OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krvespřísežníci - 4. kapitola



Krvespřísežníci - 4. kapitolaDokonce i mezi Krvespřísežníky vznikají rozbroje, aby získali přízeň Mistra a další kousíček úcty před dalšími ze svých řad. Bohužel Mistrova trpělivost při zasvěcení není už taková jako na počátku jeho bytí.
Oproti tomu věznitel Maki má trpělivosti až dosytosti.

   Člověk si temnotu představuje jako tichou bezednou propast, do které se bezcílně propadá. Okolní vzduch mu v uších hučí jako hurikán a není možné se z toho stavu dostat, ale Maki se cítila úplně jinak. Bolest hlavy ignorovala, i když jí každý i sebetišší zvuk způsoboval strašná muka, dokázala se nad to však povznést a zachovat si chladnou hlavu.

Pomalu začala vnímat okolí pomocí sluchu. Netušila, kdo ji omráčil, ale garda to určitě nebyla. Ta nepoužívá uspávací šipky. Nejedná neorganizovaně a útočí hned a nesleduje tiše svou oběť po delší dobu.

Těšila se na osobní konfrontaci, ale její stav jí to nedovoloval. Chtěla otevřít oči a postavit se, jenže dosáhla pouze toho, že ji rozbolelo celé tělo, hlavou jí projela příšerná bolest, kterou už nevydržela a bolestně zasténala.

„Probouzí se,“ oznámil čísi hlas nadšeně.  Maki zatnula bolestně zuby.

„Děkuju za informaci, všeználku,“ odsekl druhý hlas. „Taky používám uši!“ Maki si i přes ukrutnou bolest uložila hlasy do paměti, aby k nim později mohla přiřadit tváře, až bude moci otevřít oči a její hlava nebude časovaná bomba.

„Zvedni ten svůj línej zadek a přiveď ho!“ přikázal druhý hlas autoritativně.

„Jasnačka!“ vypísknul první a uprostřed slova mu přeskočil hlas. Maki pocítila nepříjemné vibrace, když jí někdo dupnul blízko hlavy. Zatnula zuby, ale zaposlouchala se, jak se kroky vzdalují.

Pokoušela se zjistit, kde se nachází, jenže nebyla schopná se soustředit. Dokud ti dva nezačali mluvit, bolest hlavy se dala přetrpět, ale teď nedokázala přemýšlet. Ve spáncích jí tepalo, i když se po odchodu toho, zřejmě kluka, rozhostilo ticho a ona se snažila vytěsnit z hlavy všechno nepodstatné, už nedokázala bolesti odolávat.

Nejednou byla v bezvědomí, ale tohle se s tím nedalo srovnat. Uspávací sérum musel být pořádný driák.

V jednom si byla jistá, tohle garda skutečně není, jsou to lidi, ale co po ní chtějí? S lidmi nebyla v kontaktu roky. Nemluvila s nikým, s nikým se nestýkala, tak proč ji právě teď unesli lidi? Co si od toho slibují? Ví to snad? Chtějí vyjednávat?

Ne.

Musí se uklidnit, nesmí přemýšlet, jen ji z toho bolí hlava. Jen tam ležela a čekala na něho.

***

Mistr se zhluboka nadechl a dýkou si rozříznul dlaň a tu přitiskl na Gabrielovo zápěstí. Smísení krve byla kratičká část obřadu, ale navýsost důležitá.

Mistrova neobvyklá krev se nahrnula do Gabrielových žil a zacelila rány na zápěstí a jako láva se začala šířit jeho žilami, kde se začala množit stejně rychle jako virová infekce. Musela nahradit Gabrielovu krev, nastartovat srdce a rozběhnout ostatní orgány. Taková malá přeměna, která se stále nemusela povést.

Žena pohlédla na mistra a vyčkávala stejně jako on. Rukou držela blondýnku za šíji a tlačila ji k zemi, aby nemohla utéct. Sama byla na výsledek zvědavá a cítila to i z ostatních.

Minuty se nekonečně vlekly, jenže Gabrielovo srdce bylo stále tiché. Mistr zklamaně sklopil hlavu.

***

   Nemohla jen tak nečinně ležet. Bohužel ale musela, bolest hlavy odeznívala hodně pomalu a stále nepřišel ten, o němž mluvili, tak se Maki pokusila zabavit. Hlavou nehýbala, ale prsty na rukou mohla. Cítila pod nimi jemný prach, jakoby ležela na vyschlé půdě, která se většinou nacházela ve starých skladištích a bunkrech. Což by vysvětlovalo ten dutý zvuk. Byla si jistá, že není v žádné nadzemní budově.

Zpozorněla, když z dálky uslyšela tlumené hlasy, které se nesly prázdným prostorem velmi jasně, přesto jí bolest stále nedovolovala se plně soustředit.

Skřípění dveří ji utvrdilo v tom, že je ve starém bunkru, ale kde se ten nacházel, na to odpověď teprve musela najít.

„Počkejte venku, prosím.“ Hluboký mužský hlas se rozezněl místností a nepůsobil tak zhoubně na Makiinu bolavou hlavu. Byla v něm síla, odhodlanost a jistá dávka autority se silným charisma.

Šouravé kroky byly ztlumeny skřípěním dveří a naprostým tichem, při kterém Maki mohla rozeznat dech nově příchozího střídaným tím svým. Byla připravena otevřít oči, ale muž ji zarazil.

„To co na tebe použili není nic pro slabé nátury,“ pronesl klidně aniž by se zeptal, jestli ho Maki vnímá. „Promluvíme si večer. U dveří budeš mít něco k jídlu.“ Muž bez dalších slov nebo čekání na odpověď otevřel těžké železné dveře, vyměnil si pár tichých slov s někým dalším, přičemž kladl důraz na šepot, aby ho Maki neslyšela. Poté někdo zašramotil u dveří a zřejmě tam nechal něco k jídlu, zavřel železné dveře a zamknul je za sebou.

***

   Sál plný Krvespřísežníků byl mnohem tišší než při pohřbu. Nikdo si nedovolil nic říct, pohnout se, natož se hlasitě nadechnout. Žena, která držela mladou blondýnku stále za šíji, se lehce ošila. Zatnula zuby, aby si nedovolila nic říct. Dokud byla ona Mistrovým oblíbencem, naučila se spoustu o jeho osobnosti, z čehož mohla těžit, i když se už netěšila tolik jeho přízni jako před dvaceti lety.

Mistr si před oči roztáhl dlaň, aby viděl, jak se kůže zaceluje a nezůstává po říznutí ani památky. Nyní musel opět poraženě zdvihnout hlavu, zatvářit se naprosto sebejistě, přejít to mávnutím ruky a opět se pustit do svého úkolu, který pro něj znamenal mnoho.

Naposledy mu jeho pohled spočinul na Gabrielově nádherné tváři, která se i ve chvíli smrti zdála dokonalá. Bohužel se za pár chvil změní v hrůzu nahánějící masku, kterou bude muset skrývat, aby dostál svého úkolu jako nový člen gardy.

„Damaris,“ oslovil ženu, která držela mladou blondýnu, jejíž vlasy pamatovaly už lepší časy a do pravé blondýnky, jakou byla Damaris, měla hodně daleko.

„Mistře,“ oslovila ho pevně a v jejím nitru se rozezněly poplašné zvonečky. Bylo to tu. Její čekání se vyplatilo. Oblíbený chlapec bude jeden z gardy a Mistrova přízeň se opět přesune na ni.

„Dohlédni, aby se nakrmil,“ pronesl stroze bez kousku citu ve hlase. Damaris se zarazila. Rozzlobeně na Mistra pohlédla. Na jazyku se jí začala tvořit jedovatá slova, která měla pohanit Mistrův rozkaz.

Tohle je úkol pro členy gardy a lidské přisluhovače, ne pro ni. To snad neúspěchem klesla v Mistrových očích na úroveň té lidské chásky, která nebyla ničím jiným než chodícím nástrojem pro práci a obživu?!

„Ano, Mistře,“ odpověděla po dlouhé chvíli ticha a velkou dávkou nevole a jízlivosti. Doufala, že si Mistr uvědomí svůj přešlap a okamžitě ho napraví, ale na to čekala marně. Proto rozzlobeně od sebe odstrčila mladou blondýnu, která padla do krve v Liniích života a nepřestávala u toho vzlykat a naříkat.

Pohlédla na Gabrielovo tělo, které nehybně leželo jen na dvě délky paže od ní. Hrudník se mu nezdvihal, přesto Damaris vnitřně tušila, že dlouhé minuty, které uběhly od smísení, nejsou známkou toho, že se z Gabriela stane člen gardy, ale neměla nejmenší potřebu to Mistrovi sdělit.

Podle ní Mistr očekával, že se z Gabriela stane další Krvespřísežník během pár minut, ale když čekací doba přesáhla čtvrt hodiny, došla Mistrovi trpělivost, což byla výhoda pro ni, přestože jí nakázal, aby se postarala o jeho nakrmení po změně v gardistu.

Narovnala se ladně jako kočka a i po více jak padesáti letech po svém zasvěcení neztratila nic ze své mladické krásy, pružnosti a odhodlanosti.

Kývla na mladého muže, který stál v kruhu po její pravici - skromně ho nazývala svým obdivovatelem - byl Krvespřísežníkem teprve krátce. Méně než dvaadvacet let, byl posledním, u kterého se povedlo zasvěcení, od doby, kdy Krvespřísežníci převzali moci nad vládami světa, a přesto se choval stále pošetile a nerozvážně jako v den zasvěcení, kdy mu bylo pouhých patnáct let. Za tu dobu se jeho duševní vývoj příliš neposunul vpřed, což nebylo tak tragické, protože v něm Damaris získala věrného spojence, po odvržení. Jeho mladická mysl byla tvárná a ona z ní dokázala vymodelovat někoho, kdo je jí po vůli, ale zároveň má na mysli blaho Krvespřísežníků jako celku.

„Dojdi pro gardisty a sežeň Adu,“ poručila stále rozzlobeně, protože si už nechtěla špinit ruce něčí tak podřadným.

„Ano,“ přispěchal k ní a dlouho se jí zadíval do očí, jakoby v nich hledal uznání nebo snad nějakou podobnou chvalitebnou lidskou vlastnost.

„Všichni odejděte!“ přikázala Damaris zbývajícím Krvespřísežníkům, alespoň tento post jí zůstal. Když se zasvěcení podařilo, sezval Mistr všechny přítomné na hostinu, jejímž hlavním představitel byl nový Krvespřísežník, ale pokud se obřad nepodařil a gardě přibyl nový člen, mohla srocení rozpustit a poslat své druhy zpět na svá stanoviště.

Jenže v posledních letech jí to připadlo stejné, jako když má dohlédnout na to, že nový gardista bude nakrmen.

Krvespřísežníci se rozcházeli v úctyhodné vzdálenosti od Gabrielova těla, které leželo bez známek života. Damaris se k němu přiblížila, když poslední Krvespřísežník opustil zasvěcovací sál a ona tam zůstala jen s tou ukvílenou blondýnu.

„Sklapni, děvko!“ utrhla se na ni hrubě, protože tu nebyl nikdo jiný, na kom by si vybila svůj vztek a frustraci.

Sehnula se ke Gabrielovu tělu a položila dlaň pravé ruky, na jejímž zápěstí měla narůžovělé Linie života, na jeho hruď a chvíli vyčkávala. Maximální doba, při které mohlo smísení pomoci člověku k přeměně, bylo přesně třicet dva minut a padesát devět sekund a Gabrielovi zbývalo… pohledla na hodinky… přesně šedesát vteřin.

Chápala Mistrovu netrpělivost, protože v Gabriela vkládal takové naděje, ale Damaris byla ve věku, kdy se jí trpělivost ještě držela a chtěla si být stoprocentně jistá, že ta černá šmouha v jejím novém životě, která jí překryla tak dokonalé vyhlídky, konečně zmizí.

Třicet vteřin.

Téměř slavila triumf. Jak sladké vítězství, po dvaceti letech čekání se jí štěstí opět zachytilo. Spokojeně se usmála, když se dveře otevřely a do síně vstoupil její obdivovatel za doprovodu Ady, vrchního velitele Černé gardy, který měl dbát na správné uvedení gardisty vzešlého z nevydařeného obřadu zasvěcení.

Patnáct vteřin.

Spokojeným úsměvem obdařila Adu, ale během dvou vteřin se to změnilo. Úsměv jí zmrzl na rtech, když se pod její dlaní ozval letmý úder srdce, následovaný dalším.

„Do hajzlu,“ sykla, když si vyměnila překvapený pohled s mladičkým Krvespřísežníkem.  



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Krvespřísežníci - 4. kapitola:

4. martinexa přispěvatel
08.04.2013 [9:55]

martinexaVelmi dobré, omlouvám se, že jsem se k tomu dostala, až teď, ale nějak vůbec nestíhám všechny povídky tady. Je to napínavé, hlavně jsem zvědavá, co bude s Maki. Jen tak dál :)

3.
Smazat | Upravit | 01.03.2013 [15:28]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. steel
28.02.2013 [21:02]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Hejly
28.02.2013 [19:47]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!