OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lezou mi na mozek a to doslova - 1. kapitola + Představení

19.05.2012 (11:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1730×

„Jebu tě!“ vykřikla jsem a rozezněla se ohlušující rotace střel.

„Líbí se vám to kokoti? Hahaha! Kde máš čelist jebáku!?“ křičela jsem, ale výstřely jsem nepřekřičela. Kousky mrtvolek se mi rozstřikovaly až na podrážky. Hnilobné hlavičky padaly k zemi. Trochu se mi zatočila hlava, když jsem si uvědomila, že střílím z tří set metrů. Ovšem, když jsem zaregistrovala pohyb na druhé straně, znovu jsem se ponořila do rozkoše střelby. Vypadalo to, že jsou všechny mrtvoly zlikvidované, seskočila jsem na schody. Tíha MAGu mě mírně podlomila kolena, ale narovnala jsem se během pár vteřin. Seběhla jsem ze schodů a vyběhla z rozhledny Petřín. Lanovka se zrovna rozjížděla, tak jsem naskočila na její střechu. Pod návalem únavy a tíhu kulometu jsem se udržela stěží. Práce vymítače zombie je hodně náročná, já jsem si to ale vybrala. Nelituju toho. Auto zacinkalo a já hodila na zadní sedadlo Audiny MAG. Čepele nožů zachřastily. Nezdržovala jsem se přehazováním plachty. Stejně jsou teď ulice prázdné. Zapnula jsem Zoomie a zkontrolovala počet zombie v okolí. Díky mému nadšení a MAGu je to na normálu. Těšila jsem se na vyhřátou postel, ale ta byla ještě daleko. Cesta do Plzně není krátká. Zazvonil telefon.

„Ano, agentka Vaisová.“

„Radim. Regulován počet?“

„Ano…“

„Dobře, " řekl a jako vždy zavěsil. Zastavila jsem u pumpy. Opravdu pečlivě jsem se prohlédla a vešla jsme do malé haly, plné regálů. Zamířila jsem přímo k automatu s kávou. Dala jsem si presso, rovnou dvojité. Cesta byla až nezvykle klidná. Žádná auta. Zaparkovala jsem před domem, protože jsem se nechtěla srát se zajížděním do garáže. Auto znovu zacinkalo, ale to už jsem si zouvala boty. Měla jsem malý, útulný domek na kraji Plzně. Svalila jsem se do peřin a než jsem si stihla sundat triko, usnula jsem. Probudilo mě zabzučení Zoomie. Přímo mrtvolnými pohyby jsem sáhla po malém displeji. Další přemnožení nekromantických zombie, ale naštěstí v centru Plzně. Nekromantické zombie jsou nejhorší, nejsilnější, ale nakažení zombie, tedy infekční se zase rychle šíří a rozmnožují. Nekromantičtí se prakticky množit nemohou, ale mohou dosti brutálně zabíjet. Spala jsem dvě hodiny, ale věděla jsem, že musím vyrazit. Vyhrabala jsem se na nohy a v koupelně jsem si opláchla obličej studenou vodou. Posnídala jsem jeden suchar a pořádný hrnek kafe. Audinka znovu tiše zavrčela a já se rozjela do centra. Ještě po cestě jsem těch hnilobných hmyzů sejmula asi pět. Jen tak z okna.

„Alespoň si dám v centru oběd," poznamenala jsem tiše a promnula si oko. Přímo po náměstí běhali tři třímetroví kostlivci s náznakem kůže na končetinách. Pár střel do hlavy a svalili se k zemi. Zkontrolovala jsem Zoomie a zjistila, že moje práce je hotová.

„To jsem nemusela vstávat," řekla jsem si otráveně. Posadila jsem se na zahrádku jedné obyčejné restaurace a objednala si svíčkovou. Dodávka energie byla nyní zásadní a hned po spánku mi pomáhá nejvíce pořádné, masité jídlo. Na postavě se to naštěstí nepodepisuje.

Zombie už zabíjím (respektive kompenzuji jejich počet) už pár let. Podstoupila jsem speciální výcvik a měla jsem se zabývat činností speciálního agenta, ale potom jsem selhala. Nedokázala jsem zabít člověka v akci. Za normálních okolností by mě normálně vyhodili zavázanou přísahou mlčenlivosti, ale díky mým znalostem a výcviku mě dali sem. Na oddělení přísně tajných nadpřirozených jevů. Je to kravina, ty nadpřirozené jevy, v našem okolí žijí zombie už od pradávna, ale v poslední době se začínají přemnožovat a od toho jsem tu já. Časy se horší a to velice rychle. Před rokem jsem měla maximálně jeden zásah za tři dny a nyní tři zásahy za jeden den. Zombie začínají mít sílu a já si nedokážu vysvětlit, proč...

To už mi donesli kuřecí prso s hranolkama. Pořád mi vrtali hlavou ti nekromantičtí zombie. Většinou se zombie probírají v noci, ve vlastním zájmu, ale dnes ne. Ještě, že je nevidělo moc lidí a ti, kteří jo, ti se s tím musí nějak poprat. Já, kdy jsem viděla prvního zombie dva týdny jsem z toho nemohla spát. Dělám to ale ráda. Nyní si zabíjení smrdutých těl užívám, hrozně mě to baví.

Vytáhla jsem z tašky velkou knihu a odvolala nekromanitcké zombie zpět do jejich říše. Jen tak je naprosto zaručeno, že se neproberou.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lezou mi na mozek a to doslova - 1. kapitola + Představení: