OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (3. kapitola: Drak ohňosrab, 1. část)



Květoslav má na starosti draka, který se bojí ohně. Ale draci přeci fobiemi netrpí...

I když už se slunce dávno vyhouplo na nebe, Květoslav Dobromysl Stehýnko měl ještě půlnoc. Včerejší párty s čarodějkami byla opět velkolepá a protáhla se do brzkých ranních hodin. Poprvé jej z říše snů vytrhl ostrý řev. Jako by před jeho domem stálo celé stádo lvů. Otevřel oči a chvíli hleděl do prázdna. Když nic neslyšel, usoudil, že se mu něco zdálo a opět zavřel oči. Sotva to ale udělal, ozval se kravál znova. Pokud se mu to tedy opravdu nezdálo, stála před jeho domem nějaká šelma.

Květoslav se s obtížemi a jen velmi pomalu posadil. Příšerně ho bolela hlava. Rozhlédl se. Všude kolem se nacházely prázdné lahve, zbytky jídla a pak také několik kusů oblečení. A pokud mohl Květoslav soudit, svršky nebyly jeho. Zrakem přejížděl od svršku k svršku, až se dostal na protější pohovku, na které vyspávala mladá dívka.

Květoslav si promnul spánky. Bolest hlavy sílila. A rány na dveře také. Opatrně sestoupil po schodech do přízemí a jediný pohled po místnosti mu stačil, aby pochopil, že jestli je nahoře nepořádek, tady to nevypadá o nic lépe. Podíval se z okna a nevěřil vlastním očím.

„Že bych ještě spal a tohle se mi zdálo?“

Podíval se znovu a ti dva tam pořád stáli.

„Už jdu!“ křikl.

Pak prošel chodbou, odemkl dveře a vstoupil do slunečních paprsků. Nejprve zamžoural, ale po chvíli už koukal na dva statné zelené draky, kteří odfukovali na jeho zahradě.

První drak, když spatřil Květoslava, si založil tlapy. „Mohl by ses alespoň obléknout, když hovoříš s dámou?“ zeptal se.

Květoslav si teprve nyní uvědomil, že je úplně nahý. A tak zacouval zpátky do domu. Po pár minutách se opět objevil - v plátěných kalhotách. Vzhledem k tomu, že teplota pomalu stoupala, zůstala jeho hruď odhalená.

„Čemu vděčím za tu návštěvu?“ zeptal se, ale stále se mu trochu pletl jazyk.

Vyšší a mohutnější drak, tedy dračice, jak nyní už Květoslav věděl, nejprve pohlédl na toho menšího, pak zpátky na Květoslava a pak protáhl oči v sloup.

Této chvilky čaroděj využil, aby si je prohlédl lépe. Oba je pokrývala tmavě zelená, šupinatá kůže, ostře řezané šedé výrůstky na hřbetu a docela krátký ocas. Jejich tlapy byly nevelké stejně jako oči a vůbec celá hlava. Pro člověka, který se s draky nikdy nesetkal, by jistě byli draci obří a mohutní tvorové. Květoslav však viděl nemálo draků, a tak chápal, že na draky byli oba relativně malí. Tak jako tak to ovšem neznamenalo menší nebezpečí. S draky nebylo radno si zahrávat a už vůbec ne poštvat si je proti sobě.

„Potřebuji pomoc,“ přetrhla dračice čarodějovy myšlenky.

„To jsem pochopil. Kvůli milostné avantýře se mnou tu asi nejste, co?“ zasmál se Květoslav. Když ale viděl, že dračici to vůbec směšné nepřišlo, zvážněl, zakašlal a pokračoval. „Co se stalo?“

„Tohle je můj syn,“ ukázala dračice tlapou na menšího draka vedle sebe a ten otočil hlavu jiným směrem, a pokud mohl čaroděj soudit, snad se i zarděl. Dračice se nadechla, aby pokračovala, když tu se otevřely dveře a z domu vyšla mladá dívka. Obtočila se kolem čaroděje a zašveholila svým jemným hláskem: „Miláčku, já už budu muset jít. Kdy si to zase zopakujeme?“

Čaroděj se nervózně rozhlédl po dračici se synem. Dračice si opět založila tlapy na hrudi, povzdychla si tak, až se jí z nosu odfoukly obláčky páry a pak se dívala všemi jinými směry. Její syn si začal tiše hvízdat a pokukoval po nebi.

