Kyndra - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co se stane, když někdo zahlédne Kyndru, jak bojuje se Stínem? A jak probíhala její proměna?

Věnováno Hejly, Laurre a Martinexe :D. Děkuji za vaše komenty.

16.10.2012 (17:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1035×

2. kapitola

Ze svého lidského života si toho moc nepamatuji, ale od té doby, co jsem se stala Kyndrou si pamatuji každičkou jizvu na svém těle, kterou mi kdo způsobil. A na první den mého nového života si vzpomínám, jako by to bylo včera.

Probrala jsem se se šílenou bolestí hlavy. Myslela jsem si, že umírám, ale ne, procházela jsem proměnou. Teď si říkám, že smrt by byla mnohem lepší než to, co mám teď.

Bála jsem se i otevřít oči, protože jsem myslela, že jediným důvodem pro to, jak pálí, musela být slepota.

Chvíli na to, ta bolest v očích ustala. Konečně jsem se odhodlala k tomu, podívat se, co se kolem stalo. Jenže mé utrpení ještě neskončilo. Jedna bolest ustoupila jen proto, aby uvolnila místo druhé, mnohem horší. Bylo to, jakoby mi kůži spalovalo tisíce plamenů. Mé tělo bylo naprosto ochromeno. Teď jsem si byla jistá, že umírám, ale jeden cit převyšoval všechnu tu bolest. Z celého svého srdce jsem nenáviděla tu ženu, která mi tohle provedla. Chtělo se mi křičet, chtěla jsem si ulevit od pocitů, které mě zevnitř sžíraly, ale nemohla jsem. Byla jsem absolutně bezmocná.

Najednou všechna bolest ustala. Nedůvěřivě jsem pohnula rukou, necítila jsem žádné pálení, prostě nic. V tom mi to došlo, musela jsem být mrtvá, jinak si to nedokážu vysvětlit.

Nejistě jsem otevřela oči a nemohla uvěřit tomu, co vidím. Sice byla tma, ale vše jsem viděla, jako by bylo normálně světlo, ba dokonce jsem viděla ještě líp. Každé jednotlivé ohořelé polínko z bývalých chalup, jako by mě bilo do očí. Viděla jsem malé brouky, které lezli po zemi a v korunách stromů jsem spatřila vyplašenou veverku.

Zmateně jsem se postavila na nohy a rozhlížela se po té zkáze, co se tu stala, ale nahlížela jsem na ni jinak. Teď to pro mě bylo něco úžasného.

Najednou mi přeběhlo hrozné mrazení po zádech a trochu mě štípala kůže na ruce. Podívala jsem se proto kousek nad svoji levou dlaň a všimla si divného tetování. Byl to kompas, který ukazoval přímo přede mně. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, když se ručička kompasu pohnula mírně doprava.

Zmateně jsem se na to podívala a nejistě vykročila směrem, kterým šipka ukazovala. Ale v půli jednoho kroku jsem se zastavila a otočila se zpět k mrtvému tělu Kyndry.

Bylo to sice nechutné a bylo mi z toho na zvracení, ale s pevně zavřenýma očima, jsem z ní vytáhla dýku, která způsobila její smrt.

Nevím proč, ale ten divný mráz, který mi přeběhl po zádech, mi naháněl velký strach.

S dýkou pevně drženou v ruce a v patřičné vzdálenosti od těla jsem se vydala směrem, kterým šipka ukazovala.

Rozhrnula jsem pár větviček a naskytl se mi pohled na malou vesničku. Chvilku jsem váhala, jestli tam mám jít, ale už mi docházela voda, což byl jediný důvod, který mě tam, s velkou nechutí, donutil jít.

Vykročila jsem k nedaleké vesnici a v duchu si přemítala své poslední návštěvy v různých vesnicích. Uvědomila jsem si, že se všude chovají stejně.

Došla jsem až k hostinci a bez váhání do něj vstoupila. Najednou všude nastalo naprosté ticho a všichni zírali jen na mě. Použila jsem svůj děsivý úšklebek a sledovala nastávající rachot židlí, jak se všichni urychleně odebrali k odchodu. Dokonce i hostinský se někam zdejchnul. S mírným pokrčením ramen jsem došla k pultu a vzala první lahev, která mi padla pod ruku.

Sice jsem si dopřála jen jeden malý doušek, protože mi opět přeběhl po zádech ten známý mráz.

Naštvaně jsem odhodila láhev do protější stěny a rychle, bez placení, jsem se vydala ven.

Zrovna, co jsem vystrčila hlavu z hostince, naskytl se mi nevídaný pohled na Stína, krmícího se zrovna na nějakém muži, kterému vypadly z rukou vidle.

Byl to sice zajímavý pohled, ale nemohla jsem čekat, až se tu někdo ukáže a objeví už tak dlouho střežené tajemství, o existenci těchto příšer. Vytasila jsem svůj meč a rozběhla se dělat svoji práci.

Připomnělo mi to můj první den v novém životě. Akorát místo meče jsem měla dýku, byla jsem úplný začátečník bez výcviku a místo toho, abych se na Stína hnala já, hnal se on na mě.

Stála jsem s rozklepanýma nohama před nějakou příšerou. Nevěděla jsem, co se děje a upřímně, ani jsem to vědět nechtěla. Jediné, na co jsem dokázala myslet byl útěk. Ale něco uvnitř mě mi říkalo, že ať budu utíkat jak chci, stejně neuteču. Nezbývalo proto nic jiného, než bojovat.

Než jsem se rozhodla, co budu dělat, příšera na mě vystartovala. Nepřestávala jsem se divit, jak mi to s tou dýkou jde. Rychle jsem se uhýbala všem ranám, které se mi příšera snažila zasadit, ale bohužel, jedné jsem si nevšimla.

Stín mě udeřil takovou silou, že jsem letěla pár metrů dozadu. Měla jsem trochu potíže s tím, opět se postavit, ale vůle přežít mi hodně pomáhala.

Zaslechla jsem Stínův zuřivý smích, který mi naháněl ještě větší strach než cokoliv jiného.

Viděla jsem, jak se na mě Stín opět rozběhl a mě nenapadlo nic lepšího, než zavřít oči a máchat před sebou dýkou. Měla jsem natolik štěstí, že jsem svého protivníka neminula.

Teď jsem bojovala se zavřenýma očima naschvál. Chtěla jsem si procvičit ostatní smysli. Díky sluchu jsem naprosto přesně věděla, kde se Stín právě nachází a většina mých ran spolehlivě zasáhla svůj cíl.

Chvíli na to jsem otevřela oči a viděla, jak se Stín hroutí k zemi.

Se spokojeným úsměvem jsem se otočila a chystala se jít najít nějaké hořící poleno, abych jeho tělo mohla spálit, ale čekalo mě nemilé překvapení. Přede mnou stál malý, vystrašený kluk. Jeho studánkově modré oči střídavě těkaly mezi mnou a mrtvolou. Jeho zrzavé střapaté vlasy trčely do všech stran.

Za jiných okolností bych ho možná považovala za celkem pěkného chlapce, kterému nejspíš není víc jak sedm let, ale teď ne.

Pomalu jsem k němu přistoupila a pohladila ho po vlasech. Svým temným pohledem jsem hypnotizovala ten jeho, tak si ani nevšiml, že stále svírám v ruce svůj meč.

„Musím splnit svůj úkol,“ zašeptala jsem bezcitně a ukončila chlapcův život. Bylo to jednoduché, jako sfouknutí svíčky a stejně tak i tato činnost ve mně nevyvolala žádný pocit.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování