OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lapena v notách - 2. kapitola



Lapena v notách - 2. kapitolaNajde Elena výmluvu,aby nemusela jít na koncert, nebo se Monice podaří ji nakonec vytáhnout ven?

Zase ta tma, neproniknutelná jako ocelová opona a studená jako led. U pusy se mi srážela pára, vzduch mě štípal v plicích. Utíkala jsem a rukama při tom tápala bezradně kolem sebe.

„Mně neutečeš! Jsi moje!“ Stále ten stejný odporný zvuk úlisného hlasu. „Vždycky si tě najdu!“

Prostupoval mnou strach a chlad. Každý nádech i výdech mě v krku bolel. A ač jsem se snažila zůstat klidná, uvnitř mě se rozmáhalo zoufalství.

Znovu „on“? Proč mi nedá pokoj? Mohl by mě doopravdy najít?

 

Ze snu mě vytrhl telefon ležící na nočním stolku. Vyděšenýma očima jsem zírala do stropu, zatímco ústa se otevřela v němém výkřiku plném hrůzy. V hlavě mi duněl puls mého splašeného srdce.

Se sténáním se mi podařilo vyplazit se zpod zpocené peřiny a sednout si na kraj postele. Z mobilu na mě pořád dorážela skladba Fight!!! od Stratovarius. V jedné slabé chvilce jsem si ji kvůli jejímu textu nastavila jako vyzváněcí tón. Hlavou se mi mihlo, jestli ho zvednout, nebo ho nechat být. Jenže ten, kdo volal, měl vážně výdrž.

„Ano?“ vyšlo ze mě se zaskřehotáním, jakmile jsem hovor přijala.

„Ahoj, holka. Ty si eště spala? Jé, tak to promiň,“ omlouval se známý hlas. Robert. Pochybovala jsem, že ho moje probuzení mrzelo; zněl spíš pobaveně.

„Ahoj, Robe. Co že mi voláš v tak nekřesťanskou hodinu?“

„Nekřesťansků? Ty bys nikdy nemohla žít u nás na dědině. Touhle dobou už máme dávno poklizené a sme po snídani. Jenomže tady slečinka si stále eště válí šunky v pelechu. To je škandál.“

„Aha, tady někdo snídal vtipnou kaši.“ Ve skutečnosti jsem se na něj ale nezlobila. Koneckonců, jednalo se o mého nejlepšího kamaráda.

„Teď vážně. Důvod, proč volám takto brzo, je, že sem ti chtěl popřát jako první. Takže všecko nejlepší k dnešním narozeninám. Dárek dostaneš, až si proň přijedeš,“ oznámil mi obřadně. Potěšil mě. Ne kvůli nějakému dárku. Stačilo, že si vzpomněl. Krom toho bych mu měla být vděčná za to probuzení z dnešní noční můry.

„Robe, neblázni. Vždyť ty sám jsi takový dáreček, takže s žádným dalším si hlavu nelam, ju?“

„Chybíš mi tu, holka. Nemám si z koho střílet, ty jsi totiž dokonalý terč. Kdy přijedete?“

„Asi hned, jak začnou prázdniny. Nikolka se na Moravu k babičce strašně těší a já vlastně taky.“ Na rtech se mi objevil úsměv.

„Paráda. No nic, co sem chtěl, sem splnil. Teď už sa budu na tebe jenom těšit. Užij si narozky.“

„Díky, Robe. Udělal jsi mi vážně radost.“

„Proboha. To sem vážně nechtěl,“ prohlásil škádlivým hlasem.

„Blázne bláznivá. Čau.“

„To su celý já. Ahoj, holka.“ Telefon oněměl.

Čas na mobilu oznamoval 6:50. Super. Dřív bych si šla zaběhat. Běhání mi vždy pomáhalo srovnat si v hlavě myšlenky, ale to bylo dřív. Tak jsem si aspoň nasadila sluchátka od iPodu, nastavila album Judas od Wisdom a opět se zahrabala pod peřinu. Na Wisdom padla moje volba hlavně proto, že zněli vesele a optimisticky. I přes dynamicky hravé tóny nenechal spánek na sebe dlouho čekat.

Vzbudil mě až podezřelý pohyb mých útrob: prázdný žaludek. Po návštěvě koupelny jsem zamířila dolů do kuchyně, kde se oknem přes květinové záclony natahovaly odpolední paprsky slunce a vytvářely na podlaze zajímavé obrazce. V elektrickém mlýnku zbyla od rána namletá káva, a už jen ta její vůně způsobila, že jsem se začala cítit mnohem lépe. Nasypala jsem kávu do překapávače, nalila vodu a zmáčkla tlačítko. Ten známý rituál měl na mě uklidňující účinek.

Rodiče byli v práci, Nikolka zase ve škole, z toho důvodu všude kolem panoval klid. Máma mi nechala v ledničce připravený oběd, který mi zaplul do žaludku ještě studený. S oblíbeným hrníčkem jsem se nakonec usadila na zahradě našeho domku, do příjemného stínu pergoly, a pomalu si vychutnávala tu těžkou, nahořklou chuť kávy, která se mi nyní převalovala po patře. První hrnek by se neměl nikdy uspěchat.

Ohledně dnešního koncertu jsem s Monikou telefonovala ještě ten večer, co jsme se vrátili ze slavnostního vyřazení. Bohužel hovor nedopadl dle mých představ.

„El, ty prostě na ten koncert půjdeš! Nevidím důvod, proč bys nemohla.“

„V pátek máme rodinnou oslavu.“ Výmluvy, výmluvy, výmluvy. Trochu jsem si zalhala: ta oslava byla skutečná, jen plánovaná až na sobotní podvečer. Doufala jsem, že by tohle mohlo Moniku přesvědčit. Nic lepšího mě naneštěstí nenapadlo. Ji něco takového ovšem nemohlo zastavit.

„No jo, málem bych zapomněla, že máš narozky. V tom případě musíš jít tuplem! Klidně vašim brnknu a vysvětlím jim to.“ Polilo mě horko. Co když jim skutečně zavolá?

„To nebude třeba. Já teda půjdu.“ Nezbylo mi nic jiného, než rezignovat a poprat se s tím. Mohla jsem si za to ostatně sama. Lhaní nikdy nebylo mojí silnou stránkou. Na druhou stranu se aspoň někomu podaří vytáhnout mě ven z té mé ulity.

„No vidíš, ani to nebolelo.“ A bylo hotovo.

Při přípravách na večerní koncert mnou proudilo množství protichůdných pocitů. Bleeding Scream byli úžasná kapela a možnost slyšet je hrát naživo – no, lepší dárek k narozeninám jsem si nemohla ani přát. Ale představa, že tam půjdu, byla přesto děsivá. Jenže třeba už nastal ten správný čas začít svůj strach překonávat.

Mámin oběd mě ještě teď tížil v žaludku jako kus kamene a byl jediné jídlo, které se mi dnes podařilo vůbec pozřít. Z nervozity se mi dokonce klepaly ruce. Oblékla jsem si světlé džíny a přiléhavé černé tričko s nápisem La Petite Sirène. Vtipný dáreček od mámy. Táta by můj výběr oblečení určitě zas vtipně okomentoval.

Kolem pravého prsteníčku se mi ovíjel stříbrný had, kterého mi věnoval Robert a já ho nosila jen při výjimečných událostech. Vyrobil ho úplně sám, při studiích na zlatníka. I když byl ten prstýnek nádherný, na Roberta jsem se za něj zlobila, protože jako dárek byl až příliš drahý. Zkontrolovala jsem naposledy dnešní výběr oblečení v zrcadle a potom už nastal nejvyšší čas vyrazit.

Ve frontě u vstupu do kulturáku po nás pořád někdo pokukoval. Ty kradmé, někdy až oplzlé pohledy nešlo nevnímat. Měla jsem sto chutí se otočit a utéct. Co když tu bude i „on“ a splní svoji výhružku? Jít sem zas tak dobrý nápad asi nebyl.

„Hele, nepřijde ti divný, jak na nás zíraj?“ zašeptala jsem Monice do ucha.

„To je v naprostym pořádku. Jen ať se kouknou,“ odpověděla bez zájmu.

Já se oblékla tak, abych vypadala co možná nejméně nápadně, ale holky se vyfikly, takže nebylo divu, že se po nich ostatní otáčeli. Monika působila v upnutých džínách a topu jako sexy černá kočička, ze které už zdálky vyzařovalo „bacha na mě, koušu a drápu“. Val na sobě měla nataženou černou koženou minisukni, černý nátělník a pod ním další růžový. Růžová byla její oblíbená barva. Nesnášela, když ji kvůli tomu někdo přirovnával k Barbie, a tak jsem jí takové věci neříkala, i když jsem si myslela to samé.

Zevnitř k nám doléhal šum všemožných hlasů a smíchu spolu se zastřeným, mumlavým zvukem mnoha lidí, kteří se dnešní noci rozhodli bavit. Za dveřmi stál kluk, jemuž mohlo být tak pětadvacet. Svým krátkým sestřihem připomínal vojáka.

„To jsou svaly, co?“ zhodnotila vazouna Monika, která si všimla, jak si prohlížím jeho vypracované tělo v šedém tričku. „Tady Vojta je můj starej známej, že jo?“ Po jejím prohlášení mu rty zvlnil milý úsměv. Nepamatovala jsem si, že by se o něm někdy zmínila.

„Co takhle si jít pro něco k pití a pak zkouknout sál?“ navrhla Val, když jsme vešly dovnitř.

Pohled na masu lidí, kteří už postávali v předsálí, mi stáhl žaludek nepříjemným pocitem. K mojí radosti dostat se k baru nebylo absolutně možné, ledaže bychom zatoužily zažít, jak se asi cítí sardinky v konzervě. Lidé tam totiž čekali ve třech řadách. Nedalo se nic dělat, musely jsme se našich původních plánů vzdát. Zamířily jsme místo toho na „Dámy“.

„Ukaž, musíme tě nějak zkulturnit, vypadáš jak strašidlo,“ přepadla mě Monika s řasenkou a tvářenkou. Jejímu kosmetickému útoku se nedalo ubránit, pokud jsem nechtěla vyvolat šílenou hysterickou scénu. „No, to už je lepší,“ zhodnotila své dílo. Nelíbilo se mi, že mě k tomu donutila. Jenomže kdyby si mě vzala do péče Val, mohla jsem dopadnout mnohem hůř.

Moje rozrušené nervy potřebovaly zklidnit, než jsem se měla vrhnout do toho davu lidí tam venku, a tak jsem holky požádala, aby šly napřed, že je pak najdu. Nechápaly, o co mi jde, přesto ale poslechly. Naštěstí byly toalety před začátkem koncertu ještě čisté a daly se použít jako místo k sezení a rozjímání. Do očí se mi začaly drát slzy bezmoci. Ne! Nesměla jsem tomu podlehnout! Jít sem znamenalo sice těžké rozhodnutí, ovšem bylo potřeba se tomu strachu postavit. Nebylo zbytí. Nemohla jsem přece celý život jen utíkat a schovávat se.

Při odchodu z toalet stál přede dveřmi Petr. Proboha, kde ten se tu bere? Tohle nevypadalo na slibný začátek večera. Pozdravila jsem ho kývnutím hlavy a zadoufala, že uhne.

„Musím s tebou mluvit,“ prohlásil místo pozdravu a zastoupil mi cestu.

„Jenže my už spolu nemáme o čem mluvit.“

„Eleno, přestaň! Fakt mě nebaví, jak se mi pořád vyhejbáš,“ řekl a udělal mým směrem krok.

„Nepřibližuj se. Nechci s tebou mluvit,“ pokusila jsem se znít rozhodně.

„Ty si na mě prostě čas uděláš!“ Z jeho hlasu mi přeběhl mráz po zádech. Zavřela jsem oči, nasála zhluboka vzduch do plic a dlouze vydechla s toužebným přáním, aby co nejrychleji zmizel. Když jsem se však záhy podívala před sebe, pořád tam stál. Dokonce přistoupil ještě blíž a přitom se mě pokusil chytnout za levou paži.

„Nesahej na mě!“ donutil mě svým počínáním udělat krok vzad. Projela mnou hrůza a v jejím závěsu vlna adrenalinu. Nešlo mi o to ztropit tu scénu, ale tohle si dovolovat nesměl! Pokusila jsem se kolem něj proklouznout, bohužel bezvýsledně. Chytil mě za ramena a zatlačil do nejbližšího kouta, kde jsem zády narazila do zdi. Měla jsem chuť se do ní vsáknout, ale studený tvrdý povrch mi nenabízel žádnou ochranu. Polkla jsem nasucho, navzdory nevolnosti, která se snažila prodrat na povrch. Mysli, Eleno, mysli. Mezi tolika lidmi si snad nic nedovolí…

„O co ti jde?“ vyprskla jsem, jelikož mě nenapadlo nic jiného, než se ho pokusit vyslechnout. „A zkrať to!“

„Chci tebe!“ odvětil vmžiku jednoduše.

„Prosím? To nemyslíš vážně, že ne?“

„Myslím, slyšelas dobře. Chci tebe!“

„Ne, ne a ne!“ Rozhodněji bych mu už odpovědět nemohla. „Tak jsme si to vyříkali, a teď mě pusť.“

„Ani náhodou! Dneska se odbýt nenechám!“

„Co Bára? Určitě tu někde na tebe čeká, celá nažhavená.“

„Seru na Báru!“ zakřičel, až jsem leknutím nadskočila.

„Petře, brzdi! Sám moc dobře víš, kvůli čemu to mezi náma skončilo. Tak už mě, sakra, nech na pokoji!“

„Ty mě nechápeš,“ zaskuhral skoro nešťastně.

„Ne, to ty nechápeš!“ Hrozilo, že mi nohy za chvíli vypoví službu. Tohle bylo špatně, hodně špatně. V jeho dechu byl jednoznačně cítit alkohol.

„Ano, přiznávám, spal jsem s Bárou. Vím, že tě to naštvalo. Ty si ale neuvědomuješ, že chlap má taky svoje potřeby. Na druhou stranu, moje jediná láska jsi byla ty a já tě chci zpátky.“

Opravdu super vědět, že mu to přijde úplně normální. Jenomže já s ním tohle řešit rozhodně nemínila. Tahle kapitola mého života byla definitivně uzavřená. Nebo to alespoň do této chvíle tak vypadalo.

„Takže ty bys mě chtěl zpátky, jo?“ Sarkasmus v mém hlase nešel přeslechnout. „Jenže. Já. Nechci. Tebe!“

Začal se ke mně naklánět. Jeho dech mi ovanul tvář.

„Jdi ode mě dál!“ odvrátila jsem se. Srdce mi tlouklo až v krku.

Petr se zhluboka a rozechvěle nadechl. Moje dlaň mu přistála na hrudi, kde ho držela v bezpečné vzdálenosti. Ještě že nemohl vidět, že mám na krajíčku.

„Eleno, lásko moje jediná, vrať se ke mně! Vzpomeň si, jak nám bylo spolu dobře,“ zkoušel na mě použít svůj svádivý hlas, který mi dříve přišel sexy. Pustil mi ramena a vzápětí jsem ucítila jeho dlaně na tvářích.

„Nech mě být, prosím. Pusť mě! Chci jít pryč!“ vyšlo z mých úst pisklavým šepotem.

„Ne!“ prohlásil odhodlaně. „Nejdřív mi dej pusu! Uvidíš, že si vzpomeneš, jak krásné to mezi námi bylo. Nesmím o tebe přijít, lásko!“

„Já ale tvoje nejsem a nebudu!“ Snažil se ke mně přitlačit celým tělem. „Nedělej to! Prosím!“ Nebylo kam uhnout. Do očí mi vhrkly slzy, ale nedovolila jsem jim skanout na tvář. Mrkáním se mi je podařilo na chvíli zahnat. Pomalu, ale celkem jistě mě začala zaplavovat panika.

Nečekaně však přistála Petrovi na rameni cizí ruka.

„Neslyšels, že ji máš nechat být?“ ozval se sytý, hluboký hlas s jemným cizím přízvukem. Petr se vztekle otočil.

„Co si to…“ Zmlkl. Za zády mu stál Ian McLean, baskytarista z Bleading Scream. I já na něj zůstala civět. Byl tak… tak vysoký, musel mít kolem dvou metrů!

„Jen… jen jsme si tu povídali,“ vykoktal Petr.

„Jo, jasně. Takže odpal!“ vpálil mu Ian. Jednalo se o jasnou výhružku.

Petr se místo toho, aby poslechl, otočil zpátky ke mně: „No tak, lásko, prosím…“

„Vypadni! Jdi… už… pryč!“ procedila jsem přes zaťaté zuby.

„Ještě jsme neskončili!“ vztekle zavrčel a se zamračeným výrazem nakonec přece jen odpochodoval.

Zoufale jsem se snažila sebrat poslední zbytky sil, ale rozhovor s Petrem mi je téměř všechny vzal. Skoro jsem se zhroutila úlevou, když mi došlo, že skutečně odešel.

„Budeš v pohodě?“ zajímal se Ian. Opatrně mě uchopil za bradu a zvedl ji, aby mi viděl do obličeje.

Ne, necítím se dobře. Vlastně je mi dost mizerně, běželo mi hlavou, jelikož jsem najednou ze sebe nemohla dostat ani slovo.

„Už se nemusíš bát,“ snažil se mě zklidnit vlídným hlasem, díky němuž by si mohl v klidu vydělávat sexem po telefonu.

Srdce se mi zas rozbušilo o něco rychleji. Jako by se kolem nás vzduch sevřel a já zoufale zatoužila po něčem, co napětí prolomí. Pohlédla jsem mu do očí. Já si na lidech nejvíce všímala očí. Holt každý máme nějakou tu slabost. Ty jeho byly hluboké, doslova smaragdově zelené. Napadlo mě, že takovouhle barvu mají snad jenom šelmy. Vlasy měl rovné, pod lopatky, zlatavě blond. Jeho tvář působila svými ostrými rysy, vystouplými lícními kostmi, pevnou čelistí se smyslnými rty a nepatrným dolíčkem na bradě, schovaným pod krátkým strništěm, prostě dokonale. Uvědomila jsem si, že je to opravdu krásný mužský.

„Kdo jsi?“ zeptal se.

Zajímalo ho moje jméno? A měla bych odpovědět? Ksakru, vždyť mi pomohl.

„Elena.“

„Elena,“ protáhl mé jméno, jako by si ho vychutnával na jazyku. „Jsi… zajímavá,“ prohlásil po chvíli a přimhouřil oči.

Zajímavá? Mé nitro zaplavil zmatek. Jeho přítomnost mi na klidu zrovna nepřidávala. Tohle byl přece Ian… Ian McLean.

„Nad čím přemýšlíš, mo leannan?“ zašeptal mi zblízka do tváře. Za jeho svůdný hlas mohl určitě ten skotský přízvuk. V nějakém rozhovoru psali, že jeho táta je Skot, máma Češka, a on díky tomu ovládá dobře oba jazyky. Novináři měli výjimečně pravdu. Zarazil mě ovšem konec té otázky. Nedokázala jsem určit, jaký jazyk použil. Angličtinu rozhodně ne.

„Děkuju za pomoc,“ vypadlo ze mě. S těmito slovy jsem kolem něj proklouzla a nechala ho tam jen tak stát.

Nohy mi samy zamířily směrem k sálu. Někde tam uvnitř v davu na mě čekaly holky. Myšlenky se mi točily pořád okolo Iana, a tím pádem jsem nedávala pozor na cestu. Vzpamatoval mě až náraz do cizího těla. Bolestivému pádu zabránil stisk pevných rukou. Tyhle nečekané doteky pro mne znamenaly peklo a očividně ještě nějakou dobu budou.

„Pozor na cestu,“ řeklo to tělo pobaveně.

Provinile jsem vzhlédla. Seshora na mne shlížely ty nejsvětlejší oči, jaké jsem kdy v životě viděla. I přes umělé osvětlení vypadaly modrozelené. Jenomže abych dokázala určit jejich přesnou barvu, musela bych je vidět za denního světla. Dneska se tu zřejmě pořádá přehlídka očních bohů, napadlo mě. Pobavený výraz toho kluka vystřídal úžas.

„Omlouvám se,“ řekla jsem jen, poodstoupila a s nadějí, že se dnes už žádné další překvapení konat nebude, pokračovala v cestě k sálu, hledat holky. Našla jsem je kupodivu brzy a v rozrušení jim pověděla o setkání s Petrem.

„To nemyslíš vážně, že tu je? Jestli se k tobě znova přiblíží, tak mu dám normálně do držky, kreténovi!“ vybuchla Monika.

„Jo, je, ale kašli na něj! Ať jde někam… ten oslí zadek!“ Sama jsem měla co dělat, abych svou zlost ukočírovala. Slova jako kretén, debil, pověsit za koule, vykastrovat byla jen slabým odvarem toho, jak Monika nadávala, a Val jí přizvukovala. Dozvěděly se pouze o Petrovi, setkání s Ianem zůstalo mým dalším tajemstvím.

Sál se pomalu zaplňoval. Holky dostaly nápad přesunout se k pódiu co možná nejblíže. Já musela za nimi. Doufala jsem, že vědí, co dělají. Takhle vepředu se na sebe lepila zpocená těla. K tomu člověk občas schytal nějaký ten šťouchanec. Ovšem atmosféra tam bývala nejlepší. Než jsem přestala chodit ven, koncerty byly moje zamilovaná aktivita, teda pokud bylo s kým jít. Pro jistotu jsem se rozhlédla, jestli někde neuvidím Petra, což bych nerada, ale v mém zorném poli se neobjevil. Zřejmě si vzal Ianova slova skutečně k srdci.

Setmělo se a kapela se konečně chystala začít hrát…


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lapena v notách - 2. kapitola:

4. Angela přispěvatel
22.01.2018 [20:34]

AngelaRobertův projev mě fakt pobavil. :) Těším se, až se zase v příběhu objeví. :)
A Petr... Elenin přístup naprosto chápu. Ani já odpouštět neumím a tu chlapskou potřebu naprosto nechápu, tedy nechápu ji jako omluvu pro nevěru...
A souhlasím - vědět, že se na koncertech zakopává o takové zachránce a hezké chlapy, tak překonám svou fóbii z davů a běžím tam. :D

3. Shaki přispěvatel
19.01.2018 [15:46]

ShakiRusalicka a Poisson, děkuji.
Ano, Robert je specifická postava a sama ji mám ráda. Můžu slíbit jen to, že se tam občas vyskytne. A Pert je Petr. Těch postav tam ještě hodně přibude.
Co se krásných kluků týká... každý máme svůj žebříček hodnot. Hold Elena je vnímá svým způsobem, tak možná proto jsou pro ni všichni tak krásní... není moc kritická. Emoticon

2. Rusalicka
19.01.2018 [15:24]

Nadherna povidka. Jen jsem zvedava co se ji stalo a taky jestli bude dalsi setkani s Ianem. Jen tak dal ze psanym.

1. Poisson admin
19.01.2018 [15:24]

PoissonPetr je idiot, doufám, že jednou dostane na budku Emoticon A kdyby se takhle standardně zakopávalo o krásný kluky na koncertech, začala bych na ně snad chodit taky Emoticon Ale jsem ráda, že ji holky vytáhly z baráku, sama teď vidí, co toho může zažít a vidět, a to koncert teprve začíná Emoticon Jo a teda Rob svou mluvou zabil Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!