Lost in the middle -49. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Následující dny se přehouply do týdnů a ty zase do měsíců. Will vzal svůj slib velice vážně a tak mi každý den dával do těla.

01.10.2009 (17:00) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 966×

Následující dny se přehouply do týdnů a ty zase do měsíců. Will vzal svůj slib velice vážně a tak mi každý den dával do těla. V posilovně, ze které jsme udělali provizorní tělocvičnu, jsme trávili deset dvanáct hodin denně. Cvičení bojových uměních si vzal na starosti Will, běhat po okolních lesích jsem chodila s Viviane a posilovala jsem se Solem. Zbytek času jsem věnovala Lucovi. Spala jsem tak dvě tři hodiny, což by nebyl problém, kdybych byla starší upír, třeba jako Will. Vzhledem k tomu, že jsem byla tak mladá, měla bych spát mnohem, mnohem víc. První dva měsíce byl Will ještě ticho, ale potom už mé tělo jelo jen na záložní baterie. Usínala jsem běžně u jídla, s hlavou opřenou o desku stolu. Will přestal mít pochopení poté, co mě už počtvrté v týdnu nesl od večeře spící do ložnice.

Probudila jsem se, ležíc na břiše, hlavu zabořenou v polštářích. Venku už svítalo a právě vycházející slunce se řezavě odráželo od hladiny jezera. Zamžourala jsem do rozbřesku a hřbetem ruky si utřela pusu. No, to je hrůza. Sliny mi z pusy vytékaly na polštář. S námahou jsem otočila hlavu a ostře mě zabolelo za krkem.
„Bože.“ Bolestivě jsem zasténala a všimla si, že už zase spím ve věcech, které jsem měla na sobě včera.
Párkrát jsem mrkla, abych přinutila oči zaostřit, a pak jsem ztuhla. Will seděl na křesílku přistrčeném k posteli. Nohy měl hozené nahoře a ruce propletené, složené na hrudi. Propaloval mě pohledem a netvářil se nijak přívětivě.
Když jsem se probrala dost na to, abych byla schopná zanalyzovat jeho naštvaný výraz, srdce se mi pod tíhou jeho pohledu na okamžik zastavilo.
„Provedla jsem něco?“ V ústech jsem měla sucho a tak můj hlas byl prapodivně chrčivý.
„Já končím, Mel.“ Zavrčel a zamračil se ještě víc.
Vydrápala jsem se do kleku a málem upadla, protože jsem necítila ruce ze včerejšího posilování.
„S čím končíš?“ Nechápavě jsem svraštila čelo.
„Podívej se na sebe, Mel. Už sotva chodíš, huntuješ se a dřeš se. Pořád mi tvrdíš, že je všechno v pořádku, ale ty kruhy pod očima už nezakryješ ani make-upem. Včera jsi zase usnula u jídla. Tohle musí skončit. Krve spořádáš víc než já a Viv dohromady. Tohle není dobrý, Mel. Takhle se za chvíli zhroutíš.“
Spadla mi čelist.
„Ale já jsem v pohodě, Wille.“ Zašeptala jsem a přejela jazykem přes suché rty.
Vstal tak rychle, že jsem to ani nezaregistrovala a za ramena mě hrubě vytáhl na nohy. Chvíli se mi upřeně díval do očí a pak mě postrčil směrem ke koupelně. Otevřel dveře a rozsvítil. Přistrčil mě k zrcadlu tak prudce, až jsem narazila rukama do umyvadla. Nadechla jsem se, že začnu protestovat, ale pak jsem zase vydechla. To stvoření, co na mě zíralo, to jsem přeci nebyla já. Unavené, červené a opuchlé oči zírající nepřítomně ze zrcadla. Pod nimi velké tmavé stíny, vypadající jakoby mi někdo udělal monokly. Tváře propadlé, silně vystupující lícní kosti. Kůže povadlá a bledá, vypadající křehce a nezdravě, jakoby mi byla o pár čísel větší. Sice se mé tělo změnilo a zpevnilo usilovným cvičením a posilováním, ale nevypadala jsem vůbec dobře. Je možné, že jsem si toho nevšimla? Že při všem tom honěním se za pomstou, jsem ze sebe udělala tohle?
Will stál za mnou a rukama mi pevně svíral ramena. Musela jsem se otočit, abych viděla jeho výraz. Byl zlomený a odhodlaný.
„Končím, Mel. Takhle si akorát ublížíš.“ Opatrně mi přejel konečky prstů po tváři a obkreslil tak mé vystupující kosti.
„Vypadáš hůř, než když jsem tě viděl poprvé.“ Zašeptal a těkal očima po mé tváři.
„Dobře, tak já zvolním a budu jíst, spát a dostatečně odpočívat. Jen mě dál uč, prosím.“ Zaškemrala jsem a udělala psí oči. Jeho nasupený výraz plný odhodlání tál a měknul. Tomuhle pohledu nikdy neodolal. Nakonec se pousmál a kývnul.
„Fajn, ale poslechneš na slovo. Když řeknu dost, skončíme.“
Úsměv jsem mu oplatila a souhlasně přitakala.
„Tak si dej sprchu a pak si zalez do postele. Dneska budeš odpočívat.“
„Ale Luc a ….“ Nedokončila jsem svou námitku, protože mi zlehka položil prst přes ústa.
„Poslechneš na slovo.“ Zopakoval mi s výmluvně pozdviženým obočím. „O Luca se postará Sol a Viv a my si uděláme odpočinkový den. Musíš se dát dohromady, nebo už nebude žádný výcvik a to myslím smrtelně vážně.“
„Mohla bych si jít alespoň zaběhat do lesa? Začíná jaro a je moc hezky.“ Snažila jsem se alespoň o malý ústupek. Striktně zavrtěl hlavou a utnul tak všechny mé případné protesty.
Rezignovaně jsem sklopila hlavu a on se vytratil z koupelny.
Svlékla jsem tričko a tepláky a prohlédla se v zrcadle, oblečená jen v kalhotkách. Na pažích a nohách se mi krásně rýsovaly svaly, bříško a zadeček jsem měla dokonale zpevněný, ale jinak to byl děs. Mé tělo přímo křičelo – únava. Takhle bych měla největší šanci, usnout v půli výpadu při konfrontaci s lovcem.
Jak jsem se tak prohlížela, chápala jsem Willa čím dál víc, opravdu jsem vypadala ztrhaně.
Pustila jsem na své znavené tělo silný proud horké vody a stála jsem pod sprchou tak dlouho, dokud se mi na rukou nezačaly dělat varhánky. Teplá voda způsobila, že jsem se cítila příjemně uvolněná a mírně malátná. Asi jsem opravdu potřebovala strávit den v posteli. Zívla jsem a natáhla župan. Koupelna byla plná horké páry, takže to vypadalo jako londýnská mlha. Skoro poslepu jsem nahmatala kliku a otevřela. Strnula jsem mezi dveřmi s nohou nakročenou do ložnice.
Will ležel nahý a s úsměvem na posteli. Na mém nočním stolku byla sklenka s krví, tác s jídlem a nádoba s ledem, s lahví šampaňského. Sýry a salámy byly zakrouceny do úhledných růžiček a vkusně poskládány kolem ohromné hromady nakrájené zeleniny, vajíček a kousků snad ještě teplého pečiva. Dvě vysoké, úzké skleničky, s již nalitým šampaňským, stály na stolku druhém, na můj už by se nevešly.
Will poplácal nonšalantně pokrývku vedle sebe a celkem neznatelně pokynul hlavou. Cítila jsem, jak se má ústa roztahují do nevěřícného úsměvu.
„Neříkal jsi, že musím odpočívat?“ Můj hlas zněl svůdněji než jsem zamýšlela.
„Budeme odpočívat.“ Odvětil nenuceně a otočil se pro skleničky s jemně perličkujícím nápojem. Jednu mi jakoby podával a pak na mě mrknul. To už se nedalo vydržet a já se rozesmála.
„Williame, ty jsi neuvěřitelný.“ Shodila jsem župan na zem a nahá došla k posteli. Sedla jsem si k němu a opatrně si od něho vzala skleničku.
„Tak na co?“ Přidržela jsem ji k přípitku.
„Na nás, lásko.“ Zašeptal a jemně ťuknul sklenkou o tu moji. Broušené sklo nádherně zazvonilo a z nápoje se tím drknutím uvolnila další šumivá záplava malinkatých zlatavých bublinek.
Víno mě jemně zalechtalo na jazyku, bylo sladké, studené a příjemně osvěžující. Vypila jsem sklenku asi rychleji než Will, opatrně mi ji odebral z ruky a položil zpět na svůj stolek.
Lehla jsem si a on se nade mne naklonil. Jeho tělo příjemně chladilo to mé, rozpálené ze sprchy.
Rty se opatrně dotkl těch mých, jen lehký, zkusmý dotyk. Pak se o kousek odtáhl a dlouho se mi jen tiše díval do očí. Další polibek byl delší, hlubší a naléhavější. Špičkou jazyka proklouzl mezi mé rty. Nejdřív zůstával jen na okraji a opatrně prozkoumával mou chuť. On chutnal po čerstvé krvi a po šumivém víně, dokonalá a dráždivá souhra dvou chutí.
Chytila jsem ho nedočkavě kolem krku a stáhla ho k sobě blíž. Jak se jeho hruď otřela o má ňadra, jeho tělem projelo zachvění a on tvrdě a majetnicky pronikl do mých úst. Hrál si s mým jazykem a prozkoumával má ústa. Dech se mi začal zrychlovat a také můj srdeční tep nabral na rychlosti. Přimáčkla jsem se na jeho tělo a zabloudila svými prsty do jeho vlasů.
Koutky jeho úst vylétly do spokojeného úsměvu a on se odtáhl. Opatrně mi položil dlaň na ruku a pomalu si ji sundal z krku. Zamračila jsem se, protože jsem od toho očekávala rozhodně víc.
Špičkou nosu mi přejel po čelisti a pak se odtáhl i svým tělem.
„Odpočívat.“ Připomněl mi se zdviženým prstem a přetáhl přes nás deku. Nabídl mi svou chladnou náruč a já se v ní bez rozmýšlení uvelebila.
„Chce se ti spát?“ Zašeptal mi do vlasů a já si vlastně až teď uvědomila, že jsou zatažené venkovní rolety.
Pokrčila jsem rameny. „Trochu.“ Jeho přítomnost mě konejšila a uklidňovala. V jeho náručí jsem se cítila příjemně a bezpečně.
„Mám ti vyprávět? Dětem se přeci taky říkají pohádky na dobrou noc.“
„Já už přeci nejsem dítě, Wille.“ Zaprotestovala jsem, ale z mého hlasu byl jasně rozpoznatelný pobavený podtón.
„Ne, to už opravdu nejsi, ale i dospělí mají rádi pohádky.“ Jeho sametový šepot se nesl setmělým pokojem.
„Tak mi tedy vyprávěj.“ Vyzvala jsem ho a políbila ruku, kterou mě objímal.
„Takže bylo, nebylo, v jednom království žila krásná princezna.“ Zavrtala jsem nos do polštáře a zdusila tak smích. Nijak ho to nerozhodilo a klidně pokračoval dál.
„Měla děsně zlého tatínka. Ten král byl krutý a hanebně sužoval lid. Princezna byla ale laskavá a hodná. Měla lidi ráda a snažila se jim všemožně pomáhat. Její otec to sledoval s velkou nelibostí a snažil se z ní udělat za každou cenu stejně krutou a necitelnou budoucí vládkyni jako byl on. Jednoho dne se princezna rozhodla, že od otce uteče. Věděla, že pokud u něho zůstane, dříve nebo později její srdce napadne stejná choroba jako to jeho a bude potom stejně zlá jako král. Bála se toho a tak jednou v noci utekla z hradu. Lidé ji znali a měli ji velmi rádi. Pomáhali jí v jejím útěku a ukrývali ji a dávali jí jídlo. Když král zjistil, že jeho dcera zmizela, povolal vojsko a přikázal, aby ji chytili. Kdo ji přivede domů, dostane půl království a ruku princezny. Mělo to jedinou podmínku, ten muž musí princeznu zkrotit a udělat z ní zlou a bezcitnou osobu. Jeden velmi ctižádostivý voják to vzal velmi vážně. Viděl v téhle výzvě neuvěřitelnou šanci, jak se dostat k penězům a k veliké moci.“
Netrpělivě jsem se zavrtěla, protože mi tenhle příběh něco nehezkého připomínal. Nechtěla jsem to poslouchat, ale zároveň jsem byla děsně zvědavá, kam až Will svou pohádku dovede. Zhluboka jsem se tedy nadechla a mlčky poslouchala dál.
„Princezna zatím spokojeně procházela krajem, netušíc, co si na ni vymyslel její proradný otec. Tu pomohla ošetřit nemocného člověka, tu pomohla stařence s prací v domě. Tenhle život se jí velmi líbil a vyhovoval jí. Jednou, právě když procházela tím nejúrodnějším krajem, ji chytil onen voják a odtáhl ji zpět k otci. Otec se na ni velmi zlobil, ale tu špinavou práci nechal na vojákovi. Tomu šlo o všechno, takže se opravdu snažil, aby princeznu zlomil, začernil jí duši a zastřel dobrotivé srdce. Přivázal tu nebohou dívku ve sklepení a znásilnil ji.“
Otřásla jsem se, když vyslovil to poslední slovo. Opět mě konejšivě políbil do vlasů a pokračoval.
„Neznásilnil však její tělo, což by bylo hanebné, ale dalo by se to přežít. On znásilnil její duši. Vzal jí blízkého člověka a připoutal ho na dřevěný kříž tak, aby na něho princezna dobře viděla. Uchopil do ruky nůž a podřízl tomu člověku hrdlo.“
Do očí se mi vlily slzy, protože jsem si naprosto živě vybavila všechny detaily té zákeřné vraždy. Cítila jsem tíživou váhu okovů a čerstvý pach jeho krve. Cítila jsem naprosto přesně udusanou hlínu pod nohama a i pach sklepení, vlhkost, hnilobu a plíseň. Začalo se mi těžce dýchat, hrdlo se mi v panice stáhlo a plíce mě pálily z nedostatku vzduchu.
„A ta princezna se slzami v očích přísahala tomu vojákovi pomstu.“ Šeptal dál, jakoby si nevšímal mého pláče, jakoby nevnímal mé trhavé nádechy.
„Té princezně se jako zázrakem podařilo utéct a ona zasvětila další dny a týdny nepřestavitelné dřině, aby svůj slib mohla splnit.“
Jeho paže se kolem mého těla sevřely pevněji a jeho dech jsem ucítila za krkem.
„Dost.“ Vydechla jsem z posledních sil a hlava se mi zamotala.
„Dýchej, Mel. Uklidni se a dýchej. Jsem tu s tebou. Nádech a výdech.“ Dýchal se mnou a nutil tak mé tělo ke spolupráci. Na zádech jsem jasně cítila, jak se mu hrudník zdvihá, jak jeho plíce zaplavuje čerstvý vzduch.
„Tys to celou tu dobu věděl?“ Otočila jsem se na něj se slzami v očích, když už jsem se mohla opět alespoň trošku klidně nadechnout.
„Mel, až ti bude tolik jako mně, taky ti některé věci budou jasné okamžitě. Ze začátku jsem nic nenamítal. Bylo dobře, že ses rozhodla se učit bránit. Může se ti to hodit, ale pak když ses v cestě za pomstou ztratila a začala sis ubližovat.“ Pevně sevřel čelist. „Nic za to nestojí, lásko. Vím, že to bylo těžké, že to je těžké a ještě hodně dlouho bude. Takovýhle zážitek tě bude ve snech pronásledovat ještě dlouho, ale ty musíš být silná. Ne tělesně, ale duševně. Cvičíš své tělo, dřeš každý den do úmoru, ale stačilo pár slov a nemůžeš popadnout dech. Jak myslíš, že by to skončilo, kdyby ses postavila tomu muži tváří v tvář?“
Chytil můj obličej opatrně do dlaní.
„Miluji tě, Melanie a nenechám tě spáchat sebevraždu. Dostaneš svou pomstu, ale nejdřív na ni musíš být připravená.“