Lost in the middle -15. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Mel řekne něco, co říkat rozhodně neměla.

18.07.2009 (15:32) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1030×

Další tři dny pro mě byly neuvěřitelně dlouhé.
Chovala jsem se vzorně a dokonce pila i lidskou krev, abych nevzbudila podezření. To zas taková oběť nebyla, jen jsem si musela pořád dokola opakovat, že je od dárců a nikdo kvůli ní neumřel. Obelhávání sebe sama mi šlo vždycky dobře.
Trávila jsem dlouhé hodiny s otcem, kdy mi ukazoval něco z naší minulosti, vysvětloval co jsme vlastně zač a kdo byli naši předci. Prováděl mě domem a seznamoval mě s ostatními upíry.
S hrůzou jsem zjistila, že lidská krev tak nějak uspíšila mou přeměnu a byla jsem z toho dost vyděšená, protože jsem opravdu doufala, že budu mít Willa u sebe až k tomu dojde. Prostě to bylo jako malé cvaknutí vzadu v mozku, které způsobí, že se přestanete cítit jako člověk. Jenže kým jsem teď vlastně byla?
Celou noc jsem seděla na posteli a bála se byť jen pohnout. Pořád dokola jsem přemítala, jestli se ze mne stal plnohodnotný upír se vším všudy, nebo jestli jsem zůstala napůl lidským hybridem. Otci, ani nikomu jinému jsem nic neřekla, třeba už to podle mé vůně sami dávno věděli. Sola jsem bohužel od té doby, kdy jsem ho ošetřovala, neviděla.
Ozvalo se klepnutí na dveře a bez toho, aby počkal na vyzvání, vešel Pascal.
„Lucius s vámi chce mluvit. Zve vás na společnou večeři.“
Střelila jsem po něm pohledem, tohle bylo poprvé, co jsem ho slyšela promluvit. Už jsem si myslela, že je němý. Neznatelně jsem přikývla a on zmizel. Mrkla jsem se na hodinky. Jasně sedm hodin ráno, je přece čas na večeři. Bláznivý upíři. Zavrtěla jsem otráveně hlavou a než jsem sáhla po klice, nasadila jsem svůj spokojeně rozjásaný výraz. Vzhledem k tomu, že jsem celou noc jen seděla nehnutě uprostřed lůžka, s nohama zkříženýma do tureckého sedu, neobtěžovala jsem se s převlékáním. Tohle byla jedna z nesporných výhod upírství, klidně byste mohli stát týden na jedné noze a asi by vám to ani nepřišlo.
Opatrně jsem otevřela a dávala si bedlivý pozor na vynakládanou sílu. Dveře do šatny takové štěstí neměly.
Přešla jsem chodbu a opět stanula v otcově předpokoji. Tak nějak jsem si tuhle místnost zamilovala. Neustále plápolající oheň mě uklidňoval a já jsem vždy začala věřit, že to všechno nakonec dobře skončí. Otec seděl ve svém oblíbeném křesle a četl další z tisíce knih jeho rozsáhlé knihovny.
„Vítám tě, má milá.“ Jeho sametově zpěvavý hlas se rozletěl halou a mě, tak jako pokaždé, pohladil u srdce.
„Otče.“ Kývla jsem jako správně vychovaná tatínkova holčička, na kterou jsem si už tři dny hrála.
Vstal a šel mi naproti ke dveřím, to se nestávalo, trochu jsem znejistěla jeho neobvyklým chováním, ale pak jsem se jen zhluboka nadechla a usmála se. Dal mi něžně ruku kolem ramen a vedl mě k nevelkému stolu v rohu místnosti. Pro mne bylo přichystáno lidské jídlo a on měl před sebou jen karafu s krví a skleničku.
Podržel mi židli a já se posadila. Než si sedl naproti mně, nalil mi taky do skleničky krev a pak i sobě.
Počkala jsem až se posadí a nabrala si na talíř opečené brambory a taky maso a kopec zeleniny. Sice jsem nevěděla, kdo tu vaří, ale dělal to výborně.
Napíchla jsem na vidličku první sousto a vložila ho do úst. Pomalu jsem kousala, aby mi snídaňo-večeře vydržela co nejdéle a já tak oddálila nevyhnutelný vrchol našeho společně tráveného rána. Konverzaci s mým otcem.
„Dlouho jsi mě nežádala o povolení, jít se podívat za svým lovcem.“ Prořízl mrtvolné ticho opět jeho dokonalý hlas a já doufala, že si nevšiml toho, jak jsem sebou trhla.
Pokrčila jsem rameny a pak se na něho podívala. Počkal až dožvýkám sousto a polknu, nahnul se blíž ke mně a čekal na mou reakci.
„Myslela jsem, že by tě to mohlo naštvat, kdybych tě o to požádala.“ Sklopila jsem oči. Tohle byla pravda.
„Ale má milá, není nic co bych ti nedal, jsi mé jediné dítě.“ Jestli to bylo jen možné, jeho hlas zněl dojatě.
Dojedla jsem a vypila svou krev. Položila jsem ruce do klína a čekala.
„Mohla bych ho tedy znova vidět? Sola, myslím.“ Broukla jsem tiše a věděla, že mě stejně moc dobře slyší.
„Jen běž.“ Odpověděl. Na víc jsem nečekala a vystřelila od stolu ke dveřím tak rychle, až jsem se sama polekala.
Na chodbě si mě opět vyzvedl Pascal a dělal mi doprovod. Štvalo mě to, ale strašně jsem se těšila na Sola a bylo mi jedno, kdo mě k němu odvede.
Už mi ani nevadil strašný zatuchlý smrad podzemí, přistihla jsem se, že si vesele a nedočkavě poskakuju, jak pětiletá holčička.
Dveře vrznuly a já se ocitnula v příšeří jeho cely. Párkrát jsem mrknula. Právě vstával ze země, dělal kliky. Byl jen v kalhotách a celý hrudník se mu ve sporém světle rozbřesku leskl potem. Chvíli jsem zaváhala, a pak když se usmál a já poznala, že se vůbec nic nezměnilo a že už se cítí lépe, výskla a s rozběhem jsem mu skočila nohama kolem pasu. Nevím, co mě to v tu chvíli napadlo, ale měla jsem děsnou radost, že ho opět vidím a že je mu už mnohem lépe.
Pevně mě chytil za zadek, aby si mě podržel v náručí a zatočil se se mnou. Následovalo, co následovat muselo. Podívala jsem se mu do očí a on se přitiskl svými rty na ty moje. Prostě mě dlouze políbil. V tu chvíli mi bylo všechno jedno, chtěla jsem to, chtěla jsem jeho.
Pustošil mé rty svými a dobýval se tvrdě jazykem dovnitř mých úst. Svírala jsem ho pažemi pevně kolem krku a oplácela jsem jeho horké polibky svými.
„Je ti už líp?“ Zeptala jsem se, když se konečně odtrhl od mých rtů a já se mohla znova pořádně nadechnout.
„Je mi nádherně.“ Opřel se zády o kamennou zeď za ním a stále mě nepouštěl.
„Zachránila si mě.“ Vydechl a čtyřdenním strništěm mi přejel po nose. Zaškrábalo to a já se zašklebila.
„Nech toho, není to moc příjemné.“ Zaprotestovala jsem a on mě konečně pustil. Sedla jsem si na okraj jeho matrace a on si sedl hned vedle.
Přejela jsem ho očima. Modřiny a podlitiny se už vytrácely a naznačovaly, že tady ho nikdo netrýzní. Najíst dostával asi taky dost, podle toho jak silně vypadal.
„Nechybí ti tu nic?“ Zeptala jsem se a v tu chvíli si chtěla napráskat, za tak pitomou otázku.
„Chybí. Ty mi tu chybíš.“ Šeptnul a políbil mě do vlasů.
Položila jsem mu hlavu do klína a on mě pomalu hladil po vlasech.
„Jsem tak ráda, že ses z toho dostal. Nevím, co bych dělala, kdyby se ti přitížilo.“
„Snažil se tě Lim nějak kontaktovat?“ Sol mi odhrnul vlasy z čela a usmál se.
„Ne, nevím, co s ním je.“ Netrpělivě jsem se zavrtěla při pouhé vzpomínce na Williama.
Opět jsem se narovnala a mrkla na něj.
„Měla bych se podívat, jak se to hojí. Jestli rána nehnisá.“
Obraně zvedl paže a pak jeho pohled sklouzl k mým rukám, lehce objímajícím jeho bok.
Špičkami prstů jsem opatrně odtrhla obvaz a zkontrolovala ránu, bylo až z podivem, že jevila známky hojení. Nebyla ani zarudlá, ani opuchlá. Byl to zázrak, v téhle špíně.
„Páni, ty máš ale štěstí, je to v pořádku.“ Přitiskla jsem obvaz zpět na místo a on na sebe hodil košili. Nechal ji rozepnutou.
„Mám veliké štěstí, Mel, mám tebe.“
Zase mě píchlo u srdce, protože jsem pomyslela na Willa, ale on tu teď nebyl a Sol mě potřeboval, tak si s tím budu lámat hlavu později.
„Jak se k tobě chovají? Dávají ti najíst a tak?“ Zvedla jsem k němu oči. Ticho začalo být trochu dusivé.
„Mám všechno co potřebuju. Neboj, byl jsem na tom už i hůř, tohle není zase tak hrozný.“
Očima jsem přejela tmavý, vlhký a plísní zapáchající prostor.
„No dobře, je to dost hrozný, ale mohlo by to být ještě horší.“ Opravil se s úsměvem.
„Hmm a to mi řekni jak.“ Podívala jsem se na něj a on cukl pobaveně hlavou do protějšího rohu.
„Kdyby mi vzali belík.“
Musela jsem se začít smát, v takovéhle šílené, beznadějné situaci a on měl ještě náladu na srandu.
„Už je mi mnohem líp, mohl bych se pokusit utéct, ale ani za nic se mi tě tu nechce nechávat. Mohl by ti něco udělat, je zvrácený.“
„Je to můj otec, Sole.“ Pípla jsem a očima radši sledovala částečky prachu, které poletovaly ve slaboučkém paprsku světla, dopadajícím na podlahu.
„Cože je?“ Vypadlo z něho překvapeně a já cítila, jak se oklepal.
„Otec?“
Nechala jsem ho být. Měla jsem na to mnohem víc času a stejně jsem tomu ještě teď tak úplně nevěřila.
„Jo, už to tak vypadá. Znal mou matku, ví o ní úplně všechno a…“
„Vymýšlí si, Mel. On je…“
„Proč by to dělal, Sole? Proč by si na krk uvázal bezvýznamnou holku? Že mu to dělá radost? To těžko.“ Svěsila jsem ramena a zadívala se na své spojené ruce. Chvíli bylo mrtvolné ticho a já se opravdu bála, že ho tahle nová informace ode mne odežene. Že jsem se mu tím znechutila.
Pak se ale zhluboka nadechl a pevně mě rukou objal kolem ramen.
„To zvládneme, Mel. Jako všechno, neboj.“ Moc jsem mu chtěla věřit. Chtěla jsem věřit v to, že se odsud oba jako zázrakem dostaneme a že pak všichni tři budeme spolu žít šťastně až navěky. Jenže je mi devětadvacet a už dávno nevěřím na pohádky.
„Měl by ses pokusit odtud utéct a nechat mě být, třeba mne nebudou hlídat na věky a já se pak vrátím k vám.“ Můj hlas zněl nejistě a i já jsem rozpoznala, jak hloupě to zní.
„Ne, ani za nic tě tu nenechám. Půjdeš se mnou, nebo já zůstanu tady.“
„Sole, je ti už líp. Uteč odsud pokud můžeš a vůbec na mě nemysli. Já se o sebe taky dokážu postarat, neboj.“ Znělo to smutně a odevzdaně.
„Ani za nic, Mel. Nenechám tě tu, jsi láska mého života a ..“
„Spala jsem s Willem.“ Au, tak to nebylo zrovna to, co jsem chtěla říct, ale prostě jsem nemohla už dál poslouchat, jak moc mu na mně záleží a jak mě miluje. Já si takové ohledy rozhodně nezasloužím.
Ticho, nastalo hrobové ticho, snad ani nedýchal, ale jeho srdce bilo jako o závod. Cítila jsem tu míru stresu, která zaplavila jeho organismus, cítila jsem adrenalin, který se mu vyplavil do krevního řečiště, hned jak jsem to dořekla. Cítila jsem, jak se mu napnuly svaly. Ruce stáhl v pěst a chvíli jen bez mrknutí civěl před sebe. Věděla jsem, že jsem mu způsobila touhle větou větší ránu, než byla ta na jeho boku. Jenže rána způsobená mnou se nedá jen tak zašít a bude se hojit o mnoho déle.
„To je jedno.“ Procedil skrz zaťaté zuby, ani se na mne nepodíval.
„Stejně tě tu nenechám.“
„Sole já…“ Nejradši bych se neviděla, kdybych jen před tím, než něco řeknu přemýšlela. Určitě se mu to dalo říct šetrněji, nebo jsem to možná měla opravdu nechat na Willovi, ale už bylo pozdě. Jen mávnul rukou a utnul mou větu v půli.
„Nechci nic slyšet, Mel. Mohla bys mě teď, prosím, nechat o samotě?“
Bože, ta bolest z jeho hlasu přímo křičela. Jak já jsem pitomá. Nahnula jsem se k němu a ruku položila na jeho rameno. Ucuknul a zadíval se bokem.
„Běž.“ Jeho hlas zněl ledově a tvrdě. Takový tón jsem od něho ještě neslyšela, a pak mi to došlo. Já ho ztratila. Ne tím, že jsem dcera jeho nepřítele, ale že jsem se vyspala s jeho nejlepším přítelem.
„Promiň.“ Šeptla jsem ještě a se slzami v očích vstala. Tady už jsem nebyla vítána.