Ledová královna-Kapitola první • OurStories.cz ~ naše povídky

Touto kapitolou vás uvádím do světa magie a kouzel. Do světa, kam normální lidé nepatří. Do světa, kde musíte bojovat za to, abyste mohli žít.Alice a její kamarádky chodí na střední školu pro kouzelníky. Alice je člověk a její kamarádky jsou čistokrevnými kouzelnicemi. V této kapitole je Aneta přemluví aby šly na zimní ples. Alice a Anna najdou kartu, kde bude napsáno ledová královna a písmena A.X.

17.02.2014 (09:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 575×

Kapitola první

„Sebedůvěra je prvním tajemstvím úspěchu.“

Ralph Waldo Emerson

Šly jsme s Annou do našeho pokoje. Chodíme na střední školu kdesi v Evropě. Je to internát a já se tu octla úplně náhodou. Na konci července mi přišel dopis s tím, že mě přijali na střední školu někde v Norsku. Nejdřív jsem byla zmatená, ale pak jsem si řekla, co se stane, když tam půjdu? Rodinu jsem neměla a žila jsem v dětským domově. Rodiče mě nechtěli a hned po narození mě dali do kojeneckého ústavu. Jediný, co mi dali, je mé jméno Alice X. Příjmení nemám, protože ho mí rodiče do rodného listu nenapsali. Tak jsem se ocitla tady, kam chodí děti z celého světa. Vše tu bylo pro mě divné, ale po chvíli jsem si toho přestala všímat. Annu jsem poznala až tady, a to jen kvůli tomu, že jsme měly mít pokoj společně. S námi na pokoji měla být i Aneta, s kterou jsem se hned skamarádila. Jsou z nás nejlepší kamarádky. Došly jsme k velké kamenné budově. Vkročily jsme dovnitř a mně přejel mráz po zádech, ale to vždy. Vždycky mi připadalo, že tahle škola není obyčejná.

„Mylíš, že ta karta něco znamená?" S Annou jsme našly kartu, kde byla nakreslená ledová královna a iniciály A.X. Třeba to byla jen náhoda.

„Možná ano, ale třeba to byla jen náhoda," usmála jsem se na ni.

Anna se ušklíbla. „Třeba to něco znamená. Mužeme se zepteta Anet."

Anna má vždycky moc velkou fantazii a vždy je pro každou lumpárnu. „Zeptáme se jí."

Došly jsme do pokoje s číslem dvacet osm, který je posledním pokojem na patře. Vletěly jsme dovnitř a dveře za námi se s rachotem zavřely.

„Ahoj, Anet!" zařvaly jsme s Annou společně.

Anet ležele na posteli a skláněla se nad nějakým papírem. „Ahoj, holky."

„Co to máš?" zeptala se Anna. Zapomněla jsem říct, že je strašně zvědavá.

Anet se usmála a odhodila si své zrzavé vlasy na záda. „Tak se podívejte."

Došly jsme k ní a začaly jsme číst:

Zimní bál

Srdečně zveme naše studenty na každoroční zimní bál.
Koná se v Modrém sále dne 22. února od devíti hodin večer.
Toho dne se nekoná vyučování.
Profesorský sbor Střední školy a internátu Kouzlo.

Podívala jsem se na Anetu a mračila se. „Ty tam chceš jít?"

Anna se mračila, ale Anet se vesele usmívala. „Chci."

„Ale já nejdu!" vykřikly jsme s Anou naráz. Obě nemáme rády společenské akce, zato Anet je miluje.

„Jsem ráda, že se shodneme. Tak co si vezmeme na sebe?" Ona ignoruje to, že nechceme jít!

Anna se zamračila. „My s Alicí nikam nejdeme. Máme na práci něco duležitějšího."

„Jo, budeme luštit, co znamená tahle karta." Z kapsy jsem vytáhla kartu.

Anet se sladce usmála. „To mužete jindy, dívky, ale ples se koná jen jednou."

„Vážně?" zeptala jsem. To radši budu jíst šváby.

„Ano, co si teda vezmete?" Já bych ji zabila. Anna se na mě podívala a poraženě svěsila ramena.

„Mužu si vzít rifle?" Anna jako vždy se svým humorem.

Já se usmívala a čekala, co řekne Anet. „V žádným případě. Vezmeš si ty dlouhé rudé šaty. Co si vezmeš ty Alice?"

V mysli jsem si vybavila šaty, které má ta dívka na kartě, a šaty, co mám ve skříni. Vypadají úplně stejně. Byly dlouhé, modré, s kamínky a bez ramínek. „Asi ty modré."

Anet si spokojeně promnula ruce. „Dobře. Já si vezmu ty běžové šaty, co jsem dostala k narozeninám. Ukažte mi tu katru, prosím."

Podala jsem ji a Anet ji otáčela a nevěřícně koukala na slova, co tam byla.

„Tam jsou tvoje iniciály, Alice?! A šaty?!" Byla zmatená, překvapená jako já s Annou, když jsme ji viděly poprvé.

„Zajmavé, že jo?" To by nebyla Anna, aby se neozvala.

„To tedy ano. Co budeme dělat?" zeptala se už trošku vzpamatovaná Anet.

„Necháme to být," řekla jsem, protože jsem se vůbec netěšila na to, na co bychom u našeho pátrání mohly narazit.

„Po plese se na to podíváme," řekla Anna a Anet souhlasně přikývla.

„Dobře," souhlasila jsem.

„Trochu nadšení, Al," napomenula mě Anet.

„Nadšení?!" rozčilovala jsem a pochodovala po pokoji.

„Neuškodilo by." Anna odešla do koupelny.

Já se zatím natáhla do postele, než se vykoupala. Přemýšlela jsem o kartě, ale i plesu. Anna se vrátila za deset minut a po ní šla Anet. Já šla jako poslední. Žádná z nás už ten večer nepromluvila.

V noci jsem nemohla spát a tak jsem zase přemýšlela o kartě.

Co na to říkáte? Dá se to číst? Doufám, že ano. :) Mám pokračovat?
P.S. Prosím komentáře. :)
P.S.S. Je to kolem 720 slov. :)

Následující díl »

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování