OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (2. kapitola: Princezna Růženka, 1. část)



Květoslav se vydává za princeznou, která má velmi neobvyklé přání a je jasné, že jejím rodičům se to ani trochu nelíbí.

Květoslav Dobromysl Stehýnko nervózně postával před domem. Královským kočárem ještě nejel. Ale je dobře, že posílají kočár. Do takové dálky by se sám na koni plahočil týden. Takový kočár, za předpokladu, že pojedou dva kočí, aby se mohli střídat, s občasnými zastávkami pro napojení koně, může jet nepřetržitě. Takže když pojedou tryskem, zítra večer by měli být na hradě.

Z přemýšlení ho vytrhl rachot, který vydávala kola, jak se kočár snažil překročit kořeny stromů. Vzhlédl od země a uviděl krásně zdobený vůz a na kozlíku kočího, který se marně pokoušel přesvědčit koně, aby táhl dál.

„Nechte toho,“ volal na něj Květoslav. „Já k vám dojdu.“

Kočímu se viditelně ulevilo, a tak se obloukem vrátil zpět na cestu. Květoslav došel ke kočáru a z něj se vynořil muž ve zlaté kazajce a stříbrných kalhotách. Způsobně se uklonil, vytáhl pergamen, co měl za pasem, rozvinul jej a začal číst.

„Náš král Pravoslav Pravý řečený Pravák si dovoluje žádat čaroděje jménem…“

„No, to není potřeba číst, já své jméno znám,“ skočil mu do řeči Květoslav, ale posel pokračoval, jako by čaroděj nic neřekl.

„… Květoslav Dobromysl Stehýnko.“ Kočí vyprskl smíchy a smál se tak, až se málem skácel z kozlíku.

„Já ti dám smích, až ti bude kozlík malej,“ zařval na něj Květoslav a kočí přestal, ale pořád měl ruku před pusou a slyšitelně se pochichtával. Po krátké pauze pokračoval posel dál, aniž by vzhlédl od pergamenu.

„… aby dorazil na jeho královský hrad a těšil se všem královským poctám po celou dobu svého pobytu na hradě. Za to a dohodnutou odměnu k tomu žádá král, aby jeho mladší královská dcera byla zbavena svých potíží z důvodu konání královských námluv.“ Posel stočil pergamen a bez nějakého viditelného zájmu se podíval na Květoslava. „Vyrazíte s námi ihned?“

„Ale jo, vyrazím.“

„Mohu ještě znát odpověď na otázku, proč jste neposlal vyjádření po našem královském holubovi? Král nevěděl, zda má vyslat kočár, či nikoli.“

Květoslav si založil ruce na prsou. „No, abych řekl upřímně, jestli myslíte toho holuba, co se dvakrát ztratil a na potřetí mou chalupu úplně přehlédl, aby se pak vracel, tak toho jsem dostal včera. Na svou službu byl už příliš starý, a tak jsem jej propustil do důchodu.“

Posel na Květoslava zíral, aniž by hnul brvou, a jen suše prohlásil. „Tak vy jste mluvil s královským holubem a pak jste ho propustil do důchodu.“

„Jistě.“

„Máte dar řeči mluvit se zvířaty?“

„Ano, to mám.“

„Dobrá tedy, snad vám král odpustí.“

„Odpustí? Co to tlacháte? Co by mi měl odpouštět. Vždyť vám říkám, že ten holub zabloudil. Takový holub, co nosí dopisy pozdě a netrefí, je králi na nic. Na svou funkci byl už starý.“

„Ale byl to královský majetek,“ odporoval posel stále bez hnutí.

„Starý, nepoužitelný,“ řekl klidně Květoslav.

„To měl posoudit královský holubář.“

„Hele, nevím, na co je odborník ten váš holubář, ale na holuby rozhodně ne. Maximálně na ty z frňáku. Říkám vám, že buď holubům nerozumí, anebo jim naopak rozumí až moc dobře.“

„Řekl byste mu to do očí?“

„S klidem.“

„I kdyby měl sto kilo?“

„Ano.“

„Široká ramena?“

„Ano?“

„Obrovské dlaně?“

„Ano.“

„Nezměrnou sílu?“

„Ano!“

„Byl šampiónem v těžké váze?“

„ANO! Kam vede tahle debata?“

„Nikam, nasedněte si,“ posel otevřel dvířka kočáru a do konce cesty se od něj Květoslav nedozvěděl ani to, jakými obtížemi přesně princezna trpí. Odhad měl správný. Téměř na konci druhého dne dorazili k hradu, neboť se kočí skutečně střídali. Jediné, co Květoslava udivovalo, bylo, že takovou jízdu vydrželi koně. Posel však vysvětlil, že jsou zvyklí, protože jezdí pravidelně závod Velká severo-jiho-východomoravská, která se jede na dvacet sedm českých mil*, a to bylo jediné, co za celou cestu řekl. 

Kočár vyjel na menší mýtinu a před nimi se objevil nepříliš rozlehlý hrad s mnoha úzkými a vysokými věžemi a věžičkami. Projel první bránou, přes most, druhou bránou a následně vjel na nádvoří. Muž ve zlaté kazajce vyskočil ven a podržel Květoslavovi dvířka. Čaroděj vystoupil a teprve nyní si hrad pořádně prohlédl. Ač nepůsobil okázalým dojmem, hradby byly bytelné a pevné. Byl to hrad, který zřejmě nebyl postaven jako přehlídka luxusu, ale spíše praktičnosti. A to měl Květoslav rád.

Královský posel, který stále vypadal stejně a za každé situace se i stejně tvářil, vedl Květoslava do hradu. Po vstupu přes velká kovová vrata museli vyšlapat široké schodiště, pak další a další, a tak stoupali stále výš. Na posledním patře se posel stočil doprava a mířil úzkou potemnělou chodbou až k dalšímu schodišti, které bylo podstatně užší a navíc točité, takže Květoslav pochopil, že se s králem hned nesetká. Nejspíš ho vedou do jeho komnaty.

Opět se nemýlil. Posel odemkl dveře jeho pokoje, klíč nechal v zámku a se slovy, že si pro něj přijde na slavnostní večeři, se rozloučil. Květoslavův pokoj byl docela malý, ale útulný. Postel byla měkká a na stole stál plný talíř, ze kterého se kouřilo. A to bylo první, co čaroděj udělal - pořádně se nadlábl. Teprve pak vyhlédl z okna. Měl nádherný výhled na krajinu. Nacházel se v pořádné výšce, ale díky tomu viděl jak celý les pod nimi, tak daleké hory.

No, a po jídle se svalil na postel a usnul. Vzbudilo ho až klepání na dveře. Otevřel a za nimi stál posel. Opět se svým naprosto stejným monotónním hlasem suše zeptal: „Vy nejste převlečen? A nejste ani umyt?“

Květoslav zívl. „Ne, to nejsem. Nějak jsem usnul.“

„V tom případě to rychle napravte, prosím. Počkám zde.“

Květoslav mu přibouchl dveře před nosem, sotva posel dořekl poslední slovo, a postavil se k míse s vodou. Opláchl si obličej, krk, sundal halenu a šplíchl trochu vody do podpaží, pak si ji zase nasadil a znovu zívl. Následně pohlédl do zrcadla. „Hm, lepší už to nebude.“ Pak se zamyslel, vytáhl si kalhoty a šplíchl trochu vody i do rozkroku. „Pro jistotu.“

Otevřel dveře a posel stál přesně tak, jak ho zanechal, obličejem ke dveřím. Chvíli jej pozoroval a pak se opět suše zeptal: „Vy nemáte jiné oblečení, pane?“

Čaroděj zakroutil hlavou. „O tom, že si s sebou mám brát více košil, se v dopise nic nepsalo.“

Posel přivřel oči, vypadalo to, že se hodně přemáhá, aby byl stále tak klidný, a pak pokračoval: „Považujeme za automatické, že když někdo jede na hrad, kde se nacházejí král, královská rodina, příslušníci šlechty a další významní lidé, že si člověk na cestu vezme více druhů oblečení.“

„No jo, nemám, musím jít takhle.“

„Na slavnostní večeři takhle nemůžete.“

Tentokrát si povzdychl čaroděj. „Tak co, sakra, budeme dělat?“

„Vy nemáte jiné hadry než tyhle? Co kdybyste si tyhle roztrhal?“ pěnil pomalu posel a sluha v jedné osobě.

„Tak mi je z vděčnosti na hradě vždycky nějaká služebná zašije.“

„Pošpinil.“

„Tak mi je z vděčnosti na hradě vždycky nějaká služebná vypere.“

Sluha rezignoval. „Následujte mě.“

Dvojice sestoupila po točitých schodištích zase dolů a v nejvyšším patře širokého schodiště zamířili do protější chodby. Muž zabušil na dveře a ty se po chvíli otevřely. V nich se objevila blonďatá hlava mladé dívky a ven se vyvalila oblaka páry.

„Co je?“

„Tohle je pan Květoslav…“

„To stačí,“ přerušil ho čaroděj, ale sluha pokračoval.

„… Dobromysl Stehýnko.“ Po těchto slovech se dívka rozesmála a Květoslav si založil ruce na prsou. „Potřebuji, abys mu vyprala jeho oblečení a následně mu vybrala jiné na slavnostní večeři. A udělej to rychle. Královská rodina na něj čeká v sále.“

Posel dvojici opustil a dívka otevřela dveře dokořán. Přes páru dovnitř nebylo skoro vidět.

„Tak pojď, Stehýnko,“ řekla a ustoupila ze dveří. Květoslav se zakabonil, ale jen naoko. Hned si všiml, že pradlena je krásná. Hlavně její štíhlé nohy a bujné poprsí se nedaly přehlédnout. Dívka byla oblečena velmi střídmě, protože v takovém vedru to ani jinak nešlo. A Květoslav měl krásné a mladé dívky rád. A tak při první příležitosti plácl holku přes zadek. Ta se okamžitě otočila a vrazila mu facku. „Co si to dovoluješ, drzoune? Jseš nějaký oprsklý. Já nejsem jen tak nějaká.“

„No jistě, že ne. To není žádná. Tak já se svlíknu,“ řekl Květoslav a svlékl si košili. Dívce se jeho mužný hrudník líbil, to nemohla popřít, ale taky by nerada, aby byla považována za nějakou lehkou děvu.

„Hej, co to děláš?“

„Máš mi to vyprat, slyšela jsi, tak se svlíkám,“ vysvětlil Květoslav, a když si svlékl kalhoty, dívka se otočila.

„Ale ne tady, hlupáku,“ vykřikla, a aniž by se otočila, natáhla ruku, do které jí Květoslav vložil šaty. „A teď vypadni.“

Květoslav k ní přistoupil a lehce ji objal. „Ale no tak, kdy budeš mít příležitost zase potkat čaroděje,“ a od pasu stoupaly jeho ruce výš. Ale dívka je rychle srazila zpět.

„Už jsem ti říkala, že nejsem žádná taková.“

„A co kdybys večer přišla do mé komnaty a my bychom se blíže seznámili?“

Dívka se otočila, zadívala se mu do očí a utrousila: „Ještě si to rozmyslím, a teď na,“ podala mu bílou zástěru a Květoslav se jí omotal. Pak vyšla ven a on ji následoval. Šli ještě chvíli chodbou a dívka zabušila na další dveře. Když se otevřely, mohl čaroděj nejprve vidět všude po místnosti rozložené látky a šaty. Za moment se ve dveřích objevila starší dáma v brýlích. „Ano, co si přejete?“

„Nazdar, tenhleten potřebuje nové oblečení. Je to čaroděj. A spěchá to, královská rodina na něj dole v sále už čeká.“

Pak dívka odkráčela a Květoslav ji po celou dobu pozoroval. Když otevřela dveře prádelny, podívala se na něj a vyplázla jazyk. To celé viděla i starší dáma.

„Půjdete už konečně dovnitř, pane? Král opravdu strašně nerad čeká.“

„Ať si počká, však to on chce něco po mně, ne já po něm.“

„To ale není příliš zdvořilé, nechat někoho dlouho čekat. Mimochodem, doufám, že si na tu dívku neděláte nějaké nároky. Je to obyčejná pradlena, děvče sprosté, nevychované, zkrátka nehezkého charakteru.“

„Takové se mi právě líbí,“ usmál se Květoslav a žena si jej podezřívavě prohlédla zpod svých brýlí.

„To tedy nesvědčí o příliš dobrém vkusu.“

„Hele, dámo, je to krásná holka, tak proč by se mi nelíbila. A že občas vyplázne na někoho jazyk nebo řekne prdel, to mi teda nevadí.“

Dáma při slově prdel skoro nadskočila. „No, myslela jsem, že čarodějové jsou náročnější ve výběru.“

„Jak kteří.“

Žena vytáhla několik šatů z velké šatní skříně a postupně je pokládala na stůl. Květoslav si všechny pomalu zkoušel. Ale jedny byly velké, další moc malé, a jiné se mu nelíbily barvou nebo vzory. Konečně jedny, které podle jeho vkusu přeci jen ušly. Na první pohled však bylo patrné, že mu je v nich poněkud těsno.

„Můžete se v nich hýbat?“

„Docela ano, ale přiznávám, že jsou nějaké užší. Každopádně hnědá barva je neutrální, tu si vezmu. Na tu chvíli to vydržím.“

„Na jakou chvíli, prosím vás? Myslela jsem, že je vám jasné, že tyhle šaty budete nosit po celou dobu pobytu zde.“

„No tak to ani náhodou. Jsem čaroděj a nejsem šlechtic, jasné?“ řekl důrazně Květoslav a spokojen s výběrem oblečení z komnaty odešel. Nevěděl, kterým směrem se vydat, ale tušil, že by se měl vrátit na schodiště a pak dolů, a opět se nespletl, protože tam už na něj čekal sluha.

„Vypadáte podstatně lépe,“ řekl sluha a prohlédl si čaroděje. Jeho zrak se zastavil u rozkroku. „Bohužel… je na první pohled vidět, že je váš oděv poněkud…“ sluha se odmlčel, „těsný.“

Květoslav se podíval do stejného místa jako posel a teprve teď si toho všiml. „No, to bude královna valit kukadla.“

Sluha se obrátil ke dveřím, udělal dramatickou pauzu a pak otevřel. Květoslavovi se naskytl skutečně monstrózní pohled.

Obrovský sál byl naplněn desítkami lidí ve slavnostních šatech. Od dvorních dam po rytíře, šlechtice a církevní hodnostáře. Na každém metru byly dlouhé svíce a strop byl nesmírně vysoký. Po obvodu celého sálu se táhl balkón, na němž stáli hudebníci, šašci a různí kejklíři, připravení kdykoli sejít po bočním točitém schodišti, když je král zavolá.

Jakmile sluha s čarodějem vstoupili, nastalo naprosté ticho a do toho ticha sluha oznámil: „Přichází čaroděj Květoslav…“ do posledního slova se ještě čaroděj usmíval, pak z jeho tváře smích zmizel a naopak se začal objevovat u ostatních. „…Dobromysl Stehýnko.“

Celý sál se naplno rozesmál. Smály se dvorní dámy, jedna se smála tak, až jí spadla z hlavy paruka, a druhé zase upadla oliva do výstřihu. Muž vedle ní se ji snažil hned vylovit vidličkou, ale několikrát u toho dámu nepříjemně bodl a ta mu vrazila facku, až spadl ze židle, a pak se pokoušela si ji dlaní vytáhnout sama.

Smáli se i hudebníci. Jeden se při bouřlivém smíchu příliš naklonil přes okraj balkónu a upustil buben přímo na hlavu prvního z dvojice rytířů, kteří byli připraveni na rytířský souboj pro pobavení ostatních. S bubnem na hlavě nějakou dobu pochodoval, dokud ho sluha raději nevyvedl ze sálu.

Smál se i král s královnou, přestože čarodějovo celé jméno dávno znali, ale smích byl zkrátka nakažlivý. Všechno ustalo, teprve když se král smíchy popadal za břicho, z očí mu tekly slzy a následně se zřítil z trůnu na zem. Vstal a teprve nyní si všiml zamračeného výrazu Květoslava. A pak si uvědomil, že někteří ukazují královým směrem a smějí se i jeho pádu.

„Dost!“ zařval a v sále bylo najednou naprosté ticho. „Víte vůbec, komu se smějete?“ zeptal se a úplně pominul fakt, že on patřil k nejhlasitějším smíškům, což ale Květoslav dobře viděl. „Je to vážený čaroděj a hlavně nám přijel pomoci vyléčit princeznu.“ Král si založil ruce za záda a začal přecházet sem a tam. „Takže, nyní se přiznejte, kdo ten smích začal.“ Král stále popocházel z jedné strany na druhou, oči upřené do země. Když se nikdo neozval, vzhlédl do sálu a řekl: „Nuže? Nikdo? No to je mi hezké, smát se cizímu neštěstí, to ano, ale přiznat se, to ne.“

Květoslav protáhl oči. Vůbec se mu nelíbilo, že král jeho jméno nazývá neštěstím, i když bylo nutné přiznat, že tomu tak ve skutečnosti je. Co on si už s tím jménem zkusil. A kolika posměchu se dočkal.

„No, zklamali jste mě. S takovou nebudeme kamarádi. Tak kdo začal?“ Po těchto slovech se v sále všichni rozhovořili. Každý říkal, že to nebyl on, a ukazoval na někoho jiného, a ten se zase bránil a ukazoval na dalšího. „Klid. Klid jsem řekl! Jak chcete. Já si to později vyšetřím sám. A všichni kdo se smáli, dostanou třicet ran holí na holou, tedy chci říct na holý zadek.“

„To nemůžeš,“ šeptala královna.

„Cože?“ zeptal se hlasitě král.

Královna se zvedla z trůnu, pomalými krůčky došla ke králi, na zírající sál vrhla zářivý úsměv od ucha k uchu a pak se snažila nenápadně pošeptat králi: „Říkám, že tohle nemůžeš nařídit.“

„A proč?“ opětoval král šeptání.

„Protože ses smál taky.“

„No a? Ale jsem král, já můžu, co chci.“

„Nemůžeš. Všichni tě viděli.“

Král se podrbal na bradě a pak vyhlásil: „Takže změna, tedy chci říct, že je to za současných podmínek a při současné konstelaci hvězd a sociálních výkyvů neproveditelné, a z tohoto důvodu jsem se rozhodl své rozhodnutí změnit,“ dokončil král větu s vítězoslavným pocitem, že něco tak složitého dokázal vymyslet. „Zkrátka, potrestáno bude prvních… é… tedy… prvních… deset, co se začali smát.“

Pak se královský pár posadil, zazněla fanfára, a když se Květoslav k ničemu neměl, král vstal a pokynul mu, aby šel k němu. Čaroděj došel až k trůnu a král znovu vstal. Zatleskal a pak zvolal: „Tak co je hudbo? Hraj!“ Pak se obrátil na Květoslava. „Omluv je, čaroději, oni se nechtěli smát. Ale to víš, jsou to lidé honosní svým bohatstvím, ale prostí duchem.“

„Ty ses taky smál,“ řekl čaroděj.

Král se nervózně obrátil na královnu a ta rychle dodala: „Mrzí nás to. Byli jsme smrštěni salvou smíchu těch lidí zde v sále. Slibujeme, že už se to nebude opakovat.“

„To doufám, jinak bych musel použít své schopnosti na někoho jiného, než na princeznu.“

„Jistě, jistě, to je nám jasné,“ řekl král roztřeseným hlasem. Představa, že by z nich čaroděj mohl udělat třeba krysy, ho děsila. „Pojď, posadíme se ke stolu a popovídáme si o princezně a o všem a ty se pořádně najíš. Jistě už máš hlad. I když jsme na tebe mysleli,“ mrkl král na královnu a ta horlivě přikyvovala, „a nachystali jsme ti do tvé komnaty malou svačinku.“

„Děkuji, to bylo milé. A něco bych rád zbodnul i teď.“

Král sestoupil z trůnu tři schody a královna s Květoslavem ho následovali. Hned u prvního stolu, kterých stálo v sále pět řad, se zastavili a usedli. Král s královnou po boku a Květoslavovi se dostalo té pocty sedět v čele. Bylo to sice neobvyklé a mnoho přítomných si na trojici ukazovalo prstem, další si šeptali, ale král chtěl dát čaroději pocit důležitosti, aby napravil tu nepříjemnost se smíchem vůči jeho jménu. Zatímco královský pár jedl způsobně příborem, Květoslav držel v jedné ruce kachní stehno, v druhé ruce lžíci, kterou nabíral zelí, a následně to zapíjel vínem rovnou ze džbánu. Když si pak hlasitě říhl, až jedné dvorní dámě odletěly z ucha náušnice, král odložil příbor a naklonil se ke Květoslavovi.

„Takže, čaroději, mohl by ses na princeznu podívat hned ráno? Nerad bych ten její zdravotní problém oddaloval více, než je nutné. Vždyť námluvy jsou již za méně než týden.“

„Jo, já se na ni podívám. A co jí vlastně je? Posel mi nechtěl nic říct. Vlastně toho moc nenamluvil.“

„Je to podivín. Tváří se neustále jako vrah. Asi má noční přeludy. Jednou si takhle jdu v noci na toaletu přes celý hrad, neboť ta u naší ložnice byla obsazená, královna měla průjem, nejspíš ty fazole, co jsme měli tehdy k večeři, byly moc mastné, zkrátka pochodeň v ruce a koukám, naproti mně jde ten sluha jen ve spodkách, bos a s vytřeštěnýma očima a rukama před sebou šel na konec chodby, tam se obrátil a šmaroval si to zase zpět. Asi ho podrobím nějakému mučeníčku, třeba se vzpamatuje. Máme tady novinku zvanou lechtoň. To je takový stroj s hroty, na nichž jsou nasazená peříčka a těmi pěříčky…“

„K věci!“ přikázal Květoslav, který již lehce zíval.

„Jistě, pardon. No prostě to toho člověka lechtá a lechtá až…“

„K věci jsem myslel s princeznou!“ řekl o něco důrazněji Květoslav.

„Ano, ano, jistě. Tedy, princezna má obtíže vážného charakteru. Víme o nich jen já a královna. Nikdo jiný. Proto ti ten náměsíčný tupec nemohl nic říct. Ostatní ví jen toliko, že je princezna nemocná.“

„A řekneš mi už konečně, o jakou nemoc se jedná?“

„Nezlob se, ale neřeknu. To prostě musíš vidět.“

„No dobrá,“ řekl rezignovaně Květoslav. „Já už jsem unaven, půjdu na kutě. Ráno ať mě vzbudí sluha se snídaní. Nepotáhnu se z toho svého pokoje až sem do sálu, to bych hlady nedošel. A po snídani se na tu tvou bleduli podívám.“

Pak vstal a pomalu opouštěl sál.

„Slyšela jsi, prý bleduli,“ řekl královně, která se právě nacpávala punčovým zákuskem.

Sluha Květoslavovi nabídl, že ho do komnat doprovodí, ale protože musel uznat, že se skutečně tváří jako vrah, raději jeho nabídku odmítl a doprovodil se sám. Ostatně, do pokoje už trefil. Když stoupal po posledních točitých schodech, zpozoroval, že u dveří stojí dívka. Byla to dívka z prádelny, měla založené ruce na hrudi a tvářila se jako bohyně pomsty.

„Nazdar, osle,“ pozdravila Květoslava, kterého to ale vůbec nerozhodilo. Věděl, že kdyby dívka neměla zájem do jeho pokoje jít, nečekala by tady.

„Ahoj, neznámá. Tak ty tu na mě čekáš?“

„Ne, to je jenom mé hloupější já. Víš, jak dlouho už tu čekám? Myslela jsem, že se s králem najíš a vrátíš se do komnaty.“

„Však přesně to jsem udělal.“

„Aha, předpokládala jsem, že jíš rychleji, když sis pozval holku.“

„Přiznávám, že jsem na tebe zapomněl,“ poškrábal se Květoslav na hlavě.

„Cože?“ vykřikla pohoršeně dívka. „Tak to si nemysli, že s tebou ještě půjdu dovnitř.“

Jenže chodbička byla příliš úzká, a jak se chtěla kolem Květoslava protáhnout, chytil ji za pas a přitáhnul k sobě.

„Jak se jmenuješ?“ Vzdorovitě odklonila hlavu, ale Květoslav ji ukazováčkem za bradu hlavu zase otočil na sebe. „Tak řekni mi své jméno, krásko.“

Takové oslovení na ni zapůsobilo. „Lucie.“

„Krásné jméno,“ zašeptal jí Květoslav do ucha a pak políbil na lalůček. Poté se otočil, odemkl dveře a oba vstoupili dovnitř.

„No, není to tu moc prostorné,“ řekla Lucie.

„My ale moc prostoru potřebovat nebudeme,“ usmál se Květoslav a Lucie se začervenala. Přistoupil k ní, vzal ji do náruče a položil do postele. Lehl si vedle ní a rozepnul jí první dva knoflíky u výstřihu. Následně ji začal v těchto místech líbat. Pak zvedl hlavu a líbal ji na rtech.

Lucie ho zastavila a zeptala se: „Ale až tady skončíš, vezmeš si mě a odjedeme spolu, ano?“

„Samozřejmě.“

„Slibuješ?“

„Slibuju, miláčku, ale už nic neříkej, ano?“ řekl Květoslav a začal ji rozepínat.

 

Druhý den ráno ho probudilo opět klepání na dveře. Květoslav otevřel oči a chtělo se mu ještě chvíli ležet. A najednou si vzpomněl na včerejší noc. Prudce se posadil a podíval se vedle sebe. Ale Lucie už tam nebyla. Ulehčeně si oddychl. Nemusí celý hrad vědět, že strávil noc na loži s pradlenou. A tak trochu zadoufal, že ani Lucie to nebude nikomu vyprávět. Další zaklepání ho přimělo vstát a otevřít. Sluha nesl tác se snídaní. Předal jej čaroději a řekl: „Po snídani vás král a královna čekají v hlavním sále.“

„Dobře,“ řekl jen Květoslav, vzal si tác a nohou zabouchl sluhovi dveře před nosem. Po vydatné snídani se tentokrát pořádně umyl a zamířil do sálu. Král už nervózně přešlapoval sem a tam.

„Můžeš toho nechat, drahý? Strašně mě tím znervózňuješ,“ žádala královna.

„Ještě ty začínej škemrat. Mám plnou hlavu starostí a ty do toho se svými manýry,“ odpověděl jí rozmrzele král.

„No dovol, jakými manýry?“ královna vstala. „Musím ti říct, že poslední dobou se ke mně chováš odporně.“

„Proboha,“ sepjal král ruce do prosebného gesta, „nech toho. Teď musíme řešit princeznu. Za šest dní se všichni sjedou.“

„No tak by se námluvy zrušily, to je toho,“ mávla rukou královna.

„Zbláznila ses? Všechna království v okolí vyšlou své prince. Ani náhodou. Musí si mezi nimi najít ženicha.“

„A co kdybys jí domluvil toho čaroděje? To by byla výhodná partie. Zůstal by zde na hradě a chránil by náš rod po celé dlouhé roky,“ zasnila se královna. „Byl by z nich hezký páreček.“

„Ty jsi snad spadla z višně! Copak by ji chtěl, až uvidí, jak vypadá?“

„Ty jsi spadl z třešně, vlastně višně, protože on je tu přece proto, aby z ní udělal krasavici.“

„No jo vlastně, zapomněl jsem. Dobrá, dobrá, uvidíme, jak se rozhodne. Když bude chtít, proč ne. Ale bude se muset naučit způsobům.“

„Dobré ráno, králi a královno, můžeme se vydat rovnou za princeznou,“ zahlaholil čaroděj po vstupu do sálu.

„Dobrá, jdeme,“ zavelel král a trojice se vydala směrem k princeznině komnatě. Během cesty si královna všimla příliš těsných kalhot čaroděje, zvláště pak jeho rozkroku, a vykulila oči. Trochu pobaveně a trochu mlsně zakroutila hlavou. Květoslav si toho všiml, ale dělal, že nic.

U komnaty princezny Růženky se všichni zastavili a teď i král si všiml příliš těsných šatů.

„Čaroději, nezlobte se, že se ptám, ale myslíte, že je vhodné vzít si podobné kalhoty k dívce problémového věku?“

„Hele, do tohohle mě nasoukala ta bába z oděvního, jasný? Takže mě do toho netahejte. Ale jsem rád, že to říkáte, příště si je už nevezmu.“

Král pokýváním hlavy naznačil souhlas a jemně zaťukal na dveře. „Růženko, to jsem já a tvoje maminka. Jsme tady s čarodějem. On ti pomůže.“

„Žádného dalšího kreténa nechci vidět,“ ozvalo se zpoza dveří. A rozhodně to nebyl žádný jemný hlásek, pod kterým by si Květoslav představil křehkou princeznu. Znělo to spíše jako zaskřehotání hejna krkavců.

„Ale no tak, miláčku, díky němu budeš krásná jako ostatní princezny.“

„Dobře, ale pořídíte mi draka.“

Král protáhl oči a pohlédl na královnu.

„Slib jí to.“

„Ale kde pak seženu draka?“

„Žádného draka přece shánět nemusíš. Přemýšlej,“ zaťukala si královna na čelo, „stačí, když jí to slíbíš. Až bude krásná, stejně už s tím nic neudělá.“

„No já nevím, z nesplněných královských slibů už bylo problémů,“ podotknul Květoslav.

„Ne tak nahlas,“ zasyčel král.

„Tak co bude s tím drakem?“ zaskřehotala princezna.

„Nebuďte takový cimprlich,“ řekla královna a pohladila čaroděje po hrudi.

„Jak myslíte, je to vaše dcera. Hlavně se nějak rozhodněte. Nehodlám tady stát celý den.“

„Dobrá, dobrá, slibuji, drak bude.“

„A bude mít stříbrné brnění?“

„Jistě, miláčku, bude,“ slíbil král.

„A musím ho mít od mimina, abych ho naučila panáčkovat a aportovat.“

Květoslav začínal chápat, co bude princezna zač, a král si ztěžka povzdychl. „Růženko, všechno bude, ale musíš otevřít ty dveře.“

Byly slyšet těžké kroky, pak zarachotil klíč v zámku. „Víte, měl byste se připravit na nejh…“ ale než stačil král dopovědět, otevřely se dveře.

To, co v nich Květoslav uviděl, ho šokovalo. Před sebou spatřil něco, co jen vzdáleně připomínalo jakoukoli princeznu, s kterou se kdy setkal, nechal si o ní vyprávět nebo si ji představoval v nemravných snech. Tohle bylo něco, co dosud neviděl.

Před ním stála malá, kulatá dívka s téměř zarostlým obočím, černými vlasy, které spíše vypadaly jako ledabyle naskládané dříví na podpal, a velmi nezdravou barvou pleti. Po tváři měla vyrážky, a pokud Květoslav dobře viděl, rašil jí snad pod nosem knír, ale tímhle si tedy jistý nebyl.

„A vy jste se smáli mému jménu,“ řekl konsternovaně. „Co to, sakra, je?“

„Já ti dám co to je, ty parchante,“ zaječela Růženka, pokud se tomu, co vydala za skřek, dalo říkat jekot.

„Můžete mi, proboha, vysvětlit, jak k tomuhle stavu dospěla?“

„No víte, věhlasný čaroději,“ řekla královna a znovu přejela dlaní po Květoslavově hrudi, „ona nikdy nechtěla být tak krásná jako… jako…“

„Jako třeba vy,“ řekl Květoslav a královna se zachichotala.

„Ale vy lichotníku, už mám svůj věk.“

„Jistě, je vám dvacet.“

Královna se decentně rozesmála. „Děkuji, umíte být tak pozorný k potřebám ženy.“

A zatímco se oba sobě dívali do očí, princezna si odkašlala, což v jejím případě působilo, jako když ze schodů padá několik desítek cihel.

Královna rychle sundala dlaň z jeho hrudi a Květoslav poodstoupil, král dělal, že nic nevidí.

„Takže, kde jsme to skončili,“ řekl čaroděj.

„Tedy, prostě nechtěla být nikdy princeznou. Vždy toužila po tom být čarodějnicí,“ vysvětlil král.

„Hm, v tom případě jí můžu pogratulovat – nepovedlo se. Vypadá jako silně zarostlý netopýr,“ konstatoval Květoslav.

„Ale ona nemůže být ani netopýr, ani čarodějnice,“ zaječel král.

„Ale já to chci, chci, chci…“ křičela Růženka.

„Uklidněte se všichni,“ řekl čaroděj. „Hele, já si s princeznou promluvím o samotě, ano? A vy na mě počkáte v sále.“

„No dovolte, snad můžeme slyšet, o čem hovoříte s naší dcerou.“

„Když pan Květoslav říká, že chce hovořit s naší dcerou o samotě, měl by s ní být o samotě,“ mrkla na krále významně královna a on hned pochopil.

„No jistě, samozřejmě. Jen v klidu pracujte.“

Květoslav počkal, až mu zmizí dvojice z dohledu, a pak se otočil na malou, obézní, chlupatou kouli, jak si ji sám pro sebe připodobnil.

„Můžu?“ ukázal směrem do pokoje.

„Hm,“ řekla princezna a ustoupila.

Květoslav vešel dovnitř. Na první pohled mu bylo jasné, že to není klasický princeznovský pokoj. Panenky sice princezna měla, ale všechny propíchané jehlou. Nepřevládala růžová, ale černá barva, a těch několik knih, co obsahovala skromná knihovna, se věnovaly černé magii.

 

30 tipů, jak zvládnout voodoo

Voodoo snadno a rychle

Jak být voodoo mistrem ve třech krocích

Základní příručka dvou tisíc šesti ses padesáti osmi úvodních kouzel

Pokračující příručka dvaceti sedmi tisíc tři sta osmnácti pokročilých kouzel

Sto tisíc kouzel pro pokročilé a mnohá další kouzla

Jak se (ne)stát vlkodlakem

Jak se (ne)stát upírem

Jak se stát čarodějkou

 

To byl jen výběr z jejích titulů. K tomu navíc odebírala časopisy jako

 

Čarodějka a život

Chvilka pro čarodějku

Whitchmopolitan

 

„Opravdu zajímavá knihovnička. Raději se ani neptám, kde jsi ty knihy vzala. Ostatně, jak dlouho nebyli tví rodiče u tebe v pokoji?“

„Dlouho. Naposledy, když mi bylo tak… možná deset,“ zavzpomínala Růženka.

„No, teď mi řekni upřímně, proč jsi to nechala zajít až tak daleko? Proč vypadáš takhle? Sama sobě se líbíš?“

„Nemám tu žádná zrcadla.“

„Dobře, ale jak tě napadlo, že takhle vypadá nějaká čarodějka?“

„V knihách tak vypadají,“ odpověděla princezna.

„Knihy jsou pro lidi dělané tak, aby je mátly. Ten, kdo je píše, chce běžné obyvatele vyděsit. Čarodějky, stejně jako my čarodějové, totiž chceme od různých otrapů mít pokoj. Nechceme, aby nás lidi často vyhledávali, a proto si čarodějky samy o sobě vytvořily pověsti, ovšem lživé, že jsou ošklivé. Takže když jde pak nějaký takový člověk do lesa za tmy, tak při správné hře světel a pohybujícím se keři hned vidí ošklivou čarodějku, bere nohy na rameno a spěchá domů. A čarodějka si oddychne.“

Bylo vidět, že princezna nad jeho slovy přemýšlí. „Tak dobře, chceš říct, že nejsou ošklivé? Jak teda vypadají? Jsou krásné?“

„Velmi.“

„Setkal ses s nějakou?“ vyzvídala Růženka.

Květoslav mávl rukou. „Setkávám se s čarodějkami pravidelně. Dokonce jsem jich několik pře… no to není důležité,“ zarazil se rychle, „zkrátka jsou to velice milé společnice. A přiznám se, že jediné čarodějky, co jsem viděl ošklivé, jsou ty, co mají více než sedm set, osm set let.“

„Tak to je pro mě velké překvapení. Celou dobu odebírám tyhle časopisy úplně zbytečně. Podívej tady,“ otevřela princezna Whitchmopolitan. „Schválně si ho prolistuj, abys sám viděl, co jsou tam za články."

I když to Květoslava absolutně nezajímalo, neboť si dokázal představit, co se v takových časopisech píše, obrátil pár stránek. Bylo tam přesně to, co čekal. Články jako 10 tipů, jak sbalit kouzelníka, Nejhnusnější čarodějkou snadno a rychle, Jak být za hvězdu na čarodějnické párty, Make-up pro čarodějky – bradavice a spol., Spodní prádlo pro správně odpornou babiznu  - 1. díl – bombarďáky to začíná.

Ano, móda, vztahy a líčení. Vše pro čarodějky v jednom. „Hele, jestli chceš být čarodějka, musíš mít schopnosti jako čarodějka. Ty nejschopnější čarodějky, co znám, mají dlouhé blonďaté nebo bílé vlasy, dlouhé nohy, jemnou pleť a perfektní koz… chci říct hezkou postavu,“ odkašlal si na poslední chvíli Květoslav. „Ty vypadáš akorát jako neschopná babice, co umí dělat nějaké ty lektvary.“

Růženka seděla naproti čarodějovi viditelně sklesle. Všechny její představy o čarodějkách vzaly rychle za své. „No jo, jenže matka s otcem mi nikdy nedovolí, abych se stala čarodějkou.“

„Když přesvědčím matku, bude to stačit, aby ona přesvědčila otce?“

Růženka se zamyslela. „Nejspíš jo, má na něj docela vliv.“

„Fajn, já se postarám o matku, ale ty mi pomůžeš a uděláš ze sebe něco lepšího.“

„No dobrá. Ale jak se ze mě stane čarodějka? Budeš mě učit?“ zeptala se princezna nadšená svým nápadem.

„Ani náhodou, na to nemám nervy ani čas. Ale mám jednu známou, která si léta stěžuje, že by ráda přijala učnici, protože své znalosti nemá komu předat. A taky že je tam pořád sama. Ráda tě něco naučí.“

„Supér,“ radostně zavýskla princezna.

„Fajn, ale na něco má kouzla není třeba. Budu čarovat jen v těch oblastech, u kterých je jasné, že bychom je nestihli vyřešit za šest dní. Takže se postarám o tvou váhu, ta musí jít rapidně dolů. A taky tvář. Tu ale budu řešit kouzly až na poslední chvíli, když nepomůže přírodní medicína.“

„Dobře, dobře, udělám vše, co řekneš.“

„Fajn, začni tím, že si tu vyvětráš, a pak se pořádně vykoupej. Knihy si nech a odvez je tvé budoucí učitelce, ona bude vědět, co s nimi,“ nařídil Květoslav a šel ke dveřím. „Já si ještě promluvím s tvou matkou.“ O chvíli později stál čaroděj v sále s králem a královnou. „Potřebuji mluvit s královnou, ale o samotě, pokud by to bylo možné.“

Král se zachmuřil. „No dobrá, dobrá, nevím tedy, proč bych nemohl slyšet vše, co má žena, ale když to jinak nejde.“

Teprve až se za králem zabouchly dveře, obrátil se Květoslav na královnu. „Musíme toho hodně probrat.“

„Jistě, řekni si cokoli, Květoslave, a budeme probírat celé hodiny,“ řekla královna toužebně a opět mu přejížděla dlaní po hrudi.

„No, tomuhle se taky nebráním, ale nejprve ty praktické věci. Přesvědčil jsem princeznu, aby se změnila.“

„Výborně, věděla jsem, že jsi mimořádně schopný muž. Je to na tobě vidět na první pohled,“ řekla královna a jen tak mimoděk opět koukla Květoslavovi do rozkroku.

„Moment, ale zadarmo to nebude.“

„Jistě, řekni si, co chceš. Já osobně ti dám… co budeš chtít,“ dodala.

„Počkejte, poslouchejte mě. Růženka se dál chce stát čarodějkou. A já jí slíbil, že jí bude. Bude krásná, ale bude to i čarodějka. Má to pro vaše království výhody. Bude ho chránit před všemi zlými čaroději, draky či nájezdníky. Jedna má dávná přítelkyně ji naučí vše, co bude potřebovat. Výměnou za to se stane krásnou a budou se o ni moct ucházet nápadníci.“

Královna stáhla svou ruku a hluboce se zamyslela. Rychle ale pochopila dvě věci. Za prvé, že to jinak nepůjde, a za druhé, že bude nutné přesvědčit krále.

„Krále si vezmu na starost. Přesvědčím ho, o to nemám strach. Jen aby si ji někdo vzal.“

„Princů je v širokém okolí mnoho, a když bude krásná a k tomu navíc schopná, nemám o její budoucnost obavy.“

„Vyřešil jsi to krásně, Viléme.“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (2. kapitola: Princezna Růženka, 1. část):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!