OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Love, Gabe: Kapitola osmá

10.02.2021 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 525×

Pokrytectví

„Páni.“ Raf přišel k vědomí už v sanitce. Pokusil se posadit, ale příšerně ho rozbolela hlava, a tak zavrčel a pokusil se nahmatat ono místo na čele. Překvapivě se dotekem nesetkal s kůží, nýbrž s měkkou, leč hrbolatou látkou. Zamračil se, přičemž kouknul kolem ve snaze zjistit, kde se to vlastně nacházel. Jenže se mu zatočila hlava a jemu nezbylo než si lehnout.

„Á, jste při vědomí. To je fajn.“ Rázem se mu před obličejem zjevila tvář jakési ženy. Byla to černoška s hustým afrem, které ovšem ani v nejmenším nevypadalo zastarale nebo trapně. Právě naopak, slušelo jí to. Rafael své okouzlení její osobou přisoudil modrému stejnokroji zdravotníků pohotovosti. Sám ho nosil dlouhé čtyři roky, proto moc dobře věděl, jaký účinek na lidi obvykle měl.

„M-mám… ránu na hlavě? Takže je to otřes mozku. Ale z čeho?“ otázal se zakřáple, načež si odkašlaním pročistil hrdlo. Sledoval, jak se černošce překvapením rozšířily oči.

„Správně, pane…“ Zašátrala rukou kdesi za svými zády a vzala z ní Rafovu občanku. „Uch, Donaghue. Jste zdravotník?“ otázala se ho a Raf opatrně pomalu zavrtěl hlavou. Ještě pořád se mu točila a ještě pořád tu bylo riziko, že hodí šavli.

„Ne, nic tak nóbl. Jenom neúspěšný student medicíny. Čtyři roky jsem jezdil v sanitce,“ odtušil, na což žena zareagovala pokýváním hlavou. Přál si vědět, co se jí honilo myslí – jestli ho náhodou třeba právě neodsoudila do kategorie loser.

Otočila se, aby ze schránky s lékařskými potřebami vzala osvětlenou propisku. Přikázala mu, aby ji nespouštěl z očí, když ji posouvala ze strany na stranu.

„Tak to jsme dva,“ přiznala se, což Rafa překvapilo natolik, že na ni poplašeně zamrkal. Černoška ho však nenechala se na nic připtat, ani to nijak okomentovat. „Teď se vás zeptám na několik věcí, abychom…“ zarazila se uprostřed věty a mávla nad tím rukou. „Ale vy to znáte. Takže, jak se jmenujete celým jménem?“

„Rafael Cillian Donaghue,“ odpověděl jí prostě. Tentokrát ji v dalším projevu předběhnul on, a to tak, že nestihla vyslovit další otázku. „Třicet let, narozen druhého druhý devatenáct set devadesát. Teď jsem v sanitce, v Bostonu, ale bydlím v New Orleans a jsem plátcem zdravotního pojištění – nebojte.“

Zdravotnice se na něj uculila, odškrtnouc v protokolu políčko s nápisem dlouhodobá paměť. „Výborně, to bychom měli. Teď mi řekněte, co si pamatujete z té nehody.“

„Nehody? Jaké…“ Jeho mozek zaplavila vlna vzpomínek. Vybavilo se mu úplně všechno. Tedy, ne z nehody, ale z návštěvy v historii. Přistáli s Joe na silnici z kočičích hlav při staré celnici na State street. Poprvé v životě tam nebyl sám, byla s ním Joe. Byli svědky masakru a podařilo se jim zachránit život holce, která je – nejspíš jako jediná z obyvatel Bostonu té doby – viděla.

Srdce se mu rozbušilo obrovskou rychlostí tak, že myslel, že dostane infarkt. Naštěstí už byl v sanitce…

Haleluja, nebo odstup satane? Pamatoval si, co se stalo v bludu, nebyl si ale jistý, zda to bylo dobře, nebo špatně, neboť netušil, co tu změnu způsobilo.

„Vyznáte se v historii?“ otázal se černošky, která k němu proto zvedla zrak.

„Nijak zvlášť. Proč se ptáte?“

„Znáte presidenta Adamse?“

Zdvihla obočí. „Hm, ti byli dva, ne? John a jeho syn, Quincy. Kterého z nich myslíte?“

Úlevně si oddechl, než nad tím mávnul rukou. „Ehm… to je jedno. Jsem rád, že vůbec byli.“

Chudák sestra podezíravě přimhouřila oči. „Zajímáte se o dějiny?“

„Ne,“ odpověděl popravdě. S odstupem několika sekund mu došlo, že jeho počínání muselo být matoucí.  

Černoška něco zapsala do protokolu, pak k němu zdvihla zrak. „To bude tím otřesem mozku… Měl jste autonehodu, pane Donaghue, při níž jste se udeřil do hlavy, patrně o tupý předmět. Jel jste v taxíku, který ze silnice smetl kamion.“

„Ty bláho, to si vůbec nevybavuju,“ brouknul tíživě a očima utekl od zdravotnice, jednak ve snaze rozlišit blud od reality, jednak ve snaze vzpomenout si. „Byli jsme s Joe na letišti, já si šel zakouřit, ona objednala Uber – řidič se jmenoval Gustav,“ vydechnul z plic přebytečný vzduch, očima přitom znovu doputoval k čokoládovým drahokamům té černošky. „Jak je na tom Joe?“ 

„No, neměla bych vám to říkat, dokud si neověříme vaše vazby na raněnou,“ začala věcně.

„Je to moje sestra.“

„Dobře, ale já bych stejně…“ vydechla, než nad veškerými svými pochybnostmi rezignovaně zavrtěla hlavou. „Tak fajn, budu vám věřit. Vaše sestra je na tom podobně jako vy. Má otřes mozku, vezeme ji do nemocnice, kde se snad už definitivně vyloučí nitrolebeční krvácení. Z druhé sanitky hlásili, že přišla k vědomí zhruba pět minut před vámi.“

Rafael semknul víčka, zatímco úlevou vydechnul: „Díky bohu…“

„Řidič ale takové štěstí neměl. Detailní diagnózu vám nedám, protože ji ani sama neznám. Vím ale, že má vícero fraktur. Dvě z nich patrně způsobily rupturu sleziny a jater.“

„Ou, to je zlé.“ Rafovi zkroutila obličej bolestná grimasa. Došlo mu, že nebýt jeho a Josie, Gustav teď mohl být v pořádku, někde jinde. Jindy takové tendence neměl, dnes se však cítil provinile. „Co pneumotorax?“

Žena semkla rty v úzkou linku a trhla rameny. Neznala detaily diagnózy, jak mu před chvílí sama řekla.

Chvíli bylo ticho. Černoška vyplňovala protokol a Donaghue se pokoušel držet své myšlenky na uzdě. Joe byla v pořádku, jenom trochu potlučená. Když si vidinu pamatoval on, znamenalo to, že si ji pamatovala taky? Tím pádem by jí nezbylo, než mu věřit – s lepším důkazem než její bezprostřední účastí v přeludu mohl těžko přijít.

Nechápal, jak se to stalo. Co bylo na tomhle přeludu tak zvláštního, že si ho nejen pamatoval, ale taky v něm s ním byla další osoba? Přál si, aby znal spouštěč. Přál si vyvarovat se mu a žít v klidu, bez bludů, až do smrti.

„Tak, pane Donaghue, ještě potřebuju, abyste mi dal číslo na osobu, kterou mám kontaktovat. Nezobrazilo se mi v přehledu vašeho zdravotního pojištění,“ oznámila mu zdravotnice, a tak k ní natočil hlavu.

„Ehm… to není nutné, je mi fajn,“ prohlásil sebejistě.

Ta žena si ale nedala říct. „Zatím ano, ale co když vám v nemocnici přijdou na vnitřní zranění? To číslo prostě potřebuju, je to běžný postup.“

„No, tak to ten postup asi budete muset změnit,“ ušklíbnul se na ni, přičemž se pomalu zvednul do sedu na lehátku. Černoška se zatvářila, jako že mu už už začne dělat přednášku. Nenechal ji začít. „Protože já nemám nikoho, komu byste mohla zavolat. Teda, nikoho kromě ségry, která teď nejspíš řeší totéž se saniťákem, co ji má na starost.“

„Ale někoho přece mít musíte! Rodiče?“

„Otce neznám, máma zemřela před pěti lety,“ odříkal chladně.

„Aha… promiňte, to jsem nechtěla,“ přiznala upřímně. „A co přátelé? Působíte jako člověk, který jich má spoustu.“

„To sice jo, ale žádní z nich nejsou odsud. A ne, nemůžu po nich chtít, aby letěli přes půlku Států jenom proto, že budu potřebovat odvoz ze špitálu,“ pokračoval v tomtéž duchu. „Tak to vzdejte. Vážně není nikdo, kdo-“

V tom se interiérem sanitky ozvala známá melodie Led Zeppelin, již měl Rafael nastavenou jako zvonění. Zbystřel, stejně jako zdravotnice, ovšem nemohl s tím nic dělat, protože netušil, kde má telefon. Černoška se postavila a došla k jedné ze schránek. Když se otočila čelem k Rafovi, podala mu mobil. Pohlédnul na displej a zjistil, že mu volá bratr.

„Vážně není vůbec nikdo, komu bych mohla zavolat, jo?“ otázala se ironicky s podezíravě pozdviženým obočím ta zdravotnice. Raf na ni přimhouřil oči a měl sto chutí vypláznout jazyk, ale to už se ze sluchátka ozýval Mikův hlas.

„Rafaeli, jsi to ty?“ byla jeho první otázka. Ne jak je ti, ani chvála bohu, že žiješ.

„Jo, jsem. Nazdar, Michaele,“ pozdravil ho poněkud odměřeně.

„Poslyš, teď mi volala Josie a říkala, že jste měli nehodu. Prý to s ní ale není tak špatné, bude moct jet domů hned, jak pro vás přijedu. Jak to vypadá s tebou? Myslíš, že můžeš jet s námi?“

Na to se Raf zamračil a provedl regulérní facepalm. Nepřekvapilo ho, že se jeho bratr pomalu ani nezeptal, jak je na tom, spíš ho to jen znechutilo. Nezměnil se, ani trochu. Vždycky byl materialista, kterému záleželo jen na vlastních cílech. No, hádal, že mu nezbývalo, než to překousnout… Aspoň že Mikův vyšší cíl byl pro jednou nesobecký – najít Gabriela.

„Hele, zpomal. Jsme teprve na cestě do nemocnice, kde nás musí vyšetřit, aby vyloučili vnitřní zranění. To se může protáhnout třeba i na dvě hodiny podle toho, jakými vyšetřeními budem muset projít.“

„Sakra, dvě hodiny?! No to si snad děláš srandu!“ odfrknul si starší Donaghue.

Mladší zareagoval odseknutím: „Připadá ti, že se směju?“

„Dobře, tak já přijedu za dvě hodiny. Ale buďte připravení, ať můžem rovnou vyrazit.“ S tím Michael zavěsil a Rafael skrze zaťaté zuby zasyčel několik nelichotivých slov na jeho účet, mezi nimi i: „Debil.“

„No, to zní jako skvělý adept na nouzový kontakt.“ Zdravotnici zacukaly koutky.

„Jenom přes moji mrtvolu.“

Nahlas si útrpně povzdechla, načež vzala konec propisky do úst. „Někoho v tom políčku ale napsaného mít musíte!“

„Šmarjá, tak tam napište moji sestru, ale bude to k ničemu, páč bydlí v Kalifornii. Josephine Saoirse Donaghue,“ sklopil oči ke svému telefonu, v němž našel příslušné číslo. To pak nadiktoval zdravotnici.

„Výborně. Nemáte zač, mimochodem.“ Provedla na protokolu poslední tečku a koketně mu koukla do tváře přes závoj řas. „Ošetřovat vás někdo jiný, nejspíš by vás donutil napsat tam toho debila.“

Raf se – poprvé za hodně dlouhou dobu – od srdce zasmál. Chybělo mu to, o tom žádná. Problém byl, že poslední dobou nějak neměl nejmenší důvod se smát. Jistě, bar sice balancoval na hranici plusu, jenže jeho osobní život tak slavný nebyl. Vlastně to byl jeden velký zmatek v režii zmatkáře a on z toho vinil absenci životního cíle.

Jejich pohledy se střetly v uvolněném žertu, který ukončila zdravotnice. Nervózně uhnula očima k oknu a Raf si všimnul, že se začervenala. Byla nesvá.

„Za pár minut tam budeme. Měl byste si lehnout, mohlo by se vám udělat mdlo,“ doporučila mu.

Do Bostonské všeobecné nemocnice dorazili za necelé dvě minuty. Raf trval na tom, že ze sanitky vyjde po svých, a tak ho černoška při cestě na ambulanci podpírala. Sanitka s Josie dorazila o něco později, v době, kdy Raf čekal na CT hlavy. Řádně se setkali až v čekárně, kde Josie čekala na CT a Raf zas na doktora, který měl vyhodnotit jeho výsledky.

„Jak je ti?“ otázal se jí po výměně pozdravů a chvíli rozpačitého ticha.

„Na to, že jsme právě měli autonehodu, celkem dobrý… Co ty?“

„Už mi bylo líp,“ informoval ji s neveselým úsměvem. „Gustav to schytal mnohem víc než my. Ptal jsem se a řekli mi, že má hned několik zlomenin, které maj nejspíš za důsledek vnitřní krvácení z jater a sleziny.“

„Proboha, to je hrůza,“ vyděsila se Josie. „Myslíš, že se z toho dostane?“

Raf pokrčil rameny. „Snad jo, ale nebude to lehká řezničina. Poranění jsou rozsáhlá a on už není nejmladší…“

„No do prdele.“ Ztěžka polkla, protáhla koutky a rukou si frustrovaně vjela do vlasů. Následovalo další ticho. To znovu přerušil Rafael.

„Josie, pamatuješ si něco z toho, co se stalo?“ Pro jistotu ztišil hlas, třebaže je nikdo neposlouchal.

„Ne, nepamatuju. Z tý nehody ani ťuk,“ odpověděla mu hluboko položeným tónem.

„To já taky ne,“ přitakal, „ale nemyslel jsem tu nehodu.“

„Jo, to jsem tušila,“ sykla úsečně, než ještě jednou koukla kolem, aby se ujistila, že skutečně nebyli objektem ničího zájmu. „Hele, praštili jsme se do hlavy… oba a fest. Muselo se nám to zdát.“

„Zdát? No jasně! Oběma se nám zdálo úplně to samý, v tutéž chvíli!“ vypotil nevěřícně. Nadechla se k řeči, ale mluvit začal Raf. „Joe, to přece nemůžeš myslet vážně. Vidělas to! Bylas tam stejně jako já! Historickej Boston, celnice, Bostonskej masakr, střílející president Adams… chceš říct, že jsem si tohle všechno vymyslel?!“

Vydechla z plic všechen vzduch, přičemž bolestně semkla víčka. S odpovědí si dala na čas. „Očividně jo! Nebo máš nějaké jiné vysvětlení? Jsme cestovatelé časem, roboti, mimozemšťani, nebo čarodějové, že se dokážeme vrátit do osmnáctého století a zabránit vraždě?!“

„Já nevím, sakra!“ Rafael zvýšil hlas a několik lidí v čekárně se na něj nedůtklivě otočilo. Napočítal do pěti, aby se zklidnil. „Nevím, proč se to děje, nevím ani, co to spouští, a už vůbec jak se toho zbavit. Ale vím, že se to děje, a chci o tom vědět víc! Děje se mi to každej den, sakra, mám toho už plný zuby! Vidím věci a lidi, který-“

„Tak dost… zmlkni, Rafaeli!“ utnula ho nekompromisně. U toho mu pohlédla zpříma do očí a on usoudil, že, ať už se mu chystala říct cokoli, bude to její poslední slovo. „Nechci to vědět… nechci nic vědět. Zajímá mě jenom to, co dokážu racionálně vysvětlit, a to s tou… věcí rozhodně udělat nemůžu,“ pronesla chladně a na moment se odmlčela.

Rafael na ni jen tupě vejral. „Aha… takže my teď budeme předstírat, že se to, co se stalo, nestalo – takhle to chceš? Budeme předstírat, že jsme to nebyli my, kdo tu služku zachránil, a že jenom díky nám měl pre-“

„Jo, přesně tak! Budeme předstírat!“ křikla a pozornost lidí v čekárně se tentokrát přesunula na ni. Zrudla a omluvila se, než se jala pokračovat v syčení směrem k bratrovi: „Předstírání není žádná věda, Rafe. Roky jsem ti posílala peníze a u toho se tvářila, že věřím v tebe i ten tvůj pajzl… Takže se mi zdá, že za všechno, s čím jsem ti kdy pomohla, mi dlužíš mnohem víc než trochu stupidního předstírání, co ty na to?!“

Nevěřil svým uším. Tenhle pokrytec, že byla jeho sestra? Ta Josie, se kterou si v dětství hráli na mutanty a věřili ve své nadpřirozené schopnosti?! Co se to s ní ksakru stalo? Kdo z ní udělal druhého Michaela?!

Nevesele se uchechtnul, ale rozmáchnul rukama, jako by se vzdával.

„Jak chceš, mně to může bejt šumák,“ prohodil zahořkle. Později si nadával, že nedokázal lépe nafejkovat nezájem. „Kdyby tě to – čirou náhodou – zajímalo, Adams je pořád jedním z amerických presidentů, taky z části díky tobě. Zachránilas historii.“

Vysvobodilo ho doktorovo zavolání. Byl za to rád, neboť si nebyl jistý, co všechno by z něj vypadlo, kdyby zůstal v blízkosti toho pokrytce. Možná by na sebe řvali, třeba by se i zmlátili. Pak by skončili v cele oba a museli by Michaelovi být vděční za to, že je odtamtaď milostivě dostal. Takže bylo lepší, že si ho zavolali do ordinace. 

Jen pár minut potom, co vyšel, se ve dveřích špitálu zjevil Mike. Počkali na Joe, než společně vyrazili ke Gabovi v bratrově nablýzkaném fáru.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love, Gabe: Kapitola osmá: