OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lyžák - 12. kapitola

17.07.2012 (19:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1292×

Lyžák - Diskotéka?! To jako vážně?!

Po chvíli přišel otevřít Ondra.

„Ahoj Lin, co potřebuješ?“ zeptal se s milým úsměvem na rtech.

„Ahoj! Ehm, jo! Potřebuju svoje ponožky,“ řekla jsem a začala se tlačit do dveří. Zahradil mi cestu rukou, kterou se opřel o zárubně.

„Lin, drahoušku, tam nemůžeš. Víš, Martin se přeci jen chce osprchovat sám,“ řekl mi hlasem, kterým naznačoval, jak dobře se touhle situací baví.

„To je možná fajn, ale mě mezitím asi umrznou nohy,“ odpověděla jsem, ale až po vyslovení jsem si uvědomila, jaký bude dopad mých slov. Ondrovi se zablesklo v očích a mě došlo, kam míří.

„A nechceš se tedy zahřát u mě?“

„Ne,“ odpověděla jsem stroze a raději odešla. Sedla jsem si na schody a koukala před sebe.

„Prý sháníš ponožky,“ ozval se za mnou Martin.

„Ach! Jo. Moje milované spolubydlící je odnesly k vám do pokoje. Absolutně nevím proč, ale to je fuk, protože docela ráda bych si zachovala aspoň část toho tepla, které ve mně zůstalo po sprchování,“ odpověděla jsem.

„Tady, vezmi si je,“ mrknul na mě Martin. „Jo, prosím tě, nevíš, co to profesoři chystají na večer? Docela se toho bojím, protože to drží až moc v tajnosti,“ pokračoval, když jsem si začala oblékat ponožky.

„Netuším,“ zamumlala jsem ospale a opřela se o zeď tělem natočeným k Martinovi.

„Koukám, že tobě je to fuk, co?!“

„Popravdě? Celkem ano. A pokud to bude zase nějaká jejich nudná přednáška, tak si prostě o někoho vedle sebe opřu hlavu a řeknu mu, aby mě vzbudil, až to dokončí.“

Myslím, že Martin chtěl ještě něco říct, ale z prvního patra se ozval profesorčin hlas, který nám všem oznamoval, že máme jít na večeři. Utahaně jsem se zvedla a chtěla udělat krok na další schod, když se mi podlomil kotník. Martin mě okamžitě zachytil a vystrašeně na mě koukal.

„Lin, jsi v pořádku?“ vyjeknul na mě.

„Jo, jen jsem zapomněla, že bych měla jít hodně pomalu a opatrně po dnešní námaze. To bude dobrý. Můžeš mě pustit,“ řekla jsem a Martin si asi až v té chvíli uvědomil, že mě drží, abych nespadla. Okamžitě mě pustil a já se narovnala. Ještě několikrát během cesty do jídelny jsem slyšela otázku, jestli nechci nějak pomoc nebo jestli nechci dokonce odnést, ale na každou byla moje odpověď stejná: „Ne, děkuji, nechci.“

„Tak fajn, holky, pohlídejte mi ji, ano?!“ rozkázal mým společnicím na večeři. Na chvíli jsem se zarazila a civěla nevěřícně na jeho záda. Opravdu řekl, že mě mají pohlídat jemu nebo to byl jen pouhý výmysl mé představivosti?

„Lin, co s ním máš? A proč tě máme hlídat?“ vyptávala se okamžitě Sabina.

„Nic s ním nemám. Nevím, proč bych s ním hned měla něco mít. A hlídat mě vážně nemusíte. Za zdravotnicí trefím sama,“ dodala jsem šeptem a zamračila se.

K večeři bylo něco jako zapečené těstoviny s mletým masem. Říkám něco, protože to byla směs různých těstovin – špagety, kolínka, flíčky a další. Kuchař zřejmě nevypočítal, kolik toho pro nás bude potřeba. Po večeři jsem se opatrně zvedla a zamířila ke zdravotnici. Ta se na mě jako vždy usmívala a pořád něco vesele povídala. Ještě jeden večer s ní a hrábne mi, pomyslela jsem si, když jsem odcházela s nohou v obvaze a igelitovém pytlíku. Profesorka sice říkala, že bych se měla šetřit a dnešní večer vynechat, což jsem nepochopila, ale nakonec mi píchla jednu injekci, aby mě noha nebolela a dala mi nějakou tabletku, aby se neobnovil zánět a řekla, že si dnešní večer můžu užít. Jen jsem se na ni nechápavě a zmateně koukla, protože jsem totálně netušila, kam míří.

„Holky, už někdo zjistil, co se bude večer dít?“ zeptala jsem se, když jsem dorazila do pokoje. Musela jsem si sednout na postel, protože kotník mě po injekci bolel snad ještě víc, než předtím, ale na to mě profesorka upozorňovala.

„Jo! Oni se rozhodli udělat pro nás diskotéku. Před chvílí tu byl třídní. Taky nám řekl základní pravidla – nepít, nekouřit, nefetovat. Lin, být tebou, tak s sebou pořádně hodím, protože to má začít v půl osmé a je asi tak čtvrt?!“ volala z koupelny Sabina. Nevěřícně jsem se dívala směrem, kde je koupelna, protože teď mi všechny ty řeči začaly dávat smysl – injekce, aby mě nebolel kotník, prášek a samozřejmě i ostatní.

Ze skříně jsem vytáhla svoje úžasné džíny, které jsem na sobě celý týden nechtěla mít, ale zase jsem nechtěla jít na diskotéku v teplácích. Vytáhla jsem jedno ze svých lepších triček a oblékla se. Nebyla jsem s tím moc spokojená, protože jsem byla zvyklá na jiné oblečení na diskotéku, ale v rámci možností jsem vypadala dobře. Ještě jsem si v koupelně rozpustila vlasy, které mi splývaly po zádech v měkkých, lesklých vlnách. Zkontrolovala jsem svoje ranní líčení a vydala se na chodbu. Bylo přesně půl osmé. Kotník mě stále dost bolel, ale rozhodně méně, než když jsem dostala tu injekci. Pomalu jsem začala scházet schody, ale zastavila jsem se asi na druhém, protože chůze ze schodů mi dělala hodně velký problém.

„Sabino,“ zavolala jsem pod sebe.

„Ano, zlato?“ dostalo se mi odpovědi.

„Prosím tě, najdi Martina a přiveď ho. Určitě už bude dole,“ řekla jsem a začala panikařit. Noha mě bolela asi jako nikdy, ale věděla jsem, že by brzy měla začít působit injekce a mělo by se mi ulevit, ale podle všeho to taky mohlo trvat věčně. Těšila jsem se na ráno, protože to znamenalo bezbolestné probuzení. Pokusila jsem se sejít ještě o další dva schody, ale kotník mě odmítal poslouchat a často se podlamoval.

„Lin, co se stalo?“ slyšela jsem Martina, jak na mě volá.

„Nic, jen potřebuju pomoc. Vím, že by mi pomohla i Sabina, ale nechci jí nějak ublížit. Jsem si jistá, že mě udržíš líp než ona,“ začala jsem drmolit.

„Lin. Lin! Lin, uklidni se, ano?! Zvládneme cestu dolů a pak i nahoru,“ začal mě uklidňovat, protože do mého hlasu se pomalu, ale jistě vkrádala panika. Injekce podle všeho už měla zabrat, ale nezabrala. Moc dobře jsem věděla, co to znamená, když nezabere. Ráno nebude úplně bezbolestné, ale aspoň bych mohla mít klidnou noc a moc se nebudit. Doufala jsem v to, protože jsem si nedokázala představit, jak bych zítra s bolavou nohou a kruhy pod očima přežila dopoledne na sjezdovce. Přikývla jsem.

Nejprve jsem chtěla, aby mě jen podržel a stál přede mnou, kdyby se vážně něco stalo. Tuhle metodu jsme odpískali v mezipatře. Nakonec mě Martin vzal do náručí a snesl. Byla jsem mu vděčná. Jen jsem si nebyla jistá pohledy všech ostatních, když mě nesl v náručí přes celou místnost a usazoval mě do křesla. Položila jsem si kotník na kraj konferenčního stolku a moc dobře věděla, že tohle je výsledek dnešní večerní zábavy.

Celý večer se u mě střídali spolužáci a vlastně i ti, které jsem do téhle doby neznala. Nečekala jsem, že u mě bude pořád někdo sedět, ale nakonec se to tak sešlo a já si večer i užila. Kluci vytvořili úžasný playlist, takže se hudba dala poslouchat. Poslední písničkou byl jeden z mých nejoblíbenějších ploužáků. Martin se ke mně pomalu přiloudal a pomohl mi vstát.

„Počkej, neměl by sis spíš s někým ten poslední tanec zatančit?“ zeptala jsem se, když mě bral pod ramenem kolem zad.

„Vždyť ano. A jeden ploužák tvé noze určitě neublíží,“ poznamenal a postavil mě na zem přesně uprostřed místnosti. Chytil mě kolem pasu a začal se mnou pomalu tančit. Musela jsem se ho pořádně chytnout, abych nespadla, ale byla jsem ráda, že mě sem vzal. Po chvíli jsem se i uvolnila a položila si hlavu do důlku pod jeho ramenem. V tu chvíli jsem ucítila, jak si mně přitáhl víc k sobě a pořádně mě chytil, abych nespadla.

Když písnička skončila, chytil mě do náruče a odnesl do pokoje. Ani jsem nestačila protestovat, jak jsem si neuvědomila, co dělá. Posadil mě v pokoji na postel a dal mi letmou pusu na čelo. Pak bez jediného slova odešel. Ještě chvíli jsem koukala na dveře, které se za ním tiše zavřeli, než se do pokoje nahrnuli holky s vysmátými obličeji. Nic jsem nikomu nechtěla vysvětlovat, takže jsem se jen převlékla do pyžama a šla spát…

Pro nedočkavé čtenáře přináším další kapitolu, která je delší. Doufám, že tím odčiním dlouhou čekací lhůtu. 

Vaše Ali =) 

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lyžák - 12. kapitola: