OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lví řev - Kapitola desátá

16.02.2012 (10:00) • Attia • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 892×

Čekala jsem v té chladné místnosti, co se bude dít. V podstatě jsem se už divila, že mě vůbec odvázali, ale za to mě tu v té chladné místnosti nechali trčet dost dlouho. Finna jsem ještě nějako dobu chtěla nechat svázaného, i když Rora byla zásadně proti. Nakonec jsem ji poslechla a ona mi za to řekla, kdy se zase vrátí ti chlápci. Ta informace mi byla docela k ničemu, jelikož jsem se dozvěděla, že přijdou až za dně hodiny.

„Všichni zavřít oči, něco zkusím,“ varovala jsem ty dva. Měla jsem v úmyslu to tu všechno zbořit. Bohužel mé bořící nadaní mi v tomhle případě bylo k ničemu, jelikož když bych začala házet po zdech všechno možné, tak bych nás nejspíše zabila.

„Co myslíš, že teď dělá Leo?“ zeptala jsem se Rory. Posadila jsem se, jelikož mě už docela bolely nohy.

„Teď nevím, ale vím, co dělat bude. Jak se domů vrátí a ty tam nebudeš, začne tě hledat a najde tě.“ Aspoň nějaká dobrá informace, vzhledem k tomu, že už tma dávno začala.

„Nevidíš v té budoucnosti náhodou i to, co brácha bude vařit zítra na oběd?“ zeptala jsem se, jelikož to je velmi závažná otázka. Brácha nikdy neuměl vařit a jak naposledy vařil, tak jsem skončila na pohotovosti a museli si mě v nemocnici nechat ještě tři dny.

„Moment a nepřemisťuje se Leo náhodou? Přemisťuje, tak proč se tu nepřemístí?“ ptala jsem se, jen tak do vzduchu.

„Leo potřebuje znát to místo, kam se přemisťuje. Musí vědět, jak to místo vypadá,“ odpověděla mi Rora a posadila se vedle mě.

„Neboj, jestli chceš, tak zítra můžeš jít k nám na oběd,“ řekla a já za to byla docela ráda. Chápala mě, jelikož jí jednou brácha uvařil zákusek a dopadlo to spíše tak, že se ten zákusek vůbec nedal jíst. S tím zákuskem jsme nakonec uspořádali soutěž o to, kdo ho dřív rozpůlí nebo zničí. Já nakonec vyhrála, i když jsem nám do země vypálila velkou díru. To místo s dírou jsme museli přestavět, jelikož nám nakonec jaksik bouchlo, jak brácha opět vařil.

„Za jak dlouho nás pustí?“ zapojil se do rozhovoru Finn. Jelikož místnost byla bez oken, tak jsme ani nemohli rozeznat den od noci.

„Každou chvíli by sem měli přijít,“ odpověděla mu Rora. Já jsem jen zavřela oči a přemýšlela nad výmluvou, co mám bráchovi říct, až nastane oběd a já opět nebudu jíst. Mám to! Vymluvím se na dietu (v podstatě jako vždycky).

Dveře se se skřípavým zvukem otevřely a do nich vstoupili opět ti dva a nějakej starej pán. Tentokrát jsem ty dva viděla zřetelněji. Byli to dvojčata. Měli na sobě křížkované košile a stejné černé kalhoty. Oba měli černé krátké vlasy, stejnou postavu, stejný drzý obličej a dokonce se i oblíkali stejně (až na nějaké rozdílné barvy na oblečení). Ten starej pán měl na sobě něco připomínající starou noční košili. Jeho vlasy byly bílé a krátké. Ještě mu k tomu pyžamu chyběla taková ta čapka s bambulkou, aby to měl komplet.

„A kde je Principes tutor?“ zeptal se ten děda přísným hlasem dvojčat.

„Leo tu bude každou chvíli a pak vás rozcupuje na malé kousky. A nejhorší na tom bude, že pak budete muset jíst bráchův oběd. Vy ho neznáte, ale jak jednou vařil, tak jsem skončila v nemocnici,“ říkala jsem výhružným tónem a doufala, že to zabere, jelikož každý, kdo zná bráchu a jeho kuchařské umění, by to bral za nejvyšší trest.

„Přivolej Tutora!“ přikázal mi ten starej dědek. To si jako vážně myslí, že vím jak? Kdybych to věděla, tak tady netrčím, jelikož by Leo určitě něco vymyslel.

„Ještě vědět jak, že?“ začala jsem po něm trošku řvát.

„To nebude ona,“ řekl rozhodně ten dědek.

Najednou se za jeho zády objevil Leo a vypadal dost naštvaně. Najednou začal řvát. Jeho řev byl na mě opět moc hlasitý, a tak jsem si radši zacpala uši. Dvojčata strachem nadskočila a ten dědek málem spadnul na zem.

„Jak to, že král už má téměř postavený most a tys ho stále nezbořila?“ řekl Leo skrz zaťaté zuby. Další most!? O žádném dalším nevím, leda že by král stavěl ještě jeden za mými zády (a já už se bála, že nebudu mít co bořit). Vyskočila jsem ze země tak rychle, že to bylo téměř až nadpřirozené.

„Další most!? Vždyť já mu je všechny zbourala,“ opakovala jsem na Lea nechápavě. Dokonce i Rora vypadala zmateně.

„Máš, ale dost velký problém, jelikož je tam i armáda, která zabírá snad polovinu města a most je už téměř hotov.“

„Víš, kde je v mojem pokoji skříň?“ řekla jsem a čekala na Leovu reakci. Přikývl.

„Fajn, uvnitř skříně je taková stará kožená taška. Přines mi ji. Jsou v ni životně důležité věci,“ řekla jsem a jen sledovala Lea jak se přemístil a vrátil se s taškou na zádech.

Vzala jsem si tašku a z ní vytáhla Mp4. Zapnula jsem ji a našla si tam písničku Requiem for Dream. Je to skvělá písnička k tomu, abych u svých schopností dosáhla nejvyššího výkonu. Zároveň jsem si ji vybrala i proto, protože jsem ji měla v přehrávacím listu s docela dobrými písničkami. Nasadila jsem si sluchátka a jen čekala na vhodný moment, kdy si tu písničku pustím.

„To si ze mě děláš srandu?“ zeptal se Leo a já mu na to jen drze zakroutila hlavou.

„Sežeň Tylera!“ přikázala jsem mu a obrátila se k zbytku lidí, kteří celou tu dobu jistě neměli sebemenší tušení, co dělám a museli si myslet, že jsem šílená.

„Kdo má chuť zabít královu armádu, i když je téměř jasné, že to většina netrénovaných lidí nepřežije?“ zeptala jsem se jich optimisticky.

„Jdeme,“ řekla dvojhlasně dvojčata.

„S tebou kamkoliv ségra,“ řekla Rora a podívala se na mě svým pohledem, který mi většinou naháněl husí kůži.

Ten starej děda jen zakroutil hlavou a odešel (nejspíš si uvědomil, že mu chybí ta noční čapka s bambulkou a že bez ní vypadá směšně). Finn utekl hned za ním.

Leo se objevil s Tylere po boku a já si ty dva jen prohlédla takovým tím povýšeneckým pohledem.

„Jdeme bojovat!“ řekla jsem rázně a rozešla se k otevřeným dveřím.

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lví řev - Kapitola desátá: