Lost in the middle -56 kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

02.11.2009 (18:00) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1078×

Sol už byl dole v plné práci, shromažďoval zbraně na kuchyňský stůl. Přispěli jsme na hromadu svými meči a noži, pak Will kývl na Sola. „Myslím, že bychom mohli změnit plán. Není teď nejmenší problém vejít hlavním vchodem.“
„Jak to myslíš?“ Otočil se na něho Sol a nechápavě zavrtěl hlavou. „To je přeci až moc nebezpečné.“
Will se usmál a objal mě uvolněně kolem ramen. „Není to nebezpečné, síly jsou vyrovnané.“
Sol vypadal, jako že pořád nechápe.
„Mel už není slabým článkem, je teď o mnoho silnější. Nakope zadek každému upírovi, na kterého ukážeš.“ Mrknul na mě a pak se podíval zpět do nechápavých očí svého přítele.
„K ránu mi málem zlámala ruku.“ Pokrčil rameny a plavně přeplul kuchyni směrem k lednici.
Nechal mě stát samotnou a červenající se naproti nechápajícímu Solovi.
„Jak to myslíš, brácho?“ Probral se ze svého šoku Sol a následoval Willa k ledničce. Ten jakoby nic naléval do dvou hrnečků krev a dával ji ohřát.
„Nevím, jak se to stalo, ale Mel konečně vnitřně přijala to, kým je, nebo možná to chtělo jen svůj čas, těžko říct. Možná je tahle změna jen další fází jejího vývoje.“
Naštval mě. „Přestaň o mně mluvit, jako bych byla nějaký pokusný králík.“
Přešla jsem až k němu a vzala si od něj svůj hrníček.
„Promiň, lásko. Jen jsem z toho ještě pořád vedle.“
„Hmm a jak se asi podle tebe mám cítit já?“ Odfrkla jsem si a šla si sednout ke stolu.
Dívali se na mě oba. Will zamilovaně a pyšně, s jistou dávkou zadostiučinění a Sol nechápavě a s obavami.
„Je silná jako ty?“ Zeptal se Sol a zavrtěl hlavou.
„Myslím, že je silnější než já, myslím, že strčí do kapsy i Viv.“ Will se spokojeně zapřel zády o kuchyňský pult a usrkával svou snídani.
„To chci vidět.“ Založil Sol ruce na prsou a podezíravě přivřel oči. Pak chytil do ruky železný obušek a hodil mi ho.
Kupodivu pro mne bylo naprosto přirozené ho chytit, jako by letěl směšně pomalu.
„A teď ho zkus ohnout.“ Prohlásil odhodlaně a zapřel se o stůl.
Chvíli jsem nevěřícně zírala na tlustý kus oceli a pak si představila, jak hroznou bych musela mít sílu, abych s tím pohnula.
Will odložil hrneček a vyzývavě se usmál. Sol se tvářil nečitelně. Pokrčila jsem rameny a vzala obušek do obou rukou. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se ohnout ocelovou kulatinu.
Materiál se poddával velice pomalu, ale nakonec se s železným zasténáním ohnul. Cítila jsem, jak tah v oceli způsobuje zahřívání materiálu. Sol vytřeštil oči, když jsem mu přes stůl vracela obušek ohnutý do poctivého písmene U.
„No, hezký.“ Zkoumal kus oceli a těžkal ho v ruce.
„Už mi věříš?“ Odfrknul si Will.
„Lime, kámo, to je bomba.“ Ukázal Willovi ohnutý kus železa, ale nepouštěl ho z ruky, jako by to bylo něco nesmírně cenného.
Otráveně jsem vzdychla a vstala od stolu, svůj poloprázdný hrneček jsem svírala v rukách.
Byla jsem ráda, že je den, bylo něco málo před obědem a slunce stoupalo vzhůru oblohou. Vyklouzla jsem dveřmi v kuchyni na verandu a sedla si na malou dřevěnou sedačku, umístěnou úplně na konci nad vodou jezera. Sem za mnou Will nemohl a já se tu cítila skvěle.
Dveře přece jen klaply, ale já se ani neotočila. Nebylo to potřeba, byl jen jediný člověk, který sem za mnou mohl přijít.
„Jsi v pohodě?“ Solova dlaň mi jemně přistála na rameni. Ani jsem se neohlédla a opatrně přikývla.
„Jsi si jistá?“ Jeho hlas zněl, jako by mi viděl až do žaludku a možná i viděl.
„Jsem v pohodě, jen už moc chci, aby to bylo za námi.“ Vzdychla jsem a smutně se podívala na obzor.
Slunce začínalo mít konečně sílu a jaro už nezadržitelně přebíralo vládu nad okolní přírodou.
„Je tu hezky.“ Zašeptal Sol a opřel se o zábradlí.
„Jo, nechce se mi odtud, začínám to tu mít opravdu ráda. Je tu klid a Luc by tu měl spoustu prostoru.“ Pokrčila jsem rameny a zase se zadívala na horské vrcholky, které ještě měly sněhově bílou čepici. Vzpomínka na Luca mne zamrazila v žaludku a hrdlo se mi samovolně sevřelo, musela jsem změnit téma.
„Tak co jste nakonec vymysleli?“ Otočila jsem se na něho a udělala mu místo na lavičce. Usmál se a přisedl si ke mně.
„No, že bude asi o moc větší sranda, když požádáš otce o slyšení.“
„Co?“
„No, prostě vejdeme hlavním vchodem a ty požádáš otce o audienci.“
„Hmm, paráda.“ Vzdychla jsem a hodila nohy na zábradlí.
„Neboj, všechno dobře dopadne.“ Omotal mi jednu ruku kolem ramen a já se k němu s vděčností schoulila. Cítila jsem teplo, které sálalo z jeho mohutného těla a slyšela i každý výrazný úder jeho silného srdce.
Na prosklenou zeď za námi se ozvalo tiché ťuknutí, jako na povel jsme se oba otočili. Will stál zapřený dlaní o okno a usmíval se od ucha k uchu.
„Dej ruce z mý ženy, nebo si to s tebou vyřídím.“ Přehnaně vykřikoval a hraně hrozil zatnutou pěstí. Sol se usmál a přitáhl si mě blíž.
Poslala jsem Willovi vzdušný polibek a on se jen usmál, otočil se a odkráčel z kuchyně.
„Will je poměrně nadšený, z toho co se ti stalo.“ Brouknul Sol a stiskl mi rameno.
„Jo, je nadšený z toho, že se o mě už nemusí tolik bát.“ Vzdychla jsem.
„Miluje tě. Miluje tě víc, než cokoliv, nebo kohokoliv na tomhle zpropadeným světě.“
„Já vím, cítím to v každém jeho pohledu.“ Podívala jsem se na Sola a on si mě pobaveně prohlížel.
„Když už si tu hrajeme na pravdu, co ty a Viv?“
„Viviane je úžasná, nikdy jsem nikoho jako je ona nepoznal. Je hrdá a vzdělaná, vášnivá a… “
„Dost, o tom nechci slyšet.“ Zaprotestovala jsem a donutila ho tím k hlasitému smíchu.
„O čem chceš slyšet?“ Naklonil se ke mně a políbil mě jemně do vlasů. Tak zvláštně jiný pocit, cítit jeho horký dech na své kůži.
„Já… asi mi do toho nic není.“ Zavrtěla jsem hlavou a zhluboka vzdychla.
„Ne, máš právo se ptát, Mel. Jsi součástí mé rodiny a pokud tě něco zajímá…“ Nechal větu záměrně nedokončenou.
„Dobře, už jsi s Viv probíral, co bude až… zestárneš? Jestli s tebou tedy hodlá zůstat tak dlouho.“
„Myslíš tím, jestli jsem ji požádal, aby mne proměnila?“
„Ano, vlastně ano. Mohl bys být mladý navěky, nepřemýšlel jsi o tom?“
„Víš, Mel, před tím, než jsem potkal Willa, jsem byl odhodlaný zemřít. Vyzýval jsem smrt a modlil se za ni každý den, když jsem nemohl usnout a jen tupě a osamoceně s duší drásánou bolestí zíral do stropu nad sebou.“
„Ale teď máš Viv.“ Spolkla jsem hořkou slzu, která se mi drala do koutku.
„Nevím, jestli to pochopíš, ale můj život skončil v tu samou chvíli, kdy má dcerka a má žena vydechly naposledy.“
„Ale…“ Chtěla jsem protestovat. Přerušil mě nekompromisním gestem.
„Vím, že mi namítneš, že mám ještě život před sebou a že se všechny rány zhojí.“ Zavrtěl hlavou a sklopil oči ke svým spojeným rukám. „Tahle rána se nikdy nezhojí, prostě mě to zasáhlo natolik, že to nejsem schopný hodit za hlavu a jít dál. Kdybych měl život věčný, byl by to jen život plný bolestných vzpomínek a žalu. Nechci, nemohu. Viv je úžasná, v jejím chladném náručí na pár okamžiků zapomenu na svět okolo, ale pak, když ležím vedle ní a opět, tak jako tisíckrát před tím, zírám do stropu, všechno se to vrací. Pro mě by žít věčně znamenalo, být prokletý nekonečnými vzpomínkami na ně. Poznal jsem opravdovou a vroucí lásku, něco, co tě zasáhne až do morku kostí a myslím, že takový cit může člověk zažít jen jednou za život. Pokud máš to neuvěřitelné štěstí a okusíš tu závrať, není cesty ven. Já se vlastně nemohu dočkat až konečně přijde má poslední chvilka a já se k nim přidám na cestě věčného odpočinku. Will mě dostal z deprese, teď už nemyslím na sebevraždu a zbytečně neriskuji, neprovokuji tu zubatou s kosou, ale až jednou zaklepe na mé dveře, s úlevou ji pozvu dál.“
Nechtěná slza se přehoupla přes řasy v koutku oka a koulela se mi dolů po tváři. Podíval se na mě se smutným úsměvem a otřel mi ji palcem.
„Neplakej, ty svou lásku nikdy neztratíš, měla bys být nesmírně šťastná.“
Beze slova jsem přikývla. Bolestný, ale i smířený tón jeho hlubokého chraplavého hlasu mi vehnal do očí slzy a donutil mě oklepat se zimou.
„Pojď dovnitř, nebo nastydneš. Sice jsi teď ještě víc podobná upírům, ale pořád je v tobě hodně z člověka. Myslím, že by tvůj proslov nad umírajícím lovcem nevypadal tak dobře, kdyby ti teklo z nosu.“
Postavil se a vytáhl mě na nohy.
„Mám tě ráda, Sole.“ Hlesla jsem přiškrceným hlasem.
„Miluji tě, Mel.“ Zachytil mne do své teplé náruče a pevně mě objal.
Will seděl na sedačce v obýváku a znova si prohlížel stavební plány otcova domu. Když jsem se mu postavila za záda, jen se otočil. Všiml si mých uslzených očí.
„Stalo se něco?“
Zavrtěla jsem hlavou a položila mu ruku na rameno, pak jsem se svezla níž a objala ho kolem krku. Opravdu mám nevýslovné štěstí, že má láska se mnou zůstane navždy.

Odpoledne postupovalo rychle a světla pomalu ubývalo. Zvláštní, všímala jsem si, jak se vteřinu za vteřinou mění svět kolem mne a to jen díky změně světla. Tak trochu jsem byla fascinována tímto novým, mně neznámým světem naprosto dokonalého vnímání. Chvílemi se mi to zdálo až otravné. Všechno slyšet a vidět každé zrnko prachu poletující vzduchem. Will říkal, že se během času dokážu soustředit jen na věci podstatné, v podstatě přesunu své dokonalé vnímání do pozadí a jakoby ho utlumím. Fajn, ale do té doby se asi zblázním.
Sol ležel ve svém pokoji na posteli a ťukal nervózně prsty do peřiny. Šel si dát sprchu a pak se ještě nahý a mokrý natáhl na chvilku na postel. Zhluboka dýchal a jeho srdce bilo rychleji než obvykle. Kapičky vody odkapávaly z konečků jeho vlasů na polštář a nervozitou se mu protočil žaludek.
„Sakra.“ Já seděla dole na gauči a naštvaně si přitiskla dlaně k uším. Slyšela jsem snad i každý malinkatý lísteček, který se pohnul na stromech kolem domu, dopad titěrné nožičky malého broučka na zetlelé listí na zápraží.
„Fajn.“ Praštila jsem sebou na sedačku a přitiskla si malý polštářek na hlavu. Chvíli mi to přišlo k smíchu a to tehdy, když jsem si vzpomněla na to, jak spolu Sol a Viv vyváděli a jak byli hluční a co si asi vyslechnu nyní, svým dokonalým sluchem. Smát jsem se přestala ve chvíli, kdy mi došlo, že to vlastně k smíchu není. Měla jsem dojem, že se už nikdy v klidu nevyspím. I když špunty do uší byly vcelku ucházející alternativou.
Pod polštářek vklouzla chladná dlaň a štíhlé prsty mě pohladily po krku. Vypískla jsem a posadila se, vytřeštěně zírajíc na Willa, který klečel přede mnou na zemi.
„Co provádíš?“ Pobaveně nahnul hlavu na stranu.
„Snažím se neslyšet každou myš, která rachotí ve sklepě.“ Vyhrkla jsem otráveně a svalila se zpět, polštář si tisknouc ke tváři.
Opatrně mi ho odělal z obličeje a usmál se na mě ze vzdálenosti pár centimetrů.
„Zkus se soustředit jen na sebe. Okolní svět vytěsni.“
„Co?“ Zamračila jsem se naštvaně.
Hlasitě vzdychnul a chytil můj obličej do dlaní.
„Prostě si kolem sebe vytvoř bublinu. Všechen šramot, co by tě mohl rozptylovat, jednoduše vytěsni ven. Soustřeď se plně jen na svůj dech a tep svého srdce, nic jiného není důležité. Všechny zbytečné zvuky prostě vypni.“
Podívala jsem se mu nechápavě do očí, ale snažila se udělat, co mi doporučil. Pomyslná bublina se kolem mne roztáhla a já se plně soustředila jen na své vlastní srdce a zvuk vzduchu procházející mi do plic.
„Funguje to.“ Užasle jsem vydechla.
„Jasně, že to funguje. Škoda, že není čas naučit tě všechny triky. Zítra se na to vrhneme a já ti ukážu, jak si ulehčit život.“ Usmál se a políbil mne na špičku nosu.
Byla jsem mu neskutečně vděčná, poprvé od rána jsem si užívala chvilku klidu.

„Mládeži, jdeme na to.“ Sol seběhl ze schodů a popadl do ruky černou sportovní tašku naplněnou zbraněmi všeho druhu, meči počínaje a střelnými zbraněmi s posvěcenými stříbrnými kulkami konče.
Druhou tašku vzal Will a počkal na mě, až si obléknu koženou bundu a přidám se k němu. Zavazadla jsme měli sbalená a připravená v kufru auta, protože do tohohle domu už jsme se vracet neměli. Bylo mi do pláče, když jsem se otočila a rozhlédla se po vstupní hale. Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy mne Will vnesl v náručí poprvé do dveří, krvácející a oslabenou po porodu. Nebyli jsme tu dlouho, ale i za ten krátký čas mi to tu velmi přilnulo k srdci. Zažila jsem v tomhle domě moc krásných chvilek, objevila spoustu nových věcí a prožila mnoho nových zážitků. Sklopila jsem hlavu, aby nebylo vidět, jak se mi do tváří tlačí krev při vzpomínce na vášnivé noci prožité pod touhle střechou.
Will mi jemně položil ruku kolem pasu a popruh tašky si hodil přes rameno. Zbraně zarachotily a vydaly nepříjemně kovový zvuk. Dveře za námi zaklaply a světla zhasnula. Sol ještě zakódoval vchod a přidal se k nám při cestě k autu. Venku byl i jeho starý sporťák, kterým měl jet on. Já s Willem jsme jeli terénním autem.
Pomalu jsme opouštěli tolik známou mýtinku před domem a vjížděli na lesní cestu. Neohlédla jsem se, už tak jsem měla srdce až v krku a hrudník stažený. Pořádně dýchat jsem mohla až nějakých dvacet mil od domu. Will to nekomentoval. Tajně jsem ho podezírala z toho, že se nyní cítí na chlup stejně jako já, jen to prostě uměl líp maskovat. Zíral upřeně před sebe a hypnotizoval černý asfalt silnice před námi. Taky jsem se neubránila sledování bílé přerušované středové čáry.
„Jak je ti?“ Ozval se nečekaně Will a já se lekla tak, až jsem sebou škubla.
„Jsem v pohodě, teda alespoň myslím, že jsem.“ Pokrčila jsem rameny.
„Nejsi ospalá, nebo unavená? Není ti špatně, nejsi nervózní?“
„Ne, vlastně ani ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. Bylo to zvláštní, cítila jsem se prázdně, skoro apaticky.
„To je dobře. Kdybys začala být nervózní, řekni mi to, ano?“ Podíval se na mě a já jen mlčky přikývla.
Jak se město přibližovalo, narůstala ve mně prazvláštní touha. Touha po krvi a po pomstě, touha po vendetě.
Jak jsme se blížili, viděla jsem před sebou stále jasněji vyděšený pohled krásných zelených očí jednoho bláhového mladíka, který se stal, kdo ví proč, nepohodlným. Snažila jsem se zachytit a zapamatovat si každý pocit, který ve mně ta vzpomínka evokovala. Živila jsem v sobě ten zběsilý pocit nenávisti a touhy po odplatě. Zatínala jsem ruce tak, až jsem si nehty vyryla do kůže malé ranky. Mělké krvácející půlměsíčky na mých dlaních pálily, ale hojily se velmi rychle. Během půl hodinky po nich nebylo ani památky.
Will řídil mlčky a plně soustředil svou pozornost na cestu před námi. Jen člověk znalý upírů věděl, že se ve skutečnosti řízení nevěnoval, ale celou cestu rozebíral v hlavě bojový plán a strategii. Snažil se představit si jakoukoliv variantu, která by mohla nastat a taky ji dopředu vyřešit a připravit se tak na to, co nás čeká.
„Mel, prosím, drž se u mě. Nechci, aby ses do něčeho pouštěla sama. Nejradši bych byl, kdybych tě celou dobu neztratil z očí.“ Zašeptal a já se na něho koukla. Bylo to po dlouhém čase poprvé, co zase promluvil, co zase vnímal, co se reálně děje kolem něho.
„Pokud mě budou chtít odvést k otci samotnou, nebudu se moci vzpírat. Vzbudilo by to podezření.“
„Ano to ano, jen mám takový divný pocit, že tam, kde bude tvůj otec, bude i tvůj lovec.“
„Není to můj lovec, je to jen nelidská a zvrácená zrůda.“ Vyprskla jsem naštvaně a otřásla se při vzpomínce na tupý skřípavý zvuk ostří, když narazilo na Billyho páteř.
„Já vím, lásko. Jen mi přijde, že ti dva by na tebe mohli být moc. Lovec je dobře cvičený zabiják a tvůj otec je skoro stejně starý jako já.“
„Počkej, jak to, že on je skoro stejně starý jako ty? Ty jsi starší než můj otec?“
Will jen mlčky přikývl.
„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ Osopila jsem se na něho.
„A k čemu by to bylo, kdybys to věděla. Není to jedno?“
„Není, pokud jsi starší než on, neměl by k tobě mít úctu? Není právě na tom založena celá upíří společnost? Jak to, že tě bere za takový póvl, když jsi starší než on.“ Nechápala jsem.
„Mel, tvůj otec je velmi ctižádostivý muž a v podstatě to samé očekává i od druhých. To, že ses stala lékařkou, ho zřejmě potěšilo, možná by byl ale radši, kdybys byla právničkou.“
„Co se mi tu snažíš říct?“
„To, že ve svém věku bych měl vládnout velmi silnému kovenu. Jenže já jsem samotář a živým se zvířecí krví, pro upíry jako je tvůj otec jsem ta nejnižší spodina. Rozhodl jsem se žít jinak a tím jsem se odsoudil k tomu být vyděděncem celé upíří společnosti. On si zakládá na tom, kdo se jak daleko dostane. Ty jsi poměrně uznávaná, stala jsi se lékařkou. Sice to mezi upíry není to nejžádanější povolání, ale lidská společnost tě uznává, tím pádem tě vzal na milost i tvůj otec. Já jsem pro změnu pro něho totální outsider. Velmi se rozmýšlel, jestli jsem vůbec hoden ti uvařit jídlo, když mě přijímal do svých služeb.“
Zůstala jsem jako v šoku s pusou otevřenou.
„Změnilo se něco tím, že to teď víš?“ Podíval se na mě.
„Ne, myslím že ne, jen mě těší, že jsi tak…“ Nemohla jsem rychle najít to správné slovo.
„Starý?“ Zasmál se.
„Jo, starý.“ Přitakala jsem.
Město se míhalo za okny auta a já pozorovala lidi chodící po ulicích. Anonymní dav, nevědoucí a spokojený se svými všedními starostmi. Zastesklo se mi po době, kdy jsem byla jednou z nich, jednou z mnoha, která nevěděla nic o existenci druhého světa. Světa přízraků a víl, světa za zrcadlem.