„Proboha, teď se to nehodí,“ řekl tiše Květoslav a sundal její pravačku ze své hrudi.

„No, ale stojíš stále o mě, ne?“ zeptala se vyděšeně dívka.

„Jistě, jistě,“ přispěchal honem s odpovědí čaroděj, „ale jak vidíš, právě mám práci.“

Dívka teprve nyní pohlédla na draky, skoro bez zájmu, jako by je vídala denně, přitom většina lidí utíká, jen je spatří, a pak pokračovala: „No dobrá. Řeknu otci, aby chystal svatbu. Včera jsi slíbil, že si mě vezmeš.“

„No… jistě, když jsem to slíbil. Ale hned to nebude.“

Dívka na něj nedůvěřivě pohlédla. „Jak to myslíš?“ řekla zostra.

„Jen, že jsem čaroděj a mám hodně práce. A kolikrát kvůli tomu cestuju do dalekých končin.“

„Nechceš se vymlouvat, že ano?“ Dívka začala stupňovat intenzitu svého již tak dost nepříjemného tónu. „Protože pokud ano, tak jsi mě vlastně zneužil. A to by se mému otci moc nelíbilo.“

„Ale né, vezmu si tě. Jen prostě říkám, že nebude do týdne svatba. Mám spousty povinností, jsem vytížený, a to není jen tak,“ řekl čaroděj.

„No dobrá, já ti přece věřím, lásečko moje,“ a vrazila Květoslavovi polibek na tvář, „jen jsem chtěla, abys věděl, co je můj otec zač. Velmi mne miluje, jsem jeho jediná dcera a říkal, že každému, kdo by mi ublížil nebo mne zneužil, ufikne všechny končetiny včetně…“ zarazila se a ukazováčkem směřovala dolů.

„To taky?“ zděsil se čaroděj.

„Hm,“ pokývala hlavou. „A to bych pak byla poslední žena tvého života,“ zasnila se naoko. „Což budu vlastně i tak, když se začne chystat ta svatba, že?“ mrkla na něj.

„No,“ přikývl konsternovaně Květoslav.

„Tak hele,“ nemohla to už vydržet dračice, „my nemáme čas poslouchat ty vaše sladký řečičky. Řekni jí, ať rychle vypadne, nebo se neznám, jasný?“

Dívka řeči zvířat nerozuměla, a tak slyšela jen dračí řev. I když se snažila tvářit pořád stejně, přeci jen koutkem oka čaroděj zahlédl, že se mírně roztřásla a rozšířily se jí oči. Asi pochopila, že se něco děje, a že drak začíná být nervózní.

„Ty jí rozumíš?“

Tady se cítil Květoslav silný v kramflecích. „Jistě,“ řekl a pevným hlasem pokračoval, „říká, že nemá moc času a že ji zdržuješ. A prý má docela hlad, takže být tebou radši půjdu. Draci, když jsou hladoví, pfff…“ mávl rukou čaroděj. Pak se k dívce nahnul a zašeptal: „Nikdy pak nevíš, co od nich čekat.“

Dračice samozřejmě slyšela a rozuměla každému slovu, takže opět protáhla oči v sloup a povzdychla si. Dívka vrazila čaroději poslední polibek na tvář a se slovy: „Já už raději půjdu,“ se rozloučila a zmizela v houštině.

„Takže já když jsem hladová, tak podle tebe žeru lidi? Jen tak? Jako syrové maso? Jseš normální? Tak ty nevíš, co ode mě čekat,“ spustila na něj dračice.

„Něco jsem jí musel říct. Jinak by tu stála do rána.“

„Tak poslouchej,“ pokračovala dračice zhurta a mířila na něj drápem, „šíříš o nás nepravdivé zvěsti, a to se mi vůbec nelíbí. Za druhé, když jsem hladová, nejsem nervózní. Prostě letím do lesa a ulovím si tucet kňourů nebo medvědů nebo co je po ruce. Za další, zahráváš si. Jestli si ji nevezmeš, klidně proti tobě můžou poslat celou vesnici, a to mi věř, že ti nepomůže, že jsi čaroděj. Však tobě se to jednou vymstí, plést mladým holkám hlavu a lámat jim srdce. Že se nestydíš. To nemáš srdce, nebo co? A za poslední, já nemám čas se tu s tebou nějak zdržovat. Vyřeš náš problém a my zase půjdeme.“

„Proboha, tady nejsi na trhu. Tu máš prachy, dej mi rajče. Čaroděj pracuje pomalu, postupně a systematicky.“

„No to koukám. Na téhle jsi dělal spíš rychle, postupně, ale nesystematicky. Ale k věci, abychom nezkazili mého syna.“

Květoslav měl pocit, že mu snad praskne hlava. Proto se posadil na lavičku u domku a povzdychl si. „Tak co je?“

„Můj chudáček synáček má problém. Bojí se ohně. Což, jak jistě uznáš, je trapné, když se jedná o draka. To je totéž, jako by se hovnivál bál hoven či hlemýžď svého baráku.“

Květoslav chvíli na dračici hleděl, pak přecházel zrakem z jednoho na druhého a pak si vložil hlavu do dlaní. Co je to dnes za den? Je mu šíleně špatně, slíbil svatbu, ze které se bude horko těžko vykrucovat, a ještě mu sem nakráčí dva draci a jeden se bojí ohně.

„A bez chrlení ohně by to nešlo? Vždyť to ani pořádně nevyužijete. Když teda zrovna nepleníte nějakou vesnici, nezapalujete stohy nebo nevaříte.“

Dračice pohoršena jeho slovy otevřela tlamu. „Cože?! My že pleníme vesnice? Možná naši nepřizpůsobiví kolegové, ale my rozhodně ne. Ti nepřizpůsobiví, kteří takhle plení obyčejné lidi, jsou černí, my máme zelenou barvu, a to bys jako čaroděj už mohl vědět. Já nikdy žádnou vesnici nevypálila a ani nezapálila stoh. Ale pečínku si samozřejmě upéct musíme. Copak ty bys jedl syrové maso? Přece nejsem prase. A hlavně… drak bez ohně. Jak by to vypadalo? Vždyť by se nám všichni smáli. Od té nejposlednější veverky až po kdejakého chuligánského medvěda,“ sypala dračice na Květoslava.

„Dobře, dobře,“ uklidňoval ji. „Něco s tím uděláme. Ale není to tak, že vymyslím kouzlo, mávnu hůlkou a je to. Tak to nefunguje. Musíme zjistit, kde to vzniklo a proč. Teprve pak budeme moct začít kouzlit.“

„Co? Já jsem právě doufala, že řekneš nějaké kouzlo a je to. No tak to nevím, zda jsem si zvolila toho pravého. Byl jsi nám sice doporučen jedním kolegou - podzemním drakem, ale já si teda jistá nejsem.“

„Podívejte se, milá dámo, klidně si najděte někoho jiného, pro mě za mě. Já mám zakázek dost a nemám zapotřebí se rozčilovat s každým drakem. Ale…“ zdůraznil čaroděj, „každý vám řekne totéž. Protože chybné kouzlo může způsobit, že váš synáček sice bude chrlit, nicméně ne oheň, ale třeba cukrátka nebo kobylky.“

„Dobrá, já se omlouvám, snad se zase tolik nestalo. Víte, já jsem z toho celá rozhozená. Jediný syn a takové neštěstí.“

„Dneska mi není zrovna nejlépe, takže to uděláme následovně. Zítra ráno pro mě přileťte, syna nechte doma, já se sbalím a poletím s vámi.“

„Zítra?“ zeptala se dračice o dost opatrněji, ale z tónu hlasu bylo jasné, že by byla nejraději, kdyby Květoslav letěl ihned.

