Lost in the middle -55 kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Otevřela jsem oči a posadila se na posteli. V pokoji jsem byla sama. Bylo mi chladno a cítila jsem se neuvěřitelně prázdně.

01.11.2009 (18:00) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1010×

Otevřela jsem oči a posadila se na posteli. V pokoji jsem byla sama. Bylo mi chladno a cítila jsem se neuvěřitelně prázdně. Schovala jsem obličej do dlaní a začala tiše vzlykat. Mohlo být chvilku po půlnoci, podle toho, jak vysoko byl měsíc, jehož bílé světlo zalévalo pokoj.
Otevřely se dveře a pak se prohnula postel vedle mne.
Jedna chladná dlaň mi sklouzla po vlasech a druhá se jemně dotkla mých rukou, omotaných kolem kolen.
„Přinesl jsem ti něco k pití, jestli chceš.“ Jeho chladný dech mě ovanul a já nasála tu sladkou vůni.
Nepatrně jsem zatřásla hlavou.
„Měla by ses napít, budeš potřebovat sílu.“
Zhluboka jsem se nadechla a utřela si tvář do rukávu.
„Nemám žízeň.“ Můj hlas byl sotva znatelným zachrčením.
„Dobře.“ Hladil mne po zádech.
„Wille?“ Otočila jsem se k němu.
„Ano?“ Usmál se a v měsíčním světle vypadal skoro neskutečně.
„Jaký je plán na zítřek?“ Snažila jsem se myslet na cokoliv jiného, než-li na Lucase.
„Na to je dost času, teď se tím nezatěžuj, ještě domlouváme detaily.“
„Lovec je můj.“ Zašeptala jsem.
„Jistě, bude poctěn, že přijde o život tvojí něžnou ručkou.“ Úsměv na jeho tváři se rozšířil a on ukázal dokonalou řadu bělostných zubů.
„Kudy tam chcete vniknout?“ Zeptala jsem se ještě.
„Pšt, nezlob. Nic už ti neřeknu, na otázky bude čas ráno.“
„A co budeme dělat?“ Zamračila jsem se.
„No, co třeba strávit ještě pár chvil o samotě jako manželé?“
„Wille, já…“ Nevěděla jsem, jak mu říct, že momentálně nemám náladu na nic jiného než na pláč.
„Pšt.“ Zasyčel znova a jeho chladná dlaň vklouzla pod lem mého trička. Cítila jsem, jak posouvá ruku vzhůru.
„Nemůžu, já…“
Přitiskl své rty k těm mým. „Neboj, jen tě chci objímat a líbat.“ Zašeptal mi do úst a opatrně mě položil zpět na polštář.
„Potřebuji tě cítit a vím, že ty potřebuješ cítit mě.“ Přejel rty pomalu dolů na můj krk.
„Žádný sex, jen mazlení. Chci, abys vnímala, jak moc tě miluji. Chci utišit tvůj smutek. Chci naplnit tvou mysl touhou a dostat z ní všechen žal.“ Pohyboval rty těsně nad mou tváří a mezi jednotlivými slovy mě jemně líbal na oční víčka, nos, čelo, spánky.
„Otevři se mé lásce, mým dotykům. Prosím, dovol mi tě utěšit.“ Jeho sametový hlas jako by mě hladil po těle. Cítila jsem ho jako dotek hedvábného šátku, klouzajícího mi po kůži.
Zavřela jsem oči pevněji a dovolila mu, aby mne celou zaplnil. Najednou už nebyl smutek mou součástí, cítila jsem se zaplněna světlem, láskou, touhou. Každý jeho promyšlený dotyk mnou otřásl a prohloubil tak vnímání jeho přítomnosti.
„Miluj mě tak, jako já miluji tebe. Jen my dva a nikdo jiný. Jen my.“ Šeptal mi do vlasů a já se cítila uvolněně a krásně. Bylo to, jako bych se vznášela, jako kdyby se mé tělo ani nedotýkalo matrace, jako bych plula nekonečným oceánem světla a věčnosti.
„Napořád spolu, Mel, jen ty a já.“ Jeho štíhlé prsty sklouzly po mých ramenou a obkreslujíc mé křivky se dostaly až k mému pasu.
Jeho ledový jazyk mi vklouzl do ucha a já se neubránila tichému smíchu.
„To je ono, lásko. Uvolni se.“ Jeho jazyk mi putoval po hraně čelisti, až se znova dostal k mému krku.
„Miluji tě, Mel, víc než svůj vlastní život. Jsi pro mě úplně vším.“ Zvedla jsem paže a objala ho kolem ramen. On však zachytil mé ruce svými a za zápěstí mi je přitiskl k pokrývce.
„Jen lež.“ Rozkázal mi. Nehodlala jsem protestovat.
Kousíček po kousíčku si podmaňoval mé tělo. Milimetr po milimetru prozkoumával mou pokožku jazykem a prsty. Úplně jsem ochabla a poddala se mu.

Chladné prsty mi přejely po čele a ledové rty se přitiskly do prohlubně těsně pod uchem.
„Vstávej, lásko, je ráno.“
Ospale jsem protřela oči a otočila se na záda. Ležel na boku vedle mne a s úsměvem si mě prohlížel.
„Co … se… stalo?“ Vykoktala jsem ze sebe a nedůvěřivě se mu zadívala do očí. Marně jsem si snažila vzpomenout, co se dělo. Nic. Tma.
„Co jsi to se mnou provedl? Mám okno.“ Připlácla jsem dlaně ke spánkům a snažila si vybavit, na co si vzpomínám naposledy. Nic, kromě naprosto dokonalého pocitu štěstí.
„Vstoupil jsem do tvé mysli. To se nestává tak často, tedy ne takhle, aniž bych se o to snažil.“
„Do mysli?“ Cítila jsem se naprosto skvěle. Silná a odpočatá, jako bych spala týden.
„Chtěl jsem tě potěšit, dostat z toho smutku a povedlo se.“ Usmál se a pohladil mne po hřbetu ruky. Až teď jsem si všimla, že je svlečený. Deku jsem automaticky přitiskla blíž k hrudníku a pak sklopila zrak, abych se přesvědčila o tom, co bylo očividné, že já také.
„Co se stalo? Říkal jsi, že…že jen…“ Stáhla jsem obočí, ani trochu se mi nelíbilo, že jsem něco prováděla a ani nevěděla co.
Po jeho dokonalé tváři se roztáhl spokojený úsměv. „Opravdu si nevzpomínáš?“ Vtáhl tváře dovnitř a pak mu pod tíhou vzpomínky na noc, zajiskřily oči.
„Williame, co se dělo?“ Hlas se mi třásl vzteky.
„Vždyť to víš, jen si vzpomeň.“ Jeden jediný upřený pohled do jeho rozvášněných očí mi stačil, aby vše vyplulo na povrch. Bláznivá změť doteků, vzdechů, polibků. Obraz propletených těl a pak barevný ohňostroj slasti.
„Panebože.“ Zakňučela jsem a zabořila obličej do polštáře. Cítila jsem, jak mne polívá horko a jak putuje mým tělem.
„Červenají ti uši.“ Zašeptal a když jsem se konečně odvážila na něho pohlédnout, jeho oslňující úsměv mi vyrazil dech.
„Nikdy jsi nebyla tak nespoutaná, bylo to jako… no, úžasné.“
„Jak to můžeš říct.“ Můj studem přiškrcený hlas se chvěl při každé vzpomínce na to, co se stalo.
„Kousala jsem tě a sála.“ Mé oči nechtěně sklouzly níž, než jsem zamýšlela.
Znova se rozesmál a notnou chvíli trvalo, než se zase zklidnil.
„Mel, konečně jsi vypustila na svobodu toho upíra v sobě. Vše bylo naprosto přirozené, nemusíš se stydět.“
„Přirozené?“ Nechtěla jsem uvěřit mým vlastním vzpomínkám.
„Zvrácené, ale přirozené.“ Usmál se víc, protože si vzpomněl na naši první diskuzi na téma krev a milování. Cítila jsem se šíleně.
„Na oplátku jsi přijala druhou část sebe sama. Jsi teď mnohem silnější a rychlejší. Myslím, že už se o tebe nemusím bát.“
„Jak to myslíš?“ Nechápala jsem vůbec nic.
„Jen, že už chápu, proč tě otec chce mít za každou cenu po svém boku.“
„Pořád to nějak nechápu, Wille, vysvětli.“
„Řekl bych, že jsi teď silnější než já, Mel.“
„To není možné, ty jsi třista let starý upír, nemohu být silnější než ty.“
Kousl se do rtu a přivřel oči. „Nejsem si zcela jistý jak, ale stalo se to. Myslím, že tvůj otec o tom celou dobu věděl. Nevím, jestli se snažil tě mít pod kontrolou právě pro to, aby se tohle nestalo, nebo jestli chtěl, abys k tomu dospěla pod jeho kontrolou. Jsi něco jako výtažek toho nejlepšího z obou druhů. Jsi mnohem víc, než jen upír, Mel. To, co tě doteď oslabovalo, ti nyní dává sílu.“
Vytřeštila jsem oči. „Nechápu to.“ Podívala jsem se na své ruce, jako bych tam snad mohla najít odpověď.
„Myslím, že to je tím spojením mezi námi, že sama bys k tomu nikdy nedospěla.“
Překvapeně jsem vydechla. „Teda.“
„Jo, myslím, že v noci to bude zábava. Už se těším. Chci tě vidět bojovat.“
„Půlku tvého entuziasmu.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Ale neblázni. Vzpomeň si na lovce, na jeho oči, na jeho arogantní tvář.“
Jediná vzpomínka na něho mi přinesla před oči zmatený a zraněný pohled krásných zelených očí. Znovu jsem viděla krásné mladé lidské tělo, ochable visící na kříži, hrudník zbrocený krví. Ruce se mi samovolně zatnuly v pěsti a já nemohla myslet na nic jiného. Ten kříž ve tvaru X, jako kdyby byl natrvalo vypálený do mé sítnice, jako trvalé znamení.
„Lovec.“ Zašeptala jsem vztekle a nasucho polkla.
Will se usmál a když mě pohladil špičkou ukazováčku po klíční kosti, nevědomky jsem sebou trhla.
„Je jen tvůj, nikdo jiný se ho nedotkne, slibuji.“
Mlčky jsem přikývla. „Dostane, co si zaslouží.“
„Tak se mi líbíš.“ Usmál se a políbil mne na tvář. „Tak vstávat, musíme se připravit, po setmění vyrazíme.“
Vzdychla jsem a přikývla. „Mám si vzít asi něco černého, že?“
Jeho úsměv se rozšířil. „Vezmi si klidně bílé šaty, je to jenom na tobě, miláčku. Myslím, že je to úplně jedno.“
Odhodil deku a vstal. Otupěle jsem hleděla na jeho vypracované pozadí a jeho dokonalé tělo mizící v koupelně. Ozval se zvuk tekoucí vody.
Přešla jsem ke skříni a vytáhla úzké černé rifle, černý nátělník s dlouhým rukávem a černou koženou bundu do pasu. Pokud na mne budou chtít navěsit nějaké ty zbraně, ať je to co nejjednodušší.
Oblečení jsem spolu s černým spodním prádlem a ponožkami vyskládala na postel a chvíli přemýšlela, jestli nevyměním nátělník za nějaký světlejší.
Dveře se otevřely a v pokoji se jako přízrak zjevil Will. Za ním se z koupelny táhla horká pára a vůně levandulového mýdla. Kráčel po měkkém béžovém koberci bosky a vražedně svůdně. Nemohla jsem odtrhnout oči od jeho hladkého, sněhově bílého hrudníku, po kterém putovaly nepatrné kapičky vody.
„Koupelna je volná, jestli chceš.“ Usmál se a přitáhl si mě k sobě. Jeho tělo bylo krásně teplé, vlhké a voňavé. Objala jsem ho kolem pasu a položila tvář na jeho mokrý hrudník.
Pohladil mne po vlasech a pak zašeptal. „Všechno bude v pořádku, uvidíš.“
Nevím proč, ale stále jsem se tomu zdráhala uvěřit. Jako bych věděla něco, co jsem se bála vyslovit nahlas. Něco nepopsatelného mě užíralo zevnitř, nic konkrétního, jen hloupý pocit, že něco nedopadne dobře. Možná jen zbytečná obava.
Zavřela jsem oči a přimáčkla se k němu víc. Usmál se a sevřel mě pevně v náručí. Jeho dlaně sjely opatrně po mých zádech a zastavily se až na holých půlkách mého zadečku. Jeho štíhlé prsty se mi zaryly do kůže a já cítila podvědomý tlak na mém bříšku. Jestli takhle zůstaneme ještě chvilku, bude trvat další hodiny, než se vyhrabeme z pokoje. Věděla jsem, že je potřeba probrat plán a sbalit věci. Nahlas jsem vzdychla a odtáhla se od něho. Jeho oči jiskřily vzrušením a touhou.
Cítila jsem, že zase nabírám do červena a jen zavrtěla hlavou. „Musíme se připravit, na tohle není čas.“
Svůdně se usmál a jakoby nic doplul až ke skříni. Ručník putoval na podlahu a on si dal hodně záležet, aby mi předvedl každý sval svého nádherného těla. Musela jsem sama sebe přemluvit, abych byla schopná se otočit a odejít. Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o ně zády. Dýchala jsem poněkud přerývaně a taky můj tep nebyl tak klidný, jakoby měl být.
Přešla jsem k umyvadlu a pro jistotu si opláchla obličej studenou vodou. Místnůstka byla ještě nádherně vyhřátá a voněla jeho levandulovou kosmetikou. Vždycky miloval jednoduché přírodní vůně. Usmála jsem se sama na sebe a pouhá vzpomínka, na dotek jeho vlažné kůže na mé, mnou otřásla. Pustila jsem sprchu a vlezla si pod prudký proud horké vody. Bylo to překrásně uvolňující a očisťující.
Umyla jsem si vlasy a použila jeho sprchový gel. Chtěla jsem mu být blíž a jeho vůně mi to umožnila. Mazlivě jsem roztírala bílou pěnu po své kůži a nechtěně si představila jeho ruce, klouzající po mých ramenou dolů po bocích. Zatřepala jsem hlavou, abych ho dostala z hlavy. Až vylezu z koupelny, musím být naprosto v pohodě.
Opláchla jsem ze sebe zbytky bílých bublinek a sáhla po svém huňatém županu. Vlasy jsem jen vyždímala a nechala je volně rozpuštěné. Do ruky jsem chytla ručník a vešla do pokoje. Ležel naprosto uvolněně na posteli a pozoroval každý můj pohyb.
Přešla jsem k oknu a zadívala se z něj na zasněžené vrcholky hor v dáli, na poklidnou hladinu jezera a na překrásné hluboké lesy kolem.
„Bude se mi stýskat.“ Vzdychla jsem a protírala si konečky vlasů.
„I mně.“ Jeho ledový dech se mi otřel zezadu o krk a jeho paže se omotaly kolem mého pasu. Automaticky jsem se přitiskla k tělu stojícímu za mnou a zavřela oči.
„Třeba nebudeme muset odejít.“ Zašeptal.
„Mohli bychom tu zůstat?“ Otočila jsem se čelem k němu.
„No, asi by bylo nejlepší na chvíli zmizet, ale mohli bychom se sem vrátit.“ Usmál se a políbil mne na špičku nosu.
„To bych moc chtěla, miluji to tu.“ Otočila jsem se zpět k oknu a on mě schoval ve svém náručí.
„Jak chceš, lásko.“