Krvavé lži - 1. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Život je jen zavření a otevření očí, záleží, co během té krátké chvíle uvidíme. Co, když ale zapomeneme, kým jsme a svěříme důvěru nesprávným lidem? ... potom nastanou KRVAVÉ LŽI, prože tajemství je někdy temnější, než si myslíme.

23.06.2009 (16:49) • Aleach • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1184×

První obraz, má první vzpomínka je matná jako zašlé sklo a přesto o mě vypovídá ledasco. O mě i o tom, co následovalo.

Když jsem se probrala, ležela jsem na kovové posteli s tvrdou matrací a kašmírovým povlečením. Cítila jsem se jako po maratonu a má mysl šrotovala na plné obrátky. Nevěděla jsem, kde jsem, kdo jsem, ani jak jsem se tu vzala. Věděla jsem pouze, že bych měla mít strach, ale proč, to jsem si nevzpomínala. Dokonalé prázdno, to bylo v mé mysli. Všechny mé vzpomínky byli pryč. Když jsem se probrala z prvotního šoku, porozhlédla jsem se po místnosti a došla k závěru, že tohle jistě není můj byt. Vše kolem mě bylo kýčovité a příliš křiklavé. Vedle postele byla velká skříň a já náhle zatoužila po tom, spatřit svůj odraz v zrcadle. Nevím jak, ale automaticky mě napadlo, že na vnitřní straně dveří bude zrcadlo a taky bylo.

Vypadala jsem… zvláštně. Bylo to divné, takhle se na sebe dívat. Měla jsem krásné modré oči, které jakoby křičely – tak výrazné byli. Další mě upoutaly dlouhé hnědé vlasy a bledá pleť. Zrovna jsem si pomyslela, že jsem docela kus, když mou pozornost upoutala jizvička na krku. Zdála se neškodná, dokud jsem nepoodkryla další kousek látky. Byla dlouhá, táhla se až k pravé lopatce. Zběžně jsem prohlédla i druhou a zjistila, že mám na ní tetování končící až u ledvin, byl to tygr. Pak jsem si vyhrnula rukávy a objevila další jizvy. Napadlo mě tehdy: „Proboha, co jsem zač?“. Pak se otevřely dveře a vešel on, Seb. Tehdy jsem ho viděla poprvé a zpětně musím uznat, že už tehdy byl pěkný. Měl pronikavé nazelenalé oči, tmavé, až černé vlasy, které mu padali do očí a bradku téže barvy. Na sobě měl černé jeansy a bílou, ledabyle zapnutou košili. Příjemně se usmál a konverzace mohla začít.

„Ahoj Lauro, jsem rád, že už je ti líp“, řekl a mě přitom zamrazilo, aniž bych však měla tušení proč. Takže já se jmenuju Laura?

„C-co se stalo? Kdo jste?“, na víc jsem se nezmohla.

„Jmenuji se Sebastian a jsem to já, kdo tě zachránil z toho hořícího domu“, řekl jednoduše a já na něj vyvalila oči.

„Jakého hořícího domu?“, zeptala jsem se spěšně.

„Vidím, že si nic nepamatuješ, ale to je pochopitelné. Bylo to hrozné, všichni zemřeli…“, najednou se mu hlas vytratil.

„Kdo všichni?“, zajímalo mě hned. Začala se mě totiž zmocňovat panika. Něco se tu děje, něco tu nehraje – šeptalo mé podvědomí, ale já ho neslyšela.

„Rodina“, řekl prostě. „Tvůj otec, matka, sestra i dvojčata.“, oznámil a podíval se na mě zděšeně.

„A… a, kdo je …? Jak zemřeli?“, zeptala jsem se a něco už mi začínalo docházet. Jsem v háji.

„To Lukas, zradil nás.“

PŘED 5 LETY

Jmenuji se Laura. Jsem dcera Doriana Greena. Celá naše rodina se stará o to, aby byla Kniha v bezpečí. Jakáže kniha? No, kniha světla. A proč je tak důležitá? Je v ní napsán recept na lék proti upírům. A proč tedy stále žijí? No, to máte tak, kniha je hooodně stará a hooodně zašifrovaná a my máme tolik práce s tím ochránit jí, že na její luštění nám moc času nezbývá. Už to takhle trvá pár století…

Autor: Aleach, v rubrice: Povídky » Na pokračování