OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lyžák - 14. kapitola

29.07.2012 (19:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1343×

Lyžák - Martinova zpověď 

Po dlouhé době koukání do stropu jsem si uvědomila, že mi je celkem zima. Někdo nechal v pokoji otevřené okno a stáhnul topení. Okno jsem zavřela, topení přidala a zalezla si do postele. Chtěla jsem si vzít sluchátka, ale nakonec jsem jen zavřela oči, i když jsem věděla, že neusnu. Najednou jsem zaslechla tiché zaklepání na dveře. Neodpovídala jsem, protože to mohl být jedině Martin. Nechtěla jsem s ním teď trávit čas. Nechtěla jsem být v jeho přítomnosti. Chtěla jsem, aby odešel. Doufala jsem, že odejde, když neuslyší odpověď. Mýlila jsem se. Potichu vešel do pokoje. Zavřela jsem oči a předstírala, že spím. Martin se posadil na postel a pohladil mě lehce po rameni. Nic jsem neudělala, tak usoudil, že spím.

„Lin, vím, že spíš, a proto si myslím, že je ta nejlepší doba, abych ti řekl, co mám na srdci. Ty se to pak nikdy nedozvíš a já budu mít čisté svědomí, že jsem ti to řekl. Strašně dlouho tě už sleduju ve škole. Nikdy sis toho nevšimla, protože se věnuješ jen svým učebnicím a sešitům. Málo kdy koukáš kolem sebe, ale když koukáš, tak nikdy nechceš vidět, co bys měla. Už nějakou dobu jsem si říkal, že tě někam pozvu, ale ty jsi vždy tak uzavřená a nikdy nikoho nepustíš blíž. A pak v tom autobuse, jak jsi na mě spadla. A potom, jak jsem vedle tebe ležel a jak jsem ti mohl pomoct z těch schodů, připadal jsem si tak nějak blíž. Doufal jsem, že bych mohl mít šanci, jenže pak se vždycky zastavím a řeknu si: „Jo, ty blbče jeden, zapomeň na to. Vždyť je šťastná s Lukášem. Zapomeň na to.“, pak si nafackuju a stáhnu se zpátky. Chci, abys byla šťastná. I když to nebude se mnou…“

Martin se zvedl z postele a odešel. Slyšela jsem zaklapnout dveře. Zůstala jsem ležet na boku jako přimražená a nedokázala přimět svůj mozek, aby přemýšlel. Aby přemýšlel racionálně. Stále mi v hlavě zněla Martinova slova. Jak dlouho už tohle trvá?! Jak dlouho už působím tak nepřístupně?! Zvedla jsem se a chvíli se pokoušela procházet po pokoji, i když pro mě každý krok znamenal jenom ostrou bolest v kotníku. Po chvíli jsem se zastavil a rozhodla se. Musím si s Martinem promluvit. A musím to udělat teď, dokud tu nikdo není. Zamířila jsem k němu do pokoje.

„Ahojky, můžu dál?“ zeptala jsem se po zaklepání.

„Jo, pojď,“ řekl a nepřestával hypnotizovat stěnu před sebou. Jakmile jsem si k němu přisedla, narovnal se, jeho rysy ztvrdly a mě bylo jasné, že tu je ten Martin, kterého jsem potkala na snídani.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a položila mu ruku na rameno.

„Nic. Co by mělo být?“

„Včera ses choval tak mile a byl jsi tak příjemný, ale když jsem tě viděla ráno, tak jsi byl chladný a odměřený. Při snídani jsem tě zdravila, ale ty ses ani nenamáhal, aby ses na mě povídal. Co jsem udělala?“

„Nic.“

Došlo mi, že tohle nikam nepovede, protože Martin se zaseknul. Sebrala jsem se a chtěla odejít, ale ve dveřích jsem se zastavila.

„Nevěřím, že to, co jsi říkal předtím u mě v pokoji, byla pravda. Kdyby to pravda byla, tak se teď nechováš jako naprosté hovado,“ řekla jsem a odešla. Ještě jsem slyšela, jak za mnou volá, ale nechtěla jsem se vracet a nechtěla jsem se s ním bavit. Zamířila jsem ke schodům a rozhodla se, že si půjdu pro čaj. Zamířila jsem dolů, ale asi přecenila zdravost mého kotníku a šlachy. Na druhém schodě se mi kotník podlomil a já s rachotem spadla. Martin se vyřítil z pokoje a div taky nespadl.

„Lin, co je? Co se stalo?“ začal hysterčit, jako kdybych byla na smrt zraněná.

„Martine, zaprvé, uklidni se. Zadruhé, nic se nestalo. Spadla jsem ze schodů,“ odpověděla jsem podrážděně. Pokusila jsem se vstát, ale cítila jsem ostrou bolest v kotníku. Věděla jsem, že tohle není normální, protože takhle to nikdy nebolí. Nejspíš si budu muset popovídat se zdravotnicí, až k ní večer půjdu.

„Aha. A nemůžeš se postavit. Jo, to je opravdu nic. Tak jdeme,“ řekl a než jsem stačila protestovat, tak mě držel v náručí a nesl do pokoje. „A myslel jsem to vážně,“ dodal, když mě pokládal na postel.

„Hm,“ zamručela jsem. „Podal bys mi prosím trochu sněhu?“ zeptal jsem se a začala povolovat obvaz. Během chvilky ležel vedle mě pytlík se sněhem. Začala jsem si nohu ledovat, abych jí večer neměla oteklou jako pomeranč.

„Nemáš zač,“ pronesl sarkasticky a já měla největší chuť po něm ten pytlík se sněhem hodit. „Měla bys jít za zdravotnicí,“ poznamenal, aniž by se dál vyjadřoval k předešlému tématu.

„Jo, stejně za ní večer musím, tak jí to řeknu.“

„Až večer?! Co když to máš zlomený? Co když je to něco horšího?“ Okamžitě myslel na ty nejhorší scénáře.

„No, tak to bude zlomený! Dají mi nohu do sádry a budu chodit s berlema! Nic víc, nic míň! Sice si nezalyžuju do konce týdne, ale aspoň budu moct zůstat tady! I když… i když to asi není nejlepší nápad,“ poznamenala jsem.

„Jak to myslíš?“ zeptal se nechápavě.

„Jak asi?! Ty jsi na mě buď strašně milý, nebo se chováš jako idiot a jsem pro tebe vzduch. Nemohl by ses už rozhodnout?!“

„Myslíš, že je to tak snadný?! Chci, abys byla šťastná, ale jak se zdá, tak mě k tomu nepotřebuješ?! A být tvůj kamarád?! Víš vůbec, co to stojí? Poslouchat, jak je Lukáš skvělý, jak je Lukáš tohle a tamto. Radši bych byl, kdybys takhle mluvila o mně, ale s tím asi nic neudělám. Nebo snad jo?!“

Teď jsem v konci. On chce, abych se teď hned rozhodla, jestli si vyberu jeho nebo Lukáše?! To myslí vážně?! Na chvíli jsem se pokusila urovnat ten zmatek v mojí hlavě a snažila se uvažovat. Když to vezmu logicky, tak Martin mi bude blíž než Lukáš. Bude se mnou častěji a určitě bude míň žárlit. Teda snad. Ale když tohle můj mozek začne konzultovat se srdcem, tak si uvědomím, že Lukáš je už spíš moje minulost než přítomnost, protože už dávno přestal být tím milým přítelem. Teď je spíš žárlivým milencem. A co cítím k Martinovi?! Něco určitě a myslím, že to není jen kamarádství. Ale je to rovnou láska?! Asi bych na to měla nejdříve přijít. Ale jak abych mu rovnou neublížila?!

„Martine, tohle nejde určit s přesností na tenhle okamžik. Lukáš je sice milý, ale teď je spíš žárlivý než cokoli jiného. Myslím, že tenhle vztah už nikam neposunu. Ale nedělej si, prosím, rovnou naděje. Vím, že tě mám ráda víc, než jen jako kamaráda, ale nedokážu přesně určit, jestli je to láska. Omlouvám se!“

Martin vypadal velice zklamaně. Mohla jsem si to myslet. Ale co vlastně čekal?! Čekal snad, že mu skočím kolem krku a půjdu do kolen?! Zná mě dostatečně dlouho, aby věděl, že to takhle u mě nefunguje.

„Chápu. Myslím, že všechno už máš. Stavím se zase odpoledne,“ řekl a já věděla, že jsme nekompromisně skončili. Pro tuto chvíli…

Děkuji všem čtenářům za komentáře. Moc mě potěšili. Slibuji, že tahle kapitola je poslední, kdy se Lin noha podlomila, ale nemůžu slíbit, že to je naposledy, kdy ji bude mít Martin v náručí. (;-))

Budu ráda za vaše komentáře a chtěla bych vás odkázat na moje shrnutí (tady), abyste mi pomohli.

Vaše Ali.

P.S.: Někteří z vás mi psali, že nechápou to Linino podlamování kotníku a že jim to přijde nereálné. Tohle jsem si říkala taky, dokud se mi to nestalo. Nikdy bych si netroufla psát o něčem, co neznám. Moc dobře znám Lininu "nemoc", protože ji sama mám. Takže mi můžete všichni věřit, že je to nepříjemné, ale reálné.

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lyžák - 14. kapitola: