OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krok do neznáma - Prolog

06.10.2010 (17:00) • Michaela • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 803×

Krok do neznáma
Prolog

Byla mi zima. Taková zima. Zachumlala jsem se do pleteného svetru, jehož látka mě na kůži nepříjemně škrábala. Nedokázal mě zahřát a ten chlad prostupoval dál, celým mým tělem.
Lhali, všichni mi lhali.
Nikdo neměl ani ponětí, jaké to je.
Nebylo to, jakoby mi někdo vyrval srdce z těla.
Nebylo to, jakoby mi někdo do mého srdce vrazil kudlu.
Nebylo to, jako by se mé srdce rozpadlo na milion malinkatých kousků.
Ne, tahle přirovnání nebyla ani za mák pravdivá. Poetické snůšky keců od lidí, kteří to nikdy nezažili.
Moje srdce tam pořád bylo. Celé, neporušené. Slyšela jsem jeho tlukot, cítila ho v konečcích prstů. Ten zvuk mi rval uši, trhal mě uvnitř na malé kousky a znovu slepoval dohromady. Jediné co se od té doby změnilo, byl ten chlad. Tak moc to studilo. Pevně mě objímal, svíral, až se mi těžce dýchalo. Každý další nádech byl jen na obtíž…
A přestože mé srdce tak naléhavě bilo, cítila jsem, jak pomalu zamrzá. Cítila jsem, jaký chlad z něj vychází, jak se postupně každá jeho část mění v led.
Bylo to jakoby se mi hrudi usídlil mráz, a odtud postupně pohlcoval celé mé tělo.
Byla mi zima, tak velká zima. A nejhorší na tom bylo vědět, že je tahle změna nevratná. Už tu není nic, co by mě dokázalo zahřát.
Skrz závěs mi do pokoje pronikly paprsky slunce. S nezájmem jsem pozorovala, jak mě pálí na kůži. Nehřálo. Pálilo to, ale ten známý příjemný pocit tepla, který jsem ze slunce vždy měla, se nedostavil.
Tak moc jsem teď chtěla jít za Lily, a říct jí, že se mýlila.
Láska není věčná. Byla to velice naivní představa, a já byla hloupá, že jsem ji s ní byť jen na malou chvíli sdílela.
„Nemyslíš, Lexí, že když se zamiluješ, je to už napořád? Nemyslíš, že když skutečně miluješ, je to už navěky? Protože pokud se to skutečně stane, bude to člověk, který ti byl určený. Bude jako ta část, která ti vždycky chyběla. Když ho potkáš, poznáš, že v tvém srdci vždycky bylo prázdné místo, že ti v něm něco chybělo. A až ho potkáš, budeš hned při prvním pohledu vědět, že je to on. Protože jste si souzeni. Bude to, jako byste do sebe zapadly, jako dva díly skládačky. A jestli existuje něco takhle mocného, jestli něco dokáže spoutat dva lidi dohromady, není to věčné? Protože nemiluješ tělo, fyzickou schránku, miluješ duši. Miluješ jeho.
A duše jsou přece věčné, nebo ne Lexí? Ach, já bych se tak moc chtěla zamilovat," vzpomínala jsem na její vyprávění. Před očima se mi vybavil její radostný, zasněný úsměv, který se na její tváři objevil pokaždé, když nad něčím přemýšlela. Když jsem ho potkala, myslela jsem si, že měla pravdu. Že láska je skutečně něco kouzelného. Že je skutečně věčná. Stačilo mi jednou jedinkrát zahlédnout jeho oči a od té doby jsem byla ztracená. Jenže všechny tyhle představy byly sobecké. Myslet si, že máte právo na to k někomu patřit. Že máte právo mít ho navěky.
Jeden den tu byl tak krásný pocit, a druhý den jen hořkost vzpomínek a bolest ze ztráty.
Tak moc jsem si teď přála jít za Lily, ale nemohla jsem. Už tu pro mě není. Pokoj, který tu po ní zbyl, zeje prázdnotou. A díky tomu se chlad na mé hrudi znásobil. Neopustil mě jen on. Opustili mě všichni.
A jediný viník téhle situace jsem byla já. Kdybych tenkrát poslechla své pocity. Kdybych tenkrát nevyšla za roh. Nikdy bych ty modré oči nezahlédla, a moji přátelé by tu teď byli se mnou.
Tak moc bych si teď přála vědět, co mám dělat. Jenže pocit, který tu vždycky byl, aby mi poradil, zmizel. V den, kdy jsem ho potkala, začal slábnout, až postupně vymizel. Byla to cena za to, že jsem mohla být s ním. A bolest, kterou už v sobě až do smrti ponesu, bude její připomínkou.
Věřím, že se časem Lily umoudří. Věřím, že mi třeba snad jednou odpustí. Možná se Jeremy vrátí, možná mě vyslechne. Ale nikdy už to nebude jako dřív. Už nikdy nezískám zpět důvěru, kterou do mě vkládali. A nikdy nic z toho, co udělám, jim nevynahradí následky mého rozhodnutí. I přes všechny tyhle strasti a bolesti, jsem však věděla, že nikdy až do sklonku svého života, nebudu litovat, že jsem ty modré oči následovala. Milovala jsem ho od první chvíle, kdy jsem ho spatřila. Miluji ho teď, i přes chlad, který ovládá mé srdce, a i když to tak moc bolí. A vím, že ho budu milovat už napořád. A i když to bude bolet, budu si připomínat každou chvíli s ním, protože to jediné co mi zbylo, jsou mé vzpomínky.

Autor: Michaela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krok do neznáma - Prolog: