OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lessons of French 17. kapitola

27.02.2014 (14:00) • Pavluss • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 639×

On

Dříve než jsme vyrazili k domovu, tak začalo hustě pršet. Vzhledem k dusivému odpolednímu počasí byl chladivý déšť přijatelný. Pořádně jsem do plic vtáhnul vzduch. Claire po mé pravici udělala to samé. Než jsme doběhli k autu, tak nás hustý déšť napůl smáčel. Cítil jsem se dost blbě vůči ní. Mluvila o sobě jako o běsnícím psychopatovi, kterému jsem vyjádřil svoje city možná až moc brzy. Možná je kvůli tomu taková nervózní, protože má strach. Strach… Najednou jsem měl strach já, že by se snad bála, že by mi nějak mohla ublížít. Moje svědomí se mi vysmálo. Ona, taková křehká duše, by mi nikdy neublížila, a já jí taky ne. Nikdy!

Vlezli jsme do auta a Claire si odlepila mokré vlasy od čela, které se jí tam po zásahu deště přilepily. Natáhnul jsem se na zadní sedadlo pro moji náhradní mikinu a donutil ji, aby si ji oblékla. Nejprve namítala, ale když se začala klepat zimou, tak si ji s poznámkami oblékla. Zapnul jsem v autě topení, aby se trošku zahřála. Nastartoval jsem a vyjel z příjezdové cesty domu. Koutkem oka jsem si všimnul, že zabořila nos do mé mikiny a zavřela oči. Vnímala moji vůni. Pevně jsem sevřel volant, až mi zbělely kloubky prstů. Dělala to skoro pokaždé, když si myslela, že se na ni nedívám. Snažil jsem se soustředěně pozorovat silnici, jenže se mi do hlavy vtírala myšlenka, že stále nevím všechno. Vlastně nevím vůbec nic. Prsty pravé ruky si přejedu vlasy, abych setřel kapky deště.

„Dorostly ti vlasy,“ ozvala se najednou. Koutkem oka na ni pohlédnu. Její tvář je naprosto klidná a soustředěně mě pozoruje. Všímám si, že se jí do tváří vrátila trochu růžové barvy.

„Vážně? Ty sis toho všimla?“ otočím pohled zpět k silnici a znovu na Claire. Ta se pro změnu usměje.

„Jsem ženská. Mám vrozený cit pro všímavost,“ opáčí a odtrhne ode mě pohled. Sklopí oči a začně si pohrávat s náramkem, který jí visí na ruce. Nemůžu si nevšimnout, že nějak pohubla. Zamračím se na mokrou silnici před námi.

„Víš co? Nechci jet domů,“ pronese tiše a hlas se jí zadrhává. Pohlédnu na ni. „Potřebuju si promluvit. Prosím.“ Ničí mě slyšet, jak zoufale její hlas zní. Jak si přímočaře volá o pomoc. Všimnu si odlehlého místa vedle silnice a vjedu tam. Nechám motor běžet a otočím se k ní celým tělem. Natáhnu se a chytnu ji za ruku. Je celá studená. Zatáhnu a tím ji naznačuju, ať jde blíže ke mně. Odepne si pás a vleze mi na klín. Pravou rukou se mě chytí kolem krku a položí si hlavu na moje rameno.

„Ty jsi úžasný, víš to?“ poví mi s hlasitým povzdechem. Najednou jako by mi na pár vteřin stouplo ego a vidím ve zpětném zrcátku, že se usmívám. Teď toho nech, ty idiote!

„Claire, proboha živého. Ničí mě, když tě vidím takhle.“ Přejedu jí prsty po tváři a ona se na mě pro změnu usměje a přiblíží se k mé tváři. Čekám, co hodlá udělat. Chci se nadzvednout, ale když to udělám, tak riskuju, že se bouchne do stropu auta. Ani nedutám. Prohlíží si mě a pak zase posmutní. Zaboří se mi tváří do mého trika a mlčí.

„Začalo to v patnácti,“ začne a odtáhne se ode mě. Polkne a zírá mi do očí. Netroufám si nic říct. „Já. Nikdy jsem to ještě nikomu neřekla. Prosím, buď tady pro mě,“ polkne znovu, a když jí přikyvuju, tak se vrátí zpět na své sedadlo. Rozjedu auto a nechávám ji, aby si to promyslela. Prvních deset minut mě děsí, že nic neříká. Sedí opřená o sedadlo a se zavřenýma očima pevně svírá pěsti. Přemáhá své vlastní démony.

„Claire?“ zkusím se zeptat. Reaguje a otevře oči.

„Já si nejdříve musím vzpomenout.“ Křečovitě svírá prsty. Ale nepokouším se jí vůbec dotknout.

„Dobře, víš co? Za deset minut budeme ve městě. Zajdu nám na kafe a ty si to zatím rozmyslíš, ano? Jsi celá zmrzlá a prokřehlá.“ Přikývne hlavou a se zavřenýma očima se zavrtá víc do mé mikiny. Sevřu volant zase o něco silněji a rozčilují mě myšlenky o tom, kdo by byl takový odporný hajzl a ublížil jí. Mladé, překrásné a v dalších důsledcích hlavně slabším článku člověka. Byla jako křehká skořápka, takže kdybych ji nechal chvíli o samotě, tak bych se bál, že se samotná rozpadne a zmizí někam do nicoty…

Ona

Ach bože, těch deset minut bylo pro mě jako nekonečná věčnost ve vesmíru. Jako bych uvízla v nějaké podivné časové smyčce, kde se vám vaše minulost rozprostírá stále před očima a nedovolí vám pokračovat ve vaší linii života. Stále vás tlačí zpátky na židli a nutí vás se na ty odporné mučivé noční můry dívat znovu, znovu a zase znovu. Jako bych se nepohnula v čase. Jako by těch šest let, kdy jsem se konečně osvobodila, vůbec neposunulo. Právě tohoto se bojím, že moje depresivní nálady, které mě posledního půlroku přepadají každou chvíli, mi začínají znovu ruinovat život. Snažím se, ale už to začíná poznamenávat i lidi, které kolem sebe mám. S mojí starší sestrou Natálií nevycházím tak, jak bych měla. Kdyby matka věděla, že tady u ní trávím svoji letní dovolenou, tak jí zaručeně nepřijde na svatbu. Konečně se ti dva rozšoupli. Míní se vzít koncem ledna tady v L.A. Teda v důsledku toho, jestli mě na svoji svatbu pozvou, ale teď na to nechci myslet.

„Claire?“ zacloumá se mnou. Prudce otevřu oči. Venku už je úplná tma. Copak jsem usnula? Vždyť jsem byla celou dobu při vědomí. „Promiň, ty jsi spala?“ Dlaň, kterou předtím měl položenou na mém rameni, míří k obličeji, až cítím, že mi jí přejíždí po obličeji. Najednou mi teplá dlaň připadá lepší než nějaké topení a nejraději bych se mu schoulila do náruče a na všechno zapomněla. Na všechno.

„Jsem v pohodě,“ zamumlám a posunu se o kousek výš. Stojíme na parkovišti před kavárnou Starbucks. Sem chodím moc ráda. Pousměju se. Sdělá to příjemné teplo z mé tváře a pohlédne na obchod.

„Jestli se na to necítíš, tak mi to můžeš říct někdy jindy, ano?“ Stočím k němu pohled. Tváří se tak chápavě a drží mě za rameno. Já ho vážně miluju. Zavrtím hlavou.

„Ne. Chci, abys to slyšel, abys věděl, co se mi stalo. Někdy mi to ale přijde víc než dramatické.“ Neuhne pohledem a pak přikývne hlavou. Odpásuje se a zaloví pro mobil a peněženku.

„Dobře. Já nám teď skočím pro kávu. Mám dojem, že tohle bude dlouhá noc,“ poznamená s pohledem upřeným někde v dálce a vyleze ven z auta…

O půl hodiny později

„Ta káva je moc dobrá.“ Sedíme u otevřeného rozpáleného krbu dole v obývacím pokoji. Shannovi se zdálo, že jsem pořád zmrzlá, a tak i přes horký srpen a přes mé namítání založil v krbu oheň.

„Moje oblíbená, ale pověz, nechutnala ti víc ta moje káva?“ připomíná mi tu noc, kdy jsem se zhroutila na pláži. A pak další vzpomínka, že to byla jedna z mých nejlepších nocí v mém životě. Pousměju se víc do široka a přikyvuju.

„Ano, ta byla něčím výjimečná. Co jsi to do ní dal?“ dožaduju se odpovědi. Usměje se a s hlavou zakloněnou dozadu zavrtí hlavou. On mi to neřekne? Stisknu rty k sobě a pěstí ho uhodím do paže. Proč to dělám? Ty jeho bicepsy jsou tvrdé jak skála, takže si tím minimálně riskuju, že si zlomím prsty. „Tohle je fakt skvělý. Jen tak si sedět přímo u rozpáleného krbu s mužem, do kterého jsem zakoukaná. V ruce mám skvělé kafe. Tyhle skvělé chvíle by mohly být pořád. Nenutí mě myslet na ty věci.“ Najednou, když jsem zvedla oči, tak byl v mé těsné blízkosti.

„Zakoukala?“ zašeptá a očima bloudí po mém obličeji. A pak mě políbil. Pro mě by to mělo znamenat, že je to vlastně jeho povinnost to udělat, ale je to osobitější a emotivnější, než jsem si myslela. A já to cítím. On to vážně myslí vážně. Pane jo.

„Jo. Už to tak bude, pane Leto,“ odpovím a zamrkám. Vezme moji tvář do dlaní a s rozzářeným výrazem ve tváři mě opět políbí. Tak usilovně, jako by se bál, že mu někam uteču. Jenže já jsem tady, nikam nejdu. Pořád jsem tady. Volnou rukou si mě k sobě přitáhne a tiskne mě k sobě, že mám dojem, že se každou chvílí udusím. Když se zapojím do té smyslné hry líbání, tak mu neohrabaně vjedu rukou pod tričko. Cítím ty silné břišní svaly, které jsou tvrdé a horké jako žhavé uhlíky. Oh, mon dieu… Pak se na mě nečekaně na pár vteřin odtáhne a vezme moji tvář do dlaní. Jako by se zarazil, když mi zírá do očí. Cítím, že v obličeji rudnu, a musím se doširoka usmát.

„Jsi úžasná. Jsi krásná. Jsi…“ pozastaví se nad dalším slovem. Nejsem zvyklá, že mi někdo stále sklání poklonu, i když by to měla být pro něho povinnost. Prstem přiložím na jeho horká ústa, ho v té chvilce umlčím.0

„Já vím. Nemusíš mi nic říkat. Děkuju,“ uculím se a celá rudá schovám obličej v dlaních. Nějak si na to pořád musím zvyknout, že mi vyznává člověk lásku. A není to lhář a podvodník. Opřu se mu hlavou o hruď a začnu vyprávět.

„Já... Pocházím z rodiny. Rodiny velice vlivného a bohatého právníka. Můj děda Vladimír mě po mých těžko pádech a katastrofálních pokusech o návrat úplně odepsal. Říkám ti to, protože nesnesl, aby měl v rodině slabocha, co se ani neumí postavit na své vlastní nohy.“ Ani jsem si neuvědomila, s jakým odporem můj hlas z ní. Vladimír po mém prvním pokusu se vrátit do naší rodiny se ke mně otočil zády a vykopl mě z domu. To jsem mu nikdy neodpustila. Když jsem se vrátila domů, jen abych si vyzvedla pár věcí, tak se ani na mě nepřišel podívat ani se nezeptal, jak jsem se cítila.

„Bože,“ zaskučí Shann a se znechuceným výrazem zakroutí hlavou. On to však nijak nekomentuje a ani o píď se ode mě neodtáhne.

„Začalo to v patnácti. Byla jsem... Vlastně pořád jsem problémová. Nebo-li problémy si vyhledávají mě. V té době jsem si nerozuměla s mojí matkou. Tehdy mě ještě chápala, že se mnou tříská puberta, ale když jsem začala kašlat na šíleně drahou školu, kam mě posílali, a začala jsem i kouřit, tak mě začala hlídat. Samozřejmě, že se mi to nelíbilo, a začala jsem se vzpírat. Začala mi zakazovat chodit ven s přáteli, peníze jsem dostávala jen na obědy. Šlo to se mnou z kopce.“ Nahlas jsem si povzdechla. Shann mě vzal za ruku, aby mě při mém vyprávění povzbudil. Byla jsem mu vděčná a stisk mu oplatila. Vlasy jsem si rukou shrábla dohromady a přesunula na pravou stranu ramene, aby mi nebylo tak horko. Opřel se vedle mě o gauč, oči přilepené na mých, čekající, až budu pokračovat. Nebyl to jeden z těch výrazů očekávající nějakou bombu, ale ten chápající výraz se špetkou lítosti, a to nebylo ještě zdaleka všechno.

„Claire,“ zastavil mě, když jsem v odhodlání otevřela pusu, že budu pokračovat. Tázavě mi vyletělo obočí vzhůru. „Nemusíš mi to říkat.“ Zacukaly mi koutky úst a levou rukou jsem ho pohladila po oholené tváři.

„Já vím, ale já chci.“ A tak jsem začala pokračovat v mém vyprávění. Konečně první správná věc v mém životě. Konečně.

_____________________________________________________________________________

Zdravím s novým dílkem, omlouvám se za další zdržení. Jsem hrozná! Moc se

omluvuju a děkuju za komentáře k předešlému dílu, moc a moc mě

potěšily, jste zlatoušci :3 Písnička k dílu, myslím, že se perfektně

hodí a bude se vám líbit ;)

Co se týče následujícího dílu, konečně se dozvíte něco z Claiřiny temné minulosti 

a taky si přečtete další z milostných vzplanutí této zamilované dvojičky, tak

se nechte překvapit ;) :D

Autor: Pavluss, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lessons of French 17. kapitola: