OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (2. kapitola: Princezna Růženka, 2. část)



Na Růžence je toho třeba změnit mnoho, ale nebude to snadné. Květoslav navíc musí vyřešit další problémy, na které si zadělal. Lucie počítá se svatbou a královna chce pokračovat ve sbližování

„Květoslave, ale to je jedno. Ještě jedna maličkost. Na všechno nebudu používat kouzla. Potřebuju tedy nějakou ženu, která se vyzná v módě, líčení a pomůže jí s úpravou vlasů.“

„Jistě, jistě, pošlu jí tam Genevieve. Je to Francouzka a zná nejnovější postupy líčení a oblékání,“ zajásala královna.

„Výborně. Já hned zajdu pro byliny na vlasy a pleť. A začnu se připravovat na kouzlo. Večer ho provedu. Růženka musí být vyšší a hlavně hubenější.“

Královna několikrát razantně přikývla. „A teď příjemnější záležitosti. Ještě pořád toho musíme hodně probrat, zdá se mi. Takže co kdybych dnes večer zašla do tvé komnaty, abychom na to povídání měli klid?“ šeptala.

„Jistě, nejsem proti. Taky myslím, že večer bude co probírat.“

„Dobrá, před půlnocí se zastavím. Zatím pá, ty můj velký… fakt velký… hrdino.“

„Ty kalhoty si na sebe už nevezmu. Dělá to s ženskýma hrozné věci,“ řekl si Květoslav.

Genevieve měla s Růženkou hrozně práce. U všeho chtěl ale Květoslav asistovat, aby se nic nepokazilo, přestože francouzské odbornici na styl věřil.  

Začali vlasy. Genevieve je chtěla Růžence prostříhat, ale když zlomila druhé nůžky, vzdala to. Tady přišel na řadu čaroděj, který jí musel třetí nůžky očarovat. Jak řekl, tyhle byly začarované, aby mohly stříhat i tašky na střeše.

Pak přišlo na řadu barvení. Květoslav hodlal splnit Růžence přání, aby její vlasy zůstaly černé, ale bylo nutné barvu obnovit. Tohle byla asi jediná činnost, při které neměli Květoslav a Genevieve s princeznou problémy. 

Následovalo stříhání nehtů. Francouzská dáma sice vytáhla své drobné nůžtičky, ale Květoslav ji včas zarazil a dal jí do ruky jeho očarované. Když Růženka pochopila, že nůžky na vlasy mají posloužit jako nůžky na nehty, začala ječet a chtěla zmizet, ale Květoslav ji znehybnil, a tak s pusou otevřenou musela přihlížet tomu, jak se Genevieve pouští do práce. Jak Růžence čaroděj mezitím vysvětloval, na ty její obří pazoury a dlouho nestříhané nehty jsou očarované nůžky, které vydrží hodně, ideální. Drobné nůžky na manikúru by se podle jeho slov okamžitě zlomily.

Nejtěžší práce ale následovala s holením. Francouzka byla odhodlaná oholit Růžence tvář do hladka stůj co stůj, i když se zprvu princezna bránila. Jakmile ale měla obličej plný bílé hmoty, přestala se bránit a rozhodla se čelit svému osudu. A čaroděj si nemálo povzdychl, když musel očarovat ještě břitvu, neboť i ta se zlomila při pokusu o oholení Růženčiny tváře.

Horší to ovšem bylo s jejím podpažím. Když zvedla ruce, objevilo se v pokoji něco jako velký vlhký prales, ze kterého jen tak mimoděk vylétlo několik krkavců. Čaroděj tedy princezně ruce rychle sklopil a společně s Genevieve je zvedali postupně a velmi pomalu.

Pak Francouzka naznačila čaroději, že by měl počkat venku, a po prvotním údivu rychle pochopil. Tím spíš, když se ozvalo tak hlasité au, že ze střechy odlétla celá hejna vrabců a čaroděj leknutím poskočil. Jo, pro krásu se musí trpět.

Následovalo líčení. Francouzská odbornice nejprve představila Růžence nejmodernější make-up až z její rodné země K´Oral Harys. Na zvlášť problematickou pleť se hodil krém od značky Hubu Panel. Řasy jí namalovala nejznámějším Raydilline a rty rtěnkou od Audior. Nehty jí Francouzka malovala lakem Frmmel.

Jakmile to všechno dokončila, poučila Růženku o dalších kvalitních přípravcích BobRaptor či Termacool. Růženka si o všem pečlivě udělala poznámky.

Když po mnoha hodinách od chvíle, kdy Genevieve vstoupila do pokoje, ho zase úplně zpocená opouštěla s pytlem něčeho, co nejvíc připomínalo chrastí, vypadala princezna o hodně lépe. Jakmile čaroděj opětovně vešel, pochopil, že nejvíce práce mu dá pleť, neboť make-up nezakryl ani náhodou všechno, a její stále obézní postava.

„No prosím, konečně vypadáš jako člověk. Dokonce… snad místy… jako žena,“ zadíval se na ni, ale když viděl, jaký pohled mu Růženka opětovala, hned ji mírnil. „Ale tak to nejhorší máme za sebou."

Genevieve slíbila princezně druhý den ukázat, jak by se měla správná princezna oblékat.

Zatímco francouzská stylistka Růženku líčila, Květoslav mezitím v lese našel, co potřeboval. Nasbíral přírodní rostliny, jejichž vývarem si měla Růženka umývat třikrát denně tvář.

„Takže tohle na ksicht a lektvar bude na pití,“ zopakovala princezna.

„Ano, hlavně to nepopleť, jinak se dostaneme do stavu, ve kterém jsme byli dneska. Ten lektvar, který zítra uvařím, budeš pít ještě dva dny. Já mezitím použiju své zaklínadlo. Každopádně do vykonání toho kouzla nebudeš nic jíst.“

„Ani dorty?“ zhrozila se Růženka.

„Ne.“

„Ani zákusky?“

„Řekl jsem ne.“

„A bonbóny?“

„Ne!“

„Lízátko? Jedno… malé?“

„Ksakru, nic je nic, ty jsi hluchá?“

„Hm, no dobrá. Abych neumřela hlady.“

„Jsem si jistý, že s tvou váhou bys přežila ještě měsíce hladomoru.“

„Ha, ha, opravdu vtipné. Takže pít jen ten lektvar a nic nejíst,“ zrekapitulovala Růženka.

„Jo, alespoň tak to píšou v knize.“

„V knize? Ty to nevíš?“ podivila se princezna.

„Proboha, ty si myslíš, že si všechno pamatujeme? To je další pověra o čarodějích a čarodějnicích. Samozřejmě, že většinu stále dokola používaných kouzel znám. Stejně jako obranná a útočná kouzla, protože útočníci nepočkají, až si něco vyhledáš v knize. Ale jak často si, ksakru, myslíš, že dělám z tlustých princezen štíhlé?“

„No hlavně, aby ze mě nebyla myš.“

„To bys byla pěkně přerostlá myš. Myš ve velikosti slona, to jsem ještě neviděl,“ smál se Květoslav.

„No tak až se dosměješ, tak už běž, ano? Další tvé urážky nepotřebuju slyšet.“

„Můžeš si za to sama. Neměla jsi to nechat dojít tak daleko. Co sis myslela, že se stane? Kdybys vyšla ven, posloucháš jich stovky neustále.“

„Dobře, už jsi mi to vysvětlil, chápu. Změnit se chci, tak padej, chci se převléknout.“

A to byl rozhodně impuls pro to, aby Květoslav opustil místnost, protože tuhle o něco méně chlupatější kouli než posledně nahou vidět skutečně nepotřeboval.

Po večeři, na které královna významně na Květoslava pomrkávala, až se trochu bál, jestli si toho král nevšimne, ale ten měl své starosti s vyřizováním požadavků, které postupně přicházely od dalších království, jejichž synové již za pár dnů měli přijet na námluvy, a vůbec si tak dvojice nevšímal, si Květoslav sedl na postel a čekal. Dočkal se. Jak královna řekla, chvíli před půlnocí se dostavila. Jemně zaťukala a on otevřel. Rychle vstoupila dovnitř a pak ze sebe shodila plášť, který měla přehozený přes hlavu.

Květoslav zůstal stát s otevřenými ústy. Královna byla oblečena jen do spodního prádla růžové barvy, podobné ještě neviděl. Všimla si jeho údivu, ač potěšeného, a řekla: „Francouzská móda.“

„Jak jinak,“ usmál se.

Pak se na něj vrhla, povalila ho do postele a řekla vášnivě: „Vezmi si mě a dokaž mi, jaký jsi muž.“

Ráno, když se Květoslav vzbudil, královna už byla pryč. Usmál se. Tady se mu začínalo líbit. Každá ženská, co u něj strávila noc, sama bez vyzvání vypadla. To se mu doma nestávalo, protože pak nemohl ty holky dostat z baráku.

Umyl se, oblékl a přemýšlel nad svými povinnostmi. Musí uvařit lektvar a připravit byliny na zaklínadlo krásy. První se rozhodl po ránu vyrazit do lesa. Když sestoupil ze své věže na hlavní široké schodiště, uviděl v dálce problémy. Ano, osoba, která se blížila, znamenala problémy.

„No nazdar, kde jako seš? Včera jsem se tě pokoušela sehnat celý den a nebyl jsi k nalezení,“ vyčetla mu Lucie.

„Měl jsem plno práce s princeznou,“ odpověděl popravdě.

„Tak co dneska? Mám přijít večer do komnaty?“ mrkla na něj laškovně.

„No, víš, já musím do lesa na byliny a pak z nich budu chystat lektvar, a taky mě čeká náročná příprava na těžké zaklínadlo.“

„Že ty se vymlouváš? Zneuctil jsi mě a teď couváš!“ dupla si nohou Lucie.

„Ale vůbec ne, miluji tě, Lucinko. Jen mi musíš dát čas. Ostatně víš přece, že jsem tu kvůli práci. Až ji dodělám, budeme spolu už napořád,“ lhal Květoslav.

„Slibuješ? Opravdu nekecáš?“

„Jak bych mohl, když vidím ty tvé krásné oči.“

„Tak dobrá, sbalím si věci. Už se moc těším, ty můj rytíři. Taky tě miluju. Musím už běžet,“ volala na něj v běhu.

Květoslav si oddychl. Jakmile zjistí, že se zaklínadlo povedlo a lektvar funguje, musí pryč. Začíná to tady být nebezpečné. Jenže problémy místo toho, aby ubývaly, se vršily. Když se ocitl na nádvoří, doběhla jej královna.

„Ahoj, Květouši,“ řekla mu a čaroděje polilo horko.

Hlasitě polkl a otočil se. „Zdravím královno.“

„Jaképak královno, včera jsi mi říkal jinak. A bylo to hodně nemravné, ty kaňoure.“

„No tak, klidněte se. Nezapomeňte, že nás může někdo sledovat a nebo slyšet.“

„Máš pravdu. Jsem královna, na to nesmím zapomínat.“

„Jo, kdyby to věděl král, nejspíš by mě nechal popravit,“ řekl Květoslav a opatrně se rozhlédl.

„Ale kdeže, tomu je už všechno jedno. Není ani z poloviny takový chlap, co ty,“ řekla vášnivě královna.

„Děkuji za uznání.“

„Je to pravda. To, co jsem včera zažila, bylo… bylo… nenalézám slov… prostě mimořádné. Chci to znova a pak znova a ještě znova. Ty jsi skutečný muž.“

„Královno, mně se to taky líbilo, ale já ještě musím vyřešit vaši dceru. Pak si převezmu odměnu a pojedu domů.“

A v tu chvíli Květoslava něco napadlo.

„Tak než odjedeš, alespoň ještě jednou. Prosím, neodmítej, nemohu myslet na nic jiného, než na tebe.“

„Chápu, to se ženám po setkání se mnou stává,“ dmul se pýchou Květoslav. „Ale víte, tak jsem přemýšlel… do dopisu král nenapsal, v jakém stavu Růženka je. Myslím, že odměna by měla být o něco vyšší. Je s ní mnohem víc práce, než jsem čekal.“

„Máš pravdu, miláčku. Vykonal jsi tady mnoho dobrého. I na mně ses vykonal… ehm, teda chci říct, na mně jsi toho dost vykonal, takže zařídím u krále, aby sis odvážel dva pytle zlata.“

„Děkuji, královno, jsi velkorysá,“ uklonil se Květoslav.

„Anebo můžeš mít tři pytle, stačí, když se mi budeš dnes večer věnovat,“ mrkla na něj královna.

„Stačí mi dva pytle, jsem skromný.“

„No tak, neodmítej mě. Já to musím zažít znova.“

„Královno, nenaléhejte na mne, prosím,“ řekl Květoslav a dramaticky otočil hlavu v odmítavém gestu s nataženou rukou a otevřenou dlaní. „Jak jste správně řekla, jsem muž. A jako správný muž chovám ženy v úctě. Tedy nemohu vás dnes večer pozvat do svého lože, když vím, že bych vám nemohl věnovat veškerou svou energii a péči, kterou si žena vašich kvalit zaslouží. Dnes budu příliš znaven prací. Omluvte mne tedy pro dnešní večer a těšte se na příště.“

Po těchto slovech se otočil a odkráčel do lesa. „Ó, to je muž. Skutečný muž nejen výtečných fyzických kvalit, ale také ryzích vlastností. Takoví se dnes už nerodí.“

Květoslav nasbíral, co potřeboval, a pak začala skutečná čarodějná práce. Bylo mu jasné, že by ostatní chtěli, aby jen luskl prsty a všechno se hned změnilo, ale tak to nejde. Někdy ano, pokud se jedná o kouzla, která provádí často a zná je nazpaměť, nebo když jde o něco nesmírně jednoduchého, ale v tomhle případě musel být velmi opatrný. Každá bylinka léčí něco jiného a každá se nemůže používat v kombinaci s jinou. Když to člověk neudělá správně, může druhou osobu otrávit nebo proměnit v něco hodně nepříjemného. Proto sebou pořád nosil několik základních knih. V případě Růženky čerpal z knihy Bylinky aneb Jak (ne)otrávit souseda a zaklínadlo krásy pak nalezl v knize Tisíc plus jedno kouzlo. A ať šel kamkoli, nosil ještě jednu knihu. Tato kniha byla výjimečná tím, že byla magická. Stačilo do ní vepsat neviditelným inkoustem heslo a kniha pak sama zobrazila všechna kouzla, co čarodějnický svět znal. Byla hodně cenná, protože svému majiteli zaručovala, že prakticky nemusel žádná kouzla znát, a přesto mohl čarovat, jak chtěl.

Téměř celý den připravoval Květoslav lektvar, který byl definitivní přípravou na kouzlo, které chtěl večer provést. Měl už vše podstatné. Vyrobil si jednoduchým způsobem mast, kterou musel Růženku potřít po celém těle. Brr, otřásl se odporem. Ona se musí potřít po celém těle sama. Následně do dna vypije celý lektvar a on pak pomalu a jasně odříká zaklínadlo. Ráno by z ní měla být nevídaná krasavice.

To byl tedy celý večerní program Květoslava, a tak měl zajištěn na chvíli klid jak od Lucie, která se těšila na vdavky v čarodějově rodném kraji, tak od královny prahnoucí po tom zažít ještě jednou pořádnou vášeň a opravdovou mužskou náruč. Když vše vykonal, lehl si do postele a usnul.

 

Ráno měl Květoslav napilno. Chtěl ihned opustit hrad, ale bylo mu ze strany sluhy naznačeno, že královna s ním počítá ještě na jeden den. Bylo nutné princeznu naučit vznešenému chování.

„Co princezna?“

„Princezna Růženka je zdravá,“ odvětil sluha.

„Takže je krásná?“

„Prosím?“ nechápal otázku.

„Chci říct, je prostě krásná, nebo není?“

„Princezna byla vždycky krásná.“

Květoslav se usmál. Zaklínadlo, které bylo nesmírně náročné jak na přípravu, tak na vyslovení, se nejspíš povedlo.

U snídaně zasedli všichni - král, královna i princezna. Květoslav tak poprvé mohl vidět výsledek své práce. Byl to však jen poloviční úspěch. Růženka měla krásné lesklé černé vlasy splývající až po zadek, její pleť zářila zdravou barvou, její hrudník se zvětšil minimálně o tři čísla. Byla by nepochybně krásná, kdyby jí nezůstala její předchozí váha.

„Čaroději, princezna je krásná… skoro,“ řekla téměř se slzami na krajíčku královna, „ale co ta její váha? Přece nebude pořád vypadat takhle.“

„Jo, kdy nebudu tlustoprdka a budu štíhlá?“

Vida, i hlas se jí zjemnil.

„Takhle slušná princezna nemluví,“ řekl král.

„Klid, vážení, kouzlo účinkuje postupně. Za jednu noc se nemůže napravit to, co jste zanedbávali roky. Zítra bys měla mít normální váhu, jestli si ji ale udržíš, je už jen na tobě,“ odpověděl klidně Květoslav a posadil se k bohatě prostřenému stolu.

Jak ale velmi rychle pochopil, bude s ní ještě mnoho práce. Růženka u stolu mlaskala, marmeládu nabírala z talířku prsty a pak si je olizovala, vůbec nepoužívala příbor a džus jí tekl po bradě. Vše zakončila dlouhým krknutím. To už královna nevydržela a třískla do stolu, až všichni nadskočili. Kromě Růženky, ta na to byla příliš těžká.

„To už přestává všechno. Copak nevíš, jak se u stolu chovat? Jsi princezna, dáma, musíš mít styl a být za všech okolností slušná. A ty jsi zatím buran z hospody!“ křičela.

„A to bych rád podotknul, že i toho burana jsem z ní musel vyčarovat já,“ řekl hrdě Květoslav, ale když viděl, jakým pohledem po něm královna šlehla, hned zmlkl.

„To, že jako princezna vypadáš, nic neznamená, když se tak nebudeš chovat.“ Královna začala přecházet po jídelně sem a tam. Pak se náhle zastavila. „Dnes se naučíš, jak tančit, jak se vyjadřovat, jezdit na koni a další důležité věci. Proto jsem vás zdržela, můj milý čaroději, chci, abyste byl všem činnostem přítomen. Učit ji bude Genevieve, ale z mnoha ohledů myslím, že bude lepší, když budete u toho.“

Květoslav polkl sousto a pak se zeptal: „Vy si myslíte, že se vše naučí za jeden den?“

„Za dva. Má na to dnešek a zítřek,“ podotkl král, aniž by vzhlédl od snídaně.

„Ale já zítra odjíždím. Ráno, pokud možno. Než dojedu domů, bude mi to také nějakou dobu trvat.“

„Jistě, jistě,“ přikyvovala horlivě královna, „zítra ano, ale dnes, prosím, ještě věnujte svůj drahocenný čas naší Růžence.“

„Mohu u toho být přítomen, ale královno, upřímně řečeno… to, co bylo zanedbáno roky, během dvou dnů budete těžko napravovat. Jestli se to princezna všechno naučí…“ větu ale nedokončil.

„Musí,“ bouchla znovu do stolu královna.

Po snídani začal Růžence trénink. Počalo se tancem. Hudba hrála a Genevieve princeznu vedla jako tanečník. Vydržela to ale jen chvíli. Když jí potřetí Růženka šlápla na nohu, zakřičela něco francouzsky, patrně zaklela, a zmizela v útrobách hradu. Po hodné chvíli se vrátila s něčím, co se nejvíce dalo připodobnit k pantoflím, ovšem z materiálu, jaký se používal na brnění. Jak Genevieve v těchto botách poskakovala, příšerně to rachotilo, takže skoro nebyla slyšet hudba, ale po pár hodinách práce uměla Růženka alespoň základy tance.

Následovala hodina mluvy. Ta Květoslava nudila ze všeho nejvíc. Princezna se dozvěděla, že nesmí klít, což jí přišlo vůbec nejvíc stresující, a že ač nějaký princ nebude tančit nebo se chovat dle jejích představ, nesmí ho nazvat moulou, blbcem, idiotem, hlupákem, oslem, kreténem, kriplem ani budižkničemu. Také by neměla používat vulgarismy. Genevieve jí nadále zakázala říkat „ty vole“ a opravdu místo toho nemůže použít „vy vole.“ Nahradit musela i jiná slova. Kupříkladu huba, pazoury či fotr a podobně.

Nejzajímavější, alespoň z pohledu Květoslava, byla ovšem jízda na koni. Když se na něj Růženka konečně vyškrábala, samozřejmě s dopomocí třinácti mužů, kůň se rozplácl na zem a jeho čtyři kopyta mířila do čtyř různých směrů. Květoslav se smál, až se za břicho popadal, což velmi neprinceznovsky Růženka okomentovala a poznámku si neodpustil ani kůň.

„Jsem rád, že se dobře bavíš, hlupče. Chtěl bych vidět tebe s žebřiňákem na zádech.“

„Ale no tak, čaroději, to není hezké smát se dámě,“ upozornila ho Genevieve.

„Jo, nesměj se mi, tupče, nebo ti urvu hlavu,“ křičela na něj Růženka.

„Princezno, to se na dámu nesluší,“ pokřikovala z jednoho na druhého Genevieve.

Když konečně slezla Růženka z koně a ten byl odtažen pryč, usoudila Genevieve, že jízdu na koni nechají na druhý den.

Francouzka šla s princeznou do jejích komnat ještě dolaďovat poslední detaily ohledně chování a mluvy, a u toho už Květoslav opravdu být nemusel.

Po večeři královna prohlásila, že by s čarodějem ještě chtěla mluvit o Růžence. Květoslav se docela vyděsil, když král narychlo opustil sál s tím, že ho bolí hlava a půjde tedy hned do lože, protože nemusí být u každého hovoru. Čaroděje totiž napadlo, zda s ním královna nechce být sama z jiných důvodů, ale to se nepotvrdilo. Skutečně nadhodila téma Růženky.

„Po zítřku přijedou s předstihem první nápadníci. Myslíte, čaroději, že je Růženka dostatečně připravená?“

„Vzhledem ano, a to byl taky můj hlavní úkol. Na chování budete muset ještě zapracovat, ale pokud by to nešlo dle vašich představ, tak jí zkrátka namluvte nějakého podobně hrubého prince. Všichni také nemají královské, vybrané chování.“

„Opravdu?“

„Jistě,“ ujistil ji Květoslav. „Viděl jsem již mnoho, věřte mi. Pamatuju si na jednoho, co se neustále škrábal na zadku. Další se vyžíval v prdech. Pokud si vzpomínám, uměl jich znázornit patnáct druhů. Nebo šestnáct?“ poškrábal se Květoslav na hlavě. Pak si všiml znechuceného královnina výrazu a honem dodal: „Zkrátka, každý princ je jiný a mnoho se jich jen přetvařuje. Jsem si jistý, že vhodný ženich se pro princeznu najde.“

„Děkuji, čaroději, to se mi ulevilo. Víte, ono to s ní nikdy nebylo jednoduché. Má to asi nějak v sobě. Ale nevím jak. I když… teď mě napadá, jak o tom tak přemýšlím. Můj prapraprapradědeček se velmi zajímal o černou magii.“

„To bude ono,“ luskl prsty Květoslav.

„Vidíte, a člověk by řekl, že se to generacemi ztratí. Už jako dítě nebyla Růženka úplně normální. Tedy, byla normální, ale jinak, než ostatní princezny. Každou panenku, co dostala k narozeninám nebo na Vánoce, propíchala špendlíky. A právě na Vánoce zapálila stromeček a obřadně u něj tančila. Já měla podezření, už když jsem četla seznam toho, co si přála za dárky. Kromě pěti velikostí kotlíků také chtěla dlouhé černé punčochy, černé spodničky, černé sukně, no prostě všechno černé. A také křišťálovou kouli. Naše služka byla běžně posílaná do lesa pro hadí ocasy, vrabčí oči, havraní křídla a hlavy netopýrů. O všechny kamarády postupně přišla. Není divu, když je Růženka přivazovala lanem ke stromům. A svoji nejlepší kamarádku chtěla dokonce upálit na hranici. Zjistili jsme to, až když jsme uslyšeli křik z lesa. Dodnes kovářovic holka chodí o berlích a my jim platíme vysoké odškodné. Ani jsme nenašli v popelu ta její chodidla.“

„No jo, ty děti,“ konejšil královnu Květoslav.

„Přesně, byla malá, ještě z toho neměla rozum. Ale vezměte si ty pohádky, co jsem jí musela vyprávět. Nespokojila se jen tak s něčím. Už v pěti letech jsem byla nucena jí koupit Dvacatero pohádek pro větší děti, které se nebojí mrtvol. A vězte, že v této knize byly pohádky, jako Jak hloupý Honza oběšen byl, Jak dvanáctihlavý drak sám sebe sežral, O znásilněné princezně, O kouzelné babičce teroristce, O princezně, která se nemohla zbavit krkání, Jak princezna bratříčka upálila, O tom, jak loupežníci království vydrancovali, Jak nejošklivější čarodějnice ke štěstí přišla. Copak to jsou pohádky pro děti? Ale nedala jinak. A když jsem jí z knížky nechtěla číst, tak křičela na celý hrad, a prokřičela klidně celou noc tak, že ani služebnictvo se nevyspalo a všichni pak byli celý den ospalí.“

„Podívejte, už víme, odkud se to v ní vzalo. Teď je to pryč, a to je důležité. Samozřejmě své chování nezmění úplně. Za tu proměnu jsem jí ovšem slíbil, že ji pošlete k mé dávné přítelkyni, aby se naučila čarovat.“

„Já vím, já vím... král s tím nebude souhlasit. Copak se to hodí na princeznu?“

„Tak co kdybyste ji nejprve provdali a pak poslali do učení? Princ už bude v chomoutu a s novými plány princezny vy přeci nebudete mít nic společného? Ať si to s ní její manžel vyřídí,“ navrhl Květoslav.

„To je geniální nápad, čaroději. Jste opravdový muž mnoha talentů,“ řekla královna a začala přejíždět dlaní po jeho hrudi sem a tam. Květoslav pochopil, nač se chystá, a hned vstal. „Je mi líto, královno, ale dneska jsem velmi unavený. Musím hned do postele a spát. To víte, byl to náročný den. Mohli byste mi na ráno připravit mou odměnu? Chci vyrazit co nejdřív, mám před sebou dlouhou cestu.“

„Jistě, rozumím,“ řekla chápavě královna. Bylo na ní ale vidět drobné zklamání. „Vše připravím. Moc vám děkujeme.“

 

Ráno Květoslava poprvé nevzbudil sluha, ale fanfáry. Podíval se a z většiny oken hradu visely barevné fábory, po nádvoří běhali sluhové a služky sem a tam.

„Co se to děje?“ pomyslel si a rozhodl se, že to hned zjistí. Jakmile scházel po hlavním schodišti, potkal sluhu. „Co je to tady za rozruch?“

„Nic nevíte?“ odpověděl mu sluha stejným monotónním hlasem, jakým mluvil pořád.

„Právě jsem vstal,“ řekl Květoslav.

„Jistě. Chystají se sem přece nápadníci ze všech království z širokého okolí.“

„Ale ano, to vím.“

„První přijedou již dnes, a tak je třeba uvést hrad do slavnostní nálady,“ vysvětlil sluha. „Mimochodem, teď jsem si vzpomněl, zaveď mě ihned k vašemu holubáři.“

Sluha přikývl, a zatímco jej vedl přes nádvoří do jedné z bočních věží a po točitých schodech nahoru, Květoslav si vyčítal, jak mohl na holubáře zapomenout. Přitom při cestě sem si říkal, že to bude první věc, kterou udělá. Zatím to vypadá, že spíš ta poslední. Před dřevěnými, značně zchátralými dveřmi se sluha zastavil.

„Výborně, můžeš jít, zpátky už trefím. Jo, a domluv mi schůzku s králem. Chci s ním mluvit hned, jak skončím tady.“

Na tyhle dveře nemělo smysl klepat. Když je chtěl otevřít, málem se vyvrátily. Vstoupil dovnitř, ale nikde nikoho neviděl. Holubi byli v klecích i volně všude, kde bylo jen místo. Celá místnost spíše připomínala rozlehlou půdu.

„Hledáte něco, pane?“ ozvalo se za jeho zády a Květoslav se nejprve lekl, ale rychle se oklepal a prudce otočil.

„Hledám zdejšího holubáře, to jsi ty?“ zeptal se nevěřícně, protože se mu nezdálo pravděpodobné, že by tenhle mladý holobrádek mohl mít na starost královské posly.

 „Ano, to jsem já.“

„Nelži, tak mladého holubáře jsem ještě neviděl.“

„Pane, holubář byl můj otec i děd, máme to v rodině.“

„Byl? A kde je tvůj otec nyní?“

„Byl ulechtán k smrti,“ řekl smutně chlapec.

„Co to tu blábolíš? Přece ho král nedal ulechtat. Řekni mi, co se stalo.“

„Když se otec rozhodl, že mi předá své řemeslo, měl v plánu si víc odpočinout a užívat si. Bohužel to znamenalo, že s králem často končívali v pitkách v hradním sklepení. Opájeli se pivem, vínem i lacinou kořalkou. Otec s králem byli přátelé z dětství, a proto spolu tak často pili. Ale zatímco králi to postupně zakázala královna, má matka už nežila a já na něj neměl příliš velký vliv. A tak se jednou stalo, že se oba po delší pauze opět opili a otec řekl něco nevhodného o královně. Nevím přesně co, nebyl jsem u toho. Řekl mi jen, že prý chválil královnina jezevce nebo…“ chlapec s holubem na každém rameni usilovně přemýšlel, „lišku…bylo to nějaké chlupaté zvíře… nebo dokonce veverku či co… už nevím. Ne, myslím, že to bylo nějaké vodní zvíře… vydra či co. Ani nechápu, proč to královnu rozčílilo. Mnohokrát jsem jí pochválil její kočky a psy a nikdy mě lechtat nedala ani ona, ani král. Asi to způsobila ta opilost. Ještě než stačil vystřízlivět, dal král mého otce ulechtat k smrti. Ráno si uvědomil, co udělal. Snad stokrát se mi pak omluvil, ale to mi otce nevrátí. Dal mi tuhle funkci holubáře se svým pověřením do konce života. To bylo naposled, co jsem krále viděl. Jeho sluhové mi tu nosí jídlo, a pokud král něco potřebuje, jeden z jeho sluhů mi nechá vzkaz za dveřmi. Také jsem ale slyšel, že od té doby, co král popravil tímhle směšným způsobem svého nejlepšího přítele, na vše rezignoval a všecko je mu jedno. Fakticky za něj vládne královna.“

„Moment, tenhle pocit jsem tedy neměl. Když jsem přijel, král byl docela dominantní.“

„Protože šlo o Růženku. Ta poslední ho zajímá a je ochoten pro ni udělat cokoli.“

Květoslav na chvíli dumal nad tím, co vyslechl, a pak pravil: „Tak, a teď, proč tu jsem já. Co vlastně víš o holubech? Kolik tě toho stačil otec naučit?“

„No dovolte, naučil mě všechno, pane,“ ohradil se mladík.

„Opravdu? Tak jak mi potom vysvětlíš, že jsi ke mně poslal starého holuba, který už pořádně neviděl na cestu a netrefil ke mně? Měl jsi ho vybavit alespoň brýlemi.“ Mladík se začervenal. „No co je, řekni mi pravdu.“

„Dobrá, řeknu vám tedy proč. Toho holuba jsem pochopitelně vyslal schválně. Doufal jsem, že k vám nedorazí. Že třeba cestou sám pochopí, že je úkol nad jeho síly, a vzdá jej.“

„Ale proboha proč?“

„Protože… protože…“

„No, vysyp to ze sebe, jsem chápavý člověk,“ naléhal na něj Květoslav.

„Protože Růženku miluji.“

„Co?“ vytřeštil oči Květoslav.

„Ano, zamiloval jsem se do ní, přiznávám.“

„Moment, říkal jsi, že jsi zavřený pořád tady, jak ses do ní mohl zamilovat? Viděl jsi ji vůbec někdy?“

„Jistě,“ řekl chlapec a podal čaroději středně velký obraz, na němž stála blonďatá krasavice s dlouhýma nohama.

„A to jsi vzal kde?“

„Dal mi to král kdysi dávno.“

„A víš, že takhle Růženka nevypadá, a co je horší, nikdy nevypadala?“

„To není možné,“ kroutil hlavou chlapec.

„Možné to je, ale to ti nebudu vysvětlovat, bylo by to na dlouho. Pořád ale nechápu, proč jsi nechtěl, abych přijel já. Co vím, tak dal král rozhlásit, že je nemocná, a já ji měl přece vyléčit. Copak jsi ji chtěl nemocnou?“ nechápal Květoslav.

„Nemocná? Já myslel, že jste jeden z pozvaných hostů na ty námluvy. Jeden z budoucích nápadníků.“

„Co je to za nesmysl? Já a princezna?“

„Jistě, než jsem dostal příkaz pro vás poslat, král a královna o tom mluvili a já je slyšel. Viděl jsem, jak se večer na nádvoří o něčem dohadují. Nedalo mi to, a tak jsem běžel dolů. Pod rouškou tmy jsem se ukryl, co nejblíže to šlo. Královna přesvědčovala krále, aby přestal hledat Růžence ženicha a oženil ji s vámi. Prý si tak zajistí bezpečnost své země, když budete žít zde na hradě a ochráníte království.“

„Tak už chápu úplně vše. Proto královna tak mrkala tehdy na krále před jejím pokojem,“ řekl si pro sebe Květoslav. „Dobrá tedy, věřím, že jsi dobrý holubář, a buď jim i nadále. Už nikdy neposílej staré a znavené holuby na cestu. Mohl jsi ho taky zabít. A hlavně, to správný holubář nedělá. A mohu tě ujistit, že nejsem ženich pro princeznu. Každopádně nech Růženku Růženkou, ta po mně vskutku netouží,“ dodal. „Navíc vypadá úplně jinak. Měl bys někdy sestoupit z této věže. Ale měl bych pro tebe jinou dívku. Mnohem krásnější. Nejvíc času tráví v prádelně. Jmenuje se Lucie. Je krásná a moc milá. Hodili byste se k sobě náramně a král vám sňatek posvětí určitě raději. Pro princeznu bys zbytečně ztratil hlavu a roky svého života.“

Chlapec se usmál. „Děkuji, pane. Dám tedy na vaše rady. Jste čaroděj a víte víc o životě i o světě. Zkusím za tou Lucií zajít a třeba se jí budu líbit a snad ona mně.“

„Hlavně to udělej před tím, než odjedu, a to bude docela brzy. Vlastně za chvíli. Víš co?“ řekl čaroděj a začal se hrabat v tlumoku. Když konečně našel, co hledal, podal lahvičku chlapci. „Pozvi ji na večeři a tohle ji nakapej do vína, ale jen tři kapky, to bohatě stačí, a zbytek využij podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

„Co je to?“ zeptal se chlapec a prohlížel si lahvičku s tekutinou různobarevných vrstev.

„Nápoj lásky.“

„Myslíte, že jej bude zapotřebí? Jsem snad tak ošklivý?“

„Ale ne, nicméně ona bude mít teď nějaký čas asi dost jednoznačný názor na muže, víš? No nic, musím běžet. Měj se krásně a udělej vše, jak jsem říkal, a budeš šťastný."

„Slibuji, že udělám, čaroději,“ volal za Květoslavem chlapec. Přece by mu čaroděj neradil špatně. Čaroděj, co vyléčil princeznu, mu nemůže radit špatně.  

Květoslav seběhl z věže a na nádvoří uviděl krále, jak sedí na schodech a pozoruje ruch kolem sebe. Posadil se vedle něj.

„Pytle se zlatem máte nachystané. Můžete odjet,“ začal rozmluvu král.

„Díky, ale nemýlím-li se, to není to, co vás trápí. Princezna je krásná, vše se podařilo, oč ještě běží?“

„Jistě,“ pokýval hlavou král, „dnes už má pryč i svá kila. Ale o ni nejde, máte pravdu. Pokud mě tedy chcete vyslechnout, pak vám to řeknu. Mám pocit, že mě královna s někým podvádí. Nejspíš s někým z poddaných.“

Květoslavovi se hned rozbušilo srdce. Několikrát se zhluboka nadechl a pak se snažil co nejklidnějším hlasem položit otázku: „Jak jste na to přišel?“

„Noc poté, co jste přijel, šla v noci někam z pokoje pryč. A když se vrátila, tak si pískala. V noci, chápete to? Myslím, že někdo velmi vášnivě, a řekl bych až nechutně dravě, uspokojoval její ženské potřeby.“

„Myslíte? Ale kdepák, to ona by nikdy neudělala,“ mávl rukou čaroděj.

„Opravdu? Docela se mi ulevilo, že to říkáte, vám já věřím, čaroději,“ poplácal ho po ramenou král.

„Víte, já myslím, že by vám prospělo, kdybyste se konečně smířil s tím, že jste ulechtal k smrti otce mladého holubáře.“

Král se na čaroděje podíval vyděšeným výrazem.

„Nebojte se, já vás soudit nebudu. Ale doživotní holubář taky není nic moc. Postavte mu pěkný dům, ožeňte ho s tou pradlenou a dejte mu nějaké zlato. Omluvte se mu a hlavně zařiďte, aby ten svůj mladý život nemarnil zavřený ve věži.“

„Hm,“ král si mnul bradu, „co vy všechno nevíte. To se člověk skoro až diví. Ani jsem netušil, že se mu ta pradlena líbí. Sám říkáte, že je pořád zavřený ve věži.“

„To víte, jsou oba mladí a noci jsou dlouhé,“ zasmál se Květoslav a poplácal krále po zádech. Ten se na něj kysele podíval a čaroděj pokračoval: „Ehm, no, prostě, myslím, že vás brzy požádá, abyste mu připravil pořádnou svatbu. Možná se vám podaří udělat i dvojitou s princeznou. Zkrátka za ním zajděte a vážně si s ním o všem promluvte. A řekněte mu, aby vám dal půlku obsahu té lahvičky, co jsem mu dnes věnoval. Zcela jistě to vyřeší vaše manželské problémy.“

„Opravdu?“ vytřeštil oči král.

„Jsem si tím jistý,“ ubezpečil ho čaroděj.

Král vstal. „Jak se vám jen odměníme? Vyřešil jste u nás tolik problémů.“

„To je moje práce,“ zabušil si Květoslav heroicky na hruď. „Ale teď už musím jet. Zlato je naložené na voze a já spěchám. To víte, mám to daleko.“

Květoslav doslova běžel k vozu, nasedl na kozlík a práskl do koní. Koutkem oka totiž zahlédl Lucii, jak ho hledá, a to byl signál, že je nejvyšší čas zmizet.

Královna doběhla ke králi a společně Květoslavovi mávali. „Je to ale muž, ten čaroděj. Skutečný muž.“

„Jo, jo,“ pokýval hlavou král, „pozvali jsme sem toho pravého. Vyřešil všechny naše starosti. Myslím, že jsme neudělali špatně. Za ty tři pytle zlata rozhodně stál.“

„Taky si myslím,“ odpověděla skoro až zasněně královna.

 

 

Bledá ve tváři, woodoo vytvářím, to mě nejvíc baví,

za nic neručím, celý den učím aportovat draka, co mám.

Království zoufale se za hlavu chytá, jsem čarodějka zarytá,

když si postavím hlavu, postavím hlavu, jsem vždy v právu.

 

Dám si inzerci, že všichni bezvěrci ať se ke mně hlásí,

všechny přijmout dám, pak se nadšeně ptám, co mě zajímá.

Každý looser mi tleská, neboť jsem ošklivá a nehezká,

když tvrdě trénuju, kouzla piluju, podmínky si diktuju.

 

Já chci, já chci miminko dračí,

já chci, já chci být ošklivá a zlá,

ta, která naučí draka hačí a k vládnutí ji stačí,

když tvrdě trénuju, kouzla piluju, ksicht si černou zmaluju.

 

Jak se naučím sítím pavoučím, abych oběti chytala?

Čarodějku nehledej, já jsem ze všech nej, kouzla veškerá znám.

Ať projdu keři či roštím, ať se mi postaví draci obrovští,

já jim na prdel dám, vždyť kouzla znám, já na to mám.

 

Já chci, já chci mimčo netopýří,

já chci, já chci být ošklivá a zlá,

ta, která zlato prohýří a při vládnutí se smíří,

když draci nad hlavou, v moři s piraňou, s upíry za zábavou.

 

Já chci, já chci být hnusná k zblití,

tak prý každá čarodějka vypadá,

ta, která holduje pití a vyžívá se v bití,

když někdo namítá, že kouzla zamítá, to vše se v mém vládnutí promítá.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (2. kapitola: Princezna Růženka, 2. část):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!