Lezou mi na mozek a to doslova - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

„Stupeň třetí... Probouzí se všichni zombie, dále se nad celou zemí schýlí tmavý mrak, který zakryje jakýkoliv náznak jasného světla. Pomalu se začínají probouzet upíři toužící po litrech krve." Hlasitě jsem polkla a začala v duchu vymýšlet plán. Místností se již ozývala panika.

22.05.2012 (14:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 723×

Radim se konečně odhodlal informovat veřejnost.

„Hlášení, vyzíváme všechny občany, aby nevycházeli z domů a důkladně uzavřeli všechny možné vchody! Pokud opustíte vaše obydlí, hrozí vám až smrtelné nebezpečí!" ozývalo se ze všech hlásičů v Praze. Ven směli jen pověření, co měli speciální průkaz. Ostatní byli okamžitě odvedeni do ochranných budov. Byly jednotky, co vymítaly zombie, jednotky, co dohlížely na občany a jednotky pro mezinárodní komunikaci. Všude po ulicích procházely zombie a já s několika desítkami pověřených jsme je zabíjeli. Ovšem bylo jich hodně a bylo téměř nemožné je všechny zabít. Pokud jste ovšem nevycházel z domu, tak vám extrémní nebezpečí nehrozilo, navíc se většina občanů vyzbrojila puškami a sekyrami. Speciální dodávky rozvážely základní potraviny jednou za týden.

Uběhl měsíc od našeho výletu do Karviné a Olomouce a situace byla kritická ve všech zemích. A stav se stále zhoršoval. Všichni, co proto měli předpoklady, vymítali zombie. Ovšem i zombie sílily, objevovaly se nové druhy. Silnější a silnější druhy. AK-47 ovšem nikdy nezklamala, zvláště když jsem ji měla v rukou já.

Zoomie jsem už ani nezapínala, celá Česká republika byla v druhém stupni ohrožení. Maximální stupeň je jedenáct... To už nad světem vládne podsvětí. Nikdy nebyl vyšší stupeň než dva. Nikdo neví, co se stane, až nastane stupeň tři. Byly doby, kdy byl na světě jen jeden zasvěcený a ten vymítal všechny zombie. Teď jsou nás tisíce a zasvěcených miliardy. Svět se mění. Já se měním. Ve starých pověstech, které nám tu nechali mí předchůdci, se říká, že v šestém stupni se probouzí všechny stvůry a netvoři v dějinách lidstva. Všechny. Mírně mě to znepokojovalo, ale teď je předčasné o tom uvažovat, nenastal ani třetí stupeň ohrožení.

Procházela jsem uličky Malé strany a hledala nějaké po mozku toužící kamarády. Jako vždy jsem byla naprosto v klidu, měla jsem AK-47 a hodně nábojů. Každý roh, za který jsem zabočila pro mě znamenal smrtelné nebezpečí, ale já věděla, že to chci riskovat. Za hodinu bude svítat a zombie se navrátí do hrobů. Každý den v sedm hodin máme s ostatními vymítači schůzi v centrále. Ulice byly prázdné. Prošla jsem Prokopskou a pokračovala po Karmelitské. Zoomie mi zapípala v kapse.

Hlášení! Za pět hodin nastane stupeň tři!" Zahlásila a já se zastavila. Jednou to přijít muselo, ale přesto jsem na to nebyla připravena. Ihned jsem vytáhla mobil.

„Zpráva všem vymítačům. Za pět hodin nastane třetí stupeň za hodinu sraz v centrále, bez debat! Přineste všechny knihy a informace, které máte! Je to velice důležité! Opakuji, za hodinu v centrále, bez debat!" vykřikla jsem do vysílačky. Rozběhla jsem se k autu.

Stála jsem za pultem a celou halou se nesl zvuk zděšených a teatrálních výjevů vyděšených vymítačů.

„Ticho!" Zavelela jsem a opravdu... V místnosti bylo v tu ránu ticho.

„Přesně za čtyři hodiny nastane třetí stupeň. Má někdo ponětí, co to pro nás znamená?" řekla jsem do mikrofonu. Vzadu se zvedla jedna ruka.

„Pojďte!" řekla jsem a ustoupila od pultu. Přišel mladý, urostlý muž a spustil.

„Jsem syn bývalého vymítače. František Erben. Našel jsem ve stole mého otce notes. Notes, ve kterém jsou vypsány jednotlivé stupně a co to znamená." Místností se ozvalo tiché brebentění.

„Ticho!!!" vykřikla jsem a přišla k Františkovi.

„Pučte mi to," řekla jsem. Bez váhání mi to podal. Prolistovala jsem notes a do mikrofonu řekla:

„Stupeň třetí... Probouzí se všichni zombie, dále se nad celou zemí schýlí tmavý mrak, který zakryje jakýkoliv náznak jasného světla. Pomalu se začínají probouzet nové, silnější druhy. Většinou se tyto druhy objevují jen na vyhrazených místech." Hlasitě jsem polkla a začala v duchu vymýšlet plán. Místností se již ozývala panika.

„Ticho!!!" vykřikla jsem do mikrofonu a všichni opět zmlkli.

„Dobře, alespoň víme, co nás čeká! Od nynějška začíná pravý masakr. Ihned vyšlete zprávu do všech médií. Neříkejte, co se bude dít, ale zvyšte důraz na zákaz vycházení a upozorněte lidi, ať se vyzbrojí. Dále připravte ty nejsilnější zbraně a utvořte dvojice. Nyní se budete pohybovat pouze v okolí hřbitovů. Pokud je chceme vymítit, musíme vymítit jejich centrálu. Všichni odnynějška povinně nosí neprůstřelné vesty a nikdo si od teď nehraje na hrdinu. Zabíjejte všechny nemrtvé, na které narazíte a už se nezabývejte ničím jiným. Přes den se vyzbrojujte, trénujte a připravujte se! Tak zní můj rozkaz! Dále nabíráme další učence. Pokud znáte někoho, kdo o tom má alespoň trochu páru, ihned ho pošlete do našeho učeneckého tábora! Potřebujeme je! Soupis vašich rajónů naleznete na hlavní tabuli. Jakékoliv připomínky, návrhy a dotazy mi posílejte na mail! Konec!" ukončila jsem monolog a bez čekání na reakci jsem opustila halu i s notesem. Na chodbě jsem poděkovala Erbenovi a zalezla do kanceláře. Odeslala jsem maily a SMS do všech novin, rádií, televizí, bulvárů atd. Začínala jsem mít strach...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování