OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Love in the darkness 9. kapitola

25.04.2010 (15:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1140×

Lionelův pohled:

Co ji mám říct? Přece ji nemůžu říct, že ji miluju, i když bych ji to řekl rád, ale teď ne, až mě lépe pozná. Teď mi sice důvěřuje, ale nenávidí mě. Neberu to osobně, ona nenávidí všechny upíry.
Věnoval jsem se řízení a mlčel jsem, Lia se na mě pořád dívala a čekala na odpověď.

"No tak. Řekni, proč si se o mě bál?"

Lia na mě naléhala, ale nemůžu jít s pravdou ven, alespoň teď ne.

"Neřeknu ti to."

"Proč?"

"Vím, že by si poznala, kdybych lhal, tak proto neřeknu nic, protože na pravdu je ještě brzo."

"Na pravdu není nikdy brzy upíre, spíš je na ní vždycky pozdě."

"Jsem Lionel, ne upír," řekl jsem.

Bolelo mě, když mi Lia řekla upíre. Ano, jsem upír, ale nejsem, jako ostatní upíři a chci, aby to Lia poznala.

"Dobře Lioneli, ale jak to myslíš, že je na pravdu brzy?"

"Prostě teď není vhodný čas na to, abych ti řekl pravdu."

"Dobře, nechám tě, ale až budu vhodný čas, tak mi tu pravdu řekneš, jasný?"

"Řeknu, slibuju."

Ano, řeknu ji pravdu, až bude vhodný čas, až ona bude cítit ke mně to co já k ní. Ale co když ona to ke mně nikdy cítit nebude? Na to nechci vůbec myslet. Vůbec se mi nelíbilo, když se objímala s tím Nickem. Ten Nick k ní cítí něco víc než přátelství, cítil jsem to, ale naštěstí Lia to samé necítí. Přesto mi ale vadilo, když se objali, dokonce jsem se neudržel a zavrčel jsem, strašně jsem žárlil, ale na jednu stranu jsem byl rád, že ji objímá, byl jsem rád, že ji berou pořád stejně, jako by se nic nestalo, že se ji nebojí. Ty lovci nejsou špatní lidé, ten Peter je vážně sympatický.

"Vzala jsem si sebou jen pár věcí, budu si muset potom ještě nějaké obstarat," řekla Lia.

"Neboj, postarám se o to, s ničím si nedělej starosti."

"To se ti řekne, s ničím si nedělej starosti. Víš jak bude pro mě všechno těžké?"

"Ano Lio, vím to."

"A taky budu potřebovat jídlo, poloupíři přece musí jíst i lidské jídlo, máte vůbec ledničku?"

"Ano, máme, máme v ní sáčky s krví."

"Neříkej mi, že Alric pije studenou krev."

"Alric ne, ale já. Studená krev uhasí moji žízeň, ale neposílí mě a proto se musím občas napít i z lidí. Kdyby mi studená krev dodala i sílu, vůbec bych z lidí nepil."

"Proč ne?"

"Protože, nechci lidem ubližovat."

"Každý upír chce lidem ubližovat."

"Možná, ale já ne."

Lia se na mě podívala a zkoumala mě, zřejmě  chtěla zjistit, jestli mluvím pravdu. Ano, mluvím pravdu, nechci lidem ubližovat. Občas se z nich musím napít, ale dělám to nerad. Zkoušel jsem pít i zvířecí krev, ale je to stejné jako se studenou krví, žížeň zažene, ale neposílí. Prostě se z lidí občas musím napít, ale potom jim vymažu paměť, takže si na bolest nepamatují, jediné co jim zbude jsou dvě malé ranky na krku.

"Ty mluvíš pravdu, opravdu nechceš lidem ubližovat," řekla Lia.

Přikývl jsem. Lia už poznává, jaký jsem, že nejsem jako ostatní upíři, že jsem svým způsobem hodný upír.

"Můžu se tě ještě na něco zeptat?"

"Ano, můžeš, ptej se na co chceš."

"Proč si se mi vkrádal do snů a dělal si se mnou ty víš co."

Touhle otázkou mě zaskočila, ale nevím proč, věděl jsem, že se mě na to jednou zeptá. Co ji mám říct? Lia se na mě dívala a očekávala odpověď. Nechci ji odpověďět a proto jsem odvedl rozhovor jinam.

"Vzadu na sedadle je sáček s krví, dal mi ho Peter, napij se a trochu si umaž tričko, musíš vypadat věrohodně."

"Někdy mi budeš muset odpovědět."

Lia se usmála a pak se začala natahovat na zadní sedalo. Díval jsem se na ní, na každičkou část jejího těla a pak jsem si všiml, že má kolem krku řetízek s křížkem, ani jsem ho předtím nepostřehl. Lia vzala ze zadního sedadla sáček s krví a chtěla ho otevřít, zadržel jsem ji.

"Počkej, ještě si sundej ten řetízek."

"No vidíš, úplně jsem na něj zapomněla, vzala jsem s ho dneska ráno, chtěla jsem vyzkoušet, jestli mě stříbro nebo kříž popálí, řekla a rozepla si řetízek a pak ho strčila do kapsy.

"Dobrý, už to můžu otevřít, nebude ti ten pach krve vadit?"

"Ne, nebude."

Lia ukousla růžek sáčku a začala pít. Bylo zvláštní sledovat, jak Lia pije krev. Ta Lia, která zabíjí upíry, upíry, kteří pijí krev, pije teď krev také. Lia vypila sáček a pár kapkami krve si ušpinila tričko. Vůně krve byla nádherná, ale ovládl jsem se, musel jsem se ovládnout. Lia otevřela okénko a vyhodila sáček ven, pak okénko zase zavřela, otočila se na mě a usmála se. Byla nádherná, vůbec mi nevadilo, že je celá upatlaná od krve, vlastně se mi to líbilo. Liina vůně se smísila s vůní krve, byla to nádhera. Musím se přece ovládat, ale ta vůně, bylo to něco neuvěřitelného. Zadržel jsem dech a pevněji jsem sevřel volant.

"V pořádku?" zeptala se Lia. Zřejmě si všimla mé reakce.

Přikývl jsem a díval jsem se na cestu. Blížili jsme se k domu klanu.

"Brzy budeme na místě," řekl jsem Lie.

Ta nádherná vůně už vyprchávala, konečně jsem se mohl nadechnout. Lia vzdychla a začala si rozcuchávat vlasy, pak se na mě podívala. Její pohled byl jiný, svůdný, vyzývavý. Měla mírně pootevřené rty, měl jsem sto chutí je políbit. Tohle nebyla ta stará Lia, ta lovkyně Lia, tohle byla upírka Lia, nádherná upírka Lia.

"Dobrý, vypadám jako upírka?" zeptala se mě.

Přikývl jsem a nasucho jsem polkl. Uvědomil jsem si, že moje sebeovládání bude podrobeno těžké zkoušce, velmi těžké zkoušce. Chvíli jsem se na ní díval a pak jsem se věnoval silnici. Ještě chvíli jsme jeli a pak jsme ho spatřili, dům, můj dům, dům klanu.

"Tak Lio, jsme na místě. Tohle je dům klanu, tvůj nový domov."

Autor: Annabelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love in the darkness 9. kapitola: