OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the middle -44. kapitola

25.09.2009 (19:00) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 960×

„Jau, sakra.“ Zaprotestovala jsem a chytla se za hlavu. Bolela mě jako střep a když jsem se s velkými obtížemi posadila, okamžitě se mi obrátil žaludek. Naklonila jsem se přes okraj postele a vyzvrátila jsem celičký, skromný obsah mého bolavého žaludku.
„To nic, máš jen otřes mozku, to se srovná.“ Na křesle u zataženého okna seděla postava zahalená v černém koženém plášti a do zbraně ležící jí na klíně ládovala plný zásobník.
„Co se….?“ Ač jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem si vzpomenout. Nevěděla jsem v tu chvíli, kde jsem, ani co se stalo.
„Měla jsi nehodu, nevzpomínáš si?“ Jeho hlas mi byl povědomý, i on sám mi byl povědomý. Budil respekt, měla bych se ho bát?
„Lovec.“ Vydechla jsem spontánně po chvilce soustředění a opět se chytla za bolavé spánky.
Vstal a pomalu přešel k posteli, hlava mi třeštila tak, že jsem neměla ani čas se bát. Pokud mě chce zabít, fajn, alespoň tak ukrátí mé trápení.
Pokrčila jsem nohy a na kolena si položila čelo. Bolest byla natolik hrozná, že se mi dělaly mžitky před očima. Cítila jsem se jako by můj mozek někdo prohnal ždímačkou. Tepal mi mezi spánky a pulsoval mi bolestivě uvnitř mé lebky, neodbytně narážejíc na její stěny.
„Bože.“ Zaúpěla jsem znova a opět jsem se nahnula přes okraj postele.
Před obličejem se mi objevil kbelík s vodou a já se do něj bez rozmyslu vyzvracela. Čísi chladná ruka mi přidržovala vlasy.
Po několika minutách bolestivého dávení, kdy se má hlava snažila puknout, jsem se svezla bezvládně na postel a snažila si vzpomenout, jak se dýchá.
Na čele jsem ucítila chladný dotyk a on mi přitiskl opatrně své ledové dlaně na oba spánky.
„Dám ti něco proti bolesti a taky nějakou krev, musíš se dát dohromady, než tě zavedu k otci. Takhle bys mu akorát tak pozvracena boty.“ Jeho hlas byl pobavený s jemným náznakem ironie.
„Nesliboval jsem ti, že to bude zlé, jestli mi utečeš?“ Doufala jsem, že tohle považuje za dostatečný trest.
Schoulila jsem se na boku do klubíčka a otřásla se. Před očima se mi objevila ruka a na ní ležely dva malé bílé prášky.
„Jsi napůl člověk, mohlo by ti to pomoci.“
Nasucho jsem polkla a dala si prášky do pusy, okamžitě se mi ke rtům přitiskla sklenka s krví. Chytila jsem jeho ruku za zápěstí, bylo to jako svírat mezi prsty kámen. Trochu jsem nadzdvihla hlavu a vypila ji najednou. Žaludek jsem měla prázdný a křečovitě sevřený, ale teplá krev pohladila jeho stěny a udělala mi neuvěřitelně dobře.
Unaveně jsem vzdychla a položila se zpátky.
„Teď budeš spát, odpočiň si.“ Jeho hlas zněl jen jakoby zdálky a já nemohla odolávat zvláštní tíži a únavě, která zaplavovala mé tělo. Jeden z prášků určitě musel být na spaní.
Otočila jsem se na bok a přitáhla nohy k tělu, bylo mi smutno a cítila jsem se osaměle. Do očí se mi tlačily slzy a stékaly mi po tváři. Neslyšně odkapávaly na polštář a já popotáhla.
„Hele, nebreč, nesnáším slzy.“ Otočil se a odešel si zase sednout k oknu. Přitáhla jsem si deku až pod bradu a schovala do ní tvář, chtělo se mi spát a tak jsem se tomu pocitu poddala.

„Melanie.“ Willův obličej se rozzářil, vztáhl ke mně ruce a já ucítila nepředstavitelnou touhu se k němu rozeběhnout. Něco ale bylo špatně, byl slunečný den. Jak to, že je Will venku? Zamračila jsem se a pak se rozhodla to hodit za hlavu, vždyť je to jedno, hlavně když mě pevně obejme. Rozběhla jsem se k němu. Dlouhé šaty se mi omotávaly kolem kotníků a vlály za mnou. Vlasy mi cuchal teplý suchý letní vítr a foukal mi je do očí, píchaly mě na kůži jako malé jehličky. Utíkala jsem dolů po travnatém kopci a chtěla, aby už mě jeho ledové paže sevřely.
Další silný závan větru mi ovanul tvář a skoro mě povalil, jeho postava se rozostřila a pod dalším záchvěvem větru se rozpustila jako obláček kouře.
„Ne!“ Zakřičela jsem vyděšeně, ale mé ruce prohmátly vzduchem, tak moc jsem ho chtěla obejmout a on tu nebyl. Po tváři se mi koulely slzy a já schovala své uplakané oči do dlaní, svezla jsem se na kolena a z mého hrdla vyšel srdcervoucí, téměř nelidský výkřik.
„Willééééé.“ Vzlykala jsem a třásla se pod návalem bolestného pláče. Nechápala jsem, co se stalo, ale vnímala jsem tu samotu a pocit zmaru, který ve mně rostl a zaplavoval mě, až jsem nemohla dýchat.
„Williame.“ Vydechla jsem a schoulila se do klubíčka na vyprahlé trávě. Slunce mě pálilo do holých ramen a někde v dálce zpívali ptáčci.

Otevřela jsem oči a zamžourala do tmy. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem a co se stalo. Mé oči okamžitě vyhledaly postavu v černém plášti. Seděl tam a zíral na mě, vypadal jako by se celé hodiny ani nepohnul.
„Jak je ti?“ Jeho sametový hlas mě ovinul jako teplá deka.
„Líp.“ Přiznala jsem a vytáhla se do sedu.
„Křičela jsi ze spaní.“ Poznamenal netaktně.
„Hmm.“ Broukla jsem smutně a snažila se mrkáním zahnat slzy.
„Kdo je William?“ Zeptal se nevzrušeně.
„Můj snoubenec.“ Přiznala jsem popravdě a položila se zpět na postel.
Naklonil hlavu na stranu a jeho tvář nabrala na výrazu soustavného přemýšlení.
„Proč tvůj otec platí takové peníze, aby tě dostal zpět?“
Pokrčila jsem rameny a ušklíbla se. „Těžko říct, možná mě chce potrestat.“
„Potrestat?“
„No, když jsme se viděli naposledy, chtěla jsem ho tak trochu zabít.“
Zaklonil hlavu a rozesmál se, až odhalil řadu perfektních bílých zubů.
„Ty jsi chtěla zabít šéfa největšího kovenu ve státech?“
„Hm, už asi jo.“
„Ty jsi číslo!“
„Jsem fakt ráda, že jsem tě tak pobavila, ale nemohli bychom si ještě promluvit o tom, že bys mě pustil?“
Jeho smích ustal a na tváři se mu usadila neproniknutelná maska.
„Nikdy jsem nepochybil, vždy jsem splnil to, na co si mě najali. Zkazilo by mi to jméno.“
Ušklíbla jsem se, tak nějak jsem si nemohla pomoct. „Takže to je všechno jenom kvůli tvému renomé.“
Zamračil se a vycenil zuby, asi jsem ho pěkně namíchla, jen jsem si nebyla jistá čím.
„Je to má práce. Nezajímá mě, co mezi sebou s otcem máte. Neměl jsem tě sem brát, ale rovnou tě odvézt k němu. Byla bys teď jeho starost.“ Jeho hlas byl nyní chladný a tak nějak ostrý. Skoro jsem mohla cítit, jak mě řeže a zraňuje na kůži. Instinktivně jsem si objala ramena rukama a přikrčila se.
„Omlouvám se, jen jsem chtěla…“
„Nech to být.“ Zavrčel a vstal. „Tak půjdeme, ne? Venku už je tma, pokud můžeš vstát, nevidím jediný důvod, proč bych neměl dokončit tenhle job.“
„Mohla bych se ještě vysprchovat, prosím?“ Hmátla jsem si na spánek a projela prsty od krve ulepené vlasy. Špína byla zaschlá a drolila se mi mezi prsty.
„Bylo by to hned.“
Stál a upřeně mě pozoroval, pak jen kývnul a přešel k posteli. Za paži mě, ne moc jemně, vytáhl na nohy a přistrčil ke dveřím koupelny.
„Dělej, do svítání bych rád byl doma.“ Unaveně se posadil na kraj postele a pozoroval mě.
Vešla jsem do koupelny a zabouchla za sebou dveře. Opřela jsem se o ně zády a rozhlédla se po malé vykachličkované místnosti. Vše, asi původně bílé, mělo nyní nádech do šedé a místy do žluté. Starý, napůl rozpadlý závěs nad vanou, zrcadlo tak šmouhaté, že v něm bylo sotva něco vidět. Stoletá oprýskaná vana, zašlé popraskané umývadlo a na toaletu jsem neměla odvahu se ani podívat. Osušky vypadaly čistě, teda alespoň tak nějak a tak jsem se rychle vysvlékla a pustila horkou vodu. Mrkla jsem na sebe do zrcadla a musela se zachytit okraje umyvadla, abych si nesedla na zadek. Tvář jsem měla ušpiněnou a smrtelně bledou. Kůže už se zahojila, tak nebylo poznat, kde byla rána, ale celou pravou tvář a spánek jsem měla špinavý od zaschlé krve. Taky vlasy na pravé půlce hlavy jsem měla přilepené ke kůži zaschlou krví. No, pohled to byl úděsný. Vzdychla jsem a přejela konečky prstů svůj ztrhaný obličej.
„No, to je nádhera.“ Šeptla jsem pro sebe a vlezla pod horkou sprchu. Vydrhla jsem si poctivě každý centimetr kůže a dvakrát umyla vlasy, abych z nich dostala špínu a krev. Vodu jsem vypnula, až když jsem si byla stoprocentně jistá, že jsem čistá. Zabalila jsem se do osušky a druhou si vysušila vlasy.
Sedla jsem si na okraj vany a probrala oblečení. Na černých riflích nebyla špína vidět, jen jsem je trochu oprášila. Na červeném roláku byly na pravé straně tmavě červené flíčky, ale taky se to dalo snést. Oblékla jsem se zpět do ušpiněných věcí a ještě jednou ručníkem protřela vlasy. Byly už skoro suché, když jsem opět vcházela do pokoje.
„To to trvalo.“ Poznamenal sarkasticky a vrhl na mě otrávený pohled.
Přešla jsem k opačné straně postele, než byl on a natáhla si kozačky. Napůl ležel, zapřený o lokty a podezíravě si mě prohlížel.
„Tak jdeme, ať už to mám za sebou.“ Vzala jsem z křesla svoji zimní bundu, která byla roztržená na pravém rameni a oblékla se.
„Co hlava?“ Zeptal se a jedním naprosto neuvěřitelným ladným pohybem vstal. Bylo to jako by ani neměl kosti.
„Zatím je na svém místě, dík. Nejsem si však jistá, jak na tom budu ráno.“ Odfrkla jsem si naštvaně.
Zadíval se mi upřeně do očí a pomalu přešel pokoj až ke mně. Nevím proč, ale připadala jsem si mírně nepřístojně. Jako bych před ním stála nahá. Byl to velmi zvláštní pocit. Jeho pohled byl hladový, ale ne žíznivý. Proč mám jen dojem, že kdybych mu nabídla ještě jednu společnou noc, v tomhle zapadlém špinavém motelu, s radostí by přijal?
Na sucho jsem polkla a z preventivních důvodů ustoupila ještě o dva kroky dozadu, dál už to totiž nešlo a já se zády namáčkla na vchodové dveře.
Nezastavil se a přešel až těsně ke mně. Posledním krokem vymazal veškerý můj osobní prostor a namáčkl se tělem těsně na mě.
Položil své dlaně vedle mé hlavy a propnul paže, byla jsem mezi jeho silnýma rukama jako ve vězení. Zkoumal mou vyděšenou tvář a na jeho dokonalém obličeji si pohrával mírný, arogantní úsměv.
Dýchala jsem zhluboka, abych se trochu zklidnila, srdce mi totiž bylo až neuvěřitelně rychle. Tak nějak mi došlo, že kdyby si mě chtěl vzít násilím, asi bych se mu neubránila. Vdechovala jsem tak čím dál víc jeho sladkou vůni smíchanou s vůní pravé kůže jeho kabátu. Tvořilo to neodolatelný a dráždivý odér téhle lechtivé situace.
Přiblížil svou tvář k mé a zavřel oči. Zhluboka se nadechl a mně se zdálo, že u toho přede jako spokojené kotě. Byl to velmi tlumený, zvláštně hluboký, broukavý, hrdelní zvuk. Sakra, Will nikdy nepředl, teda pokud si pamatuji.
„Možná bychom si mohli ještě jednou promluvit o podrobnostech tvého případného propuštění.“ Zašeptal mi do ucha tak líbezným a podbízivým tónem, že jsem na zlomek vteřiny chtěla před ním padnout na kolena a prosit ho, aby si mě vzal. Co to se mnou prováděl, proboha?
Zavrtěla jsem hlavou, abych se probrala a pak se podívala do jeho nebesky modrých očí. Jeho arogantní úsměv se ještě prohloubil, byl si naprosto vědom toho, co se mnou provádí a nechutně se tím bavil.
Když se jeho rty přiblížily k těm mým, srdce se mi zastavilo. Zavalila mě panika, jako drtivá a ničivá, kosti lámající lavina.
Pak to přišlo, jeho ústa se jemně dotkly těch mých, byl to jen letmý dotyk, ale já ucítila ránu jako by mnou projel úder blesku, nebo mne zasáhl výboj elektrického proudu. Podlomila se mi kolena, ale on okamžitě zareagoval a popadl mě drsně za ramena. Přirazil mě na dveře s takovou vervou, že jsem se bála, aby je se mnou nevyvrátil.
Všechno se ve mně bouřilo a křičelo, že musím něco udělat, že se musím bránit. Chytila jsem křečovitě jeho zápěstí, abych získala pevnou oporu a vykopla vší silou koleno vzhůru. Právě v ten samý okamžik, když se začínal jazykem probojovávat dovnitř mých úst, dopadlo mé koleno tvrdě do jeho rozkroku. Na zlomek vteřiny ztuhnul a já se cítila, jako by mě objímala socha. Neživá, studená, nehybná, mramorová socha.
Problém nastal ve chvíli, kdy se socha pohnula a mě do tváře zasáhl tvrdý úder. Srazil mě k zemi jednou ranou a já ztratila vědomí. Než jsem však dopadla na špinavou podlahu, všimla jsem si, jak padá vedle mě na kolena s vražedným a bolestným výrazem ve tváři.

Autor: Nenefer, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the middle -44. kapitola: