OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Legie - Kapitola první

20.08.2012 (18:00) • Midori • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 786×

Temné ulice a zákoutí, kde se odehrávají všechny strašidelné scény. Místa, kde těžknou nohy a je ještě těžší se nadechnout. Srdce buší na poplach a strach zatemňuje mysl. Ale tyhle místa nejsou jediná temná místa na světě, kam se nedostává světlo. Temnota může být i v našem srdci, hluboko ukrytá a nic nedělat, pouze spát. Ale nějaká událost jí dokáže probudit a nechat ji růst, živit se dobrými vzpomínkami, pocity... Až z člověka nic nezbyde. Pouhá schránka. Bezduché loutky pána temnot. Člověk... Ne, spíš něco jako démon, který tahá za nitky lidských životů. Těch, co již ztratily smysl. Z lidí se stávají pouze loutky živící se cizím dobrem. Je to jako nákaza. Nezpůsobuje to jenom parazitování na cizích, ale schopnost všem ubližovat. Zabíjet milované, šikanovat, mlátit, ničit, ale z ničeho nemít radost. To je nemoc zvaná temnota. Jejími zastánci jsou Spojené síly démonů, jež čítají pár lidí, kteří nemají jen tak obyčejnou sílu a temnota je již plně ovládla. Jsou vlastně vyššími loutkami. Ničí lidem životy, aby probudili temnotu. Ne klasickým životem. Dělí se na Pochybnosti - Evelin, Zradu - Markie, Nenávist - Kasumi, Lítost - Toru, Hněv - Nibori, Ničení - Katsu a samotného démona, který si říká Loutkař jinak jménem Takahiro.

Aby se temnota nerozšířila do celého světa, jsme tu my. Legie. Bohužel světlo není nakažlivé, takže máme mnohem více práce, než démoni. Proto pracujeme v malých skupinách. Velí tomu Shio, naše slečna bohyně. Jak jí moji trochu nenormální spolupracovníci říkají. Do legie se nemůže dostat každý. Jde zde o to, že musí být "osvícen" bohem. Znamená to, že musí potkat temnotu a bojovat s ní... Díky tomu boji dostane od Shio zbraň, kterou bude mít až do konce života. Nejsme žádná banda věřících, Boha odmítáme. Jenom přinášíme světlo. Což zní trochu infantilně, ale je to tak. Dokážeme prostě "vymlátit" temnotu z duše a očistit toho člověka. Jak nás poznáte? Nijak. Jsme jako úplně normální lidé, akorát máme na krku (těsně za uchem) vytetované malé S v kruhu. Moje skupina se skládá z mistrných pakoušů: mě (- Sora), Jacka, Kenta a Masahira.

Jsme banda vysokoškoláků vypadající jako totální exoti. Moje vytahané jeansy, kecky, bílé tílko, košile a neustále zaplá sluchátka v uších mi dělají super image líného studenta. I moje tělesná schránka tomu vypovídá. Vlnité hnědé vlasy, kruhy pod očima, normální postava a bledá pleť. Jediné, co lidi zaujme, jsou moje oči. Při jednom tažení za legii mi jeden z posluhovačů proklel oči, díky čemuž, naštěstí, dostaly jen fialovou barvu a svoji schopnost vystopovat temnotu.

Jack, ten je zas považován za blázna, jelikož dělá mistra baviče. Jeho ukrutně nechutné barevné oblečení a nakrátko blond vlasy již napovídají, že nebude v pořádku. Jinak je moc milý a hlavně silný, což je vidět na jeho postavě.

Kenta je zasejc takový neviditelný člověk. Taky nosí košile, teda pokud mu je zrovna nezabavím, vytahané kalhoty a obyčejné tenisky. Tak to má být. Bohužel holky na něm odpuzují jeho brýle a vlasy střižené podle hrnce. Je tichý jako myška a nikdy na sebe neupozorňuje, prostě jen sedí a píše si zápisky.

Masahiro si hraje na strašnýho drsňáka. Steelky, kalhoty alias škrtikulky, tričko a "obojek", všechno samozřejmě v černé, aby mu to ladilo s vlasy... Jak jinak. Metal je jeho láska. Slečnu jsem u něj snad nikdy neviděla. Jestli to nebude kvůli jeho háru. Má celkem dlouhé vlasy a je jedovatý, jak muchomůrka zelená, kdyby existovala muchomůrka černá, tak by to bylo jeho nové tetování. Všichni vypadáme navenek trochu jinak - lenoch, blázen, duch a metalista. Ale doopravdy jsme jiní. Jsme Legie. Nikdy nás nikdo neviděl s depresemi. Ani nemůže. Jediné, co může, je slyšet moje stěžování si na to, jaká je to nuda, že chci spát. A to mě za to Shio skoro proklíná...

„Mlč! Prostě to tak bude!" ozýval se řev z kanceláře hlavního štábu. Shio. Donutila mě se přihlásit na takovou divnou školu v Takawari. Fakulta teologická. Větší hloupost jsem neviděla... Navíc... O čem že to je teologie? Sakra! To bude špatná mise, velmi špatná mise... Závidím těm, co už na dlouhodobé mise nemusí.

„Já tam nebudu! A vůbec ne sama! Dejte mi aspoň nějaký tým! Nebo mě někam přiřaďte... Ještě nejsem tak moc zkušená, abych mohla chodit na dlouhodobé mise sama!" vřískala jsem na ní na oplátku. Přeci jen... Jsem trochu temperamentní.

„Drž hubu a sbal se. Budete mít byt. Adresu ti dám, až budeš na cestě do Takawari." Tak to mě odpálkovala. Nasadila jsem sluchátka a šla. Vypadám jako spráskanej pes. Sakra! Podle toho se taky tvářili všichni na chodbě, když mě viděli. Nesnáším tyhle trapné mise. Hlavou se mi drásal hněv, ale věděla jsem, že to za to nestojí. Přeci... Jsem z legie, ale každý má občas vztek nebo je naštvaný. Spousta z nás ale temnotě podlehlo. Holt je to náročné povolání.

Takawari. Město dementů. Univerzita pro nerdy a ani neznám svoje spolubydlící. Doufám, že na byt dorazím jako první a zaberu to nejlepší místo. Páni... Nečekala jsem, že budeme bydlet v tak "parádní" ulici. Všude samé paneláky. Žádný bazén, ale jen hádající se rodiny s dětmi a univerzitní králíčci.

„Kurváááááá!" zařvala jsem nevděčně.

„Taky do sedmýho? Mohl by tady být výtah," prohlásil takový kluk, celkem pěkný, vysoké postavy s černou motorkářskou bundou a helmou v podpaždí, který se objevil za mými zády.

„Jo kéžby. Až do osmýho... Mě to tady zabije! To tady takhle nováčky mučí vždycky?" Snažila jsem se vypadat mile, ale bylo vidět, že toho mám plné zuby, když tahám přes celé město pěšky tašku narvanou zbraněmi a oblečením. Učebnice jsem ještě nekupovala. Nejsou potřeba...

„Nováček? Obvykle tady pro ně máme červený koberec a párty… ale dneska jsme žádný neočekávali. Třeba se můžeš stavit ke mně na saké. Oslavíme tvůj příjezd." Perverzák. Co si sakra myslí? Že jsem nějaká taková? Pche.

„No.. když mi vytáhneš nahoru tuhle tašku, tak se možná stavím... Přeci jen... Nějaké to povyražení je potřeba v týhle věznici... Ještě řekni, že jdeš taky na teologickou... " Začala jsem se smát... Jak mě tohle baví.

„Vězení? Tohle je horší... Jo, jo chodím tam... Neříkej, že takováhle holka tam jde teďka do prváku. Budu ti holt asi dělat senpaie... To si užiju. Konečně bude v nějaký třídě normální holka." Smáli jsme se a pokračovali v debatě, když jsme dorazili konečně do mého patra. Tu tašku mi nesl celou dobu a já jemu helmu. Slíbil, že mě někdy sveze. A jmenuje se Ryuu.

„Měj se a dej do ledničky to saké!" mrkla jsem na něj a začala jsem se dobývat do bytu.

„Já s tím počítám!" vyplázl jazyk a seběhl schody.

Jak jsem se přibližovala ke dveřím bytu, byla jsem víc a víc nervózní a slyšela jsem velký hluk. Dveře. Nádech, výdech. Beru za kliku. Snad tam budou holky... Z kluků v jednom bytě by mi začalo kapat na maják.

„Co to doprdele je?" žasla jsem, když jsem spadla rovnou na úsměv přes batoh hozený rovnou za dveřmi. Všude láhve od piva a jiného alkoholu. Najednou přilítli dva kluci.

„Jsi v pohodě? Jsem Kenta." Žasla jsem nad jeho krásnýma očima, které se schovávaly za brýlemi.

„Sorry za ten bágl... Jsi tady jediná holka... Budu ti moct prát podprsenky?" začal se vyptávat jeden perverzní úchylák. Jack. Ale je to perfektní blázen.

„Ten bágl je tvůj? A opovaž se mi šáhnout na podprdy! Nebo s tebou vyrazím dveře ty prase jedno! Jinak.. těší mě, Kento." Tréma mě opustila a vystřídala opět naštvání a extázi smíchu. Měla jsem sto chutí vyrazit s Jackem dveře, ale začali jsme si z toho dělat srandu a bylo to v pohodě.

„To jsme tady jen tři?" zeptala jsem se pro ujištění.

„Já jsem tady. Mě takhle přehlížet je teda pěkně hnusný. Ale ne tak hnusný jako tvoje košile." ozvalo se z pokoje, který byl již někým obydlen. Jak vůbec ví, že mám tuhle košili?

„Jak to můžeš vědět, když jsi mě neviděl?" Vážně mě to začalo hodně zajímat...

„To bys chtěla vědět co? Až budeš mít tyhle schopnosti tak se stav u mě v pokoji. Jinak sem ani nelez." Sakra... Ten mě rozpaluje doběla. Vlítla jsem tam. Kluk. Černý vlasy, metalová hudba, černý oblečení a obojek... Počkat obojek... Nic lepšího mě nenapadlo, než ho za ten obojek čapnout a třísknout s ním o zeď.

„Co si o sobě kurva myslíš? Nezapomínej, že máme spolupracovat! Takže by ses mohl celkem uklidnit!" začala jsem hodně nakvašeně.

„Na to ti z vysoka seru! Klidně z tebe teďka vymlátim duši, když se mi bude chtít. Prej jsi jenom nováček, takže mě nepřepereš. A jestli jo, tak to dokaž!" dořekl a vysekl se z mého sevření. Načež jsem teda poslechla jeho výzvu. Napřáhnu se. Stoprocentně se mi vyhne, bude rychlejší. Musíš předvídat jeho pohyby, myslela jsem jenom na tyhle slova. Zásah! Konečně jsem ho kopla do žeber, což se na něm projevilo a okamžitě se naštval. Jedna nula pro mě! A jeb. Sakra.. tak jedna jedna. Po pěti minutách asistovaných Kentou a Jackem nás odtrhli od sebe. Následovalo pár nadávek, ale bylo vidět, že jsem vážně silná.

„Jmenuju se Sora. Ještě mě někdo nasere a prolítne támhletěma dveřma. A já je platit nebudu," ukazovajíc na vchodovky jsem hodila s batohem do svýho pokoje a sedla na postel. Dala jsem si sluchátka do uší. Hudba... Jediné, co mě dokáže se uklidnit. Takže tenhle pidimidi pokoj si mám zabydlet, jo? Zbraně jsem naházela pod postel, věci do skříně a na zdi vylepila svoje plakáty. Ano, jsem otaku, ale nikdo o tom neví. Teda dokud nevejde do mého pokoje. Visí tam plakáty všeho anime, které mě kdy bavilo. Natáhla jsem na sebe volné kraťasy, svoje dlouhé vlasy sepla do culíku seplého na temeni hlavy včetně ofiny, natáhla vytahané tílko a byla jsem připravená si jít zaběhat. Tohle oblečení odhalovalo moje jinak skryté svaly a vypracované nohy. Každý z legie musí mít fyzičku.

„Kluci? Jdete se mnou někdo běhat?" zeptala jsem se ještě před odchodem a doufala, že někdo odpoví. Moje prosby byly vyslyšeny. Bohužel Jackem: „Já jdu! Určitě to bude sranda!" Takže jsme se sebrali a šli. Nejdříve seběhnout schody a potom... Ani nevím kam.

„Heleď? Myslela jsi to vážně, když jsi říkala, že když tě někdo naštve, tak že ho prohodíš dveřma? A ten incident s tím metalistou... Jinak... Ten kluk se jmenuje Masahiro."

„Myslela. A já vím... Ale není to temnota. Je to spontánnost. Jinak bych už byla po smrti nemyslíš?" usmála jsem se na něj. Je celkem v pohodě. Bavilo mě se s ním bavit. Ale to jeho oblečení je děs. Hnusně barevný. Žlutá, červená, zelená.. až mi je z toho blbě. Moje bílý tílko a černý kraťasy s keckama bylo vedle něj jak noviny vedle videohry.

„Myslim, že jsi v pohodě. Ale nebuď na Masahira taková. On je jinak v pohodě. Vyrůstal jsem s ním. A většího dutoslava jsi vážně neviděla! Hrál si na hasiče, když nemohl přestat čůrat, protože sežral celej meloun sám. Děsný pako. Takovejch blbin. Bude se ti líbit neboj." Jukl se a mě a začal vypravovat o tom, jak omylem podpálil učitelce vlasy při laborkách nebo jak vyváděli kanadský žertíky na táborech... Bylo toho vážně moc a Masahiro se mi začal konečně líbit. Třeba je vážně v pohodě.

„No páni! Vy jste pakoušové!" smála jsem se, že jsem pomalu nemohla běžet. Kouknu na hodinky a sakra. Musím k Ruyovi. „Heleď Jacku, poběžíme už zpátky? Ještě něco mám, tak abych vlítla do sprchy a nějako se zkulturnila. Pak bychom mohli jít jěště cvičit, co ty na to?" koukli jsme na sebe a zamířili zpět. Přeci jen, již pár kilometrů v nohách jsme měli.

„Klidně. A randíčko, joo? Ty budeš takový čunče!" začal mě celkem solidně provokovat. A pokračoval: „Ale asi stejně nebudu moct... Potkal jsem jednu černovlásku a mám s ní sraz v loděnici." Což mě dostalo a chtěla jsem vrátit úder, ale čekalo mě schodiště o osmi patrech a saké... Počkat... Po saké jít cvičit... No to bude něco. Vlítla jsem do bytu, vzala ručník s tím, že se jdu sprchovat, ať tam nikdo neleze. Otevřu dveře do koupelny a co nevidím?

„Omlouvám se!" začala jsem celá rudá. Vlítla jsem do koupelny, když ze sprchy vylejzal Kenta. Nehorázně mu to slušelo. Jeho vypracované tělo, mokré tmavé vlasy a ty oči. Proboha... myslela jsem, že mě omejou.

„V pořádku," odpověděl tichým hlasem a vypadalo to, že si chce povídat, ale nemá na to odvahu. Tak jsem začala já.

„Ty Kento, proč vlastně nosíš brýle, když všichni z legie mají zrak dokonalý?" No jooo... Nedalo mi to. Sice to nebyla dobrá situace, když jsem viděla jeho "chloubu", ale holt, jsem zvědavá. Usmál se na mě, ale byl celkem zaražený.

„Víš, nechci přitahovat moc pozornost. A ty brýle mi v tom pomáhají. A dost. Hodně holek odradí a nikdo se o mě nezajímá. To je jedině dobře." Tahle odpověď se mi nelíbila. Vždyť je dobře, když se o tebe někdo zajímá. Je to milé a hezké.

„A víš, že jsi moc milej a že ty brejle jsou blbost?" znovu jsem se vyptávala. Myslím, že jeho radostné, což moc nechápu, kývnutí znamenalo souhlas a vykopla jsem ho z koupelny. Konečně sprcha. Všechen pot a špatné zážitky z dneška se odplavovaly společně s vodou. Nechtělo se mi z toho tepla, ale když venku v devět večer je ještě dvacet pět stupňů, vyjde to nastejno. Vyšla jsem z koupelny, protože jsem nemohla najít fén a šla jsem pro oblečení. Vzala jsem si bílé mini kraťásky, bílé tílko a světle modrou kostkovanou košili. Vlasy jsem si vyfoukala a ofinu sepla ke straně. Na obličej si moc šminky nedávám, protože jsem prostě na přirozenost. Do kapsy mobil se zapojenými sluchátky zavěšenými na krku. Když jsem se chystala odejít viděla jsem Masahira v kuchyni. Půjdu se omluvit.

Když jsem tam přišla, myslel asi, že už nikdo v bytě není, protože jsem byla v pokoji zavřená asi půl hodiny a Kenta s Jackem zmizeli ven. Chviličku jsem ho pozorovala v kuchyni, jak tam vaří a při tom blbne v ternýrkách. A jako správný člen legie měl to tělo vážně vyrýsované pěkně. Akorát... Měl sice tělo bledé pleti, ale to mi nevadilo. Když začal zpívat ACDC, tak jsem se k němu přidala s koštětem jako kytarou a začali jsme dělat ještě větší hluk. Po pár pěveckých dílech a smíchu měl jídlo hotové.

„Dáš si se mnou?" kouknul se na mě takovýma psíma očima, navíc jsou hnědé, jako čokoláda! Neodolala jsem a kývla na souhlas.

„Omlouvám se ti za to, co jsem ti udělala." to bylo první, co jsem ze sebe vypravila, když jsem viděla podlitinu na jeho žebrech. Překvapeně se na mě koukl: „Slečna drsná nakonec tak drsná není?" a začal se smát.

„Samozřejmě omluvu přijímám a taky se omlouvám, ta rána ode mě musela taky bolet co?" Konečně jsme spolu začali vycházet a rozebírali jsme náš souboj.

„Musím jít, až přijdu, tak to dorozeberem." Vyplázla jsem jazyk a jízlivě se usmála. Musela jsem přeci na saké!

Crrrrrr… zvoním u něj, jak pošťák, když konečně přijde.

„Áhoj, nemyslel jsem, že přijdeš a šel jsem spát," odpověděl zívající rozcuchaný pan motorkář. Doufala jsem, že mě nakonec dovnitř nepozve, ale pozval. Oblečen jako na módní přehlídku vážně nebyl. Vytahané trencle a pokydané tričko čokoládovým krémem vypadalo vážně sexy! Ach ta ironie...

„Něco k pití? Nebo k jídlu? A vypadáš vážně pěkně." Bylo vidět, že se stydí a dělal dobrého hostitele. Připadala jsem si jako Hanry Propper, když jsem tam stála tak čisťoučká v bílým a celkově jsem měla pocit, že vypadám dobře. Ale pak se stalo to, co jsem nečekala. Přišel a za chůze si oblíkal tričko, čímž pádem jsem viděla konečně jeho svaly. A že to byl dobrý pohled. Když jsem tam na něj tak civěla, musela jsem vypadat jako psychopat.

„Tak maximálně si dám to saké, ale jenom trošku, jdu pak ještě cvičit," odpověděla jsem po chvíli ticha a pozorování. Po tom, co jsme začali pít saké to začalo vypadat na super večer.

„Tak ty hodně cvičíš jo?" začal mě pošťuchovat prohlížejíc si moji postavu, která vypadala fakt dobře, ale ne na vrcholového sportovce.

„Si piš! Musím tužit svoji postavu, přece jen, flákota masa mi není cizí," zasmála jsem se tak trochu s červenými tvářemi od studu. Vždycky jsem se styděla, když se někdo na mě kouká tímhle pohledem. Asi si toho všiml a začal flirtovat. Nebo se spíš o to pokoušel.

„Že se takováhle slečna nebojí vlízt do bytu k někomu téměř neznámému?" a koukal takovým záhadným pohledem, kde se dají ztratit všechny myšlenky a schopnost řeči.

„Asi kouzlo osobnosti," odmlčela jsem se a pokračovala: „Nebo možná kurz sebeobrany," a začala jsem se smát. Ryuu se na mě usmál a bylo vidět, že je hodně unavený.

„No.. koukám, že jsi měl asi náročný den, tak asi už půjdu, ještě musím jít běhat," začala jsem po naší debatě na téma "teologie je píčovina". Zvedl se a šel mě vyprovodit ke dveřím, kde si najednou stoupl a zablokoval mi volný průchod ke dveřím.

„Nikam nepůjdeš. Jestli chceš jít tam, tak musíš přese mě." Jeho ledový tón mě celkem překvapil. Jestli to myslí vážně, tak to pro něj nedopadne dobře, když jsem trénovaná na boj s bytostmi, které jsou o půl metru větší než já a vládnou větší síle, než se komu obyčejnému může zdát.

„Myslíš to vážně? Nech mě projít, říkám, že chci jít ještě cvičit." Přitvrdila jsem mrtvičným a plně vážným hlasem, kterého se lekl i můj známý, když viděl můj výraz při boji s démonem. Nebylo to zrovna lehké se s ním potom o tom bavit a ještě pak vypadat, že nejsem nebezpečná a snadno vzplanující Sora, která je jenom líná a jízlivá.

„Nenechám. Řekl jsem to jasně." A po těhle slovech mnou proletěl špatný pocit. Moje oči. Došlo mi to. Už vím, proč jsem tady na misi. Tákže žádný flákání, ale hurá do práce. Jsem přece z legie, ne? Sundala jsem si košili a nandala sluchátka. Neměla jsem u sebe svou zbraň, ale očistit dokáže každý i bez ní. Holt školení je přísné. Ještě protáhnout krk a jde se na to. Mrknutím oka jsem se objevila za jeho zády.

„Pravidlo číslo jedna správného démona: Vždy si kryj záda, nikdo ti je neuchrání." Jakmile jsem to dořekla musela jsem začít ladit sou duševní frekvenci na tu jeho, abych dokázala očistit jeho vnitřní já. Duševní frekvence. Kapitola první, základem je soustředění a tvrdý trénink. Vzpomněla jsem si na každé slovo, co nás učili. Jen někdo dokáže ladit svou frekvenci podle ostatních, proto nemusí pořád u sebe nosit zbraň. Stačí dobrá vůle. Musí se zahledět do sebe, hledat svoje jádro, jakmile ho najde, musí najít jádro i toho, kdo je postižen temnotou. Poté stačí najít jeho nejcitlivější myšlenku, která poskytla temnotě růst a doslova ji vyrvat z jeho nitra, nejde to však když se vám váš cíl potácí po pokoji, hnedka po té, co dostal stimulační ránu do páteře, aby nemohl využít svou rychlost a obratnost, což se hodí. Ryuu. Má pěkně tuhý kořínek. Cítila jsem závan vzduchu rozvířeného jeho pěstí, která těsně minula můj obličej.

„Pravidlo číslo dvě: Předvídej pohyby svého protivníka," procedila jsem mezi zuby když jsem se vyhýbala další pěstí mířené tentokrát přesně. Naštěstí jsem se vyhla hlubokým záklonem a z následujícího přemetu jsem mu zasadila ránu svýma zhmožděnýma nohama, jelikož už mi pár kopanců vyblokoval. Konečně vypadá malátně. Oba máme dost. Jak to, že jsem si tohohle stupně temnoty nevšimla dřív? Musím nasadit tempo. Přiblížila jsem se k němu, dostával úder po úderu a po výměně pár ran konečně klesl omráčený a celý pomlácený k zemi.

„Pravidlo číslo tři: Nikdy nechtěj naštvat Soru z Legie," vypravila jsem zadýchaným hlasem ze svých oschlých rtů. Celkově jsem měla dost. Taky jsem podle toho vypadala. Z mého úhledného copu se stalo koště, ze kterého trčí vše, co může. Po čele se mi linul studený pot.

„Sakra, tys mi dal kámo. Budu muset zase do sprchy. A to nemluvím o tom, že mám okopaný celý nohy," mluvila jsem k Ryuovi, který stejně nevnímal. Ještě mu musím pomoct. Přepla jsem písničku z mojí oblíbené rockové skupiny na klasickou japonskou hudbu a začala s procesem očištění.

„Jsem domá!" pronesla jsem do hluku v bytě. Kde to zase vypadalo jak u tankistů. Všude na zemi poházené ponožky, které taky nijako nevoněly po růžích. V kuchyni seděli pánové nad připálenou pánví a snažili se sníst ten hnus, co si uvařili. Vypadalo to teda vážně odporně a ještě hůř to chutnalo. Asi budu muset vařit já a to nedopadne dobře. Naposled to skončilo požárem, když jsem byla na svojí první samostatné misi. Když jsem viděla jejich hladové a toužebné pohledy, nemohla jsem jim říct, že jsem vždy radši posilovala než se učila vařit. Začínám toho litovat.

„Soro? Umíš vařit?" koukl na mě prosícím pohledem Masahiro.

„Já ne, ale ty jo," vzpomněla jsem si na to, jak jsme spolu vařili.

„Nebo spíš, uvaříme to spolu, jako předtím a uvidíme," navrhla jsem, abych alespoň přemluvila.

„Ne! Tamto... Tamto bylo jenom málo, ale vařit pro čtyři lidi... To by byla moje smrt!"

„Zachraň nás, prosím. Ani já neumím vařit, i když jsem holka. Prosím!" začala jsem žadonit a mírně jsem se předklonila (Musím přeci využívat ženských zbraní ne?), nahodila psí oči a čekala na odpověď. Ještě se ke mě přidal i zbytek osazenstva a Masahira jsme nakonec obměkčili. Po své porážce vyhnal Kentu s Jackem pryč a pustil na celý byt sou oblíbenou metalovou skupinu. Nasadili jsme zástěry a šli jsme si hrát na kuchařky. Nevím, čím to bylo, ale musel se do mě vtělit nějaký duch dobré kuchařky, protože když vařím s Masahirem, tak mi to z ničehož nic jde. Vůně, po které se sbíhají sliny, se linula skrz celý byt a bylo jasné, že Kenta s Jackem půjdou slídit, co jim to děláme za dobroty. Nakonec jsme se zmohli na vepřové miso rámen. (*polévka s nudlemi, vajíčkem a vepřovými plátky) Když o pár dní později najednou slyším klepání.

„Dobrý den, zásilka pro Soru Hashimoto. Tady mi to podepište." Byl to poslíček s balíčkem, který byl úhledně zabalen do modrého balícího papíru. Byl u něj i lísteček se zněním: „Pro moji zachránkyni, student teologické vysoké školy a Legie." Což mě velmi překvapilo. Bylo to Ryuua. Po tom, co jsem ho dokázala očistit, se rozhodl bojovat s temnotou a stal se členem Legie. Nyní je navždy mladý jako my ostatní. V balíčku jsem našla plakát z unikátní edice mého oblíbeného seriálu, který jsem nemohla sehnat. Kdyby tady zrovna stál, tak ho obejmu a pomalu ho rozmačkám. Ale zajímalo by mě, kde zjistil, že mi tenhle plakát chybí. Podle blaženého výrazu Masahira mi to je jasné. Po tom, co jsem se málem rozplynula blažeností z dárku jsem šla zase cvičit. Musím být do práce přeci fit...

Autor: Midori, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Legie - Kapitola první: