Ledová královna - Kapitola pátá • OurStories.cz ~ naše povídky

Rozhovor a Alicino vztekání. V této kapitole je začátek hodiny tance a jedno malé překvapení pro Alici. Jaké překvapení? Michael a jeho podivné chování.
Příjemné čtení přeje Maria.
Povídku pozastavuju, ale brzy se budete moc těšit na další kapitoly. Dochází mi nápady. :-(

18.03.2014 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 359×

Kapitola pátá

„Bez přátel není štěstí, ale bez neštěstí nepoznáme přátele.“

Anglické přísloví

Zvedla jsem hlavu a dívala se do černých očí. Do těch tajemných očí, které mě připravily o klid.

„Neříkej mi elfko. Jmenuju se Alice a pro přátele Al, ale tam ty nepatříš,” zasyčela jsem ne něj, když jsem se vzpamatovala.

„To už vím. Vím o tobě hodně věcí. Třeba že jsi z děcáku. Je to pravda?” zeptal se a ještě se u toho šklebil.

Jak on mě vytáčí! Beze slova jsem se otočila a chtěla odejít, ale on mě chytl za ruku. „Já jsem s tebou ještě nedomluvil.”

„Ale já ano,” odsekla jsem a vytrhla jsem se mu. Podívala jsem se na holky a naznačila jsem, aby šly se mnou.

„To je neslýchané,” vztekala jsem se, když jsem od něj byla vzdálená přes celý sál.

Anna se tvářila strašně drze. „Alice, neměla jsi ho včera vyprovokovat.”

„Jo, co jsem měla podle tebe dělat, když jsem narazila do blbce?” syčela jsem na ni.

Anet, která byla pořád ticho, tak se ozvala. „Jmenuje se Michael.”

„No, co s tím udělám? Já se také nějak jmenuju,” vztekala jsem se. „Holky, omlouvám se,” řekla jsem po chvíli, co mlčely.

„Dobře, Al,” řekla Anna s úsměvem a Anet se na mě usmála.

Chvíli jsme si povídaly o plese, který má být už v sobotu. Profesor přišel pár minut po zvonění.

„Tak, dobrý den, studenti,” oslovil nás a všichni otráveně řekli dobrý den, ale on si z toho nic nedělal a pokračoval. „Dnes vás rozdělím do párů, v kterých budete tančit dnes a na plese.”

Povzdechla jsem si, s kým asi budu?

„Tak začneme,” onámil nákm profesor po chvíli ticha. „Slečna Alice bude s,” odmlčel se. „S Michaelem.”

A mně se po jeho slovech zhroutil svět. Má noční můra se vyplnila.

„Tak, Alice, běž si stoupnout k Michaelovi. On tě neukousne.” Po jeho slovech všichni vybouchli smíchy a já se zhroutila ještě víc. Došla jsem k tomu blbečkovi jako hromádka neštěstí. Postavila jsem se tak metr od něj. Dívala jsem se do země a on měl takouvou drzost, že si stoupl za mě. Jak on mě štve.

„Zlato, přeci se nebudeš dívat celou dobu do země. Jsem tak škaredý?” řekl mi klidně a já se musela poumát. Je vážně nádherný. Myslím, že on si to naplno užívá, ale já mu nedám najevo, jak je krásný!

Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. „Já neumím moc dobře tancovat. Ztrapním se a ještě ztrapním tebe.”

On se mě podíval a v očích měl pochybnosti. „Myslíš, že já umím dobře tancovat?”

„Rozhodně líp než já,” povzdechla jsem si.

On se zasmál. „Moc si nevěříš.”

„Já vím, a ty si věříš?” zajímalo mě to.

On se zasmál. „Věřím si natolik, abych věděl, že umím tancovat.”

„Neříkám, že neumím tancovat, ale že nás ztrapním,” povzdechla jsem si a on se usmál.

Tentokrát se smál. „Zlato, myslím, že to přeháníš.”

„Nemyslím, že to přeháním. Já vážně neumím tancovat,” řekla jsem smutně.

„Elfko,” oslovil mě tichým sametovým hlasem. „Já třeba neumím zpívat,” naklonil se ke mně.

„Ale já neumím nic,” špitla jsem.

On se usmál a řekl: „Já tě to naučím.”