OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Květoslav Dobromysl Stehýnko (1. kapitola: Všivákov, 1. část)



Květoslav je čaroděj... ale je to zcela jiný čaroděj, než je běžné. Má rád holky a pivo. Ve svém domě pořádá párty s vílami a čarodějkami a řeší zcela neobvyklé případy. Nebo vám přijde normální létající koberec, který je poněkud přelétavý, či drak, který se bojí ohně? A co obr, který nerad maso? V první kapitole se Květoslav zabývá zavšivenou vesnicí. Zbavit vesnici vší ale nebude tak snadné, jako se čaroději zdálo. Této vesnici kromě otravného hmyzu vládnou i intriky!

Červen již byl v plném proudu a teploty tomu odpovídaly. Přestože mnohdy dosahovaly ke třicítkám, cestovateli se to na cestách jen hemžilo. Obchodníci s kdečím jezdili na trhy, jarmarky nebo poutě, mniši šířili svou víru, rytíři hledali obludy, které by sužovaly kraje a zakleté princezny čekající na vysvobození a všelijací jiní lidé putovali sem a tam. Na cestách zkrátka bylo rušno.

Kdybyste se kohokoli zeptali na kvalitu počasí, jistě by nebyl spokojen. Cestovatelé nebyli nikdy spokojeni. Ať už cestovali z jedné vesnice do druhé nebo z jednoho konce království do druhého, s vakem na zádech nebo naloženým vozem, sami nebo v hlučné skupině, počasí se jim nikdy nezavděčilo. Buď bylo moc horko, nebo moc pršelo, nebo moc padaly kroupy, také mohlo být moc zima a zkrátka všeho bylo moc, a když se počasí změnilo a nastalo přesně opačné od toho, na které si cestovatelé stěžovali, spokojenost jim vydržela maximálně pár hodin do nové stížnosti.

Ať cestoval někdo z donucení nebo z vlastního rozhodnutí, většinou z toho nebyl nadšený. A proč vlastně? Představa spánku někde v hlubokém lese, kde vás koušou mravenci, komáři a hrozí vám, že vás sežere vlk, není zrovna lákavá. V zimě to navíc znamená udržovat oheň. A co teprve lovit si potravu. Pokud nemáte buňky střelit pěknou srnu, když na vás kouká černýma očkama nebo vykuchat pstruha, musíte mít štěstí a narazit na hostinec, kde se dodržují alespoň základní hygienické zvyky, jinak vám naservírují jídlo, které zvláště v létě mohlo být nepříliš kvalitně skladováno, a tudíž zapáchá, nebo se v něm nacházejí červy, či chutná, jako byste jedli štěrk s pískem polévaný průměrnou omáčkou. Hospodští zkrátka hřešili na to, že takový pocestný má hlad a je znavený cestou a tudíž jídlem zmíněné kvality nepohrdne a také mu nebude vadit pelech s blechami a dalšími šesti statnými chlapy, kteří taktéž celý den strávili v jedněch botách.

Byli samozřejmě i výjimky mezi hostinci, a pokud se takový skutečně objevil, pověst o něm se velmi rychle rozšířila. Mělo to ale i své nevýhody. Kupříkladu byl stále plný, a tak se horší hostinští i v nejbližším okolí rozhodně nemuseli bát o úbytek zákazníků. Navíc, takový čistší a chutnější zájezdní hostinec něco stál a ne každý si ho mohl dovolit.

Cestování zkrátka nebylo tou nejpříjemnější formou trávení času a jen málokdo si jej vybral dobrovolně. Přesto byla ještě celá řada poutníků, kteří chodili od města k městu a od vesnice k vesnici. Přes všechny nesporné nevýhody putování byly i jisté výhody, které, ač jich bylo jen pár, převážily u těchto jedinců všechny zápory natolik, že věnovali tomuto druhu života celé desítky let. Nejzásadnější byla, že si mohli čas organizovat sami. Žádné brzké ranní vstávání na pole a tvrdá dřina do úmoru. A vlastně vůbec žádná dřina. Práci obecně se mohli takoví poutníci věnovat jen, když se jim nedařilo dlouho nic ulovit, hlad jim tudíž svíral žaludek, či počasí bylo tak nevlídné, že přespávat venku by bylo čirým hazardem se zdravím. V takových případech se vždycky objevil někdo, kdo potřeboval pomoc. Sedláci na poli, hostinský v kuchyni nebo dřevorubec v lese. A vždycky existovala ještě malá šance, že se někde objeví království se zakletou princeznou, jejíž vysvobození nebude životu nebezpečné, či na jedné ze svých cest objeví poklad.

Dva mladí muži, kteří cestovali v tomhle parnu, ale podnikali cestu rádi. Právě kvůli výše zmíněným důvodům. Zatímco jejich přátelé a rodinní příslušníci už několik hodin dřeli na poli a v lese, oni se povalovali v trávě a chladili si nohy v potůčku. Nic nemuseli. Vlastně něco přece jen. Byli vysláni starostou města, aby přivedli jednoho čaroděje. Ale všichni věděli, že oříšek je už jen takového čaroděje najít. I když znáte jeho přesnou adresu, vůbec se na ní nemusí nacházet. Může být kupříkladu na nějaké výpravě a z té se vrátit až za týdny, ne-li měsíce. Dále pak může být dávno přestěhovaný, či se může před světem záměrně ukrývat. Pokud se vám přece jen podaří ho najít, další zapeklitou věcí k rozlousknutí je ho přesvědčit, aby se s vámi kamkoli vydal. Cestování obecně čarodějové moc v lásce nemají, právě kvůli výše uvedeným důvodům. Navíc ne každému chtějí pomáhat. Ale když překonáte i tento problém, je před vámi poslední a možná i nejsložitější věc. Zaplatit. Čarodějové bývají drazí a rozhodně nesnáší smlouvání o ceně. A každý rozumný člověk si takové smlouvání odpustí, protože pokud čaroděje rozčílí, že nejste schopni se s ním dohodnout, můžete také skončit někde jako tvarůžek, žába, nebo kolo od vozu a klidně i páté.

Tohle všechno ti dva mladí muži věděli a věděli to také ti, kteří je sem vyslali. A proto teď leželi v trávě, kotníky si chladili v potoce a nikam nespěchali. Ač je starosta nabádal, aby se vrátili co možná nejrychleji, oni si hodlali řádně odpočinout a brali to jako dovolenou, kterou nikdy nemají. Přestože k čarodějovu sídlu vedla z vesnice přímá cesta, oni jeli na svých koních oklikou. Nejraději by stejnou cestou jeli i zpátky, ale to už byl risk. Tak za prvé čaroděj mohl cestu znát, a tak by mu bylo divné, proč se trmácí okolo, a jak známo, čarodějové neradi cestují a tudíž to chtějí mít co nejdřív za sebou a ne aby si cestu prodlužovali, a za druhé mohl klidně od někoho z vesnice padnout dotaz na způsob cesty a pak by záměrné zdržování vylezlo na povrch.

A tak si mladíci usmyslili, že si volna užijí alespoň po cestě za čarodějem. Jeli pomalu, ač by jejich zdatní koně zvládli rychlejší jízdu, často zastavovali z nejrůznějších důvodů a schválně se vydávali neznámými cestičkami třeba i hluboko do lesa a pak se stejně klidně zase vraceli zpět na hlavní cestu.

Nyní měli po obědě jednu ze svých mnoha přestávek. Slunce svítilo a oba se momentálně nacházeli v říši snů. Leželi kousek od rušné cesty, takže si jich všímali pocestní, obchodníci a vůbec každý, kdo šel zrovna okolo. Svět je ale plný náhod a jedna taková potkala i tyhle dva.

Jednomu se zdálo o krásné Lucii, dceři největšího sedláka, na níž si ale dělali zálusk i další mládenci. Druhému se zase zdálo, že vysvobodil blonďatou princeznu z vysoké věže a ve svém snu se právě nacházel ve stavu vyplácení odměny. Tedy celého království a ruku princezny.

Oba se slastně usmívali, když s nimi někdo zatřásl. Jeden po druhém se rozespale posadili, promnuli si oči a pohlédli na sebe.

„Co je, Josefe?“

„Nevím, Pepo.“

„Ty jsi se mnou zatřásl. Víš, jaký jsem měl krásný sen, Josefe?“

„A co teprve já, Pepo.“

„To jsem s váma zatřásla já,“ ozval se hluboký ženský hlas.

Oba Josefové byli už úplně probraní, a tak ten hlas poznali naprosto bezpečně. Rozšířily se jim zorničky, dost hlasitě polkli a otočili se na postavu, která stála nad nimi.

„Tak takhle, vy lenoši, hledáte čaroděje? Takhle nakládáte s drahocenným časem naší vesnice? My na čaroděje čekáme jako na smilování Boží a vy se tady válíte jako prasata v trávě!“ řvala žena, jejíž rozložitá postava vzbuzovala respekt.

„Ale my hledáme, paní sedláková, viď, Josefe?“

„Jistě, že hledáme, Pepo,“ řekli jeden po druhém a oba se zvedali z mírného travnatého svahu na kterém leželi.

„Tohle je u vás hledání, vy lenoši?“ zařvala manželka největšího sedláka a vrazila nejprve jednomu a pak druhému takové facky, až zahučeli do potoka.

„Já vám dám, nepřejte si mě, až dorazíte do vsi. A to si pište, že o tom všem ve vesnici řeknu. Máte se na co těšit!“ zahrozila jim ještě pěstí a pokračovala v cestě.

Oba Josefové chvíli čekali ponoření pod vodou, a když se jim zdálo, že velká postava selky zmizela, vynořili se.

„Ještě, že tak, mně už docházel dech.“

„Mně taky. Ale to mi řekni, Pepo, kde se tady vzala?“

„Nevím, Josefe. Asi šla z trhu.“

„Teď budeme mít velký problém, Pepo, až se budeme vracet.“

„A co kdybychom se nevraceli, Josefe? Můžeme se stát poutníky.“

„No já nevím, Pepo. Jak se to dělá? Ty už jsi někdy byl poutníkem?“

Pepa se poškrábal na hlavě a posadil se vedle kamaráda na trávu. „Nebyl, nebyl, Josefe, ale na tom nemůže být nic těžkého. Kolikrát o krátkých letních večerech děd vyprávěl, jak poutníci putují. A putovat snad umíme, ne?“

„No, umíme, Pepo, ale to taky není jenom o putování, že jo. Takhle nám máma navařila a kde bychom tady sehnali holku, co by nám vařila? A co teprve spaní. Doma máme pohodlnou postel, ale spát někde v lese. A v zimě nás hřeje pec, ale kde bychom našli pec, kterou bychom mohli vzít sebou? Taková pec je asi pořádně těžká. Na zádech bychom ji neunesli, povoz nemáme,“ řekl Josef a honem se otočil za sebe, zda na cestě nějaký prázdný není, a když zjistil, že ne, pokračoval, „a v zimě je… zima.“

„Pravdu díš, Josefe. Na peci je v zimě krásně. A když máma dá ke svačině povidlové koláče ještě teplé.“ Až z té představy začalo Pepovi kručet v břiše.

„No a to bychom taky mohli potkat lupiče, kteří by nás přepadli. A ty se umíš prát, Pepo?“

„Josefe, asi neumím. Já se jednou popral s Toníkem Chvístálkovic a dostal jsem na budku.“

„No vidíš. A to nepočítám draky, obry a čarodějnice.“

„A to jsme zapomněli ještě na něco, Josefe.“

„Na co, Pepo? Na co jsme zapomněli?“

„Ty umíš lovit? I kdybychom našli kuchařku, která by nám něco uvařila, museli bychom něco ulovit.“

Teď se pro změnu Josef poškrábal na hlavě, pak si promnul bradu. Bylo vidět, že usilovně přemýšlí. „Nikdy jsem to nezkoušel, ale to nemůže být tak těžké. Prostě bych vykopal díru a pak čekal, které zvíře do ní spadne.“

„To je pravda, Josefe, ale taky musíš uvažovat jináč,“ zaťukal si Pepa na čelo, „každé zvíře má oči, a tak by tu díru viděli a vyhnuli se jí.“

„Ale to já přece vím, Pepo, tu díru bych samozřejmě zakryl. Ale takový zajíc kupříkladu, ten vždycky před něčím utíká, a tak musí koukat před sebe, aby do něčeho nenarazil. Ten nemá čas koukat pod sebe. No a ten by tam hupsnul jako nic. A takhle kdybychom chvíli počkali, možná bychom jich pochytali celá stáda.“

Pepa kýval hlavou. „To zní logicky. Ale pak je tady další problém. Ty bys ho, Josefe, dokázal zabít? A stáhnout z něj kůži?“

„Já… já… a ty bys ho nezabil?“

Nastalo ticho. Oba se dívali do tekoucího potůčku a přemýšleli nad celou jejich konverzací a o strastech poutnického povolání.

„Tak nějaké peníze ještě máme,“ nadhodil najednou Josef.

„Máme, ale ty by nám dlouho nevydržely. Navíc, kdybychom si nechali městské peníze, neříká se tomu náhodou ta… zpověra?“

Josef zakroutil hlavou. „Ne, tomu se říká jinak. Zpronevěra. Ale ta nevěra tam je. To je jako, že jsi nevěrný tomu, komu jsi je vzal.“

Následovalo dlouhé ticho. Dvojice dlouze přemýšlela nad výhodami a nevýhodami a oběma se zdálo, že nevýhod je přece jen víc. První, kdo ticho prolomil a vlastně i definitivně uzavřel téma putování k diskuzi, byl Josef.

„Tak se mi zdá, Pepo, že se na poutníky moc nehodíme.“

A protože Pepa souhlasně pokýval hlavou, oba se zvedli a šli ke koním. Jakmile nasedli, začal se Josef podivně ošívat a chvíli to vypadalo, že snad i něco hledá. Když si všiml, že na něj Pepa nechápavě zírá s otevřenou pusou, vysvětlil mu. „Asi jsem ztratil mapu, Pepo.“

„No jo, Josefe, ale jak teď čaroděje najdeme?“

„Budeme se muset asi zeptat.“

A tak mladíci vyjeli po cestě. Čilý ruch ustal, a tak ujeli pár desítek minut, než narazili na prvního člověka. Konkrétně se jednalo o stařenu s dlouhými šedivými vlasy v otrhaných hadrech, kterou když oslovili, tak se usmála a na ně vykoukly dva žluté zuby. Dost je vyděsilo, že se i smyslně olízla, než jim odpověděla na jejich otázku.

„Jestli myslíte toho samého, co myslím já, a to určitě myslíte, neboť široko daleko jiný čaroděj není, tak za ním bych vám nedoporučovala vůbec jezdit.“

Josef s Pepou na sebe udiveně pohlédli.

„Ale my pro něj máme práci,“ řekl Josef a Pepa dodal: „Sám náš starosta nás sem vyslal.“

Stařena zaskřehotala a řekla: „Kašlete na něj, koloušci. Já bych pro vás měla něco lepšího.“

Následně se opět pokusila zazubit, pakliže se to dá v jejím případě tak nazvat, a znovu se smyslně olízla. Josef s Pepou se na sebe vyděšeně podívali a raději si ani jeden nepředstavoval, co má babizna na mysli.

„My tam fakt musíme, že, Pepo?“

„Jistě, Josefe, to by takhle nešlo. Celá vesnice na nás čeká.“

„Jistě, Pepo, čekají na nás a my spěcháme, abychom tam byli co nejdříve.“

Oba horlivě přikyvovali, když mluvil ten druhý a babizna se jen šklebila.

„No jak myslíte, se mnou byste zažili něco, co jste ještě s nikým nezažili.“

Josef s Pepou se na sebe opět podívali. Bylo vidět, že oba nad tou nabídkou uvažují. To jsou přece ty důvody, proč lidé podnikají výpravy. Aby zažili něco, co ještě nikdy nezažili.

„Nu dobrá, babo, ale co bychom tedy měli zažít?“ zeptal se Josef náhle a usmál se na Pepu vítězně a Pepa s přivřenýma očima obdivně pokýval hlavou.

„Panáčkové, to vám přece nebudu vysvětlovat. Copak nemáte žádné zkušenosti?“

„Nó, máme,“ lhal Pepa, „máme spousty zkušeností.“

„Tak vidíte, pojďte a něco zažijete,“ lákala je znova.

Josef se chytil za bradu a přemýšlel, Pepa učinil totéž, ale přitom se ještě díval do nebes.

„Mám dukátovou chaloupku,“ pokračovala. „Můžete si ji pěkně obrat. Samé zlato a drahé kamení, kam se podíváte.“

To už bylo podstatně lákavější.

„Jedeš babice zlá,“ zařval náhle někdo a stařeně těsně kolem hlavy proletěl kámen. Ta vyjekla a sprintem hodným uznání běžela pryč.

Josef počkal, až k nim muž ve středních letech dojde co nejblíže a pak na něj spustil: „No, pane, co jste to udělal? Ta hodná babička nám nabízela, že zažijeme něco, co jsme ještě nezažili. A my jsme poutníci a putujeme především kvůli zážitkům. A vy nám to takhle zkazíte.“

A než mohl muž cokoli říct, pokračoval Pepa: „Jo, a taky nám slíbila zlatou chaloupku, ve které si budeme moct zlato a drahé kamení nalámat.“

„Kluci, vy jste mi ale hlupáci. Copak vám nedošlo, že vás ta baba chce jen zneužít?“

Josef s Pepou se na sebe nechápavě podívali.

„No nejprve by vás znásilnila, pak strčila do klece, vykrmila a sežrala. Nebyli byste první ani poslední. Je to zkrátka baba zlá a úřady jsou na ni krátké. Prý ji nemohou odsoudit, když všichni s ní jdou dobrovolně a nikdy se nenašel nikdo, kdo by na ni něco zlého dosvědčil. To se ví, že ne, když všichni, kteří by tak mohli udělat, jsou už sežraní.“

„Ona vážně jí lidi?“ podivil se Josef.

„To si piš, že jo,“ odpověděl mu muž.

„A co jste to říkal ještě, že by s námi udělala?“

„No, vykrmila,“ odpověděl muž.

„Ne, to předtím,“ vzpomínal Josef na to slovo.

„Strčila do klece?“

„To ještě předtím.“

„Jo, ty myslíš, znásilnila,“ muž se zasmál. „Kluci, vy nevíte, co je to znásilnění?“

Josef se podíval na Pepu a ten zase na něj.

„Pepíku, víš, co je to slovo? Já ho tedy nikdy neslyšel a to jsem znalý člověk.“

„No dyť, beztak si ho ten člověk vymyslel. Já už slyšel tolik příběhů od děda, ale nic o znásilnění.“

Muž se jejich hlouposti upřímně smál. „Pánové, kam vy vlastně máte namířeno?“

„My hledáme čaroděje,“ odpověděl ještě trochu dotčeně Pepa.

„A jméno ten čaroděj nemá?“

Oba pokrčili rameny.

„No to je vlastně jedno. Tady v okolí je jen jeden takový. Ale nevím,“ kroutil hlavou muž, „má-li smysl za ním chodit.“

„Je zlý?“ ptal se Josef.

„Zakleje nás?“

„Začaruje?“

„Přemění?“

Chlapci stříleli jednou otázkou za druhou.

„No to je právě ten problém, víte. On docela nerad čaruje. Vlastně je jen jedna věc, kterou dělá rád, ale na to si musíte přijít sami.“

Josef se ušklíbl. „A kterým směrem ho najdeme?“

„Tady odbočte a touhle lesní cestičkou k němu za chvíli dorazíte.“

Když se koně s oběma hochy ztráceli mezi stromy a pod větvemi, muž se usmál. „Škoda, že u toho nebudu, až k němu dorazí. To bude určitě prdel.“

Po pár minutách Josef s Pepou zahlédli na malé mýtince bílý domek. Vlastně to nebyl příliš velký domek. Klasické stavení o čtyřech stěnách, dvou patrech a střeše. Nic navíc a nic méně.

Kluci sesedli, obešli stavení, a když se ujistili, že existuje jen jeden vstup do domu, zabušili na něj. Odpovědí jim bylo jen ticho a zvuky lesní přírody.

„Ty, Josefe, ale jsme si jistí, že přece jen nebudeme poutníci? Doma nás čeká průšvih. Selka určitě řekne sedlákovi, že nás viděla povalovat se v trávě.“

„A sedlák to řekne starostovi.“

„A starosta to poví našim rodičům.“

Opět nastalo na chvíli ticho.

„A nejspíš už nebudeme mít možnost vzít si jejich Lucii.“

„To asi ne. Ale Kateřina je taky hezká.“

„Trochu obézní, ale jde to. A co teprve Jiřina?“

„Trochu jako chlap s knírkem, ale jde to.“

Plácli si a Josef opět zabušil.

„No a v nejhorším se můžeme vymluvit, že jsme dostali radu, že se tam chodí koupat.“

„Přesně, Pepo, ty máš nápady.“

Znovu si plácli. Když se ani teď v chalupě, alespoň co mohli soudit podle zvuku, nic nehnulo, vzal Josef za kliku. Nebylo zamčeno, a tak vstoupil dovnitř. Pepa za ním. Šli krátkou chodbou a otevřenými dveřmi mohli nahlédnout do síně.

Stůl, židle, krb, jedna skříň s několika svinutými pergameny, bylo vše, co se v této místnosti nacházelo a co mohli v tom šeru shlédnout. A pak schody, které vedly nahoru.

„Haló,“ křikl Josef. Konečně se nahoře něco hnulo. Zavrzalo to. Josef udělal krok kupředu, ale nedíval se, kam šlape. Ozval se zvuk padajících lahví a Josef letěl k zemi. Když dopadl, ozval se ten samý zvuk mnohem silněji.

Josef vykuleně bez hnutí seděl na podlaze. Pepa také, ale přidal zatajený dech. Nahoře se ozvalo ještě silnější zavrzání, pak klení a následně zvuk člověka, který jde místností. Josef s Pepou vzhlédli ke stropu, a jestli se dalo sedět ještě tišeji, než tak činili dosud, pak to právě dělali. Oba skoro nedýchali a sem tam na sebe vrhli vyděšené pohledy.

„Kdo to sem leze, kurva!“ zaklel čaroděj a Josef s Pepou uviděli nohy, jak scházejí ze schodů. S každým schodem toho viděli stále víc a to, co viděli, je dost překvapilo. Před nimi stanul mladý muž, mohl mít kolem třiceti, v pantoflích a spodním prádle. Vlasy měl doslova jako vrabčí hnízdo a ještě si několikrát zívl, než se jich zeptal: „Co tak čumíte? Kdo jste a co chcete? A vůbec, co mi jen tak lezete do baráku?“

Josef s Pepou hlasitě polkli a podívali se na sebe. Jako by se pohledy přesvědčovali, aby začal mluvit ten druhý.

„Hele, jestli neumíte mluvit, tak táhněte ke všem čertům. Nebo vás oněmělo nějaké zaklínadlo?“

Josef, na kterého se čaroděj právě díval, zakroutil hlavou.

„Takže jste němí od přírody.“

Čaroděj teď pohledem zkoumal Pepu a i ten zakroutil hlavou.

„Ježíši, tak co chcete? Vlezete mi do domu, probudíte mě, a když se vás ptám, co chcete, tak mlčíte.“

A protože oba stále mlčeli, čaroděj si je změřil pohledem. „No jasně, vy jste normální zloději. Přišli jste sem krást. Tak to jste se spletli, pánové. Za prvé tady není nic k ukradení a za druhé, já jsem čaroděj. Takže vás teď za trest proměním třeba… kruci teď mě nic nenapadá. Třeba v potkany.“

„My jsme sem nepřišli krást,“ promluvil konečně Josef.

„Heuréka,“ vykřikl čaroděj. „Takže mluvíte, fajn. Řekněte mi ale okamžitě, co chcete, anebo vypadněte.“

Jakmile to dořekl, začal našlapovat jako čáp, aby se prodral všemi lahvemi, což bylo slyšet podle zvuku, k oknům. Otevřel okenice a následně okna dokořán a do místnosti pronikl se světlem i čerstvý vzduch. Takhle to udělal ještě u jednoho a pak se otočil na dvojici. Josef s Pepou konečně mohli vidět, co dosud jen slyšeli. Všude po podlaze se válely prázdné lahve. Josef a Pepa na to ohromeně zírali.

„No tak je tu trochu bordel, to je toho.“

Čaroděj se posadil na židli. Josef se pokusil vstát a Pepa pochopil, že se do místnosti nedostane, a tak zůstal stát mezi futry v chodbě.

„Nabídl bych vám, abyste si sedli, ale není kam. Takže postůjte a řekněte mi konečně, proč mě otravujete?“

Než se Josef pustil do povídání, vzal čaroděj láhev, která stála na stole, a otočil ji dnem vzhůru.

„Ani kapka. Kruci fix. Co já budu pít?“

„Máme čerstvou vodu,“ nabízel Josef a sháněl se po lahvi s vodou, ale rychle si uvědomil, že je ve vaku, který visí u koní. A pak pohlédl na znechucený čarodějův obličej.

„Vodu? Jseš normální? Mám absťák, hlava mě bolí, mám sucho v hubě, žaludek na vodě a on mi nabízí vodu. Jo, kdybys nabídl víno nebo slivovici, tak to bych nepohrdl,“ podíval se tázavě na oba, ale když divoce zakroutili hlavami, ušklíbl se. „Ani meruňkovice? Višňovice? Ořechovice?“

Po každém názvu Josef s Pepou kroutili hlavami, a tak si čaroděj podepřel hlavu. „Jak můžete něco chtít od čaroděje a nic mu nedonést. To je drzost. Kam ta mládež spěje?“

Josef s Pepou nechápali vůbec nic. Říkali jim, že čarodějové mají dlouhé, bílé vousy, podivné kouzelnické oblečení, hůlky, starobylé knihy - tady jich bylo sotva pár, že si nechávají dobře zaplatit zlatem a tenhle chtěl pálenku.

„Tak co po mně kruci písek chcete?“ zaječel náhle čaroděj tak, že Josef i Pepa nadskočili.

„Nás posílají z naší vesnice,“ řekl rychle Pepa, který stál pořád v chodbě, „starosta nás poslal. Chtěli bychom od vás službu.“

„To já vím, že nechcete vykouřit, zrychlete to, proboha.“

„Ne, my, prosím, nekouříme,“ řekl Josef a Pepa přikývl.

Čaroděj si je ještě jednou prohlédl, povzdychl si a pak vstal. „Tak a teď mi ty,“ ukázal na Pepu, „okamžitě vysolíš, jak se jmenujete, odkud přicházíte, co chcete a jak hodláte zaplatit. A hned. A dělejte, nebo z vás nadělám podtácky pod mé lahve!“

„Ale my, prosím, nemáme sůl,“ řekl Pepa, a když viděl, jak si dal čaroděj ruku před obličej a zhluboka se nadechoval, pokračoval. „Já jsem Pepa a tohle je Josef. Přišli jsme z vesnice nazvané Všivákov a náš problém je, že jsme zamořeni všema… všima… nebo já nevím, jak se to říká, zkrátka mají všichni vši, jen několik z nás bylo ušetřeno. A tak vás chceme požádat, abyste nás jich zbavil,“ dokončil rychle Pepa.

„Ještě to o té platbě, Pepo,“ zašeptal Josef, ale čaroděj to slyšel.

„Jo a máme měšec plný zlaťáků, tím vám máme zaplatit. Díky, Josefe,“ oddechl si Pepa, že řekl vše, co po něm byl žádáno a ukázal Josefovi zdvihnutý palec.

Čaroděj se během Pepovy řeči posadil a mnul si spánky. Zavřel přitom oči. Aniž by je otevřel nebo přestal s masírováním, ptal se: „Proč si říkáte Pepa a Josef, když je to totéž?“

Pepa s Josefem se na sebe podívali, očima se ptali jeden druhého, kdo má odpovědět a pak si šeptem vyměnili věty: „Ty mluv, já jsem mluvil teď.“

„Dobře, ale příště mluvíš ty.“

„Fajn, ale střídáme se,“ uzavřel Pepa.

Čaroděj tu konverzaci nemohl přeslechnout.

„My jsme kamarádi a oba se jmenujeme, jak jste správně poznamenal,“ nezapomněl Josef zdůraznit, „Josef, nebo chcete-li Pepa. Vždycky, když na nás kamarádi volali jedním nebo druhým jménem, tak jsme se oba otočili. A tak jsme se jednou dohodli, že jeden bude Pepa a jeden Josef. A už nám to zůstalo,“ vysvětlil.

„Jo a dohodli jsme se tak, že jsme hráli nejprve kostky, ale oběma nám padla šestka třikrát za sebou, tak jsme se pohádali, že komu jako padla první, ten by měl být Pepa a ten druhý Josef, ale to Josefovi přišlo nespravedlivé, neboť jsem já vyhrál, tak jsme nakonec plavali přes rybník, jako kdo se rychleji vrátí a já vyhrál, a tak se jmenuju Pepa. A na znamení věčného přátelství a těch rozdělených jmen jsme si řízli do rukou a pak je spojili a řekli si Amen.“

„Já mu řekl bratře a on mně taky a od té doby jsme jako bratři,“ dovysvětlil Josef.

„Proč se jmenuje vaše vesnice Všivákov? V životě jsem o ní neslyšel. To je hodně zvláštní název,“ řekl čaroděj se stále zavřenýma očima a masírující spánky.

Kamarádi se na sebe opět dívali tázavě a pak následovala další konverzace šeptem. „Ty mluv, já jsem mluvil poslední,“ řekl Josef.

„To se nepočítá, tys řekl jen jednu větu. A já alespoň deset,“ odpověděl rozhořčeně Pepa.

„To nebylo součástí úmluvy. Řekli jsme, že se střídáme a ne po kolika větách.“

Čaroděj si přestal mnout spánky. Pochopil, že dokud budou tihle dva v jeho domě, hlava ho bolet nepřestane.

„No dobře, ale jsi podvodník. Schválně jsi řekl to o tom bratrování, aniž se tě na to čaroděj ptal,“ rozčiloval se Josef.

„Tak si příště taky řekni něco navíc,“ usmál se Pepa.

Čaroděj otevřel oči. Těkal z jednoho na druhého.

„No… podle vší, ne? To by došlo i malému dítěti,“ mávl rukou Pepa a oba se hlasitě rozesmáli.

Čaroděj začal nervózně ťukat do stolu.

„Copak jste tam ty vši měli odjakživa?“ zařval čaroděj a oba přátelé ihned zmlkli.

„Ne, nás tak, prosím, přejmenovali,“ řekl Pepa a Josef na něj šeptem: „Tys nedodržuješ pořadí. Teď jsem měl mluvit já.“

„To jste opravdu takoví magoři, nebo se jen děláte?“ zařval znovu. „Víte co? Mně je jedno, jak jste se jmenovali předtím. Prostě Všivákov. Doneste prachy.“

Bratři se na sebe udiveně překvapili. „Ale prachu tu máte dost. Ten my nevezeme. My vezeme jen peníze.“

Čaroděj sepjal ruce: „Pane Bože, proč mi posíláš takovéto individua? No tak trochu piju, a co? Nepomáhám snad potřebným? Onehda jsem pomohl stařence přes řeku na druhý břeh. Hodil jsem s ní docela něžně a doletěla do trávy. Co já vím, tak měla jen zlomenou nohu a už je v pořádku. A na ten stržený most jsem zavolal opraváře. Nebo tuhle, jak jsem tomu dítku podal to lízátko. Chudinka, strašně plakalo, tak jsem ho vzal z cesty a podal mu ho. Copak já za to můžu, že pak plakalo ještě víc? Asi jsem ho měl trochu oprášit a sundat z něj ty mravence a kamení, ale omlouvá mě, že to s dětmi neumím. A nemůžeš mi zazlívat, že jsem tu krásnou pannu zachránil před znásilněním jen proto, abych ji sám znásilnil. Přece jsem to nakonec neudělal, ne? Zželelo se mi jí. No dobře, trochu mi v tom pomohl ten její kopanec do rozkroku, ale musíš sám uznat, že byla ke svému zachránci dost nevděčná.“

„Pane…“ zeptal se opatrně Josef, „jste v pořádku?“

„Naprosto. Ty,“ ukázal na Pepu, „stojíš nejblíže dveřím. Zajdi pro pra… pro peníze. Pak se rozmyslím, co bude dál.“

Jakmile Pepa opustil místnost, čaroděj mávl rukou a všechny lahve se nejprve vznesly do vzduchu a pak se seřadily na krbovou římsu a ty, které se tam nevlezly, se postavily na podlahu vedle krbu. Pak luskl prsty a z vrchního patra přiletěly další dvě židle. To už se mezitím vrátil Pepa.

„Posaďte se,“ řekl čaroděj a vysypal obsah měšce, který mu Pepa podal, na stůl. „Pěkná suma. Ale jestli je vaše vesnice zamořená opravdu tak moc, jak tvrdíte, tak tohle nebude stačit. Ale o to se nestarejte, to si vyřídím se starostou.“

Čaroděj zívl.

„Nic, vyrazíme. Počkejte tady a na nic nesahejte. Nejlépe bude, když se vůbec nebudete hýbat. Já se opláchnu, obléknu a nachystám si koně.“

Po těchto slovech vyrazil z místnosti a následně z budovy ven. Když se vrátil, vypadalo to, že se alespoň pokoušel učesat, na sobě měl čisté oblečení a trochu voněl, takže nejspíš skutečně absolvoval koupel.

„Fajn, kůň je připraven. Můžeme vyrazit.“

Všichni vyšli ven, nasedli a čaroděj jel v závěsu za Josefem a Pepou.

„Jak se vlastně jmenuješ ty?“ zeptal se náhle Pepa a čaroděje to tak překvapilo, že se i zakoktal.

„Já… já… mám děsivé jméno. Jmenuji se… jmenuji se… Temný čaroděj… z druhého kolene,“ dostal ze sebe konečně první, co ho napadlo.“

„To zní děsivě, co myslíš, Josefe?“

„Čarodějové mívají zvláštní jména a tohle je zvláštní a trochu děsivé.“

„Přesně, každý správný čaroděj musí mít pořádné čarodějné a děsivé jméno,“ zamyslel se Pepa.

„Hele, vy dva. Mám návrh. Držte už klapačku. A zkraťte tu cestu. Nehodlám cestovat věčnost, protože nesnáším cestování.“

Josef s Pepou se posunky domluvili, že raději nebudou cestovat nijak okolo a pojedou rovnou do vsi. Jednak už jeden průšvih mají a jednak hrozilo, že by se čaroděj dozvěděl, že schválně zdržovali a kdo ví, v co by je proměnil. Mohl by to zjistit od vesničanů a pak by na ně byli naštvaní jak obyvatelé vsi, tak čaroděj a vše by bylo znásobeno tím, že nesnáší cestování. Ne, tady je jakýkoli risk zbytečný. Oba ale překvapilo, že navzdory pověrám, čaroděj s nimi vyrazil bez přemlouvání. Nejspíš ho přesvědčilo zlato. Stejně řekl, že peníze nestačí, že bude chtít víc.

Tak jako tak, vesnice nebyla daleko, a když se slunce druhého dne houpalo na obzoru, dorazili do Všivákova. Zpráva o příjezdu poutníků se rychle roznesla. Děti a místní drbny v tomhle ohledu fungovaly spolehlivě. Sám starosta přišel čaroděje uvítat.

„Vítej, čaroději, vítej. Jsme tak rádi, že jsi dorazil.“

„Nazdar. Tak jsem tu. Potřebuju se s váma někam posadit a probrat ještě podrobnosti.“

„Samozřejmě, pojďte do mé pracovny.“

„Tak to ani omylem. Do vydýchané pracovny, ve které se jistě pramálo větrá. Jsem po cestě vyprahlý a dal bych si někde pivko. A vůbec, kde budu dneska spát?“

„Máme zde dva hostince,“ informoval úslužně starosta. „Jeden je spíše pro lůzu, ale ten druhý je pro samou lepší společnost. Je tam čisto, osobně jsem to kontroloval, dobře tam vaří a pokoj je už nachystaný.“

„Jdeme na to pivo a u něj projednáme ty naše záležitosti,“ vykročil čaroděj směrem, kterým mu ukázal starosta. Ten si všiml Josefa a Pepy a řekl jim polohlasem: „S vámi si to vyřídím pak.“

Josef s Pepou se zhrozili, a když starosta zmizel v hospodě, rozběhli se každý na jinou stranu.

Čaroděj a starosta se posadili ke stolu. Jakmile hostinský uviděl starostu, ihned změnil směr, kterým původně mířil, a šel k nim. Postavil před oba dva korbely, a zatímco si se starostou něco šeptem říkali, čaroděj měl v sobě první pivo. Hostinský na to užasle hleděl.

„Cesty jsou prašné, dlouho nezapršelo. Další,“ poručil si čaroděj.

Starosta do hostinského dloubl. „Nezírej na našeho vzácného hosta jako nějaké povalečské hovado a nos.“

Hostinský se uklonil, a přestože to měl k výčepu jen pár metrů, skoro běžel.

„Tak povídej. Kdy můžeš začít, kdy budeš hotov a co k tomu potřebuješ?“ usmál se sladce starosta.

„Tak předně, milý starosto, to bychom byli z levného kraje. Ten měšec je krásně plný,“ starostův úsměv se rozšířil, „ale bude potřeba nějaké další odměny.“ Starostův úsměv zmizel.

„Další? Ale jaké další?“

„No, nezlob se, ale Josef s Pepou mě informovali, že vši má celá vesnice. A to něco stojí. Ale jak se tak dívám na tvé vlasy, asi to nebude pravda. Ty je máš jen šedivě mastné. Obyčejně pomáhám jen jednomu člověku,“ dodal čaroděj a řádně se napil piva, které před něj hostinský postavil.

Starostovi se i přes čarodějovu poznámku o jeho vlasech evidentně ulevilo. Mávl rukou a řekl: „Ale houby, celá vesnice. Všechny děti tím trpí. Jistě sis stačil všimnout, že Josef a Pepa jsou naprostí kryplové. Jeden větší než druhý.“

„Hm a to je mi hezká věc. Tak vy za uznávaným čarodějem posíláte kryply? Chcete mi tím snad něco naznačit?“

„Ale vůbec ne,“ dodal rychle starosta a divoce mával dlaněmi v odmítavém gestu, „ale tady se na nic nehodí. Nic neumí, nic jim nejde. Jsou leví i na hlídání ovcí. Zkrátka, potřebovali jsme se těch idiotů zbavit, a tak jsme je poslali na výpravu za tebou. Byli jsme si jistí, že na tom není co pokazit.“

„Tak si pro příště pamatuj, že i na tom se dá mnoho zkazit. K čarodějovi nemůžeš posílat blbečky, ale člověka, který se umí chovat i mluvit, a ne abych z nich musel tahat každé slovo. Stačilo málo a ani jsme sem nedojeli. Vloupali se mi do baráku,“ postěžoval si čaroděj.

Ve starostovi by se krve nedořezal. Oči měl doširoka otevřené a hlavou mu běželo, že až se mu ti dva dostanou do rukou… Dobře věděl, že rozzlobit čaroděje se nevyplácí. Klidně by z celé vesnice mohl udělat hejno rozjívených krkavců.

„Je mi to tak líto, čaroději. Jsem poučen pro příště. Mohu tedy tuto nepříjemnou zkušenost nějak napravit?“

Čaroděj se zamyslel. No, když už se starosta nabízel, proč nevytřískat co nejvíc. „Dobrá, nějak by to snad šlo. Připrav na večer hostinu. A svolej všechny rodiče těch napadených děcek. A taky všechny, kteří by mi mohli říct, jak to začalo nebo přispět nějakou důležitou podrobností. Než vás vší zbavím, musím vědět, kdo to udělal, nebo kdy to začalo. U té hostiny mi o tom povypráví. A ne že na mě budete šetřit. Nebudu chtít už žádné zlato, ale chci pečené jehně a holoubátka a kuřátka s pečenými brambůrky… a tak.“

Starosta horlivě přikyvoval. „Jistě, jistě, všechno bude v nejlepším pořádku, slibuji.“

„Jo a do večeře daleko. Řekni hostinskému, aby mi donesl něco dobrého k snědku. V žaludku mi vyhrává jak kapela na svatební hostině.“

Starosta přiběhl k vedoucímu hostince a přikázal: „Čaroděj si poručil jídlo. Nos mu, co hrdlo ráčí a pití taky, vesnice to platí.“

„Jó, to známe, vesnice to platí a pak to z vaší, respektive naší kapsy budu tahat měsíce. A na koho se nedostane, když platíš čarodějovi tak nákladné pohoštění?“

„Laskavě nemudruj. Jsem zvědavý, kde bys našel jiného moulu, který by nás zbavil vší za jeden měšec zlaťáků. A vůbec, starostou jsem tu já a já rozhoduji. S čaroději není žádná prča, rozzlobíš je a udělá z nás všech nové vši.“

„Tak jste ho tu neměli zvát. Každá babka kořenářka by nás těch vší zbavila. Však počkej, až budou volby, už tě nebudu volit a žádné tvé předvolební sliby na mě nebudou platit,“ kroutil hostinský divoce ukazováčkem.

Starosta protáhl oči. „To už jsi říkal třikrát. A víš dobře, že babky kořenářky tu byly a ani jedna nic nevymyslela.“

„Prý byly…,“ zasmál se hostinský, „jedna byla slepá a místo hlavy statkářova syna mu chtěla léčit rozkrok, druhá koktala a než vykoktala, jak bylinky používat, tak uschly. Mimochodem stále nechápu, proč jste jí platili. Za to přece my nemůžeme, že nechala uschnout byliny, které rostou jen jednou v roce o půlnoci při úplňku měsíce, když zrovna mrholí a vlci vyjí. A už vůbec nemůžeme za to, že tahle kombinace věcí nastává jednou za tisíc let. Takhle přivedeš naši vesnici na buben. A o té třetí snad ani nemluvit. Vychlastala nám všechno víno, a když došlo, tak i mešní a vožralou jsem ji s tebou odvážel povozem v noci za vesnici, aby nebyla ostuda.“

„Když ono je to těžký sehnat kvalitní kořenářku. Stejně jako sehnat dobrého a levného čaroděje. Tyhle povolání postupně mizí ze světa. A proto, když už tady nějaký ochotný je, tak toho musíme využít.“

„Hele, tak co je s tím žvancem? Než vy se vykecáte, tak umřu hlady,“ zavolal čaroděj.

„Doufám, že mu bude stačit guláš odvčera,“ řekl hostinský.

„Pokud jsi tam zase nedal zelené maso a plesnivou cibuli, tak ano. Hele, těm moulům tady to stačí, ale na čarodějovi nešetři ani za mák, a to ani večer. Nehodlám skončit jako moucha sedící někde na hovně a čekající na pozornou žábu. Doufám, že jsem to řekl jasně,“ rozkázal starosta a opustil hostinec.

„Ale no jo, porád, dám mu to nejlepší, co tady mám,“ bručel si hostinský pod černým knírem a za chvíli už před čarodějem stála pořádná porce chutně vypadajícího guláše, z kterého se ještě kouřilo, a čerstvý, voňavý chléb.

„A pivo je kde?“ zeptal se čaroděj.

„Omlouvám se, už pro něj letím.“

„Tak si pospěš,“ volal za ním čaroděj, „jinak zařídím, abys skutečně létal, a jsem zvědavý, jak se s těmi motýlími křídly, co bych ti přičaroval, tady v tom malém prostoru popasuješ.“

Hostinský vykulil oči, položil korbel piva na stůl a pomalu se odšoural. Strach z motýlích křídel způsobil, že opomíjel ostatní hosty a koukal na čaroděje, zda snad nemá dopito. Což o to, samotná křídla by nebyla špatná. Létal by a nebolely by ho nohy, ale chlapi by se mu smáli. A teď ho napadlo, kdyby zase létal, tak by ho bolela ta křídla… nejspíš. No, minimálně by to mohl kombinovat.

Čaroděj chtěl počkat, až hostinský začne čepovat další piva, ale ten jej stále pozoroval. Kvalitu jídla chtěl vyzkoušet tak, aby ho vedoucí hostince neviděl, ale když pochopil, že ho nejspíš zajímá, jak mu jídlo chutná, rozhodl se, že mu ukáže, že si kvalitu všeho podávaného ohlídá. Vytáhl z tlumoku pytlík s bílým práškem a vhodil ho hrst do jídla. Z guláše se vyvalil obláček bílého dýmu a čaroděj se usmál. Pro tentokrát má hostinský štěstí. Čaroděj se na hostinského podíval. Ten opět oči vyvalené běžel do kuchyně.

„Nevím, co ten čaroděj dělal, ale do mého skvělého guláše házel nějaký bílý prášek a z mého skvělého guláše se pak vyvanul bílý dým. No on ho snad úplně zkazil. Co když tam házel nějaké drogy? Koho jsme si to tu dotáhli? Co když to je ten… markoman?“


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květoslav Dobromysl Stehýnko (1. kapitola: Všivákov, 1. část):

1. Wicca přispěvatel
16.06.2018 [14:48]

Wicca Emoticon Emoticon Emoticon
Zatím to vypadá naprosto famózně! Nemůžu se dočkat dalšího pokračování. Jsem zvědavá jak se vyvinou další osudy Květoslava a samozřejmě taky Josefa a Pepy, ty dva dementy žeru! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!