„Ano, zítra. Potřebuji se sbalit, projít si čarodějné knihy, abych posoudil, které si vzít na cestu a které nebudu potřebovat. A rozhodně musím začít hledat potřebné kouzlo, protože o kouzlu, které způsobí, že se drak přestane bát ohně, jsem nikdy neslyšel.“

„No, podle mě se potřebuješ vyspat z toho, jak jsi včera chlastal, ale dobrá, už mlčím. Jako ten můj. Drak ho jednou pustí s chlapama na dračí pálenku a vždycky se zpije, že ho musí čtyři draci tahat domů. No hrůza. Dobře, ale zítra ráno jsem tu, tak ne že budeš opět vyspávat.“

„Jistě,“ přikývl Květoslav a pak jen sledoval, jak se oba draci zvedli a odlétli pryč.

„Já jsem ale idiot,“ říkal si pro sebe. „Měl jsem to odmítnout. Proč beru takovou pitomou práci? Zas tak špatně na tom nejsem. No jo vlastně, ani neřekla, jakou odměnu mi za to dá. Teď už to nemůžu položit, dračice sice není velká, ale chalupu by mi spálila ani bych nemrkl.“

Ještě, že si vzpomněl na ty knihy a kouzla, to asi dračici přece jen trochu ukolébalo. Vyspávání z kocoviny by jistě nebyl přesvědčivý argument, proč letět až zítra. Ale co, hledat může až na místě, teď nutně potřebuje spánek. A s těmito myšlenkami se vydal znovu na kutě.

 

Druhý den ráno už dračice nervózně podupávala před chalupou. Čaroděj o ní věděl, ale schválně ji ještě chvíli nechával čekat, aby zvýraznil pocit důležitosti. Zase to však nesmělo být moc dlouho, aby pocit důležitosti nebyl slabší než pocit spálit mu jeho milovanou chaloupku.

Když si dračice hlasitě odkašlala, vzal za kliku a vylezl ven.

„No konečně,“ prohlásila a přikrčila se, aby si mohl vylézt na její hřbet. Jakmile si byla jistá, že Květoslav sedí a nespadne, pomalu se vznesla. Proletěli nad celým lesem, následně minuli rybník a směřovali na sever do hor.

V průběhu cesty si na ně lidé ukazovali a jeden sedlák dokonce pozoroval dračici tak, že se svým povozem skončil v příkopu.

Po několika desítkách minut viděl čaroděj v dáli horu, u jejíhož úpatí byl otvor. Byl si jistý, že to je dračí domov a nemýlil se. Dračice se opatrně snesla na zem, a když Květoslav seskočil, narovnala se.

„Jsme tady,“ řekla a vstoupila do jeskyně. Čaroděj ji následoval.

Jeskyně nebyla zařízená nijak zvlášť. Zkrátka v dračím stylu. Ve velké skříni o několika policích stálo několik tlustých svazků. Knihy však měly velikost přizpůsobenou drakům a tak si Květoslav mohl se zájmem přečíst jejich názvy, neboť ho zajímalo, o čem tak může drak chtít číst. Byly tam knihy jako:  

 

Jak nebýt balvan a sbalit tu nejkrásnější dračici

Fakt hustý drak

Všechno, co potřebuješ vědět o dračicích tvého věku

Drakobij Černosuk na výpravě za kopím smrti

 

„To jsou knihy mladýho,“ utrousila dračice, když viděla, jak si Květoslav prohlíží jejich sbírku. „On Hnědoočko hodně čte.“

„Kdo?“ podivil se čaroděj.

„Hnědoočko,“ odpověděla dračice, „to je náš syn. Tak se jmenuje, přece.“

„Hm, skutečně krásné jméno pro draka,“ řekl si spíše pro sebe.

„Já jsem Svině,“ prohlásila a podala Květoslavovi pracku.

Ten vytřeštil oči. „Co prosím?“

„Jo, to bych asi měla vysvětlit, že? Jistě, totiž… když jsem byla malá, tak jsme s rodiči byli na dovolené v Egyptě a mně se strašně zalíbila Sfinga,“ zasnila se, „chtěla jsem se tak jmenovat, ale naši mi tenkrát řekli, že nemůžu, že to není jméno z tohoto kraje a že už se tak jmenuje právě ta socha a zkrátka, že je to divný. Tak jsem je uprosila alespoň na Sfini, ale s ef místo vé.“

„Takže se jmenuješ Sfině?“

„No,“ přikývla nadšeně dračice.

„Čím dál lepší,“ utrousil.

„Skoro se bojím zeptat, jak se jmenuje drak, myslím tvůj manžel.“

Sfině se zakabonila. „Ten jediný se jmenuje obyčejně.“

„Aspoň někdo,“ pomyslel si čaroděj.

„On je Květomír.“

Sotva to dračice dořekla, začal se Květoslav šíleně smát, ale rychle si uvědomil, že stojí v doupěti několika draků, a tak svůj smích přetavil v kašel a doufal, že to zakryl věrohodně.

„Doufám, že se nesměješ. Hlavně, že ty máš jméno za všechny zlaťáky. Květoslav Dobromysl Stehýnko.“

Čaroděj se narovnal a pak zcela vážně řekl: „Já za své jméno nemůžu. Moje matka byla pomatená. Ale to je jedno. Nechme jména na pokoji. Co se týče četby… tvůj syn bude asi pěkný intelektuál, když čte knihy.“

„Draci snad mohou číst knihy, nic intelektuálního na tom nevidím.“

„Ty taky?“

„Jistě,“ přikývla dračice a ukázala drápem na střední polici.

 

500 tisíc odstínů zelené

Alfa drak

První dopis mé nejdražší lásky

Šťastná dračice nejen v kuchyni

100 receptů pro nenažrané draky

Draci v trní

 

„Taky zajímavé. A co čte tvůj manžel?“

„Však si všimni, že police s jeho knihami je nejvíc zaprášená. Dříve snad trochu četl, ale i tak to muselo mít hlavně velké písmena, hodně obrázků a co nejméně stran.“

 

FC Drakojedi – slavná vítězství a ještě slavnější prohry

Strukovice – počátek objevu a výroby nejslavnější dračí pálenky

Stoletý drak aneb Život po stovce teprve začíná

Tisíc důvodů proč nikdy nepochopíš dračice a dva proč se o to ani nesnažit

 

„Tu poslední mu dali kamarádi loni ke stým narozeninám. Já zas tu vedle ní. Ale do té jen nahlédl a ani si ji nepřečetl. Hlavně, že v hospodě je denně.“

„No,“ promnul si ruce čaroděj, „koukám, že takové knihy, které byste tu měli mít, tu nemáte.“

„Jako například?“ zeptala se dotčeně Sfině.

„Ohnivý závod, Ohňová show, Oheň – dobrý sluha a ještě horší pán, a podobné.“

„Velmi vtipné.“

„Podívej, my musíme do tvého syna dostat, že jako drak se nemusí ohně bát.“

„No… to je rada hodná čaroděje,“ podotkla ironicky Sfině. „Tohle mu přece vykládám měsíce!“

V jeskyni se dále nacházel jen velký stůl se třemi židlemi a krb s černým kotlem, ze kterého se kouřilo.

Květoslav se posadil na zem a mnul si spánky, neboť hlava stále ještě bolela a dost mu to znepříjemňovalo uvažování. „Začít musíme každopádně od začátku.“

„Koukám, že dneska sršíš vskutku nečekanými nápady. Začínat od konce by opravdu bylo podivné,“ založila si Sfině ruce na prsou.

Květoslav si povzdechl. „Proboha, já to myslím tak, že musíme zjistit, kdy to začalo, popřípadě, kde se to vzalo. Vy dva se přece ohně nebojíte. Nebo se s tím už narodil?“

„Jo, narodil se s tím. Jenže u draků se to hned nepozná. Zpočátku ještě nemají vyvinuté hrdlo na to, aby chrlili oheň. Takže tak v jejich dvaceti teprve začíná objevovat kouzlo chrlení.“

„Takže dvacet let jako nedělá s ohněm nic?“

„Ne. Musíš si uvědomit, že draci stárnou jinak. Mezi lidmi je dvacetiletý člověk mladý muž, schopný se pářit, uzavírat sňatky a tak dál. Dvacetiletý drak je stále dítě,“ vysvětlila Sfině. „A to teprve přichází chvíle, kdy je jeho hrdlo dost pevné a připravené na takový nápor žáru.“

„Konečně se dostáváme k podstatě věci. Poprvé si to zkusil… a?“

„Vyšlehl z jeho tlamičky jen malý plamínek, můj Hnědoočko se lekl, zalezl do skříně a týden jsme ho nemohli dostat ven. Od té doby to ani nechtěl zkusit.“

Čaroděj vyskočil z tureckého sedu. „No moment, chceš mi říct, že stačí syna přesvědčit, aby se nebál, zkusil to a je po starostech?“

„Tak jednoduché to samozřejmě nebude. Onehdá jsme letěli se synáčkem kolem hořící chalupy. Tak já schválně přistanu přímo vedle ní a on…“ zavzlykala Sfině, „uletěl strachy pryč. Hledali jsme ho tři týdny.“

„Ale čeho se vlastně tak bojí? Neříkej mi, že zkusil vychrlit malý plamínek a od té chvíle má strach. To je nějaké moc divné,“ kroutil hlavou čaroděj.

„Kdybych to věděla, tak zde nejsi, hlupče,“ křikla dračice.

„Být tebou, tak se moc nerozkřikuju. Zatím jsi mi pořád neřekla, co dostanu, když tvého syna zbavím strachu.“

„Záleží, co chceš. Drahé kamení, nalovit zvěř do zásoby, nebo vyplenit nějakou ves?“

Čaroděj se zamyslel. Po chvíli usilovného přemýšlení, které mu ale ztěžovala neustupující bolest hlavy, mávl rukou. „Odměnu řeknu pak. Musím si v první řadě promluvit s Hnědookem.“

„Hnědoočkem,“ opravila ho dračice.

„No, prostě s tvým synem.“

Dračice přikývla a vedla jej do hlubin dračí sluje. Když stanuli před bočním otvorem, zabušila na dřevěná vrata. Alespoň Květoslavovi se to tak zdálo, ale pak si v chabém světle jedné z pochodní všiml, jak se matka snaží opatrně klepat dvěma drápy.

„Co je?“ ozvalo se otrávené zvolání Hnědoočkovo.

„To jsem já… tvoje maminka.“

Čaroděj zaslechl dupot, jak se synek blížil. Pak se vrata rozevřela, až Květoslav uskočil o kus dál.

„Tady Květoušek by si s tebou rád promluvil.“

„Kdo?“ syn vrhl na matku nechápavý výraz.

Květoslav zakroutil hlavou a Sfině odpověděla. „No přece čaroděj."

„Jo ták,“ přikývl Hnědoočko a ustoupil, aby mohl vejít.

„Nechám vás tu o samotě,“ řekla Sfině a rychle přibouchla vrata.

Hnědoočkova jeskyně pochopitelně sloužila jako jeho pokoj. Květoslav si jej prohlédl jen natolik, nakolik dovolovala jedna pochodeň a malé zamřížované okno s výhledem na les.

Na policích stály učebnice. Příroda pro začínající školáky, Létání pro pokročilé, Historie draků od počátku světa až dodnes a ještě jiné, jejichž názvy už nemohl rozluštit, neboť stály na místě, kam již nedosáhlo světlo.

Vedle učebnic si všiml různých postaviček vojáků v bojových postojích s kopím či mečem ale též prchající s vyděšeným výrazem. Také zde stáli sedláci s vidlemi či různá zvířata od medvědů až po lišky. Květoslava však zaujala hračka, která se naprosto odlišovala od všech ostatních. Byl to drak rudé barvy s dlouhým trnitým ocasem. Nejzajímavější na něm bylo ale to, že přes oči měl černou pásku, na krku mu visel plášť a v ruce držel zlatou tyč s hroty na obou koncích.

Hnědoočko si čarodějova zájmu všiml a hned vysvětlil: „To je Drakoman – ochránce všech draků a bijec všeho zla, které draky provází. Objevuje se pod skrytou identitou, ale vždycky potrestá každého, kdo chce drakům ublížit,“ vysvětloval nadšeně Hnědoočko.

„Zajímavé a ten Drakoman se ničeho nebojí?“

„Ničeho,“ zakroutil hlavou mladý drak.

„A ty jej obdivuješ? Chtěl bys být jako on?“ ptal se Květoslav.

„Jistě, jednou budu jako on,“ vypnul hruď Hnědoočko, ale vzápětí ji zase splasknul, když Květoslav poznamenal: „To těžko, když se bojíš ohně.“

Drak seděl na kamenném lůžku viditelně skleslý. Čaroděj k němu přistoupil a poplácal jej po zádech. „No ták, to bude dobré. Jen mi musíš říct, proč se tak bojíš ohně. A hlavně kdy a jak to začalo.“

„Já se ohně bojím odjakživa.“

„No jo, ale jsi drak. Tak proč se ho bojíš? Přece tě nepálí, ne?“

„To ne, ale já… já to neumím vysvětlit. Kdykoli jej vidím, zachvátí mě panika, roztřesou se mi nohy, mám sucho v ústech a nemůžu nic dělat. A taky se mi chce někdy strachy kakat.“

„Podívej, každý se někdy něčeho bojí. To není nic neobvyklého.“

„I čarodějové?“

„I ti.“

„A obři?“

„Obři také a dokonce i vyhlášení siláci.“

„Čeho se můžou takoví asi tak bát?“ nevěřícně kroutil hlavou Hnědoočko.

„Čehokoli. Třeba neúspěchu. Když neuspějí, jejich pověst o neporazitelných bojovnících zmizí. Strach je vlastně dobrá věc. Díky ní na sebe dáváme větší pozor, jsme víc opatrní. Není to věc, za kterou by ses měl stydět. Kdyby se ti někdo smál, nebo byl na tebe zlý, věř mi, že i on má občas strach. Z toho si nic nedělej.“

„A ty se taky bojíš?“

„Ano,“ pokýval hlavou Květoslav, „momentálně jedné urputné famílie, ale to není důležité. Tvůj problém vyřešíme, ale ty musíš pochopit, že i když pak už nebudeš mít strach z ohně, za svůj strach se stydět nemusíš a je dobré jej někdy mít.“

Hnědoočko se usmál, byl rád za tuto radu, a protože byla od čaroděje, považoval ji za moudrou.

Květoslav se na chvíli pohroužil do myšlenek a pak najednou…

„Už je mi to jasné,“ vyskočil z lůžka, „ ty máš firefobii.“

„Co mám?“

„Firefobii, v našem jazyce by se řekla ohňofobie. Máš prostě fobii z ohně.“

„Hm, je hezké, že to víme, ale jak se mi to přihodilo? Kde jsem to chytil? A jak se toho zbavím?“

„To je moc otázek najednou. Každopádně fobie se nechytá, s tou se člověk rodí. Ovšem, proč se s ní narodil drak, to mi zůstává záhadou. Bohužel, to bude to první, co musíme odhalit, najít kouzlo, které zabrání, aby ses bál ohně, nebude nic těžkého.“

„Vážně? Vážně víš, jak mě toho zbavit?“ křičel radostí Hnědoočko.

„Jistě, na to existuje jedno malé kouzlo. Vlastně… to kouzlo je jedno, které zbavuje obecně strachu, my jej jen přizpůsobíme ohni. Ale nemohu ho použít, dokud nevím, kde se to u vás vzalo. Drak s fóbií na oheň se nerodí jen tak. To musí pocházet někde z minulosti.“

„Ale jak na to přijdeme?“

„Ty si hezky hraj a raději zůstaň doma. Dokud se bojíš ohně, mohlo by ti venku hrozit nebezpečí.“

„A to nemohu ani ven za kamarády? Hrát si s míčem?“

Květoslav pohlédl na kouli, kterou Hnědoočko určil za míč.

„S tímhle si hrajete?“ usmál se a chtěl kouli zvednout, aby ji potěžkal. Zapřel se, vyvalil oči, ale míč se ani nehnul. Narovnal se, na tváři se mu objevil široký úsměv, poplácal Hnědoočka po ramenou: „No… tak si pěkně hrajte… doma…“ dodal mezi dveřmi a mnul si záda.

Drak vzal kouli do dlaní, jako by nevážila víc než pírko a pohodil si s ní. „Doma to není taková zábava.“

Květoslava v mžiku něco napadlo. Nemohl si pomoci, ale musel to vidět. Musel vidět, jak Hnědoočko na oheň reaguje. Chtěl si udělat alespoň rámcovou představu, neboť nikoho s firofobií ještě neviděl a draka tím spíš ne. Samozřejmě Hnědoočko o takovém pokusu nesměl mít ani zdání.

„Víš co, pojď se mnou,“ navrhl náhle Květoslav.

„Kam?“ ptal se zaraženě Hnědoočko.

„Uvidíš. Učiníme malý pokus.“

Mladý drak k čaroději přistoupil, ten mu zakryl oči a vedl jej chodbou zpět.

„A to opravdu nesmím nic vidět?“ ptal se Hnědoočko.

„Ne, pokus by tím ztratil na platnosti.“

„Tak mě hlavně dobře veď,“ obával se drak o čarodějovy schopnosti vodiče.

„Ty se asi nebojíš jen ohně, co?“

Květoslavova poznámka však zůstala bez odpovědi. Když se vrátili zpět do hlavní jeskynní místnosti, čaroděj si dal ihned prst na ústa, sotva se na něj Sfině otočila. Když pochopila, kam čaroděj jejího synáčka vede, úlekem si dala ruce před tlamu. Jakmile dal Květoslav ruku pryč a Hnědoočko pochopil, že stojí před krbem, který naplňují děsuplné plameny, vyskočil několik metrů do vzduchu, v němž se akrobaticky otočil a po dopadu na zem několika skoky dosáhl vysoké skříně, na jejíž vrchol se celkem snadno a rychle vyškrábal. Nahoře se pak schoulil do rohu, třásl se po celém těle, až se třásla i skříň a knihy na poličkách mírně poskakovaly.

„Co jsi to způsobil, čaroději?“ obořila se na něj Sfině. „Chudák Hnědoočko.“

„Omlouvám se vám oběma, ale musel jsem to vidět na vlastní oči.“

„Jak ho z té skříně teď sundám? Sám nesleze ani za prase grilované s mým speciálním kořením, výpekem a na dračím pivě, což on mimochodem moc rád. Budu muset uhasit oheň a já mám na plotně kotel s jídlem.“

„Tak si ho zase rozděláte. Pro draka by to neměl být takový problém, ne? Mimochodem… v pokoji jsem mluvil s Hnědoočkem.“

„A co jsi zjistil?“ vyhrkla nedočkavě, zatímco se Hnědoočko na skříni stále třásl, knihy dosáhly okrajů a jen jeho ocas visel zboku a pohupoval se.

„Strachu z ohně jej zbavím lehce…“ ale nedopověděl. Dračice si radostně poskočila, až se jeskyně otřásla a zatleskala prackama.

„Moment,“ řekl Květoslav, když se uklidnila.

„Cože? Je v tom háček? Panebože můj synáček bude navždycky mrzák, já to věděla, to je neštěstí, vždyť se denně modlím k Bohu a to je výsledek,“ vzlykala Sfině a Květoslav si promnul oči. Bude to náročnější, než si myslel.

„Necháš mě konečně domluvit?“

V mžiku se Sfině uklidnila a pohlédla na něj. „No prosím, prosím, copak ti někdo skáče do řeči? Jen mluv.“

„Výborně. Zbavím ho strachu z ohně snadno, je to obyčejná fobie. Ale,“ zvedl varovný prst, „nic není tak snadné. Musím vědět, jak k ní přišel.“

„Co je to za nesmysl. Náhodou vím, že s fobií se drak narodí,“ řekla poučeně a pohlédla na čaroděje, jako by mu chtěla naznačit, že ji nepřelstí, protože ona znalosti má.

„To vím taky. Ale s fobií z ohně se draci nerodí jen tak. Vlastně mám pocit, že draci vůbec nemají fobie, ne?“


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (3. kapitola: Drak ohňosrab, 1. část):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!