OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (1. kapitola: Všivákov, 2. část)



Květoslav je čaroděj... ale je to zcela jiný čaroděj, než je běžné. Má rád holky a pivo. Ve svém domě pořádá párty s vílami a čarodějkami a řeší zcela neobvyklé případy. Nebo vám přijde normální létající koberec, který je poněkud přelétavý, či drak, který se bojí ohně? A co obr, který nerad maso? V první kapitole se Květoslav zabývá zavšivenou vesnicí. Zbavit vesnici vší ale není úplně snadné. Vsi totiž vládnou intriky. Proč na lid Květoslavův kolega uvalil kletbu?

„Narkoman,“ opravila ho s naprostým klidem jeho žena.

„No a ty to říkáš úplně klidně. Co když testoval nějak způsob přípravy, či co? Fialový dým – špatně upraveno, modrý dým – včerejší porce. Bože, co když nás za to promění v mouchy?“

„Proboha nejanči,“ zařvala jeho korpulentní žena. „Jestli testoval a něco by bylo špatně, už by tě dávno proměnil. A chtěl jsi říct do MÉHO skvělého guláše házel a z MÉHO skvělého guláše se vyvanul. A jestli je narkoman, tak tím líp. Bude od něj klid a rozhodně nás v nic nepromění.“

„Ty hloupá, copak jsi nikdy neslyšela o takových lidech? V různých stavech mají různé představy, třeba si bude připadat jako nutrie a my mu budeme připadat jako draci a pod domnělou hrozbou nás v něco promění.“

„Tak dost!“ zařvala žena, až hostinský nadskočil. „To seš chlap? Co jsem si to vzala za chlapa? Musela jsem být úplně slepá. Moje máma mi dobře říkala, už je chudinka na pravdě boží, že budu jen otročit v kuchyni a nic z toho nebudu mít. A ještě si vezmu takového poseroutku. Dyť tohle není ani možný. Běž tam zpátky a uspokoj všechny jeho potřeby, nebo tě opravdu v něco promění. A dělej,“ říkala varovně a to už držela v ruce váleček na těsto.

„Jistě, miláčku, už běžím.“

„Tvoje matka, prý chudinka,“ běželo hlavou hostinskému, „hlavně, že ji obírala o veškerý důchod a dávala jí najíst jen jednou za týden, protože chudákovi mamince nakecala, že kobylky sežraly veškerou úrodu. Divím se, že jí nebylo divné, že kobylky žerou úrodu už pátý rok po sobě. A schválně jí dávala jen tvrdý chleba, i když věděla, že má umělý chrup, který se láme, kdykoli se zakousne do něčeho tvrdého. A mně bude něco vykládat.“

Když se hostinský vrátil k výčepu, čaroděj už stál u stolu a čekal na něj. „Kde jste tak dlouho?“ oslovil hostinského a ten se jen křečovitě usmál.

„Už jsem zde, pane.“

„Výborně. Po obědě si trochu schrupnu. Ukažte mi můj pokoj. Máte právo mě vzbudit až na tu slavnostní večeři, při které si vyposlechnu, co a jak se vám vlastně stalo.“

Hostinský přikývl a pískl na prsty. Po chvíli přiběhl černovlasý klučina a pohlédl na otce. „Co je?“

„Jak co je? Vyjadřuj se slušně, máme tady vzácnou návštěvu. Tady pan… pan… zkrátka čaroděj, no, prostě ho zaveď do našeho nejlepšího pokoje.“

„Jako do toho bez štěnic a švábů, jo?“ zeptal se kluk a hostinského polilo horko.

„Jistě, ty spratku. Vždyť ti říkám, že jde o vzácnou návštěvu. A pohni, vzácný pán nebude čekat.“

Kluk si čaroděje prohlédl a viditelně zklamaně na něj kývl, aby ho následoval. Rozhodně si čaroděje představoval jinak. Ale ne se sotva několikadenním strništěm, v docela obyčejných šatech a rozhodně bez hůlky a jiného náčiní, pouze s malým tlumokem. Kde má virgule a lahvičky? Kde jsou bylinky a prášky? Tohle je nadmíru zvláštní čaroděj.

Syn hospodského se zastavil u posledního pokoje v prvním patře a drze natáhl ruku. Čaroděj se na něj podíval a nechápal. „Snad si nemyslíš, že za to, že jsi mě sem dovedl, ti budu platit.“

„Nemám žádný kapesný. Máma mě akorát mydlí vařechou. Snad si zasloužím trochu toho soucitu a nějaký ten kulatý penízek.“

„Hele, ty spratku drzá, já nejsem královská pokladnice, abych dával prachy na požádání. Nic nemám, nic nedám, sám mám málo. A švihej si po svých.“

Kluk pochopil, že opravdu nic nedostane a loudal se pomalu zpět ke schodišti. Čaroděj na něj ještě zavolal. „Hele, tys říkal, že tě máma bije, a co táta? Ten tě občas neflákne?“

Kluk se otočil a podstatně veseleji křikl: „Táta ne, ten jen vyhrožuje. Ale máma ho někdy mlátí.“

Čaroděj vstoupil do pokoje a rozhlédl se. No, že by to měl být lepší pokoj, to tedy nevypadalo. Jedna obyčejná, dřevěná postel s dekou, jejíž barevné záplaty byly na podstatné ploše deky, velká šatní skříň, malá skříňka se zásuvkami a stůl. A pak umyvadlo. Lepší je asi jen tím, že chybí ti švábi a moli. Ale v tuto chvíli to bylo čarodějovi jedno. Svalil se na postel, zavřel oči a rychle usnul. Po dobrém obědě si dával šlofíka často.

Po pár hodinách vydatného spánku někdo opatrně zaklepal na dveře. Čaroděje neprobralo ani tak zaklepání jako spíš hlasy. Posadil se na postel a promnul si oči. Oknem dovnitř prosvítalo večerní slunce.

„Zaklepej víc, tohle by neslyšel nikdo.“

„Nebudu věhlasnému čarodějovi bušit na dveře.“

„Neřekla jsem bušit, a kdo ti řekl, že je věhlasný?“

„Nebudu bušit žádnému čarodějovi na dveře, jasné?“

„Řekl, abychom ho probudili, když bude večeře nachystaná, takže ho koukej vzbudit, nebo ho vzbudím já a takové buzení se nebude líbit ani jednomu z vás,“ zahřímal ženský hlas.

Muž tedy znovu zaťukal, ale jen o malinko silněji.

„Říkám ti, že tohle neuslyší, pusť mě k tomu.“ Pak bylo slyšet žuchnutí, asi jak žena svého manžela odstrčila a on upadl na zem. Zabušila na dveře a muž strachy vyjekl. To už čaroděj nevydržel a vstal, prudce otevřel dveře a hostinský si zakryl oči.

„To se dělá takhle bušit na dveře čaroděje? Máte štěstí, že jsem již byl probuzen.“

„Nebo co? Proměníte mě v komára?“ zasmála se hurónským smíchem hostinská.

Hostinský vstal a začal blekotat. „Omluvte ženu, ona se pomátla, neví, co mluví. To víte, ty výpary v kuchyni a tak…“

„Co to meleš, posero? Jaký výpary? Já se žádného čaroděje nebojím a táhni si po svém, ty nulo!“ řvala a ohnala se válečkem, který držela v ruce, a čaroděj si ho teprve teď všiml. Prohlédl si ji, dal si ruce v bok a řekl: „Jak tak na vás koukám, tak spíše na kredenc, ale nějaký hodně přerostlý.“

„Co? Cos to řek’, ty drzoune? Si myslíš, že když jseš čaroděj, můžeš mě urážet?“ křičela hostinská, a jak se rozmáchla válečkem, čaroděj si něco zamumlal a místo hostinské tu najednou stály kamna, které se tak tak vešly do úzké chodby.

„Co ste… vy ste…“ koktal hostinský.

„Než odjedu, proměním ji zpátky, ale do té doby tu takto zůstane. Teď vás bude hřát, ale u toho nebude žvanit.“

Hostinský procházel úzkým prostorem, který mezi kamny a stěnou vznikl, sem a tam a užasle na kamna hleděl. „Hele, nemohl byste mi říct to kouzlo, co jste na ni použil? Že bych si ji proměnil zpátky třeba až na Vánoce.“

Čaroděj se na něj podíval, jako kdyby po něm chtěl, aby snědl mísu švábů a hostinský jeho pohled pochopil. „Né, to byl jen vtip. Akorát teď brání vstupu do dvou pokojů.“

Čaroděj si dal ruce v bok a podíval se na hostinského. „On snad neumí být vděčný.“

„A nebude mít kdo vařit,“ stále si stěžoval spíše sám pro sebe hostinský. „A sezóna poutníků na krku.“

„Hele, ještě slovo a vrátím ji zpět. Zdržím se tu stejně nanejvýš den či dva. To zvládnete. Navařte si v noci na celý den a máte vystaráno. Anebo zaměstnejte v kuchyni kluka. Stejně se jen poflakuje. Ale za rozumný peníze, aby si uměl vydělat nějakou tu kačku. A teď mi řekněte, kam jít na tu uvítací véču.“

Hostinský přikývl a vedl čaroděje, který se ze svého pokoje protáhl kolem kamen, chodbou po schodech zase dolů, pak ven z hostince a ukázal na stavení mezi domy.

„Támhle je stodola. Natahali tam stoly, vy sedíte nahoře a vše už je připraveno.“

Čaroděj přikývl a šel. Když vstoupil do prostorné stodoly, uviděl ve dvou řadách stoly, které byly řazeny za sebou, na nich bílé ubrusy, a z obou stran židle. Děti i s rodiči seděli a panoval zde čilý ruch. Mladé holky nosily tácy plné pečínek, zeleniny a lákavě vypadajících dezertů ke stolům a doplňovaly korbele pivem a karafy vodou a vínem. Starosta seděl za hlavním stolem, který byl navršen na nějakých deskách, aby byl výš než všichni ostatní, a o jehož vratkosti čaroděj pochyboval od první chvíle. Každopádně sotva čaroděj vešel, všichni se hned utišili a jemu okamžitě došlo, že se má posadit vedle starosty. Také tak hned učinil. Sedl si, dal ruce do klína a čekal, co se bude dít. Všichni, včetně starosty, na něj ale nepřetržitě zírali. Teprve teď pochopil, že asi čekají, až něco řekne. Postavil se tedy, odkašlal si, všechny napjatě očekávající pohledy si prohlédl a pak řekl: „Nazdar,“ zazubil se a sedl si.

Starosta zřejmě čekal něco delšího, a tak se podíval po ostatních a škrobeně se taktéž usmál. „Tak tě tedy vítáme, mistře. A všichni doufáme, že nás zbavíš té nepříjemnosti.“

Čaroděj se usmál, a když byla pauza delší, podíval se na starostu. Opět se od něj čekalo, že něco řekne, a tak jen polohlasem dodal: „Hele, všechno až po žranici, jasný?“

Starosta zaskočeně kývl a pokynul všem přítomným, aby začali jíst. „Nuže, jak řekl mistr, dejme se do jídla, s plným žaludkem se nám všem bude lépe přemýšlet.“

A tak se všichni s chutí pustili do jídla. Čaroděj si utrhl kus stehna a začal se jím cpát. Rukou si nabral pečené brambory a cpal si je do úst a mastnou rukou pak sahal po poháru s vínem. Snědl půl kachny a celé kuře a teprve pak si byl jistý, že se najedl dosyta. Starosta zatleskal a všichni se utišili, a protože náhlé ticho bylo pro čaroděje naprosto nečekané, tak všichni slyšeli jeho hlasité říhnutí. Čaroděj honem nevěděl, jak situaci zachránit. Podíval se na starostu a ten vstal a začal tleskat a pobízel k tomu i ostatní, takže ti také tleskali a stodolou se nesl bouřlivý potlesk.

Čaroděj se usmál. S plným břichem obtížně vstal a pokynul všem, aby se utišili.

„Takže vážení, škyt, bylo by dobré, škyt, abyste, škyt…“ Čaroděj si dal ruku před pusu a doufal, že škytání rychle přejde.

Starosta mu bleskově podal karafu s vodou a čaroděj ji ihned vypil, až mu při tom voda tekla po bradě. Ale ani to nepomohlo. Škytal dál, a tak jen rychle řekl: „Slyšel jsem takový recept, že když někdo škytá, má zadržet dech.“ Nadechl se a s nafouknutými tvářemi se díval na obyvatele pod sebou. Po chvíli si založil ruce a stále čekal. Čaroděj se díval všude okolo, starosta si hrál s prsty, děti po sobě začaly házet kousky rajčat a rodiče na čaroděje upřeně zírali. Přeci jen vidět takového čaroděje je zážitek. Někomu se to nepovede za celý život.

Čaroděj stál a stál a najednou cítil, že mu dochází dech. Chtěl ale zjistit, jak nejdéle vydrží, a proto stál a pak se již musel opřít o stůl a zatím rychle měnil barvy. Z červené na fialovou a pak modrou. Lidé mezitím vstávali a pokřikovali, aby toho už nechal, a jiní, že možná už nemůže ústa otevřít vlivem křeče, a jiní na to reagovali, aby ho teda odblokoval starosta, ale ten usnul. Probudila ho až rána. Vstal a nechápavě zíral okolo. Všichni ztichli. Čaroděj spadl pod vyvýšené místo, ale rychle vstal a vystoupal po schůdkách zpět. „Ale už jsem neslyšel, jak dlouho. Takže, kde jsme to…, jo a teda… co jsem to kurva chtěl,“ uvažoval čaroděj.

„Vši,“ šeptal ve snaze mu napovědět starosta.

„Cože? Myši? Vy tu máte myši?“ řekl nahlas čaroděj, ale starosta si jen povzdychl a všichni začali diskutovat, zda je vesnice ještě zamořená něčím jiným, o čem jim starosta neřekl.

„Vši, říkám vši,“ opakoval starosta.

„Kdo neslyší?“ nechápal čaroděj.

„Vši, vši, vši, copak jsi úplně blbej? Vši!“ vztekal se starosta a pak si uvědomil, co řekl, posadil se s výrazem malého děcka, které si je vědomo, že něco provedlo, a docela tichoučce řekl: „Vši, docela malinké všíčky. Pardon.“

Čaroděj se otočil opět na publikum, a když se všichni utišili, pokračoval: „Takže tedy ty vši,“ zívl najednou. Ale rozhodl se, že přemůže únavu, protože hrozilo, že kdyby si šel nyní lehnout, starosta už by to nevydržel s nervama a celý hostinec by klidně podpálil. Taky koutkem oka viděl, jak s každým zívnutím starosta celý strnul.

„Podívejte se, pokud mají děti vši, není to jen tak. Buď se tu prostě objevili, a to proto, že si nedostatečně myjete hlavu,“ káravě kynul ukazováčkem, „anebo vaše děcka někdo zaklel.“

Od stolu se postavila jedna starší dáma, dala si ruce v bok a spustila: „Tak hele, já mám sedm harantů a nikdo vo mejch děckách nebude roznášet, že sou špindíry. Každému poctivě meju hlavu.“

„Ale to nikdo neříká, Stodolová,“ snažil se ji uklidnit starosta, ale čaroděj znovu zívl, on nadskočil a pak čaroděj pokračoval. „Jak často?“

„Co jak často?“ nechápavě se na něj zadívala stará Stodolová.

„Jak často jim tu hlavu myjete.“

„No…“ Stodolová se zamyslela. „Tak každý Vánoce určitě. Pak Velikonoce, no, a na jejich narozeniny, že jo, aby byly čistý, a pak narozeniny mě, táty, mý mámy, jeho mámy, jeho otce, můj otec už nežije, a to je asi tak všechno.“

Teprve nyní čaroděj pochopil, s jakými lidmi má co dočinění. „Od této chvíle se budete mýt každou neděli.“

„Cože?“ vykřikla Stodolová a chytila se za hrudník. Ve stodole se opět rozjel čilý ruch.

„Ticho, ticho!“ křičel starosta, až se všichni utišili.

„Já vás těch vší zbavím,“ řekl čaroděj, „a klidně se myjte, kdy chcete, ale jestli je dostanete zase, nepřijedu ani, kdybyste mě chtěli zaplatit celou horou zlata a hostili byste mě měsíc. Vši jsou především z nedostatku hygieny. Druhý důvod jejich vzniku jsou rozhořčené čarodějky.“

Nastala pauza a za čarodějovými zády starosta divoce gestikuloval na Stodolovou, aby si sedla a hlavně, aby už nikdo nic neříkal. Ta se tedy posadila, ale něco si pro sebe rozhořčeně povídala, kroutila hlavou a následně si ji podepřela pěstí.

„Jste si jistí, že vás nikdo nezaklel? Na běžné vši a kouzelné vši musím použít jiná kouzla. Rozmyslete si to dobře. Následky by mohly být katastrofální.“

Starosta se postavil. „Ty vši se objevily asi před měsícem. Byly tu tři kořenářky, ale moc nepochodily. S žádnou čarodějkou jsme nepřišli do styku. Nejsem si vědom žádného kontaktu s čarodějkou.“

„Tak se prostě objevily, budeme to tak brát. To se někdy stává. Zítra ráno uvařím lektvar a vy si v něm všichni umyjete hlavy. Nejprve děti, pak rodiče a pak celá vesnice. Preventivně. A následující dva měsíce si s ním ještě hlavy mýt budete.“

Lidé sice hned začali hořekovat: „A co my máme čas se pořád mýt. A voda není jen na mytí. A to bysme taky nic jiného nedělali.“

Ale čaroděj je mávnutím ruky utišil a řekl: „Tak poslouchejte, vy nevděční paraziti, mně je jedno, zda si tím posraným lektvarem budete mít hlavy, koule, nebo ho budete chlastat, je mi to u prdele. Já vám ten lektvar udělám a pak si dělejte, co chcete, jasný?“   

Ztichlé publikum vyděšeně přikyvovalo. Starosta se rychle postavil. „Klid, klid, nic se přeci neděje, vše je v pořádku. My jako zodpovědní rodičové a občané naší vesnice se samozřejmě podřídíme. A teď se všichni posadíme, bude se nosit dezert.“ Jakmile to dopověděl, luskl prsty a mladé dívky hned nosily tácy s dorty a zákusky.

Když i čaroděj dostal svou porci, zeptal se starosty: „Mimochodem, jak se vaše vesnice jmenovala před tím, než vás přejmenovali na Všivákov?“

„No, totiž my se jmenovali Tchořov.“

Čaroděj na něj zíral a pak řekl: „No tak to je asi lepší současný název.“

„Já nevím,“ ošíval se starosta, „takhle to zase vypadá, že tu máme samé všiváky.“

„To jo,“ přisvědčil čaroděj a cpal si do úst zákusek.

„Co jo? Snad si nemyslíte, že tu máme samé všiváky.“

Čaroděj dlouze kousal, pak polkl a nakonec odpověděl: „Že to tak vypadá. Ale Tchořov… a ten původní název jste dostali jak?“

„Tak to, prosím, mohu vysvětlit,“ dmul se hrdě pýchou starosta a čaroděj nechápal proč. „Zakladatel naší vsi je Jan Tchoř z rodu Tchořů.“

„Asi se nemám ptát, jak přišel ke svému jménu, že?“

„No, jeho děd měl vskutku drobné problémy s hygienou, ale jeho synové a vnuk již nikoli. Bohužel pověst o počátku jeho jména se tak rozšířila, že raději opustili rodný kraj a založili zde novou ves.“

„Zajímavá historie,“ řekl čaroděj ze slušnosti, ale jinak mu nepřišla vůbec zajímavá. Nejzajímavější na celé věci bylo jméno Tchoř.

„A co vaše jméno?“ zeptal se starosta a čaroděj se začal dusit. Toho si všimli ostatní, a tak se pustili do křiku, aby starosta bušil čaroději na záda, a ten tak činil. Čaroděj vykašlal zbytky uvízlého jídla a všichni se utišili.

„K němu se žádná zajímavá historie neváže,“ odpověděl.

„To jistě ne, ale chceme z vděku šířit tvou slávu dál, a to můžeme jen pomocí tvého jména.“

Všichni souhlasně přikyvovali.

„Moje jméno je dostatečně slavné i bez vás. Není třeba.“

„Moc slavné asi není, když ho nikdo z nás nezná,“ pokračoval starosta se samolibým úsměvem. Pochopil, že čaroděje na něčem dostal, a to mu činilo dobře.

„Tedy… dobrá,“ odkašlal si čaroděj. „… slav… mysl… hýnko,“ řekl čaroděj polohlasem.

„Omlouvám se, ale nerozuměl jsem ti,“ řekl starosta a úsměv mu z tváře nezmizel. Čaroděj si pomyslel, že při první příležitosti, která se mu dostane pod ruce, to starostovi vrátí. Pak se postavil a jasně řekl: „Květoslav Dobromysl Stehýnko.“

Nastalo naprosté ticho. Některým se zastavila ruka se zákuskem, nebo kuřecím stehnem napůl cesty k ústům, jiní zůstali v zakloněné poloze, když do sebe klopili víno z poháru a další s plnými ústy přestali žvýkat. Starosta seděl s otevřenou pusou a napřaženou rukou, ve které držel vidličku, která též mířila do úst, ale nedoputovala tam. Ale všichni do jednoho upřeně zírali na čaroděje. Několikavteřinové ticho najednou vyústilo v bouřlivých smích. Ti s plnou pusou kusy svého jídla vyprskli na sousedy sedící naproti, další se dusili smíchem i vínem zároveň a zbytek pustil vidličky a jídlo, co zrovna držel, a popadali se za břicho. Čaroděj nad všemi stál a zíral, jak se mu ostatní smějí. Dokonce i starosta se smál tak, až slzel. Květoslav si založil ruce na prsou a byl velmi rozčilený. To byl důvod, proč své jméno nikdy nikde neuváděl.

„Tak dost!“ zařval. Lidé se sice postupně tišili, ale ještě byl slyšet doznívající smích a čaroděj pozoroval, jak si někteří, včetně starosty, utírají slzy.

„No, tak jsme se zasmáli. Hele, já za to nemůžu, že mi matka to jméno dala, když byla totálně na káry.“

Starosta vstal. „Nezlob se, čaroději, tedy, Květoslave, my to tak nemyslíme. Jsme jen prosté duše…“

„… velmi prosté,“ skočil mu do řeči Květoslav.

„… a moc té zábavy tady nemáme. My se ti nesmějeme. Podívej, jsou to hlupáci,“ mávl rukou starosta směrem k obyvatelům pod nimi.

„Ale ty ses smál taky,“ bodl mu Květoslav do hrudi ukazováček.

„To víš, ale jen aby mě nepomluvili. Ty odjedeš, ale já tu s nimi musím zůstat. Já vím, co to je, když máš za rodiče opilce a povaleče,“ vzlykl starosta a zkřivil tvář. Vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče. A Květoslav se nemýlil. Starosta znenadání zacloumal s Květoslavovým ramenem, až čaroděj zakolísal, a následně začal hystericky plakat, tvář skrytou na jeho rameni.

„Já vím, jaké to je, když tě nikdo nemá rád. Můj otec byl místní povaleč a rváč. A pak sběhl k místním anarchistům. Ta skupina si říkala Zelení a propagovala ochranu přírody,“ vzlykal. „Kradli dřevorubcům pily a sekyrky a v noci demontovali zemědělcům pluhy a trávili voly. Myslel jsem, že tu ostudu nepřežiju. A matka? Ta to zapíjela levným rumem od místní báby, která si ho vyráběla doma. Po letech intenzivního pití ve čtyřiceti zemřela. Zakopla a spadla do studny. Po pěti letech nepřetržitého hledání jsme ji tam našli. Už z ní byla jen kostra.“

Starosta si utíral slzy. „Nikdy si to nepřestanu vyčítat. Místní důchodce Prášil říkal, že mu ta voda ze studny chutná nějak divně, ale nikdo mu nevěřil, protože jeho vymyšlené historky už znala celá ves. Kdybych se tam tak podíval.“

Čaroděj nebyl schopen odhadnout, zda to celé byla pravda, nebo zda starosta sehrál vynikající divadelní kus, ale slzy tedy měl opravdové.

„Od té doby se na mě všichni dívali přes prsty. Byl jsem jen syn alkoholičky a anarchisty,“ brečel starosta, hlavu stále na rameni Květoslava, který ho po ní poplácával a utěšoval.

„No, už je to dobré, to se někdy stává. Už je to pryč, už je to pryč.“

Pak se najednou starosta napřímil, utřel si slzy a pokračoval. „Ale vyrostla ze mě silná osobnost. Stal jsem se starostou a teprve pak jsem to všem natřel. Ukázal jsem jim, jak schopný umím být a teprve pak si mě začali vážit.“

„No, jsem už unavený. Ráno udělám ten lektvar a vyřešíme to.“

„Náš průvodce tě probudí o půlnoci. Přece jen okolní lesy tolik neznáš.“

„O půlnoci?“ vytřeštil oči Květoslav. „Proboha proč o půlnoci?“

„No, byliny na lektvary se přece musí sbírat o půlnoci a nejlíp za úplňku, ne? Úplněk jim dává ještě silnější moc.“

Květoslav si povzdychl. „To jsou pověry. Čarodějky to lidem říkají, aby vypadaly zajímavější. Ve skutečnosti půlnoc nemá na byliny žádný vliv a úplněk jejich moc neznásobuje. Ostatně, není moc dobré sbírat byliny v noci. Znal jsem čarodějku, co byla sice staršího ročníku, ale na tuhle pověru doplatila. Taky chtěla být strašně zajímavá a rozhodla se jít na byliny v noci za úplňku, jak říkáš. Měla tehdy vyléčit impotenci největšího sedláka ve vsi. Třicet lidí z vesnice se otrávilo, protože se při sběru přehmátla. Není to snadné sbírat v noci. Člověk houby vidí…“

„No jo, houby jsou větší,“ brblal si starosta spíše pro sebe.

„Ale ne houby, houby jakože nevidí nic. Úplněk neúplněk je tma a mezi stromy, pod listím či neprostupnými keři prostě není dobře vidět. No, ale to jsem odbočil. Uděláme to takhle. Dám vám seznam bylin, co má ten váš znalec okolí nasbírat. A mě vzbuďte až na snídani,“ zívl Květoslav.

„No počkej a pozná je? Přeci jen to není bylinoznalec.“

„V klidu. Dám mu knížku i s obrázky a sám si je ještě překontroluju. Kdyby to nezvládl, vydám se do lesa po snídani já. A teď dobrou noc.“

Starosta čaroději popřál také dobré noci a pak se s úlevou posadil. Teprve teď mu došlo, jak neomaleně se smáli jeho jménu. No, ale když si na to teď vzpomněl, začal se plácat smíchy do kolen. Vzápětí však přestal. Už ho bolel hrudník. A taky přemýšlel nad tím, že stačilo málo a bůh ví, v co je mohl čaroděj zlostí proměnit. To se už nesmí opakovat. Hned zítra vydá zákaz smíchu v přítomnosti čaroděje.

Druhý den ráno probudilo Květoslava bušení na dveře. Posadil se a rozespale si promnul oči. Zívl a pak vstal. Otevřel dveře a za nimi stál syn hospodského.

„Co tak bušíš, neumíš normálně zaklepat?“

„Hm, to je jedno. Jo a díky za mámu. Asi by takhle nemohla zůstat napořád, co?“

„Hele, a zlatý suchý z nosu byste nechtěli? Buďte rádi, že ji takhle nechám alespoň do mého odjezdu. A kde máš snídani?“ zeptal se Květoslav a mnul si břicho.

„Táta neříkal, že vám ji mám donést. Snídaně je nachystaná dole.“

„No dobrá, za chvíli jsem tam,“ řekl Květoslav, zavřel dveře a ještě jednou pořádně zívl. Dneska uvaří lektvar a zmizí těm prosťáčkům ze života. Už ho ta vesnice začínala nudit.

Po vydatné snídani a překontrolování všech bylin byl vpuštěn do hospodské kuchyně.

„Větší kotel nemáte?“ zeptal se hospodského, a když zakroutil hlavou, tak jen řekl: „No snad to bude stačit.“

Nalil do kotle vodu, naházel tam byliny, opatrně se podíval, zda se nikdo nekouká a pak vytáhl ze svého tlumoku další pytlík. Část jeho obsahu vysypal do kotle též. Rázem z něj vyšlehl žlutý dým. Pak luskl prsty a pod kotlem se objevil oheň. Čaroděj obsah míchal a mezitím hledal ve zdejší zásobárně něco na chuť. Musel si přece ukrátit nějak čas. Našel výbornou uzenou slaninu. Velký kus si odřízl a slupl ji na posezení. Teď by to ještě něčím zapil. Ale vodou ne. Není přece lůza. Na polici spatřil nějaké lahve s průzračnými tekutinami. Protože v kuchyni hostince neočekával žádné jedy, bez obav se po jedné natáhl a napil se.

„Hm, slivovice. A dobrá.“

U dalších lahví objevil meruňkovici, třešňovici a hruškovici. Jen u té poslední si nebyl jistý, co by to mohlo být. A tak pil a pil a pil, až zůstala láhev prázdná. Položil ji na stůl a začala se mu motat hlava.

„No, asi jsem to kapánek přepískl.“

Rychle se posadil. V tu chvíli vstoupil do kuchyně hostinský. Když viděl prázdnou láhev, nejprve ho popadla zlost, ale v mžiku si uvědomil, s kým má tu čest, a hned se uklidnil. A tak jen hlesl: „To byla ořechovice. Výroční. Připravená na oslavy stého výročí naší obce.“

„Nevadí,“ mávl rukou čaroděj. „Však ty ostatní flašky vám zůstaly. Ty jsem jen ochutnal.“

Hospodský se vyděsil a měl co dělat, aby se ovládl, když zjistil, že ze všech flašek je řádně upito. Podíval se na čaroděje, pokýval hlavou, křečovitě se usmál a opustil kuchyň.

„To hovado mi vypilo ořechovci,“ řval před hospodou.

Vyděšený starosta vyběhl ze stodoly zapínaje si kalhoty. „Co tu křičíš? Co se děje?“

„Tak já ti řeknu, co se děje. Ten parchant mi vychlastal výroční ořechovci a z dalších pálenek je taky upito. Jestli tu bude ještě jeden den, celého mě vyžere a vychlastá. A to ti říkám, starosto, ty se nedoplatíš.“

„Ale no jo, pořád. Dneska udělá lektvar, my ho vypijeme a zmizí nám ze životů.“

„No už aby to bylo.“

V tu chvíli vyšel z hospody notně vratkým krokem i Květoslav, v ruce slivovici. „Tak, pánové a dámy, lektvar je hotový. Nalívejte, nějak mi vyschlo v krku.“

Pak upadl na zem a tvrdě usnul.

Druhého dne ráno se čaroději dostalo drsného probuzení. Někdo ho polil vědrem vody. Posadil se a zjistil, že spal na seně a nad ním stojí celá vesnice. Její obyvatelé se zrovna netvářili, že by mu chtěli popřát dobré ráno.

„Tak ty jsi čaroděj, ano?“ začal starosta.

„No, jsem. Co to má být za probuzení? Takhle se budí čaroděj?“

„Ty že jsi čaroděj?“ začala řvát z davu nějaká žena.

„Klid, klid, on nám vyklopí, kdo vlastně je,“ krotil vášně starosta. „Takže, kdo vlastně jsi a co tu pohledáváš?“

Květoslav si promnul oči a vůbec nechápal, co se děje. Možná, že ještě spal, v tuto chvíli si nebyl jistý ničím. Opatrně vstal a koutkem oka viděl, jak dav polekaně ustoupil.

„Hej, já jsem spal na seníku? Proč jsem nespal v hostinci v pokoji jako vážený host?“

Starosta si založil ruce na prsou a řekl: „Podvodníky neubytováváme v hostincích, ale na seně mezi prasaty.“ A po těchto slovech se začal dav hlasitě smát.

„Cos to řekl?“ zeptal se Květoslav. Právě mu došla trpělivost. Nechápal vůbec nic a ještě ho bolela hlava.

„Slyšels, hovado,“ křikl někdo z davu.

„Teď už toho mám tak akorát dost. Já jsem čaroděj!“ zařval Květoslav.

„Čaroděj, který neumí čarovat, to slyším prvně,“ a dav se smál. Starosta pokračoval. „Čaroděj, co pije kořalku a neumí vařit lektvary.“ Dav bouřil.

Květoslav přistoupil ke starostovi, a aniž by se ho dotknul, starosta se vznesl do vzduchu. Smích okamžitě ustal a nastalo naprosté ticho. Jen starosta strachem vyjekl.

„Takže já podle vás nejsem čaroděj? Jen proto, že nemám plnovous? A na co? Aby se mi v něm zachytávaly zbytky jídla? Jen proto, že mám rád kořalku? A kdo by ji rád neměl? Vždyť je to prevence proti většině druhů nemocí kromě ranní bolesti hlavy. Nejsem snad čaroděj proto, že nechodím o půlnoci na byliny? A proč bych měl? V noci normální lidé spí, to jen čarodějky, vlkodlaci, upíři a sem tam nějaký ten opilec se prohání o půlnoci po lese.“

„Pustil bys mě na zem?“ špitl starosta.

„Jistě,“ kývl čaroděj a spustil ruce. A v tu ránu se spustil i starosta. Dopadl tvrdě na zem a velmi obtížně se zvedal.

„Takže, doufám, že vám tohle stačilo jako důkaz,“ řekl Květoslav, a když se nadechl, aby pokračoval, ozvalo se z davu: „Laciný trik!“

Květoslav zuřil, starosta si schoval hlavu do dlaní a dav se rozestoupil. Když hospodský viděl, že se všichni, včetně čaroděje, koukají na něj, otočil se. Ale za ním nikdo nestál, takže se obrátil zpět se zářivým úsměvem. „To já ne.“

„Takže laciný trik říkáš. Fajn. A co třeba tohle?“ Květoslav luskl prsty a rázem měl hospodský oslí uši, koňský ohon a na nohou kopyta. Ves se mu smála a on to vše pozoroval nejprve vyděšeně, ale pak, aby zachránil ostudu, se také smál, ač bylo vidět, že se musí dost nutit.

„Dost!“ zařval čaroděj a okamžitě bylo ticho. „Tak a teď chci, aby mi někdo normální okamžitě, ale okamžitě! Vysvětlil, co se to tady vlastně děje!“   

Starosta vstal, oprášil se a začal nesměle vyprávět. „Víš, ty jsi včera usnul po vypití té kořalky. Tak jsme se vrhli na ten lektvar a udělali vše dle tvých pokynů. Ale když jsme pak viděli výsledek, rozzlobili jsme se a společně jsme se rozhodli tě odnést sem na seno.“

„Proboha, jaký výsledek? O čem to tu pořád mluvíte?“

„No přece o tomhle,“ řekl starosta a dav se rozestoupil ještě jednou, ale tentokrát pořádně. Květoslav nejprve nic zvláštního neviděl. Pak pohlédl směrem ke kašně. Stála tam celá řada dětí a měly opravdu něco zvláštního na hlavách. Květoslav vyrazil rázným krokem až k nim. A jak se blížil, čím dál jasněji viděl, co způsobil jeho lektvar. Každé dítě mělo na hlavě jinak zbarveného kohouta. Květoslav nic podivnějšího v životě neviděl, a tak přistoupil blíž, aby si na vlasy sáhl. Opravdu pevně držely v jedné stojící pěšince. Jeden je měl zelené, druhý modré, další v kombinaci různých barev. Našli se i tací, co je měli zbarvené do noční oblohy, a jeden se na svém kohoutovi dokonce mohl pyšnit obrazem poslední večeře Páně.

Květoslav na to užasle, ale i zamyšleně zíral a přemýšlel. Pak se otočil k davu. „Vidíte, co jsem vám říkal? Říkal jsem, že jestli ty vši přičaroval čaroděj, bude to mít nedozírné následky a…“ ukázal směrem k dětem, „byla to pravda. Teď alespoň víme, odkud se ty vši vzaly.“

Náhle se Květoslav zadíval k hospodě, před níž stál malý klučina. Čaroděj šel až k hostinskému a zeptal se ho: „Jak to, že tvůj kluk vypadá normálně?“

Odpovědí mu bylo kohoutí kokrhání. Čaroděj protáhl oči, luskl prsty a opět před ním stál hostinský. Ten si sám sebe nejprve prohlédl, a když viděl, že Květoslav nedočkavě klepe nohou, rychle odpověděl: „Protože jsem do toho parchanta ten lektvar nemohl dostat. Jako by ten hajzlík věděl, co se jim stane.“

„Moment,“ Květoslav se zamyslel, „pokud si ale vzpomínám, ten jako jediný ty vši neměl, že ano?“

„Jo, to je pravda, neměl. Chtěl jsem mu to dát preventivně.“

„Dobře, všichni se uklidněte a běžte domů. Děcka pošlete do hostince, přijdu tam,“ přikázal a namířil si to ke klukovi. Když k němu došel, ještě se obrátil na dav: „Jo a příště, než budete chtít někoho lynčovat, si zjistěte všechny informace.“

Chytl hospodského kluka za límec a táhl ho k sobě do pokoje. Tam s ním hodil na postel. „Tak a teď chci slyšet pravdu. Jak to, že ty jediný jsi neměl vši a díky tomu jako jediný na hlavě nemáš barevný ohoz?“

Kluk pokrčil rameny.

„Hele, nemám náladu ani chuť se s tebou párat. Já na to stejně přijdu, akorát mi to bude trvat dýl, takže buď mi to vyklopíš, nebo tě proměním v něco silně nepříjemného. Třeba kupu hnoje, takže do tebe budou bodat vidlemi. Nebo bys chtěl být raději ženská s pořádnými kozama? Aby tě všichni chlapi očumovali a pak i osahávali? Anebo víš co? Udělám z tebe klisnu. A až nějaký pořádný hřebec dostane chuť….“

„Tak dost, vždyť jsem ještě dítě,“ zacpal si uši kluk.

„Takže?“ Dal si čaroděj ruce v bok.

„No dobře. To bylo tak. Před asi třiceti dny k nám do vesnice dorazil chlap. Ubytoval se, najedl se, a po dvou dnech zase odjel. Já jsem ale jediný z vesnice, kdo ví, že to byl čaroděj. No a znáte děcka,“ mávl rukou kluk, jako by snad on najednou mezi děti nepatřil, „začaly se mu posmívat.“

„Posmívat? Kvůli čemu?“

„No, chodil v růžové vestě a kalhotách. A starostovi říkal zlatíčko a mému tátovi cukrouši. Celkově byl divný. Nosil náušnici na uchu. Prostě podivín. No a jak se mu smály, tak druhý den to jeden kluk přehnal a pokřikoval na něj, blizno, blizno, a to už nevydržel a rozhodl se je začarovat. Všechny si je svolal a řekl, že dá zlaťák tomu, kdo vypije jeho speciální nápoj. Kluci říkali, že nechutnal moc dobře, ale co by pro zlaťák neudělali. No, a když odjel, objevily se vši.“

„A proč blizno?“

„No to je přece ta růžová rostlina. Blizna kládovitá.“

„Jo takhle. Moment, moment, to jsi to vzal poněkud rychle, že? Jak víš, že to byl čaroděj? Předpokládám, že ze stejného důvodu ses nenapil toho jeho nápoje, co?“

„Odpověď na druhou otázku je ano. No, jednoduše to vím. Táta neví, že jsem objevil tu jeho skrýš. V jednom pokoji je udělaná malá dírka, kterou táta vidí do pokoje. Tam ubytovává hlavně ženské, které občas pozoruje. Zajímalo mě, co je ten chlap zač, tak jsem se občas koukl.“

„Já ti dám, pozoruje. Normálně je šmíruje, když se převlíkají. Začínám mít té vaší vesnice dost. Takže abychom to zkrátili. On v tom pokoji uvařil lektvar a dal ho klukům vypít, že ano?“

„Jo, přesně tak. No a já se samozřejmě nenapil. Nejsem blbý, že jo,“ zaťukal si kluk na hlavu.

„No, to nejsi. Ty jsi chytrý až moc. Tak fajn. Teď vím, co vědět potřebuju. Proto nemohly běžné byliny zabrat. Když jsi viděl, jak ten lektvar dělá, půjdeš se mnou do lesa a nasbíráme stejné byliny, jaké použil on. Jedině to pomůže.“

„Ale já ty byliny neznám. Vůbec nevím, co použil,“ bránil se kluk.

„Ale viděl jsi je.“

„No to jo, viděl jsem je, ale názvy neznám.“

„To nebude potřeba,“ řekl Květoslav a vstal. Vytáhl z tlumoku knihu a hodil ji na postel. „Teď mi ukážeš, co použil on.“

O pár hodin později se už celá ves seřadila k velkému kotli, který Květoslav nechal vynést na náměstí. Mohl by ho přemístit jednoduchým kouzlem, ale na tuhle zpropadenou vesnici nehodlal plýtvat kouzly už víc, než bylo potřeba. Zatímco obyvatelé pili a myli hlavy sobě a dětem, Květoslav si vzal stranou starostu a hostinského.

„Takže, pánové, musím se přiznat, že jste mě dost naštvali vaším přístupem. Mě jste obvinili z toho, že nejsem čaroděj, aniž byste si nejprve zjistili fakta. A to nemluvím o tom, že jste ke mně poslali dva neschopné a nesrozumitelné hlupce. Ale pojďme dál. Tohle vše způsobil čaroděj, kterého jste ve své vsi urazili.“

A když se na sebe oba překvapeně podívali, vysvětlil. „No, to byl ten v těch růžových šatech. Neptejte se mě, jak to vím, jsem čaroděj, a proto to vím. Urážela ho děcka a vy jste to nezarazili. Mám pravdu?“

Oba pánové zkroušeně přikývli, hlavy svěšené dolů, jako by právě pedagog káral dva neposlušné žáčky. „A on se vám takto pomstil. Proto ty barevné vzorce na hlavách vašich dětí. Měl prostě jen rád barvy. Tímto vás ale upozorňuju, že až se tady stane nějaký další problém, mě už nevolejte. Alespoň se naučíte chovat se uctivě ke každému hostu, protože většina čarodějů na sebe hned neprozrazuje, že jsou čarodějové. A to je další věc, urazili jste mého kolegu, což se částečně dotýká i mě. No a v neposlední řadě vaříte lidem z plesnivých věcí a zkaženého masa. Nebo se mýlím?“ obrátil se na hostinského.

Ten se podrbal za uchem. „No, občas se stane.“

„Ne, občas. Byl jsem v kuchyni, a než jsem se stihl ožrat, viděl jsem ty potraviny. A je to něco odporného. Zvedal se mi žaludek. Mně jsi dal jídlo, co bylo v pořádku, to jsem si ověřil, ale ostatním vaříš nehorázné šlichty. A z tohoto důvodu jsem v hospodě nainstaloval jedno malé kouzlo. Jestli nějaký host dostane na stůl jídlo vařené ze zkažených potravin, proměníš se v kravské hovno.“

Hospodský vyděšeně vyjekl. „Už nikdy, slibuju. Od této chvíle jen čerstvé.“

„Skvělé a pak je tady další záležitost. Šmíruješ ženské v jednom z pokojů.“

Starosta se na hostinského pohoršeně zadíval. „Ale já…“ snažil se bránit hostinský.

„Žádné ale, je to tak. Takže, na celou hospodu jsem vyslal varovnou kletbu. To znamená, že když ještě někdy budeš jakoukoli ženskou šmírovat, vyšle mi kletba signál a já jsem tu v mžiku. A pak z tebe udělám něco hodně nepříjemného.“

Hospodský klesl na kolena a sepjal ruce. „Slibuji, že už nikdy. Už nikdy, věhlasný čaroději!“

„Výborně. Jo a tvá žena se promění zpět v momentě, kdy překročím hranice vsi. Nutno dodat že jsem ji informoval o všem, co jsem tu viděl a zažil, a řekl jsem jí, že kdybyste nebyli tak neschopní, nikdy bych do vesnice nedorazil a ona by nestála v patře jako kamna. Takže bude asi kapánek rozčilená. No to se nedá nic dělat. Mějte se a krásný den.“

Květoslav nasedl na koně a cvalem mizel z vesnice. Jakmile překročil její hranice, zaslechl ženský hlas. „Aloisi! Jak to, že šmíruješ ženský, ty prase. Počkej, až se mi dostaneš do rukou!“ a usmál se. Tohle bude jistě jako poučení stačit. Co naplat, že čaroděj si všechny kletby na hospodu a kuchyni vymyslel. Strach z následků, kdyby to byla přece jen pravda, donutí hospodského změnit přístup.  

Čekala ho cesta domů. Do Všivákova, respektive Tchořova, jel se svým dvoučlenným doprovodem dva dny, ale doma hodlal být rychleji. Už mu chyběla pohodlná postel a láhev dobrého piva, čerstvě uleželý sýr a ještě teplý chléb. A při té představě popohnal koně a vyrazil vpřed tryskem.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (1. kapitola: Všivákov, 2. část):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!