OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lyžák - 13. kapitola

18.07.2012 (18:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1250×

Lyžák - Noční návštěva...

Během noci jsem se začala probouzet celkem brzy. Poprvé jsem se probudila asi v půl jedné. Bolel mě kotník a potřebovala jsem na záchod, což jsem spojila ještě s tím, že jsem si vzala prášek proti bolesti. Po chvíli jsem upadla do snů s nočními můrami, které mi občas způsobují prášky proti bolesti. Je to jejich vedlejší účinek. Když jsem se vzbudila podruhé, byly asi tři hodiny ráno. Byla jsem zpocená, po tvářích se mi koulely slzy a v ústech jsem cítila nevábnou chuť krve – kousla jsem se do tváře. Posadila jsem se na posteli a lehce si zahýbala s kotníkem. Byl ztuhlý, ale celkem nebolel. Byla jsem za to ráda, protože bych možná mohla znovu usnout a spát až do rána. Nejspíš bych to udělala, kdybych si nevšimla sedící siluety na kraji mé postele. Rychle jsem začala šátrat po brýlích, než jsem si uvědomila, že mám čočky. Přelezla jsem po posteli k sedící postavě a našla Martina, jak spí opřený o zeď. Lehce jsem zalomcovala jeho ramenem. Neochotně rozlepil svoje oči.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se automaticky, aniž bych čekala na to, až se probere.

„Hlídám tě. Nebo jsem aspoň chtěl, než jsem usnul,“ poznamenal a podíval se na moji tvář, na které stále ještě zbývaly pozůstatky slz. „Bolí tě kotník?“

„Ne, měla jsem noční můru, ale to je jedno. Budu v pohodě, ale ty bys měl jít do postele, jinak se zítra zabiješ na sjezdovce nebo na běžkách,“ začala jsem mu domlouvat, aby odešel.

„Nepůjdu nikam, protože vidím, jak jsou tvé spolubydlící neschopné.“

„Jak to myslíš?“ podívala jsem se na něj nechápavě.

„Víš, večer se zdravotnice přišla vystřídat s třídním, aby nás někdo na té diskotéce pohlídal. Našla tvoje spolubydlící a kladla jim na srdce rady, aby na tebe dávaly pozor, protože ti dala injekci proti bolesti, která může způsobovat závratě a noční můry. No, když jsem viděl jejich obličeje, tak mi bylo jasné, že to pustily jedním uchem dovnitř a druhým ven. Takže nikam nejdu,“ dodal umanutě a natáhl si nohy na postel.

„Fajn, tak si lehni,“ ukázala jsem na moji postel.

„To myslíš vážně?“ zeptal se mě nevěřícně. Jen jsem přikývla a sama si lehla. Měla jsem největší chuť mu něco odseknout, když tu minulou noc spal a vůbec mu to nevadilo, ale na druhou stranu jsem možná trochu byla ráda, že tu je ještě někdo kromě holek. Možná se mi podaří klidně usnout a spát až do rána.

Martin si lehl a já se o něj opatrně opřela. Když jsem to udělala, tak si mě přitáhl do náruče a začal mě uspávat. Celkem se mu to dařilo, protože asi tak do půl hodiny jsem zase spala. Myslím, že tu noc se mi už nezdálo nic. Ráno jsem se probudila až se zvukem mého budíku.

Bylo krásné ráno – svítilo sluníčko a obloha za oknem byla bez mráčku. Posadila jsem se na posteli a chtěla se otočit k Martinovi a probudit ho, ale on tam nebyl. Zbyla po něm jen prázdná postel.

„Mizera,“ zašeptala jsem si pro sebe, ale všimla jsem si malého bílého kousku papíru, který vyčuhoval zpod polštáře. Rozevřela jsem ho a bylo tam dost kostrbatým písmem napsáno: „Lin, když se ti něco zdá, tak mluvíš ze spaní a ošíváš se…“

Ještě chvíli jsem koukala na papírek a nějak si nedokázala vybavit, že by se mi něco zdálo. Doufala jsem, že to bylo něco normálního. Nakonec jsem nad tím zavrtěla hlavou a sedla si na kraj postele, že půjdu do koupelny. Procvičila jsem si kotník, abych zkusila jeho ohebnost a snad i stabilitu. V obvazu to moc dobře nešlo, ale doufala jsem, že se zklidnil natolik, abych dnes mohla pokračovat ve výcviku s ostatními. Bohužel jsem se mýlila. Jakmile jsem kotník více zatížila, tak se v něm ozývalo zlověstné lupání, takže jsem se snažila na něj našlapovat opatrně.

Na snídani jsem si šla rovnou pro pečivo a něco k tomu, protože jsem měla pořádný hlad. Zdravotnice za mnou přišla a oznámila mi, že dnes se výcviku účastnit nebudu, protože moje skupina jde na běžky a začátečníci jdou na lyže. Ještě mi oznámila, že na chatě se mnou zůstane někdo, aby mi když tak pomohl. Podívala jsem se na ni a nemohla uvěřit, že dneska budu prostě jen na chatě.

Naštvaně jsem si vzala dva rohlíky a džem, když jsem potkala Martina. Byl sebejistý a působil jako vždy – nedostupně, namyšleně a nejspíš i sebestředně. Prostě to byl ten starý Martin, kterého jsem znala. S Martinem z dnešní noci měl společnou asi tak jenom voňavku a obličej. Prošla jsem kolem něj a byla ještě naštvanější, protože mě ani nepozdravil. Nevěděla jsem, čím to je.

„Lin, je ti něco?“ zeptala se mě Sabina, když viděla, jak vehementně míchám cukr v čaji.

„Jo,“ zavrčela jsem. „Martin mě nezdraví, musím tu zůstat a všechno mi leze na nervy,“ procedila jsem skrz zuby.

„Tak třeba tě jen neviděl,“ pokoušela se mě uchlácholit, ale pohled, který jsem na ni hodila, jí prozrazoval, že tohle na mě dneska neplatí.

Po snídani jsem šla naštvaně na pokoj a práskla s sebou na postel. Snažila jsem se vypadat normálně, když byly v pokoji holky, ale když odešly, přestala jsem se přetvařovat. Kvůli sobě to přece dělat nemusím, pomyslela jsem si. Ještě než se skupiny vydaly na „výlety“, tak se u mě zastavovala zdravotnice, aby mi oznámila, že tu se mnou zůstává Martin. Lehce jsem v duchu zasténala.

„A nemohl by tu se mnou zůstat někdo jiný?“ zaprosila jsem.

„Ne. Všichni už jsou oblečení a Martin se nabídl dobrovolně,“ ukončila profesorka a odešla.

Lehla jsem si na postel a civěla do stropu. Nechápala jsem to. Ráno se na mě sotva podívá a teď tu chce se mnou dobrovolně zůstat?! Tohle není normální….

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lyžák - 13. kapitola: