsem na Jeffa a přikývla jsem, protože jsem ho nemohla dál zdržovat, měl své povinnosti. Vstala jsem a vzala si tašku. Jeff, který si vyhádal, že zaplatí za kafe nechal ležet na stole peníze a vyšli jsme před kavárnu.

„Úžasně strávený čas, díky tobě a je mi líto, že se musíme rozloučit, bavil jsem se.“ Jeff se nahnul a objal mě. Zavřela jsem oči a tentokrát to neudržela a po tváři mi sklouzla slza. Slza byla napůl ze smutku, že se musím rozloučit a napůl ze štěstí, že mě Jeff objal a co víc, že si mě Jeff všiml.

Nejistě jsem ho také objala, a když mě pustil, otočil se a šel směrem k autu, kde na něj čekal, nejspíše jeho manažer. Cestou mi ještě zamával a usmál se. A pak mi zmizel z dohledu. Skrz slzu jsem se usmála také a otočila to na druhou stranu a šla jsem domů. Sebou jsem si nesla pocit naprosté úspěšnosti a výjimečnosti.

„No řekněte, komu se poštěstí, aby seděl na kafi s někým, koho miluje a šance ho potkat je jedna ku milionu?“

Domů jsem dorazila ke čtvrté hodině ráno. Dnes se asi vykašlu na školu a budu spát. A umyju se až se vzbudím. Došla jsem do svého pokoje a začala ze sebe rvát oblečení. Něco mi vypadlo z kapsy. Rozevřela jsem to a už jsem šla ke koši. Ale pak jsem to otočila ke svému stolu, vzala mobil a začala opisovat, na papírku totiž stálo: 807 467 334 – napiš nebo zavolej, budu čekat :).

Nějak se mu podařilo strčit mi ten papírek do kalhot. Jak to udělal to opravdu nevím, ale mám číslo na Jeffa. Což je prostě bomba. Jdu si lehnout a ještě dlouho se usmívám, protože osud mi připravil vyšlapanou cestičku kopřivami, která vede ke zlatému dolu.

Usínám a pomalu se mi začíná vybavovat sen o tom jak spolu žijem a jak moc jsme spolu šťastní.

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování