OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the middle -34. kapitola

26.08.2009 (09:00) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 993×

„Mel, miláčku, prober se.“ Zašeptal mi do ucha a špičkami prstů mi přejel po čele. Otráveně jsem zabručela a přetáhla si deku přes hlavu.
„Vstávej, za chvilku se bude stmívat. Udělal jsem ti lívance a máme i javorový sirup. Taky by se tam ještě našla i nějaká ta vajíčka na slanině. Tak honem.“ Jeho sametový hlas se přese mne přehoupl a celou mě obalil, jako huňatá kožešina.
„Ještě pět minut.“ Zaprotestovala jsem a otočila se k němu zády.
Cítila jsem pod dekou jeho ruce a zatnula zuby, když mi došlo, co hodlá udělat. Nejdřív se uculil a pak přitiskl své ledové dlaně na můj holý zadeček.
Vypískla jsem a posadila se.
„Williame, já tě zakousnu.“ Vystartovala jsem po něm, ale on neuhnul. Jen mě zachytil v náručí a skácel se se mnou zpátky na postel.
„Sol chce tvé dobrozdání, aby mohl vylézt z postele. Už ho nebaví hrát si na maroda.“ Posadil se vedle mne a já mu položila hlavu na klín. Byl už oblečený. Na sobě měl seprané světle modré rifle a černé tričko, které dokonale obtahovalo jeho vypracované tělo. Byl bos, jeho černé tenisky byly kopnuté vedle postele, přesně tak, jak je tam před pár hodinami odhodil.
„Hmm, podle mě je jen zvědavý na Viviane. Kdyby tu nebyla, zůstal by v posteli klidně ještě měsíc. Nic mu nechybí. Najíst dostane a celý den zírá na televizi nebo spí.“
„No, poslední dobou měl dost napilno, tak si alespoň odpočine. Krom toho, rekreační pobyt ve sklepení tvého otce, taky nebyl kdoví jakým zpestřením.“
„Co naše ledová královna?“ Zeptala jsem se a tím přerušila tok jeho slov.
Uculil se, ale neodpověděl.
„Co?“ Zeptala jsem se znova a sedla si, oči upřené na něj.
„Nemluví se mnou, asi jsme ji probudili.“ Ledabyle pokrčil rameny. „Na druhou stranu je fakt, že tě asi bylo slyšet až na druhém konci města. Pro upíří sluch si sténala trochu nahlas.“ Znovu se uculil a na hlavě mu přistál můj polštář.
„To už jsme snad jednou řešili.“ Hrála jsem uraženou a nahá vyrazila k prádelníku. Vytáhla jsem spodní prádlo a čisté tričko.
Zásoba mého čistého oblečení se povážlivě ztenčovala.
„Kde je nejbližší prádelna?“ Otočila jsem se na Willa, když jsem si oblékala tričko.
Pokrčil rameny a sledoval mě, jak hopsám po jedné noze, ve snaze natáhnout ponožku.
„Nevím, ale v garáži je pračka i se sušičkou.“
Natáhla jsem si černé tepláky, které s mým šedým tričkem šly pěkně k sobě a nazula černé tenisky.
„Fajn, takže máme prací den. Teda noc.“ Mrkla jsem na něj a kývla ke dveřím.
„Cos říkal o těch lívancích?“
Uculil se, až ukázal zuby a vstal, aby mě mohl mlčky následovat do kuchyně. Celé to tam sladce vonělo a jelikož jsem Viv nikde neviděla, zasedla jsem se skleničkou krve ke stolu.
„Tak co si dáš? Lívance, nebo vajíčka?“ Otočil se na mě s talířem v jedné ruce a s naběračkou ve druhé.
Zapřela jsem si lokty o stůl a položila bradu do dlaní.
„Nebo oboje?“ Snažila jsem se napodobit jeho hlas.
„No teda.“ Vyprsknul smíchy a nabral mi jídlo na talíř.
Napila jsem se a přelétla místnost pohledem, přes skleněnou stěnu bylo vidět, že se smráká.
„Půjdu dnes ven, vrátím se s rozbřeskem.“ Na vrcholu schodiště zazvonil hedvábný hlas Viv a já po ní střelila pohledem. Měla jsem co dělat, abych se neutopila v krvi, kterou jsem právě polykala.
Vypadala jako anděl, oblečená ve světlounce modrých upnutých šatech se stříbrem vyšívaným korzetem. Kolem ramen se jí svůdně vlnilo bílé kožešinové boa. Vlasy měla vyčesané do dokonalého, úhledného drdolu a protknuté sponkami s bílými kamínky. Opravdu jsem nechtěla vědět, jestli jsou ty diamanty pravé. Určitě ano. Kolem krku měla mohutný diamantový náhrdelník. Šaty končily těsně u kotníků a odhalovaly nádherné stříbrné střevíčky na nebezpečně vysokém podpatku.
Will stál ležérně zapřený o kuchyňskou linku, ruce složené na hrudníku, nohy překřížené v kotnících. Nemohla jsem si nevšimnout, jak ji přejel pohledem od hlavy až k patě.
Nedivila jsem se, já bych si takový účes na hlavě nevytvořila ani za týden. Po pravdě, dělalo mi problémy se ráno vůbec učesat. Tohle by byl nadlidský výkon.
Viv sešla po schodech, pomalu a vyzývavě. Tahle ženská snad i dýchala pro efekt, opravdu bych ji chtěla vidět ráno, tedy večer, když se vzbudí, nebo radši ne.
„Takže, opravdu mi nebudeš dělat doprovod, Wille? Neznám zdejší kluby a Melanie by tě jistě na jeden večer uvolnila.“ Přešla až těsně k němu a špičkou nehtu mu přejela po čelisti. Znechuceně zachytil její ruku za zápěstí a podržel si ji od obličeje.
„Nemohu, Sol je raněný a Mel by nedokázal ochránit. Je mě tu zapotřebí. Určitě si poradíš sama.“ Jeho hlas byl rezervovaný a odtažitý.
„Hm, tak třeba příště.“ Houkla a otočila se ke mně. V očích jí plála nenávist a výzva. Arogantně mě sjela pohledem a pak se vrátila k mým očím.
„Tak si to tu užijte.“ Nadhodila ještě a zmizela za posuvnými dveřmi.
Will se uvolnil, až když byla Viv z dohledu. Konečně se zase usmál a přinesl mi na stůl snídani, tedy večeři.
Chutnalo to výborně a já měla děsivý hlad. Will seděl naproti mně a sledoval, jak do sebe láduji jeden lívanec za druhým.
„Řekni mi, jak to, že tak výborně vaříš, Wille. Vždyť to nemůžeš ani ochutnat.“ Odstrčila jsem přecpaně prázdný talíř stranou.
„Podle vůně.“ Usmál se a chytil svůj hrneček oběma rukama.
„Tak já se půjdu mrknout na maroda a pak se pustíme do praní.“ Mrkla jsem na Willa a zanesla nádobí do dřezu.

Ležel na boku a v rukou svíral knížku. Malý brožovaný výtisk nějaké detektivky, podle obalu s pistolí a černou maskou.
Usmál se na mě a odložil knížku na noční stolek, vedle prázdného talíře ušpiněného od vajíček, rozevřenou, hřbetem vzhůru.
„Ahoj.“ Pozdravil a sedl si, opírajíc se o čelo postele.
„Ahoj. Prý už chceš být propuštěn ze stavu nemocných.“
„Už mě to nebaví, myslím, že bych už mohl začít něco dělat.“ Pokynul k židli, stojící vedle postele.
„Tak ukaž.“ Sedla jsem si a složila ruce do klína.
Měl na sobě jen černé tepláky a hruď měl holou. Will vyměnil běžný obvaz jen za měkký vatový polštářek a pružné obinadlo.
Dýchla jsem si do dlaní a protřela prsty, abych trochu zahřála ruce a opatrně se dotkla Solovy rozpálené pokožky. Odtáhla jsem obinadlo a odkryla ránu. Jizva už byla pěkně uzavřená a celá pokrytá strupem.
„Bolí to?“ Letmo jsem zkontrolovala ještě již zahojenou jizvu a pak vrátila obvaz na místo.
Zavrtěl hlavou a upřel na mě prosebný pohled.
„No jo, tak jsi oficiálně zdravý. Dávej na to pozor, ať se do toho nebouchneš. Žádné prudké pohyby a nemáčet to ve vodě, jasný.“
Kývnul a pak se uculil.
„Propuštěn odteď?“
„Jasně, jestli chceš, pomůžu ti vstát.“ Podala jsem mu ruku a naklonila se nad postel.
U žaludku mi bolestivě píchlo a já cítila, jak se mi vnitřnosti stáhly. Připlácla jsem dlaň k ústům a vystartovala směr koupelna, aniž bych za sebou zavřela dveře Solova pokoje. Padla jsem na kolena a objala rukama toaletní mísu. Proboha, proč jsem jenom musela takhle přecpat? Celá ta výborná snídaňovečeře skončila tam, kde rozhodně skončit neměla.
Sol se objevil ve dveřích a sedl si na okraj vany.
„Jak dlouho je ti zase špatně?“
Jeho ustaraný pohled mi na náladě moc nepřidal, ale i tak jsem k němu vzhlédla.
„Od včerejška.“ Pípla jsem a znovu vyklopila obsah, již prázdného žaludku.
„Do háje.“ Zabědovala jsem a z kleku se svezla do sedu hned vedle mísy. Zapřela jsem se zády o studenou zeď a zaklonila hlavu.
„Co se děje?“ U dveří se mihl Will a když mě uviděl přiklekl ke mně.
„Co se tu proboha zase děje?“ Rukou mi přidržel vlasy a druhou mě podepřel v pase, když jsem se zase vyhoupla na kolena.
Byla jsem vysílená a kolena se mi klepala, když mě bral do náručí a nesl k nám do pokoje. Položil mě na postel a přinesl vlhký ručník, kterým mi otřel studený pot z tváře a pak mi ho připlácnul na čelo.
„Přines mi věci z laborky, prosím. Musím jí znova odebrat krev, třeba došlo k nějaké změně, už dlouho jsem to nekontroloval.“ Sol si sedl ke mně na postel a chytil mě za ruku.
V mžiku tu byl Will a nesl malý tácek se vším potřebným. Sol mi zaškrtil paži gumovým škrtidlem a poklepal mi na vnitřní stranu předloktí, aby naběhla žíla. Odvrátila jsem hlavu, když mi jehla projela skrz kůži a Sol natáhl plnou stříkačku mé krve.
Uvolnil škrtidlo a na malou ranku přimáčkl vatový tamponek.
„Podrž si to, ať to nekrvácí.“
Chvíli jsem ještě ležela, ale pak nevolnost ustoupila. Bylo to zvláštní, ustoupila stejně rychle, jako přišla.
Posadila jsem se a spustila nohy z postele. Will si mě nesouhlasně měřil, opřený zády o zárubeň dveří, ale neřekl ani slovo.
„Už je to dobrý. Vážně.“ Usmála jsem se a roztáhla ruce mírně od těla, jako by to na mě bylo vidět.
Sol zmizel se vzorkem mé krve okamžitě, jak ho odebral a já byla děsně zvědavá, jestli něco zjistil.
Pokud je se mnou něco v nepořádku, potřebuju to vědět, čím dřív, tím líp.
Seběhla jsem schody a prošla garáží, Will se za mnou mlčky táhl, jako můj stín, připravený mě zachytit, kdyby něco.
Klepla jsem na otevřené plechové dveře Solovy laboratoře a mrkla na něho, sedícího nad mikroskopem. Will se zastavil ve dveřích, nešel dál.
Sedla jsem si na jednu z vyvýšených stoliček a počkala, až si mě Sol všimne. Chvíli zíral do mikroskopu a pak něco klapal na počítači.
„Tak co je?“ Zeptala jsem se nejistě a zalitovala, že jsem si nejdřív nešla vyčistit zuby.
Sol si sedl bokem a opřel se loktem o mramorový pultík. Díval se mi chvíli do očí a pak mrknul na Willa.
„Nemáš žízeň?“
Kývla jsem, vlastně jsem měla neuvěřitelný hlad.
„Wille, prosím, donesl bys Mel skleničku krve?“
Will si nás změřil podezíravě pohledem, ale pak jen pokrčil rameny a odešel.
„Tak co se děje?“ Pípla jsem a otočila se zpátky na Sola.
„Nevím.“ Vydechl a otočil ke mně obrazovku.
„Všechno je v pořádku. Nechápu, co se děje.“
Zírala jsem na vzorek své krve a pozorovala malé modré segmenty, jak se vesele prohánějí mezi červenými krvinkami.
„Žádné zhoršení?“ Podívala jsem se mu do očí.
Zavrtěl hlavou a pak vzdychnul.
„Udělám rozbor krve a nějaké testy, pak uvidíme. Může to trvat pár hodin.“
Pokrčila jsem rameny. „Nikam nejdu.“
Za mnou se objevil Will a podal mi skleničku. Poděkovala jsem pokývnutím a vypila ji na jedno nadechnutí. Teplá krev se mi rozlila po stranách žaludku a zklidnila podrážděný jícen.
Bylo mi fajn, jen jsem měla trochu strach. Nějak jsem si odvykla každodenním nevolnostem a opravdu jsem se k tomu nechtěla vracet.
„Tak jdeme na to prádlo.“ Otočila jsem se na Willa a úsměv, který jsem vykouzlila byl upřímný jen zpola.

Autor: Nenefer, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the middle -34. kapitola: