OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lukostřelkyně ~ kapitola 6.

18.12.2012 (10:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 608×

Dostala jsem chuť ucuknout nebo jakkoli sebou trhat, když mě onen neznámý popadl za paže a táhl mě dál od potůčku. Měl přes hlavu kápi, ale jako bych ho odněkud znala. Ten jeho pohled... plný něhy, lásky, soucitu... ale i něčeho neznámého, snad bolesti, snad smutku z nějaké ztráty. Poblouzněně, snad automaticky jsem mu strhla kápi z hlavy. Zalapala jsem po dechu, snažíc se udržet na nohou, které se mi začínaly podlamovat. Ten pocit známého tepla, které se řítilo mými žilami. Vracelo se to, ten pocit, který jsem cítila pokaždé, když se ke mě přiblížil. Můj Alexander.

Než jsem se nadála, pevně mě svíral ve své ochranitelské náruči, div mě celou nerozdrtil. „Shay, myslel jsem, že tě už neuvidím,“ šeptal, zatímco se přibližoval svou tváří k té mé, až jsme se vzájemně dotýkali nosy.

Vypadal tak jinak... ne, nevypadal, jen se tak jevil. Jeho pohled už nebyl tak uličnický jako kdysi. Bylo na něm znát, že jej ten rok poznamenal, a ať to bylo cokoli, rozhodně to na něj mělo zvláštní dopad. Otázkou bylo, jestli je to dobře nebo špatně.

„Jak to, že tu jsi? On tě nesleduje?“ ptala jsem se, neustále mu hledíc do očí. Ty dva jiskřivé, hnědé smaragdy, které na mě tak upřímně a láskyplně hleděly.. To bylo to jediné, co jsem vždy chtěla znát. Vždy, vždy. To jsem si musela neustále opakovat v mysli, jelikož tu teď bylo něco úplně odlišného. Byl tu Diego, jehož povaha se jen sotva dala přirovnat k té Alexandrově. Diego byl nespoutaný, skoro s ničím si nedělal starosti, pokud to nebylo otázkou života či smrti. Když se mu někdo líbil, dokázal to vyjádřit každým smyslem svého těla, dotykem či pouhým slovem. Alexander byl zase příšerně paličatý, samostatný a oddaný. Jeho předností byla jeho něžnost spojená s vášnivostí, kterou dokázal ukázat však jen osobě, kterou doopravdy miloval. Miloval mě? Miluje mě? Kdyby ne, nebyl by tu přece. Oba byli dokonalí. Těžko však určit, který z nich je ten pravý. Má mysl to věděla, však srdce bylo rozpolcené. Byla jsem na něj naštvaná, tolik mi to komplikovalo!

„Přišel jsem si pro svou nevěstu. To po mně můj otec chtěl. Abych mu přivedl svou vyvolenou. Však na tebe zapomněl, že ty jsi má vyvolená.“ Přejel ukazováčkem po mé bradě až na čelist, kde se zastavil a opakovaně ji prsty hladil. Jak uklidňující to byl dotek. Musela jsem se usmát. On tu byl vážně jen kvůli mně!

„Jak si můžeš být tak jistý, že si tě vezmu, můj princi? A jak to vůbec chceš udělat, jsem uprchlík,“ pokrčila jsem rameny, ale viditelně jej to neodradilo. Dál mě zaujatě hladil, jako bych byla nějaký jeho poklad. Cennější než všechny klenoty.

„Protože tvoje oči mluví za tebe,“ usmál se. „Víš, že si dokážu poradit. Navíc, otec tě zná jen jako drzou, panovačnou dívku oděnou v mužském. Když si tě vezmu, už nikdy nás nebude moci rozdělit. Stanu se králem a ty budeš mou královnou...“

Vyděsilo mě to. Já a královna? Nedokázala bych být ta, co bude věčně zavřená na hradě, co bude čekat na svého krále a bude celý den sama. Toužila jsem po svobodě. Když budu královna, budu jako v pasti, jako ptáček zavřený v kleci. Jak špatně se asi musí v oné kleci zpívat?

Chtěla jsem sice lásku na celý život, možná i nějaké to dítě. Ale to, co jsem chtěla, jsem cítila tady. Na hřbetu koně, dívající se na milovanou osobu, jedoucí po mém boku. Ale vládnout zemi spolu s manželem? To byla tíha až moc silná na má nyní slabá ramena.

Říká se, že každý máme nějaký kříž, který musíme nosit, já však netoužím po takovém kříži. Co když je ale vážně láska natolik silná, že překoná všechny překážky? A to, co jsem s Alexandrem cítila, musela být nepochybně láska. Co jiného by to bylo? Tohle byla šance a bylo by příšerné ji teď promarnit.

„Dobrá tedy. Vezmu si tě, totiž... asi si tě vezmu..“ Váhavě, však pevně jsem ho objala, vdechovala jeho vůni, vrtajíc se hlavou do jeho volné bílé košile. Věděla jsem, že se usmívá. Musel se usmívat, stejně jako já. V tu chvíli jako bych přimrzla k zemi. Mezitím, co jsem se tiskla ke svému již oficiálnímu snoubenci, jsem si stačila všimnout muže, který za ním stál. Jeho pohled byl plný neznámé bolesti, ústa stažená do úzké linky naznačující fakt, jak jej něco takového muselo ranit. Dala jsem mu snad někdy nějaké plané naděje?

Nebyla jsem schopná vydat byť hlásek, přesto jsem se automaticky od Alexandra odtáhla. Mé srdce jako by probodl šíp nerozhodnosti.
Diegova ruka byla strnule položena na pochvě s mečem. Bála jsem se, aby neudělal nějakou hloupost.

„Tak tohle je ten tvůj slavný snoubenec,“ zasyčel, mezitím co nás obešel jako šelma, lovící svou kořist.

„A ty jsi?“ ptal se Alexander pochybovačně. Teď už jsem se netvářila tak nadšeně, pocity štěstí se bůhví proč vytratily do neznáma a ne a ne se vrátit.

„Diego,“ špitl. Přejel mi mráz po zádech. Co jsem to za člověka? Jak provinile jsem se teď cítila! K oběma jsem zjevně chovala nějaké city, což mi na sobeckosti moc neubralo.

„Řekl bych, že mě těší, ale na to teď nemám čas. Pojď, Shay...“ natáhl ke mně ruku. Váhala jsem, dokonce tak dlouho, že se až zamračil. Potom jsem se k němu ale přivinula. Ty špatné pocity však neskončily, naopak se vše ještě zhoršilo. Ten Diegův pohled se mi snad navždy vryje do paměti.

Alex mě táhl ke Calime, která stála nedaleko, než přešel ke svému koni. Neustále jsem se otáčela, snažíc se házet na Diega omluvné pohledy. Mé srdce se nyní dělilo na dvě půlky. Jedna zůstávala tady v lese, s Diegem, a ta druhá byla stále ve mně, s mým Alexandrem. Mezitím co jsem nasedala na svou kobylku, jsem se otočila. „Vím, že mě najdeš. Vždycky mě najdeš,“ promluvila jsem směrem k němu až příliš něžně. „Omluv se za mě Eruwen, vím, že mě bude za to nenávidět.“ Podívala jsem se do země.

Diego se nadechl. „Najdu tě. Jednou si tě stejně chytím, rusovlásko.“ Došel k mé klisně a poplácal ji po zádech. „Nebudu ti říkat sbohem, snad jen nashledanou.“ Div mě neprobodl svým pohledem. Bolelo to. Tak moc to bolelo. Možná právě proto jsem pobídla klisnu do cvalu tak, abych byla co nejdál. Aby mi už nemohly vyhrknout dotěrné slzy.

„A Eruwen tě nenávidět nedokáže!“ slyšela jsem ještě za sebou, ale již jsem se neotáčela. Alexander se tvářil nečitelně, mezitím co chvíli nenávistně zíral na Diega, než mě napodobil. Tušila jsem, že se domníval, že jsem s Diegem něco měla.

Celou předlouhou cestu, jejíž trvání jsem ani nepočítala, jelikož se mi zdála nanejvýš nekonečná, Alexander mlčel. Tvářil se velmi vážně, ústa měl stažená do příčné čárky a na jeho čele se čas od času objevila vráska z věčného mračení. Nedivila jsem se tedy faktu, že byla cesta tak dlouhá. Míjeli jsme mně povědomé lesy, louky a prašné cesty, vesničky malé i velké, až jsem konečně po tolika hodinách v sedle spatřila v dálce hrad. Byla sice podivná úleva být zpět ve své zemi, ale – pořád jsem tu hledaná. Možná proto jsem se snažila chovat uvolněně a skrývat si svou tvář i vlasy pod černou kápí.
Ačkoli se hrad zdál velmi blízko, zdání klame, a proto jsme dorazili na místo asi až za dvě další hodiny. Byla už hluboká noc. Alexander stočil svého koně na podivnou cestu, ale mně nezbývalo nic jiného, než jej následovat. Po cestě jsem stále přemýšlela, jestli dělám dobře. Já a královna? To sotva. Budu do konce života svázaná, nebudu moci být sama sebou... Z mého zamyšlení mě vytrhl až fakt, že po mně Alexander doslova hodil brašnu. Nadzvedla jsem jedno obočí a slezla z koně. Široko daleko nebylo ani živáčka. „Obleč si to,“ prolomil celodenní ticho. Podvědomě jsem zmateně zamrkala a obrovskou brašnu otevřela. Byly tam složené nějaké dámské šaty a botky. Znechuceně jsem oboje vytáhla a rozprostřela si je na těle, snad jako bych mohla v té tmě vidět, jak bych v nich vypadala.

„Já nemůžu. Nevím, co po mně chceš. Co ode mě čekáš, Alexandře?!“ vyjela jsem na něj najednou, ten nahromaděný vztek z celého dne ze mě potřeboval ven. A mé otázky také.

„Už jsem ti to přeci řekl, už dávno jsi souhlasila, že si mě vezmeš. Konec konců jsem naší sázku vyhrál, i když nebyla dokončená. A poté jsi i sama souhlasila. Jenže něco tvůj úsudek změnilo, že, Shaylo? Ten lapka.“

„On není lapka!“ křikla jsem mu do tváře rozzlobeně. Ne, nezasloužil si, abych se k němu takto chovala, ale nedokázala jsem se udržet.

Alex si odfrkl. „Zamilovala ses, že? Tak si za ním běž, když chceš. Když si myslíš, že jsi pro něj nebyla jen párdenní povyražení. Když si myslíš, že by ti dokázal dát to, co já.“ Otočil se ke mně zády. Pocítila jsem, jak mnou lomcuje vztek smísený ze strachem.

„Ne,“ promluvila jsem najednou tiše. „Já jsem se rozhodla pro tebe a tak také učiním. Své sliby plním, Alexandře. Ať mě to bude stát cokoli,“ rozhodla jsem. S těmi šaty jsem zašla za nejbližší strom a začala se převlékat.
Bylo příšerné dostat se do těch šatů. Něco tak nepohodlného a nepraktického jsem považovala za naprosto zbytečné. Přesto jsem se do nich nakonec dostala a dokonce se mi podařilo si na hlavě udělat podivný útvar z vlasů. Vrátila jsem se zpět a bez jakéhokoli slova či pohledu směrem k Alexandrovi jsem se vyhoupla do sedla. Samozřejmě tak, jak bylo „hodno ženy“. Alexander pak také vyskočil do sedla a společně jsme vyrazili k branám už zmíněného hradu. Šla jsem vstříc Valcarovi, znovu! Jak pošetilé, jak hloupé a naivní. Rok jsem utíkala, snažíc se být co nejdál odtud, a nyní jsem se dobrovolně vracela jemu do chřtánu, nevědíc, zda na to nepřijde a neuvrhne mě opět do vězení, nebo dokonce nenechá zabít.

Masivní brána, před kterými dosud stály dvě stráže, se se zavrzáním otevřela, jakmile Alexander byť jen mávl rukou. Já jsem se mezitím snažila svou totožnost co nejvíce skrýt.
„Vaše Výsosti!“ zvolal jeden ze stráží na Alexandera.
„Ano. Přijíždím se svou nevěstou, jak si můj otec přál. Prosím, abyste vyřídili služebnictvu, ať se k ní chovají s úctou. Má budoucí choť se tu musí začít cítit jako doma,“ přikázal. Jeho hlas byl podivně autoritativní, zněl tak... vůdcovsky. Zřejmě z něj bude dobrý král.
Stráže se hluboce poklonily a zavřely za námi bránu. Na nádvoří už mezitím přiběhlo služebnictvo s loučemi, zvědavě si mě prohlížíc. Jeden muž mi pomohl ze sedla a hned nato se všichni poklonili.
„Postarejte se o koně a odveďte mou budoucí ženu do jejích komnat. Doufám, že víte, že žádám, aby o ni bylo co nejlépe postaráno.“ S chladným výrazem na tváři ke mně přešel, líbl na ručku a odešel. Chvíli jsem se za jeho vysokou postavou, mizící ve tmě, dívala, než jsem si povzdychla. Bude těžké před všemi tajit mou totožnost až do svatby, jak jsem pochopila. Můj osud se mi ale příliš nezamlouval. Měla jsem podivný pocit. Nepatřila jsem sem, nejsem urozená, nechci být královna.

Dvě služebné mě však okamžitě vedly po klikatých schodech do hradu a chodbami do mé komnaty. Už jsem zde byla, takže jsem se ani příliš nerozhlížela, přece na to budu mít ještě dost času. Odvedly mě až do prostorné, velmi pěkně vyhlížející ložnice.

„Přejete si připravit koupel, urozená? Nebo již připravit lůžko?“ ptala se starší z nich. Divně si mě prohlížely, zřejmě kvůli faktu, že jsem měla stále kápi přehozenou přes hlavu.

„Ne, myslím, že už půjdu spát. Můžete mi připravit postel,“ nahodila jsem podivný tón hlasu tak, abych nebyla podezřelá, ale bohužel se mi to příliš nedařilo.

„Ano, slečno,“ řekly jednohlasně, jedna z nich začala rozestlávat dosud perfektně ustlanou postel a druhá mezitím natřásala polštář. Stoupla jsem si k oknu, dívajíc se na už opět liduprázdné nádvoří ponořené do tmy. Mrzelo mě, že Alexander tak odešel a já musela být tady, zavřená, zcela zmatená, nevědíc, co na mě zítra či pozítří vlastně čeká.

Jakmile služebné dodělaly svou práci, poklonily se a na můj příkaz odešly. Rozhodla jsem se, že opravdu půjdu spát, abych se po dlouhé době v bezpečí vyspala, a že se zítra podívám, kam můj princ zašil Faila, pokud je ovšem můj vlk v pořádku.

Ráno díkybohu přišlo až podivně brzo. Probudil mě fakt, že sluneční paprsky mi přes už roztažené závěsy začaly tančit po tváři. Nejprve jsem otevřela jedno oko a poté i druhé. Vyděšeně jsem sebou trhla. Jedna služebná mi právě nalévala horkou vodu do umyvadla.

„Omlouvám se, slečno. Pán přikázal, ať vás vzbudím, že budete plánovat svatbu,“ pokrčila komorná rameny. Já jsem však byla vyděšená z něčeho úplně jiného, faktu, že by mě mohla třeba poznat. Prudce jsem vstala a zašla za paraván s tím, že se chci obléci. Naštěstí pro mě, služebná si vůbec mé podobnosti s kresbou hledané dívky nevšimla. Trošku jsem se uklidnila, ale na opatrnosti neubrala. Přeci jen šlo o můj holý život, který by jediným podezzřením mohl viset na vlásku.

Oblékla jsem se do šatů, které jsem měla na sobě včera večer, a udělala si podivný drdol, který však mé kudrny dokázal skvěle skrýt.

Prudce jsem se nadechla, vyhrnula si dlouhou sukni tak, abych mohla sejít z kamenných klikatých schodů až do vstupní haly. Byla liduprázdná, ale slyšela jsem hlasy z vedlejší místnosti. Vydala jsem se tedy tam. Cítila jsem zběsilý tlukot svého srdce dunět v ušních bubíncích, měla jsem strach, doopravdy strach. Opatrně jsem strčila do pootevřených dveří, vstoupila a hluboce se uklonila. „Vaše Výsosti,“ vyhrkla jsem, snažíc se o co nejjinější tón hlasu.
Valcar seděl na jedné straně stolu a Alexander na druhém, zřejmě se již podávala snídaně. Vládce si mě prohlédl od hlavy k patě, ale netvářil se nikterak zaujatě. Na první pohled mě tedy nepoznal.

Alex okamžitě vyskočil na nohy a chytil mě za ručku. „Otče, tohle je... Scarlett.“ přejmenoval mě. Musela jsem se ušklíbnout, horší jméno mi už vymyslet nemohl.

Valcar také vstal, což mě donutilo k tomu, mírně sebou cuknout. Nesnáším toho muže! Alexander naštěstí brzy můj strach vycítil a ruku mi pevněji, ochranitelsky stiskl.

„Podobá se té malé potvoře, nemyslíš, synu?“ mračil se Valcar. Alexander se prudce nadechl.
„Shay byla úlet, Scarlett je jí možná podobná, ale to pouze vzhledem. Má velmi vybrané chování a ujišťuji tě, že mi bude skvělou manželkou,“ odpověděl Alex klidně. Byla jsem ráda, že alespoň někdo z nás měl situaci pod kontrolou.

„Scarlett, podivné jméno,“ podotkl vládce, dál si mě prohlížíc.

„Je po mé matce, můj pane,“ snažila jsem se být co nejvíce pokorná, i když má povaha se tomu silně vzpírala. Projevit úctu někomu takovému dá vskutku práci.

„No nic, svatbu jsme se synem naplánovali, měla by se konat přesně za tři dny. Souhlasíte, má drahá?“

„Samozřejmě,“ procedila jsem skrz pevně zaťaté zuby. Alexander se nuceně usmál.

„Tak jak se ti líbí má vyvolená, otče?“ ptal se nastraženě.

„Velmi krásná a zřejmě i dobře vychovaná. Tentokrát jsi si vybral velmi dobře, Alexandře. Tvá matka by na tebe byla opravdu pyšná. S touto ženou bude tvé manželství jen a jen kvést,“ prohlašoval. Pokrytec. To si určitě nemyslel!

„Děkuji, můj pane. Budu vašemu synovi dobrou manželkou a pokusím se být i dobrou královnou,“ uculila jsem se, což na něj zjevně udělalo dojem.

„Nu, posaďte se, probereme detaily ke korunovaci a svatbě,“ pokynul mi rukou k volné židli u obrovského jídelního stolu. Jevilo se mi to tam útulně, i když to byl tak velký prostor. Seděla jsem u obrovského krbu, který příjemně oteploval celou místnosti.

Sedla jsem si a počkala, až mě oba muži napodobili.

Dlouze jsem si povzdychla, tak tohle budou asi ty nejdelší tři dny v mém životě. Budu zavřená na hradě, nemoci se podívat ven, nemoci s Alexandrem mluvit v soukromí. Možná proto jsem se začala na tu svatbu – která je pro mě spíše popravou - těšit.

Nedokážu tomu uvěřit, tomu, do čeho jsem se to zapletla. Svůj život jsem zasvětila faktu, že se nikdy nevdám a budu se svým milovaným volná. Tohle znamenalo, že budu navždy zavřená tady, že budu odpovědná za lid, který jsem tolik milovala. Faktem ale zůstávalo, že když budu královna, mohu jim mnohem více pomoci než jako chudá „divoženka“ z ještě chudší vesnice.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lukostřelkyně ~ kapitola 6.: