Lost in memories 2 • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitolka....snad se bude líbit,ikdyž tam zatím moc akce není,ale všechno bude ;)........příjemné čtení :)

05.07.2009 (16:00) • Arrui • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1062×

Snažila jsem se dát se aspoň trochu dohromady abych mohla mezi lidi.Už mi tu všechno lezlo na nervy.Vyšla jsem z bytu a teprve venku mě napadlo, že vlastně ani nemám kam jít. Přátelé to se mnou vzdali už dávno,ani se jim nedivým.Smutně jsem se usmála a vyrazila. Procházela jsem uličkami oddělující jednotlivé domy a snažila se vrýt si do paměti kudy procházím,abych se neztratila.

Došla jsem k malému parku,ani jsem nevěděla,že tady je.Pomalu jsem procházela pod korunami mohutných stromů a nakopávala kamínky.Sedla jsem si na první lavičku na kterou jsem narazila a sledovala ruch okolo.

Asi tak padesát metrů přede mnou poskakovali dvě malé děti.Asi tak čtyřletá holčička s blonďatými vlásky a sedmiletý chlapec .Po chvíli se k nim přidali jejich rodiče.Smáli se a honili se spolu s dětmi.Píchlo mě u srdce.V mysli mi vytanula vzpomínka na mé kraťoučké šťastné dětství.Rychle sem zatřepala hlavou.Nesmím na to myslet,bude to pak jen horší.Byl špatný nápad sem jít.Rychle sem si stoupla a s pohledem zabořeným do země jsem odcházela pryč.

Snažila jsem se zahnat vzpomínky a myslet na něco jiného.Měla bych si najít práci.Musím něco dělat a práce snad můj mozek na chvíli zaměstná.

Pohroužená do svyých myšlenek jsem nedávala pozor na cestu.Narazila jsem do nějakého muže.Rychle jsem se snažila ze sebe vykoktat omluvu a vzhlédla mu do tváře. Byl nadpozemsky krásný.Civěla jsem na něho a jen stěží si uvědomovala že mám při tom otevřenou pusu.Pobaveně se usmál. Rychle sem se vzpamatovala a zabořila pohled do země červená až za ušima a rychle odcházela dál.Před očima jsem měla stále jeho obličej.Nenápadně jsem se otočila jestli už odešel.Stál tam a sledoval mě jak odcházím.Zapadla jsem do nejbližšího podniku a sedla si k baru.

Přišel ke mně asi třicetiletý celkem pohledný barman s oříškovími oči a dlouhými kaštanovými vlasy. „Copak to bude slečno?“zeptal se a mrkl na mě. „Vodku“ snažila jsem se mu oplatil úsměv.Bylo to tu docela pěkné.Bar byl lazen do červeno hnědé a zbytek do červené.Bylo tu hezké šero a hlavně pro mě: málo lidí. Nemám moc ráda velké množství lidí. Cítím se mezi nimi divně.

Barman přede mě dal skleničku. „Copak, špatnej den?“ zeptal se. „Den,“ opakovala jsem „spíš špatnej celej život.“ Asi mu připadalo, že nemám chuť se s někým bavit a odešel si přisednout ke stolu, kde seděli dva chlapíci a o něčem se živě bavili. Vytáhla jsem cigarety a zapálila si. Jednou rukou jsme stále dokola otáčela skleničku.Povzdechla jsem si a obrátila ji do sebe.

Přemýšlela jsem o tom muži do kterého jsem vrazila.Jeho obličej se mi vtíral do každé myšlenky. Měl krásné velké průzračně modré oči a rozcuchané kratší černé vlasy. Měl dokonale simetrický obličej.Takhle jsem si představovala anděla.Zabraná do svých myšlenek jsem v ruce otáčela teď už prázfnou sklenku a cigareta bez mé pomoci už skoro dohořela.

„Ahoj“ ozvalo se přímo vedle mě.Příšerně jsem se lekla,protože jsem byla zase uzavřená ve své “bublině“,a musela jsem se přidržet pultu abych nespadla ze židličky. „Promiň,nechtěl jsem tě vyděsit.“ omluvně se na mě podíval a mě se na okamžik zastavilo srdce.Opět jsem na něho zírala jak pitomec, jne jsem tentokrát neměla otevřenou pusu.Bohudík,aspoň něco.Čekal až něco řeknu,tak jsem ze sebe přidušeně vykoktala pozdrav.Bylo na něm vidět jak tiskl rty do tvrdé linky aby se nezačal smát. Koutky úst mu neustále cukaly.

„Já....jen sem přemýšlela a nevšimla si tě.“snažila jsem se nějak vysvětlit mé vyvedení z míry.Podával se na mou prázdnou skleničku,kterou jsem křečovitě svírala a zeptal se „Můžu tě na něco pozvat?“Jen jsem přikývla.Barman nám donesl další vodku.Po očku jsem ho sledovala,měl bílou košilu,u krku ležérně rozepnutou,takže mu odhalovala i kus jeho vypracované hrudi.K tomu měl černé kalhoty a vedle sebe přehozené sako.

„Já jsem Torien“představil se a obdaroval mě kouzelným úsměvem.

„Irene“ opáčila jsem „docela zvláštní jméno Torien.“Usmála jsem se,opravdu mi připadalo zvláštní,takové jméno jsem nikdy neslyšela.

„Jo“řekl „rodiče věděly jakmi znepříjemnit život.“zasmál se.

Snažila jsme se mu úsměv oplatit ale moc to nešlo.Jo,když se někdo usmívá tak málo jako já,brzy pomalu zapomene jak se to vlastně dělá.

„Tak na tebe ,Irene.“ zvedl sklenku a obrátil ji do sebe.Napodobila jsem ho.

Dost dlouho jsme si povídali.Za poslední dobu jsme s nikým nepromluvila víc než zdvořilost požadovala.Dokonce jsem se v jeho přítomnosti cítila jaksi docela šťastně.Koutky úst se mi stále zvedaly do úsměvu a já uvnitř sebe cítila jakési teplo. Bylo to štěstí?Možná,nevím.Dozvěděla jsem se o něm ,že je lékař,neurochirurg nebo co,já tomu moc nerozumím.Bydlí dokonce kousek od mého bytu,hned naproti.Ani mě nepřekvapilo,že sem ho nikdy dřív neviděla.Nedávala jsem ostatním lidem moc velku pozornost.Většinu času mluvil on,já se jen usmívala občas něco prohodila a naslouchala jeho harmonickému sametovému hlasu.Nakonec mě přinutil taky o sobě něco prozradit. Moc toho nebylo,řekla jsem akorát,že žiju sama,žádní příbizní ani nic tomu opdobného,víc jsem to nerozebírala z obavy, že se tam rozpláču nad krutostí života, který mi vzal to nejcenější.Studovala jsem biochemii a chvíli jadernou fyziku než mě to přestalo bavit a teď se jen tak flákám, nebo se spíš snažím přežít.Sedělo se mi tam s ním dobře.Bohžel mu pak někdo zavolal a museli jsme se rozloučit.

Venku už se setmělo,ale to mi nevadilo,aspoň po mě nebude nikdo koukat.Vydala jsem se stejnou cestou jakou jsem přišla domů.Ale nebylo to to nejlepší rozhodnutí.Nikdy nevíte co na vás v zapadlých uličkách může čekat.

Už jsem byla jen kousek od mého bytu.Začal foukat studený vítr a já si pevněji přivinula bundu.Zaslechla jsem za sebouo velice tiché kroky.Ohlédla jsem se opatrně za sebe.Šel tam nějaký muž v kožené bundě a kalhotech.Obrátila jsem svůj pohled dopředu a skoro jsem se zastavila.Proti mě šla další postava.Procházela jsem kolem budovy na které viselo světlo a částečně osvětlovalo tuto temnou uličku.Náhle světlo zablikalo a zhaslo,tak jako v hororech,kde předvídá smrt nebo alespoň,že se něco hrozného stane.Snažila jsem se ty myšlenky vyhnat z hlavy.Třeba je to jen náhoda,říkala jsem si.Obě postavi se ke mně rychle přibližovali.Zhodnotila jsem své šance.Žádné nebyli.Jen dvě holé zdi a nebezpečně se blížící postavy.

Autor: Arrui, v rubrice: Povídky » Na pokračování