OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lví řev - Kapitola osmá

10.02.2012 (15:00) • Attia • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1242×

„Dobře a teď se ukloň.“ Dirigovala Rora Tylera, kterého učila tanci na ples.

„Děláte to oba špatně. Nejdřív se všichni ukloní, potom se začne tančit a na konci se znovu ukloní. Nemůžete to dělat naopak. První je hluboký úklon a druhý je jen, že sklopíš hlavu,“ říkala jsem zase já. Bylo to dost namáhavé ho učit, ale pochopil to docela rychle a nejen tanec, ale i tenhle celý svět a bytosti v něm.

„Tak fajn, ale co když tančit nechci?“ vložil se do toho Tyler.

„Musíš tančit aspoň jednou a potom se můžeš s mým bratrem dát do řeči,“ odpověděla jsem mu.

„Na. Převlékni se ať jdeš s dobou,“ řekla Rora a podala mu starý obleček z 17. až 19. století.

Obleček bráchy mu docela slušel to musím uznat, ale tanec mu vůbec nešel.

„A co bude s tebou, Leo?“ zeptala se Rora.

„Budu hlídat vchody a okolí paláce před nezvanými hosty,“ řekl. Aspoň se nebude trápit, že si s ním kočka odmítla tančit.

„Kolik je?“ zeptala jsem se, jelikož mi to vše přišlo jako tisíce let a brácha by asi nepřežil, kdybych na ples přišla o tisíc let později.

„Je čtvrt na pět,“ řekl Tyler.

„Už vyrazíme. Jo mimochodem, co byl ten léčitel zač?“ zeptala jsem se Rory.

„Byl to vlkodlak,“ řekla šeptem a nejspíš doufala, že to neuslyším.

„Vlkodlak!? Tak jo ještě mám další pravidla: Takže za stodevadesátédeváté, nikdy neříkat bráchovi nic o sobě, když jste ještě před pár dny byli člověkem. Za dvousté, nikdy bráchovi neříkat, že si vlkodlak půjčil jeho oblek,“ dořekla jsem a doufala jsem, že je to jen zlý sen.

„Dobře,“ řekl Tyler a vypadal dost pobaveně. Já vlkodlaky prostě nikdy nepochopím. Mění se kdy chtějí, vyjou na měsíc, jí Pedigree a zvířata a hlavně jsou skoro stejně velcí jako Leo a mít vedle sebe Lva a vlka, kteří jsou až nadpřirozeně velcí není zrovna nejlepší pocit.

„Už mám pro tebe dárek k narozeninám. Koupím ti pískající kostičku a vodítko,“ řekla jsem a usmála se.

„Tak moment… to jsem mu chtěla koupit já,“ ohradila se Rora pobaveně. Zastavili jsme se před malým stromkem, kde už čekal brácha a Elisabeth.

„Tak já jdu,“ řekl Leo a odešel.

„Na pozvánce se psalo, že každý má mít, pokud chce, jednoho jako doprovod a tady zase někdo, jak jinak než Scar, neumí počítat a má jich víc,“ vytasil na mě brácha hned jak jsme přišli.

„Víš přece, že mi matika nikdy moc nešla,“ ohradila jsem se proti němu.

„A kdo to vůbec je?“ zeptal se brácha a podíval se na Tylera.

„To je jeden kluk z říše. Vážně je z říše, párkrát si ho tu viděl. Vždycky jsem ti ho musela víckrát představit, protože jsi vždy zapomněl jeho jméno. Jmenuje se Tyler,“ vykoktala jsem ze sebe jak to jen nelépe šlo.

„Tak fajn. Už musíme jít.“ Rozešel se brácha k královskému paláci.

„Jo a ještě něco, sestři. Opovaž se jim tam něco zbořit,“ šeptnul na mě brácha pár metrů před vchodem do paláce. Právě mi zničil můj, tak pracně vypracovaný plán. Nenávidím ho. On je přece velekněz, jelikož ovládá přece tři elementy, ale když jeho mladší sestra má pět elementů, tak to ji ani nenechá si něco zbořit. Doma mu zbořím postel.

Hned u vchodu do paláce byli elfové. Vzali nám kabáty a pláště a k tomu nás mile přivítali (Proč tohle neumí i brácha!?). Poté jsme šli krátkou zdobenou chodbou, až do velkého sálu. Tomu sálu se říkal sál tisíce duší, možná proto, že tam poletovali nahoře duchové, ale to je málo pravděpodobné. Sál byl bílý a velice rozlehlý.

Mé šaty byly tmavě modré s perlami na nich jako hvězdy. Rukávy mi začínaly někde v polovině paže a byly zakončené krajkou asi někde u lokte. K mým šatům samozřejmě nesměl chybět měsíc, který měl podobu jasné bílé růže a byl na černém pásku, který mi zdobil krk. Střevíce jsem měla černé s bílými mašličkami. Účes jsem měla do složitého drdolu, ve kterém byly stříbrné malé růžičky. Rora měla namodralé šaty s modrou stužkou kolem pasu a měla opravdu moc pěkný účes, ve kterém měla zabodnuté dvě hvězdy.

„Pan James White, jeho setra Scarett White a jejich doprovod,“ představil nás všem nahlas nějaký sluha, který měl hůl kterou třískal o zem hrozně hlasitě. V tu chvíli jsem měla chuť mu ji z ruky vytrhnout a praštit ho s ní.

Po ohlášení se najednou dva moc podezřelí lidé vydali směrem k nám. Jeden z nich byl princ Finn, ale druhého sem nepoznala.

„Máš pěkný oděv Tylere. Doma mám podobný,“ začal vykládat brácha, prohlížet si důkladně obleček, a tak jsem se pokusila i s Rorou nenápadně odplížit. Bráchovi to ale přišlo moc podezřelé, a pak to nespíše pochopil.

„Scar!“ řekl naštvaně tlumeně a přes zaťaté zuby. To už jsem se ale odplížila i s Rorou do davu.

Tyler okamžitě zamířil ke stolu s občerstvením a vínem. Brácha celý ples nezpustil oči z Elisabeth. Já jsem si zatančila s Finnem mezitím co se Rora seznamovala s vévodou, který se ji tolik líbil.

„Smím prosit?“ zeptal se Tyler když začala hrát nová píseň.

„Jasně,“ řekla jsem, když jsem ještě doufala, že se z Rořiných tanečních aspoň něco naučil. Můj názor se ale změnil v první sekundě, první minuty písně. Bylo až neskutečné, jak dokázal za takovou chvíli pošlapat tolikrát mojí nohu.

„Promiň. Já jsem ještě nikdy netančil takový druh tance. Myslíš že tu hrajou i metal?“ zeptal se.

„Ne to tu rozhodně nehrají. Tohle je královský ples a ne nějaká párty,“ řekla jsem rázně, ale v mém hlase šlo vidět pobavení.

Ples skončit tak, že nějaký šlechtic upadl s vínem, které se vylilo nějaké paní na bílé šaty. S tím cvokem to nedopadlo dobře, jelikož ho ta paní málem umlátila květináčem k smrti. To by se ještě dalo přežít, ale jelikož ta hlína z květináče dopadla i na královnu s králem, tak teda fakt nevím. Já jsem uviděla příležitost si něco zbořit. Zbořila jsem královně lustr, o kterém tolik básnila a nudila tím lidi k smrti (vsadím se, že v tu chvíli snad všichni jásali radostí když ten lustr sletěl). Lustr dopadl na zem, a tak zničil i pár dlaždic na zemi což vedlo k přetažení kapacity bráchových nervů. Jelikož, když se něco zboří a nikdo neví proč, tak první podezřelý jsem u bráchy já. Brácha během minuty přišel snad na vše. To že Tyler je pes, teda totiž vlkodlak, že jsem ten lustr shodila já a to se ještě nedozvěděl o ledové soše, která najednou roztála a čirou náhodou se vylila na královskou rodinu a spol. kromě Finna.  

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lví řev - Kapitola osmá: