OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lotr III - Druhý den

27.04.2012 (12:00) • evelyn • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1154×

Zvonění budíku mě zastihlo snad ještě unavenější a mrzutější než večer. Nevěděla jsem, v kolik jsem usnula, ale podle toho, jak mi bylo, bych to tipovala tak na tři ráno. Teď bylo šest. Zoufale jsem zasténala a schovala hlavu pod polštář. Což byla chyba, protože podruhé mě místo budíku probudil telefon a rozčílený hlas profesorky Carterové, které jsem měla dělat asistenci na přednášce pro prváky.

Dezorientovaně jsem se omlouvala a rozespale chraplavým hlasem jsem se pokoušela vysvětlit, že už jsem skoro na cestě. Profesorka ale zjihla a ujistila mě, že jestli mi není dobře a jsem nemocná, mám zůstat doma. Jeden den to prý beze mě nějak zvládnou, mám myslet hlavně na své zdraví a nepřehánět to s prací a studiem. Jen pro příště jí mám zavolat s alespoň hodinovým předstihem. Popřála mi, abych se brzy uzdravila, a už docela mile se rozloučila.

Ohromeně jsem koukala na telefon a až po téměř minutě jsem si uvědomila, že zaspáním jsem si zajistila volný den. Úplně volný den. Bez jediné povinnosti. Mohla jsem klidně zůstat v posteli a lenošit. Nebo jít nakupovat, projít si pár obchodů, stavit se na oběd v příjemné malé pizzérii a odpoledne si udělat procházku po parku. Nebo navštívit po hrozně dlouhé době kino. Nebo bych si mohla přečíst knížku, která ani vzdáleně nepřipomíná učení.

Jeden volný den a takových možností! Najednou jsem docela chápala lidi, kteří školu flákali. Bylo tak lákavé omluvit se do konce týdne a odpočinout si. Jenže by to byl podvod a to se mi nepodobalo. Nikdy jsem nepatřila k těm, kteří by se vyhýbali povinnostem. Nechodila jsem za školu, ani na střední a ani teď na vysoké.

Zavrtala jsem se do peřiny, zavřela oči a s úsměvem na rtech se nechala odnést zpět do říše snů. A jakých snů! Zdálo se mi o Jeremym Walkerovi. Jeli jsme autem, on mě hladil po noze a upíral na mě ten svůj omračující černý pohled. Líbal mě. Divoce a vášnivě. A byl do toho polibku tak zabraný, že jsme bez povšimnutí prorazili zábradlí na mostě a zřítili se do řeky.

S trhnutím jsem se probudila a namáhavě lapala do dechu. Srdce mi prudce bušilo a chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem u sebe doma v posteli a o bouračce se mi jen zdálo. To byla úleva. Jenže se mi bohužel pouze zdálo i o tom zbytku.

Bože, na co to myslím? Zavrtěla jsem hlavou a schovala si obličej do dlaní. Ten zvláštní a až bolestně příjemný pocit po celém těle, jaký mi můj sen způsobil, pomalu odezníval a místo něj mě začínal ovládat vztek. Na sebe, že jsem tak mimo z někoho, jako je on. Ale mnohem víc na něj. Nechápala jsem, co mým odvozem domů sledoval. Jasně, měla bych být ráda, že všechno dopadlo tak, jak dopadlo, a já jsem v pořádku a nedotčená doma, ale já ho dobrovolně, i když pod vlivem něčeho, co by se snad dalo nazvat jeho osobním kouzlem, pozvala k sobě a on odmítl. V podstatě jsem se mu nabídla jako nějaká laciná rajda a on toho nevyužil a ještě mě poučoval o nevhodnosti zvát si domů cizí lidi. A přitom, když jsme se představili, sám řekl, že už se známe, takže nejsme cizí.

Podrážděně jsem zasténala a mrskla polštářem přes místnost. Vůbec jsem nechápala, co se se mnou děje, a nepoznávala jsem se. Při rozčilení mi vždycky pomáhala sprcha. Horká a pěkně dlouhá. Odebrala jsem se tedy do koupelny a ve sprchovém koutě na sebe pustila proud vody. Byla tak vařící, že mi okamžitě začala červenat kůže, ale přesně to jsem potřebovala. Cítila jsem, jak se pomaloučku uvolňuji a nahromaděné napětí mizí. Umyla jsem si vlasy, oholila nohy a dokonce si udělala pleťovou masku. Z náhlého popudu. Jednoduše se mi chtělo. Když jsem po hodině a půl vylézala z koupelny, bylo mi skvěle.

Nasnídala jsem se, trochu poklidila a rozhodla se zajet do obchodního domu a podívat se po krámech. Ne, že bych nákupy zrovna milovala, ale potřebovala jsem něco elegantního na fakultní večírek, na který jsem byla jako jedna z mála asistentů pozvaná. Představovala jsem si jednoduché pouzdrové šaty střízlivé barvy a boty na nízkém podpatku nebo baleríny.

Při oblékání jsem přemýšlela, jestli mám nebo nemám nahlásit krádež auta. Kdyby táta nepracoval zrovna u policie a já si nebyla jistá, že by se k němu nějakým způsobem doneslo, že jsem bez auta a kde jsem o něj přišla, neváhala bych. Takhle jsem se ale rozhodla na svého broučka prostě zapomenout, jako bych měla zapomenout na celý ten večer, a podívat se po novém. Táta mi měsíčně posílal poměrně vysoké kapesné. Vždycky mě mrzelo, že rodičovství pro něj znamenalo jen telefonát jednou týdně a poskytování financí. Teď se mi tenhle jeho způsob, jak mi dát najevo, že ví, že má dceru, docela hodil. Díky penězům od něj a stipendiu jsem měla na účtu sumu, která by na starší auto měla stačit, a ještě by mi mohlo něco zbýt.

Výtahem jsem sjela do přízemí, zkontrolovala schránku a vyšla ven. Autobusová zastávka byla z druhé strany domu, ale ze zvyku jsem se vydala směrem k parkovišti. Po pár krocích jsem si uvědomila, že tam vlastně namířeno nemám, a otočila se. Periferním pohledem jsem zavadila o černé BMW a muže v obleku opírajícího se o něj.

Strnula jsem a pokoušela jsem se uklidnit. Bylo nemožné, aby to byl Jeremy a jeho auto. Vyloučené. A taky zatraceně hloupá shoda náhod, která mi ukázala, že to, že na něj v pohodě zapomenu, si jenom namlouvám. Zapůsobil na mě. I po tak krátké době se mi dostal hluboko pod kůži. Přitahoval mě. Silou vůle jsem se donutila rozejít se na druhou stranu. Nohy mi ale podivně těžkly.

Neohlídnu se, neohlídnu se, neohlídnu se… Tak fajn, ohlídnu.

Nenápadně jsem pootočila hlavou a následně celým tělem. Byl to on. Jednu ruku v kapse černých kalhot, v druhé cigaretu a na tváři úsměv, ze kterého mi rosolovatěly nohy. Vztek na něj a jeho odmítnutí se rozplynul jako pára nad hrncem. Rukou s cigaretou mi naznačil, abych šla k němu. Upřeně mě sledoval a když jsem byla téměř u něj, natáhl do plic dým, cigaretu hodil na zem a zašlápl.

Stála jsem proti němu a nemohla uvěřit, že na denním světle je ještě hezčí. Stíny pod jeho očima nebyly tak výrazné a vlasy měl rozčepýřené do všech stran. Takový ten účes, kterému se říká nedbalá elegance. Ten výraz k němu dokonale seděl. Nedbale elegantní a úchvatný Jeremy Walker.

„Nosíš oblek i ve dne?“ zeptala jsem se místo pozdravu. Ve Jeremyho blízkosti jsem zapomínala na slušné vychování a vlastně i skoro na všechno ostatní.  
„Ano, Marissa by mě roztrhala na kousíčky, kdyby zjistila, že chodím v běžné konfekci,“ ušklíbl se, ale při zmínce o Marisse se na okamžik celý rozzářil. Bylo na něm poznat, že ji má rád. Zato já ji nesnášela. Neznala jsem ji a neměla ani tušení, kdo je a jaká je, ale upřímně jsem ji nesnášela. Moje fantazie mi okamžitě vytvořila obrázek nádherné blondýnky, která by mohla pózovat na titulní straně Sports Illustrated v čísle s plavkami. Namyšlená, vypočítavá, chladně inteligentní a intrikánka. Taková by se k Jeremymu hodila.

Rozčilovalo mě, jak rychle jsem začala cítit zášť vůči někomu, koho jsem v životě neviděla a nejspíš ani neuvidím. Taková jsem nebyla. Nikdy jsem si o nikom nedělala obrázek, aniž bych ho blíž poznala. Jenže tahle Marissa pravděpodobně dennodenně mohla líbat Jeremyho, dotýkat se ho a usínat v jeho náručí. Moje emocionální výkyvy mě neskutečně vytáčely, ale nedokázala jsem se jim ubránit.

Musela jsem se tvářit hodně zoufale, naštvaně nebo směšně, protože Jeremy se rozesmál a zamrkal na mě: „Marissa je moje sestra, jestli tě to zajímá.“

Úleva, jaká mě zaplavila, byla  snad ještě větší, než když mě včera odvedl z toho pajzlu. Zářivě jsem se na něj usmála a z Marissy v mých představách se rázem stala příjemná brunetka zajímající se o historii a milující vaření, kterou bych měla jistě moc ráda.

„Děkuji za objasnění, ale nebylo to nutné.“ Pokusila jsem se zachránit alespoň něco málo ze své hrdosti. Jeremy jen pozvedl obočí a s úsměvem poznamenal, že na mě bylo na dálku vidět, jak je mi Marissa ukradená.

„Co tu vlastně vůbec děláš?“

Naklonil se ke mně, zadíval se mi do očí a když mi srdce tlouklo tak rychle a hlasitě, že by to musel slyšet, i kdyby byl hluchý, s tím svým povýšeným výrazem mi zastrčil pramen vlasů za ucho.

„Pozvalas mě k sobě,“ zašeptal a já se celá zvukem jeho hlasu rozechvěla. Jako by nestačilo, jak vypadá, on k tomu musí mít ještě tak svůdný a sexy hlas.
„To… to bylo ale včera,“ zakoktala jsem se a olízla si náhle suché rty.
„A ono se něco od včerejška změnilo?“ Jakoby náhodou se jemně dotkl konečky svých prstů mé paže. Zajíkla jsem se. Čekala jsem, že se rozesměje, že ho moje tak zjevné reakce na něj pobaví a možná se mi i vysměje. Místo toho se mu ale oči zaleskly něčím, co mě rozehřívalo.
„Nezměnilo,“ vydechla jsem a ač jsem někde hluboko v sobě věděla, že na mě působí jako alkohol nebo omamující droga a že až odejde a já vystřízlivím, bude mě to bolet, nic jsem si nepřála víc, než aby šel se mnou ke mně.
„To jsem rád,“ usmál se a hřbetem ruky mě pohladil po tváři. Dalo mi zatraceně hodně práce udržet se na nohou a nezhroutit se mu do náručí.

„Kam jsi měla namířeno?“ Odtáhl se, sklonil hlavu a zapálil si další cigaretu a zase se opřel o kapotu auta. Jakmile se mi přestal dívat do očí, dokázala jsem alespoň trochu logicky uvažovat.

„Na nákupy. Fakulta příští týden pořádá večírek k příležitosti narozenin doktora Milese, zakladatele moderní farmacie v  Aberdeenu. Potřebuju něco slušného na sebe. To, že jsem dostala pozvánku je velká čest, a nechci vypadat nereprezentativně,“ chrlila jsem ze sebe. Mluvila jsem rychle a překotně, ale on mi naštěstí rozuměl.

„Tak si nastup, o obchodech, kde se dá sehnat to, co chceš, mám docela přehled,“ vyzval mě a dokonce mi otevřel dveře. Jasně, že jsem věděla, že bych si k němu do auta sedat neměla, ale odolat jeho nabídce bylo zhola nemožné. Nastoupila jsem více než ochotně.

V tu chvíli mi bylo úplně a dočista jedno, jestli mě vezme k Diorovi nebo Guccimu a já utratím všechny úspory za jedny šaty a budu další minimálně půl rok bez auta. Vážně mi na tom nezáleželo, pokud se mnou na nákupy pojede Jeremy. Pokud to znamená, že spolu strávíme přinejmenším pár hodin.

Poněkud trapné ticho v autě Jeremy vyřešil puštěním hudby. Překvapil mě. Poslouchal starý jazz, který jsem i já měla ráda.

„Krásná hudba,“ pronesla jsem a hlas se mi třásl nervozitou. Když se na mě Jeremy nedíval, byla jsem částečně sama sebou. Tedy nesmělá, stydlivá a zdrženlivá. Stačilo ale, aby se na mě otočil a mrkl, a moje nové já toužící jen a jen po něm se projevilo v plné síle.

„Myslel jsem si, že by se ti mohla líbit,“ odpověděl nezaujatě. Vybíral hudbu kvůli mně! Měla jsem z toho radost jako nějaká puberťačka.

Nevzal mě do žádného světově proslulého obchodu, ale do menšího butiku zaměřeného jen na společenské oděvy. Krásná prodavačka v kostýmku, který stál určitě víc než kolik činil nájem za můj byt, se na Jeremyho široce usmála a profesionálně ho pozdravila. Oslovovala ho jménem a ptala se na nějaký oblek s vestou, který si minule koupil. Jeremy k ní byl zdvořilý, ale nijak přehnaně milý. Jasně dával najevo, že vztah prodejce - zákazník mu vyhovuje a nehodlá na něm nic měnit.

Vysvětlil prodavačce, že chceme elegantní šaty pro mě, a uvedl i příležitost, k níž si je chci vzít. Marion, jak se mi představila, si mě prohlédla a poslala mě do kabinky. Bez ničeho. Ona mi prý všechno donese. Jeremymu nabídla kávu, ale odmítl ji. Posadil se do koženého křesla naproti převlékárně a vzal si nějaký časopis.

Postupně mi Marion přenesla šestery šaty. Všechny krásné a dokonale padnoucí. Zvědavě jsem se na nich snažila najít cenu, ale neúspěšně. Pevně jsem doufala, že nejde do tisíců dolarů, ale jistá jsem ji vážně nebyla.

Jeremy chtěl, abych se mu v šatech ukazovala. Přemlouval mě k malé, soukromé módní přehlídce. Až když svatosvatě slíbil, že se mi nebude za žádných okolností smát, s rozpaky jsem vylezla z převlékací kabiny. Nesmál se. Oči mu potemněly a po celou dobu, kdy jsem se před ním procházela, je ze mě nespustil. Říkal, že jsem krásná a úchvatná. A já si tak díky němu skutečně asi poprvé v životě připadala.

Jeremy se ukázal jako skutečný znalec módy a ženské krásy. Nadchly ho temně modré šaty s úplně holými zády a rozparkem až do půli stehen, ale nakonec mi pomohl vybrat něco vhodnějšího pro mé účely. Tmavě fialové koktejlky s lodičkovým výstřihem. Cítila jsem se v nich dobře a na večírek fakulty se beze sporu hodily.

Když jsem chtěla zaplatit, Marion mě ujistila, že pan Walker už se o všechno postaral. Na pár vteřin jsem na ni zůstala nevěřícně zírat. Jeremy na mě čekal venku a kouřil. Jak jinak. Nesnášela jsem cigarety a jejich zápach, ale k němu tak nějak pasovaly.

Snažila jsem se vytáhnout z něj, kolik šaty stály, a dát mu peníze, ale zatvářil se, jako kdybych ho smrtelně urazila. Beze slova mi otevřel dveře auta a galantně mi pomohl nastoupit.

S hudební kulisou jsme projížděli ulicemi Aberdeenu a já si až po několika minutách všimla, že nejedeme zpět k mému bytu. Jako by věděl, na co myslím.

„Včera jsi mě pozvala k sobě, ale musel jsem ještě něco zařídit. Takže dneska zvu já tebe a doufám, že mi nedáš košem,“ pronesl tiše a podíval se na mě.

Jak bych ho asi mohla odmítnout?

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lotr III - Druhý den: