Lotr V - Den poté • OurStories.cz ~ naše povídky

Víno vyprchalo, hlava vychladla, život jde dál...

30.04.2012 (10:00) • evelyn • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1180×

Probudila mě tupá, pulzující bolest ruky. Přeležela jsem si ji. Opatrně jsem ji promnula a vytřepala. Posadila jsem se a vytáhla si deku až k bradě. V pokoji bylo denní světlo, které prosvítalo přes zatažené závěsy. Muselo být kolem deseti dopoledne. A protože byl čtvrtek, byla to tedy doba, kdy jsem měla být na přednášce o molekulární genetice. Za celých pět let studia jsem ji ani jednou nezmeškala. Dnešní absence mě přesto nemrzela. Za tu noc mi to rozhodně stálo.

Nepřekvapilo mě, že jsem sama v posteli i v pokoji. Jeremy nebyl ten typ muže, který by s potěšením svou partnerku celou noc pozoroval a ráno jí přinesl tác se snídaní, kávou, džusem a vázou s čerstvou květinou.

Zabalila jsem se do deky a vylezla z postele. Naproti ní stálo obrovské zrcadlo a mně se nahrnula červeň do tváří, a nejen do nich, když se mi vybavilo, jak mi Jeremy ukazoval, k čemu může zrcadlo v ložnici sloužit. Rudá jako rak jsem nechala deku sklouznout na zem a i přes stud jsem se na sebe podívala. Vypadala jsem stejně jako o den dřív. Čokoládově hnědé vlasy, mírně opálená pleť, tmavě zelené oči, štíhlá, ale ženská postava. Na první pohled se nic nezměnilo. Když jsem se natočila zády k zrcadlu, všimla jsem si zvláštní modřiny v dolní části zad. Najednou se mi chtělo se smát. Tahle moje památka na proběhlou noc byla dokonalým otiskem dlaždičky z koupelny. Dokonce šlo rozeznat tvar listu.

S pobaveným úsměvem jsem si pořádně prohlédla pokoj a hledala jakýkoliv kousek svého oblečení, ale neúspěšně. Lákalo mě podívat se do obrovské šatní skříně, ale neodvážila jsem se. Ne že by mě tak moc trápilo, že bych tak zasáhla do Jeremyho soukromí, ale bála jsem se, co bych tam mohla najít. Nedělala jsem si naděje, že by náš vztah měl trvalejší charakter, ale nebylo by mi příjemné na vlastní oči vidět důkazy přítomnosti jiných žen v jeho ložnici. Po chvíli úvah jsem se rozhodla obléknout si Jeremyho košili, která ležela za křeslem u okna. Rukávy mi byly dlouhé, ale když se vyhrnuly, šlo to. Světle modrá, jemná látka mi sahala sotva pod zadek, ale nic lepšího, čím bych se alespoň částečně zahalila, jsem nenašla.

Se srdcem až v krku a hrdlem sevřeným nervozitou jsem se vydala do obývacího pokoje. Nevěděla jsem, jak se mám chovat, co říkat, kam se koukat. Nikdy jsem si nemyslela, že takovéhle ráno někdy prožiju. Za nic na světě bych ale nechtěla, aby se včerejší noc nestala.

Sešla jsem po schodech a na jeho úpatí se s rozpaky zastavila. Jeremy seděl na taburetu, který si přitáhl ke krbu, díval se do hořících plamenů a upíjel ze skleničky s jemně nazlátlou tekutinou a ledem. Na sobě měl obyčejné plátěné kalhoty a neformální košili nedopnutou až ke krku. Byl bosý a rozcuchaný. Vypadal naprosto dokonale.

„Dobré ráno, Emmo,” pozdravil mě, aniž by se na mě podíval. Zněl unaveně a vyčerpaně.
„Dobré ráno,” odpověděla jsem rozechvěle a nervózně si skousla spodní ret. Hrozně moc jsem chtěla jít k němu, ale možná ještě víc jsem se bála, že o to nestojí, že už nestojí o mě. Koneckonců, dostal, co chtěl. Mohl mě klidně okamžitě poslat pryč. Neměla jsem ani to nejmenší tušení, jak se k sobě takhle po ránu chová pár po takové noci.

„Nechceš si přisednout?” zeptal se a ukázal na místo vedle sebe. Pokusila jsem se stáhnout si košili ještě alespoň o kousíček níž, ale moc se mi to nepovedlo. Poněkud vratkým krokem jsem došla až těsně k Jeremymu a posadila se. Košile se mi vyhrnula nahoru. Překotně jsem přehodila jednu nohu přes druhou a ještě si pro jistotu složila ruce do klína. To, že mě Jeremy nahou už viděl, a nezůstalo jen u dívání se, mi nijak nepřidalo. Před očima se mi začaly promítat scény z noci. Upřeně jsem sledovala vzor na podlaze a silou vůle jsem se snažila zklidnit si tep.

„Emmo,” zašeptal, a přestože jsem věděla, že chce, abych se na něj podívala, neudělala jsem to. Tiše si povzdychl, položil mi palec na bradu a jemným tlakem mě donutil pootočit hlavou. Nechtěla jsem a bránila jsem se tomu, ale neúspěšně. Naše oči se setkaly a já byla zase lapená. Už jsem pochopila, že svým pohledem mě umí omamovat.

„Proč jsi mi to neřekla?” Jeho otázka zněla skoro jako obvinění. Zčervenala jsem. Dech se mi zadrhl v hrdle. Celé tělo ztěžklo. Pevně jsem doufala, že o tomhle nebudeme mluvit. Nebo ještě lépe, že si toho nevšiml. Chtěla jsem mu říct, že nevím, o čem mluví, a nenápadně odvést řeč někam jinam, kamkoliv jinam, ale jemu se nedalo lhát.
„Nepovažovala jsem to za důležité,” zamumlala jsem tak tiše, jak jen to šlo, aby mi bylo rozumět.
Pozvedl obočí a pokřiveně se usmál. Nebyl to ale zrovna veselý úsměv.
„Emmo, to, že jsi přede mnou s nikým nebyla, je důležité.”

Nic jsem si nepřála víc, než aby tenhle rozhovor okamžitě skončil. Bylo mi trapně a styděla jsem se víc, než kdyby po mně chtěl, abych mu zatancovala striptýz. Neměla jsem ani tu nejmenší chuť vyprávět mu o svém studiu na střední, kdy jsem se tak moc snažila dobrými známkami a vítězstvími ve školních soutěžích zavděčit tátovi, že na kluky jsem neměla ani pomyšlení. Nechtělo se mi ani vzpomínat na dobu před maturitou, kdy bych možná randila docela ráda, ale kdy jsem zjistila, že za špatné vidění nemůže přemíra čtení, ale oční vada. Brýle, které jsem musela rok nosit, mi vážně na kráse a popularitě mezi spolužáky nepřidaly. Netoužila jsem ani po povídání o nástupu na vysokou, kdy jsem se tak ponořila do studia, které mě nadchlo, že jsem muže prostě ani nevnímala. Tedy, věděla jsem, že někteří moji spolužáci a kolegové jsou muži, ale tím můj zájem o ně končil.

„Dobře, možná je to důležité, ale bylo by něco jinak, kdybys to věděl?” povzdychla jsem si a utápěla se v černi jeho očí.
Osvobodil mě a odvrátil pohled. Zadíval se zpátky do plamenů.
„Tak na to se snažím přijít od… od té chvíle, kdy jsem se vzbudil. Emmo, mě vůbec nenapadlo, že jsi…” Nenechala jsem ho domluvit.
„Už nejsem, tak se pojďme bavit o něčem jiném. Prosím!”

Usmál se. Tentokrát opravdově a otočil se zpátky ke mně.
„Tak dobře. Jak ses vyspala?” Jeremy, pán každé situace, byl zpátky a já si hlasitě oddechla. Ulevilo se mi. Ovšem jen do té chvíle, než jsem si uvědomila, na co se mě to vlastně ptá.
„Ehm, ano, spalo se mi skvěle. Máš hm, moc pohodlnou postel. A gauč, vanu a stěnu na chodbě samozřejmě taky,” chrlila jsem a opět nabírala červený odstín.
Zlomek vteřiny mě nechápavě pozoroval a pak se rozesmál. Upřímně, vesele a od srdce.
„Emmo, já se ptal na spánek, nepokoušel jsem se vyzvídat, jaký jsem byl. To si troufám podle tvých… hm, reakcí odhadnout.”
„Aha,” zamumlala jsem velmi inteligentně a zčervenala ještě víc.

Pohladil mě po tváři, a když jsem se k němu sama naklonila, políbil mě. Něžně, hravě, rozverně. Posunula jsem se k němu blíž a on mě objal.
„Nemáš představu, jak krásná a svůdná v mojí košili jsi. Vůbec netušíš, jak to na mě působí. Jak moc se mi to líbí,” šeptal mi mezi polibky.
Chvěla jsem se a vychutnávala si pocit, že i já mám možná moc nad ním. Natočila jsem se tak, aby se mi výstřih košile kousek posunul a odhalil tak můj nahý hrudník. Jeremy zasténal a vydal zvuk, který zněl skoro jako zavrčení. Jestli jsem měla v noci pocit, že jsem se o tělesné lásce naučila všechno, rychle mě vyvedl z omylu.

Zahalená prostěradlem jsem seděla na pohovce a okouzleně poslouchala, jak Jeremy hraje na kytaru. Nebyla jsem žádný znalec a hudbě jsem nijak zvlášť nerozuměla, ale to, že má nesporný talent, jsem bezpečně poznala.

Donesl si z kuchyně barovou stoličku, postavil ji před klavír a se sebevědomým úsměvem začal hrát. Nádhernou bluesouvou skladbu. Ze začátku se na mě díval a tak trochu se předváděl. Během chvíle ho ale hudba pohltila. Sklonil hlavu, zavřel oči a já měla pocit, že každý tón, každá nota jdou přímo z jeho nitra.

Venku se pomalu šeřilo. Bylo mi krásně. Vlastně jsem se úplně vznášela. Připadala jsem si úžasně lehká. Když jsem zavřela oči a nechala Jeremyho a jeho skladbu v povzdálí, měla jsem pocit, že letím. Nad městem, nad lesy, nad horami. Celý svět jsem viděla z nové perspektivy.

Kouzlo zničilo zvonění Jeremyho telefonu. Omluvně se na mě usmál, poslední tón kytary utichl a on zmizel v patře. Nevěděla jsem, kdo mu volá, a co chce, ale šestým smyslem jsem vytušila, že tímhle to končí. Nepochybovala jsem, že teď mě odveze domů, rozloučí se a možná slíbí, že zavolá, ale už se nikdy neuvidíme. Umiňovala jsem si, že nebudu brečet a dělat mu hysterické scény. Taková jsem nikdy nebyla a v žádném případě s tím nehodlala začínat. Toužila jsem alespoň v tomhle si zachovat tvář a důstojnost.

„Hele, Pete, U Veselé vdovy to stojí za pytel. Whisky mají jen obyčejnou a slabou, servírky jsou unavený a upřímně ne zrovna krasavice a nějakej magor tam pouští techno. Partičku pokeru určitě neodmítnu, ale dal bych přednost Zebře nebo El Pasu,” slyšela jsem Jeremyho mluvit.

S povzdychem jsem vstala a sesbírala si oblečení. V koupelně v přízemí jsem se oblékala a opláchla si obličej studenou vodou. Snažila jsem se nemyslet. Prostě jsem, jako stroj, vykonávala jednotlivé úkony a veškeré city odsunula stranou.

Když jsem vyšla z koupelny, Jeremy stál už taky oblečený do dalšího svého dokonale padnoucího obleku u prosklené stěny na terasu a dopíjel zbytek svého pití. Řízení motorového vozidla po požití alkoholu ho zcela zjevně netrápilo. Schválně jsem zavřela dveře hlasitěji, než bylo nutné. Otočil se ke mně a se špatně skrývanou úlevou se usmál.

„Perfektní. Jsi vážně skvělá, Emmo. Musíme jet.” Odložil prázdnou sklenku, vzal klíčky od auta ze stolu a svižným krokem se vydal ke dveřím. Otupeně jsem ho následovala a bez jeho pomoci nasedla do auta.

Ne zrovna příjemnou atmosféru a tíživé ticho vyřešil osvědčeným způsobem. Hlasitou hudbou. Opřela jsem se do sedadla a sledovala ubíhající scenérii za okýnkem. Bylo mi smutno a obklopovalo mě takové zvláštní prázdno.
Někde v půli cesty si Jeremy stáhnul okýnko a zapálil cigaretu. Doteď mi jeho kouření nevadilo, ale teď najednou mě neskutečně rozčilovalo a dráždilo. Neměla jsem ale žádné právo požadovat, aby nekouřil.

Když balíček uklízel zpět do šuplete v palubní desce, zahlédla jsem několik mobilních telefonů a zlatou kreditní kartu.
„Čím se vlastně živíš?” zeptala jsem se dříve, než jsem to stihla promyslet. Litovala jsem té otázky asi vteřinu poté, co jsem ji vyslovila.
Podíval se na mě a zatvářil se, jako kdyby ho něco bolelo. Rychle ale nahodil masku pokerového hráče a otočil se zpět k vozovce.
„Věř mi, Emmo, to nechceš vědět,” ujistil mě rázně a ostře.
Až k mému domu jsme už nepromluvili. I rozloučení bylo uspěchané, rozpačité a popravdě docela trapné.

Rád jsem tě poznal.
Já tebe taky.
Měj se a třeba se ještě někdy uvidíme.
Třeba ano…

Ale s největší pravděpodobností ne. Odjel. Nekonal se žádný polibek na rozloučenou, nepožádal mě o telefonní číslo, ani mi nedal svoje. Nedomluvili jsme si další schůzku. Byl konec.
Stála jsem na chodníku, v očích mě pálily slzy a věděla jsem, že ať se budu snažit sebevíc, už nebudu jako dřív. Nic už nebude stejné.