OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krok do neznáma - 1. kapitola 1/2

08.10.2010 (18:00) • Michaela • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 831×

Krok do neznáma

1. Kapitola 1/2

„Hm…" povzdechla si a znovu si urovnala límeček košile. Uhlazovala ho opakovaně už půl hodiny. I když si to nechtěla přiznat, byla nervózní. Dlaně se jí potily a raději nemluvila. Bála se, že by jí zradil hlas. Tato reakce u ní nebyla častá, o to nejistější se cítila. Odvrátila svou tvář od zrcadla a naposledy se rozhlédla po pokoji. Věděla, že se jí bude stýskat. Věděla to už dávno a snažila se na to připravit. Přesto jí síla smutku, který jí pohltil, překvapila. Nesetkávala se s tak silnými emocemi často. Bylo jí úzko, a tak se snažila bojovat s nepříjemnou vláhou, jež se jí v očích postupně nakupila. Sakra, to je přece dětinský, okřikla se v duchu. Znovu si povzdechla a sedla si na svou, teď už bývalou, postel. Bude jí chybět ta vůně dřeva, tak charakteristická pro tento dům. Bude jí chybět rozvrzaný práh u dveří i tvrdá postel. Hlavu si bezmocně složila do dlaní. Bude jí chybět to uklidňující kouzlo světle zelenkavých stěn. Zdálo se jí, jako by to bylo včera, když to tu s Jeremym přemalovávaly. Ach, Jeremy, vzlykla tiše. Netušila, co si bez něj počne. Jednou to přijít muselo a on se o sebe dokáže postarat, pomyslela si a snažila se tím zamaskovat to, co ji trápilo ve skutečnosti. Bezmocně zakroutila hlavou a raději zahnala podobné myšlenky. Aniž by si to uvědomila, zamilovala se. Zamilovala se do tohoto místa. Poskytlo jí útočiště. Díky němu si nepřipadala tak opuštěná. Vstala a přešla ke svým taškám. Měla málo věcí a tak se vše, co si odvážela, vešlo jen do dvou kufrů a čtyř krabic. Doufala, že se jí z našetřených peněz podaří nakoupit dostatek věcí. Brala si sebou všechno, nic tu nezanechala. Některé věci pro ni měly až sentimentální hodnotu. Možná proto, že věděla, že se sem nevrátí. Věděla, že se jí ze začátku stýskat bude, ale ona se uměla přizpůsobit. Měla plány, které ve své budoucnosti chtěla uskutečnit, vracet se sem mezi ně rozhodně nepatřilo. Stálo jí to tolik úsilí, přece toho nebude litovat kvůli pokoji. Stejně mě tu brzo někdo nahradí, pomyslela si a zvedla jednu krabici a kufr, aby je odnesla dolů. Cestou dolů se snažila vyhnout pobíhajícím dětem a probojovat se až ke schodům. Hluk a dusot, který děti dělaly, ji v tuto chvíli přišel tak magický. Ze všech stran k ní doléhal dětský smích, který se prostornými chodbami téměř nepatřičně rozléhal. Odnosila ven i zbylé věci, a když bylo hotovo, postavila se před dům. Dlouho si tuto chvíli představovala, nemohla uvěřit, že je to tady. Po páteři jí přelétlo zachvění. I zde běhal nespočet dětí, hrály si na hřišti a poskakovaly okolo potoka. Naposledy se otočila k domu, který jí byl po tolik let domovem. Nevypadal už tak děsivě, jako když ho spatřila poprvé. Prohlížela si ho pozorně, jakoby si ho chtěla vyrýt do své paměti. Hluk v okolí ustal a ona už byla jen prostý pozorovatel. Už sem nepatřila. Chtěla se usmát, ale její smutná tvář jí to nedovolila. Dnes nebyl den určený k úsměvům. Prohlížela si každý detail, který si vybavila. Omlácená okna, mohutné dveře s popraskanou černou barvou, to vše jí bylo velmi povědomé a přesto vzdálené. Tato chvíle jí přišla tak definitivní.
"Odcházím," zašeptala k domu slabým, plačtivým hlasem, jakoby ji snad dokázal odpovědět. Jakoby se s ním snad chtěla rozloučit. Ten dům toho pro ni tolik znamenal. Pohled na něj jí bičoval, stejně tak jako poprvé. Tentokrát však ne proto, že by se do něj stěhovala, ale proto, že ho opouští. Nenáviděla ho téměř stejně jako tenkrát, před 10 lety, kdy sem přišla. Byl připomínkou její bolesti, její ztráty. Stejně tak však ve skrytu duše děkovala za to, že ji osud dovolil tu být. Že po všech těch útrapách mohla žít v domě, který leckomu připadal děsivý, s lidmi, kteří jí milovali. Smutně se pousmála, když si vzpomněla, jak láskyplně ji uvítali. Myšlenky se jí z novu zatoulaly k Jeremymu a oči jí zalila vláha. Po všem tom smutku byla vděčná za příležitost, kterou jí osud dal. Byla vděčná, že ji naučil žít. Díky němu se o sebe dokázala postarat.

„Je na čase vyletět z hnízda," zašeptala o něco smířeněji. Loučení pro ni znamenalo velmi bolestivý proces. Neuměla to. Svazovalo jí jazyk jen pomyšlení, že se musí s někým rozloučit. Nedokázala říct sbohem. Nenáviděla to. Bylo to v ní velmi hluboko schované, ten strach ze ztráty, protože lidi, které milovala nejvíce, jí opustili, aniž by se rozloučili. Nikdy jim nedokázala odpustit. Odešli. Nechali ji tu samotnou. Její milovaní rodiče. Před očima ji znovu přelétla děsivá scéna. I teď se jí srdce rozbušilo rychleji, když vzpomínala. Bylo jí deset let, zrovna slavila narozeniny, když ji rodiče vzali na dovolenou místo dárku. Chtěli ji ukázat Kanadu a její obrovská jezera. Lexis vodu milovala. Moc se těšila. Nejen kvůli jezerům, ale i kvůli rodičům. Moc času spolu netrávili. Často se hádali. Ale teď ne, teď byli zas rodina. Ten den se strhla obrovská bouře, silnice byly kluzké a přes clonu deště nešlo téměř vidět. Bála se, něco uvnitř jí křičelo, aby zastavili, aby už dál nejeli. Tenkrát to ještě nechápala, a proto si to bude nadosmrti vyčítat. Kdyby byla o trochu více vnímala, kdyby se snažila pochopit sama sebe, byli by dnes její rodiče žili a ona by tuto slavnostní chvíli strávila s nimi. Nenáviděla se za to. Vždy si říkala, že tomu mohla zabránit. Lexis měla totiž zvláštní nadání. Nebylo to nic tajemného, nic nadpřirozeného. Nazývala to šestý smysl, nebo intuice. Byla vnímavější než ostatní a díky tomu viděla věci, které ostatní přehlíželi. Neprojevovalo se to nijak zvlášť. Jen mívala pocit, nic víc. Takové malé tušení. Říkalo jí to, aby uhnula včas, než projede auto kolem, aby si vzala deštník, než začalo pršet. Pocit, který jí onoho osudného dne řekl, aby se sklonila. Pocit, který jí říkal, co má udělat. A ona ho poslouchala, neboť nebýt jej, nebyla by tu. Jenže pro její rodiče to bylo příliš pozdě. Poprvé ho poznala v den té autonehody. Celý den byla nesvá, nechtěla být v autě. Měla nutkání vystoupit, ale rodiče jí nevnímali. Nechtěli si zkazit společný den. Po celém těle cítila chlad. Chlad, který předtím nechápala. Připadalo jí, jakoby se jí někdo dotýkal. Někdo s velmi studenou rukou. Někdo, koho vidět nemohla. A pak se naproti nim objevilo auto, celou jejich kabinu ozářily reflektory a otec zazmatkoval. Strhnul volant doprava, auto dostalo smyk, několikrát se otočilo a pak sjelo do jezera. Ale ona se včas sklonila, protože k ní její vlastní myšlenky křičely. Říkaly, aby to udělala. Díky tomu jí náraz nezlomil vaz jako jejím rodičům. Do teď netušila, co se vlastně stalo. V mysli jí blikaly jen slabé útržky vzpomínek, nic nebylo souvislé. Jen děs, bolest a chlad. Chladná, temně černá voda, která ji chtěla pohltit. Nikdy se nepřišlo na to, jak se dostala ven. Teoreticky vzato byla mrtvá. Při převozu do nemocnice se jí zastavilo srdce a záchranáři ji museli necelou minutu oživovat. Byl zázrak, že přežila.
Nenáviděla loučení, nenáviděla narozeniny. Roztěkaně se nadechla a potřepala hlavou, aby z ní vyhnala nepříjemné vzpomínky. Teď ne, okřikla se rázně. Nechci si přece dnešní den zkazit, řekla si v duchu a setřela si z tváří slzy. Minulost zůstává za mnou. Pevně sevřela řetízek s přívěškem, který jí studil na krku. Sevřelo se jí hrdlo, když si na něj zas vzpomněla. Dostala ho teprve včera, když se loučila s Jeremym. Nechtěla, aby tu dnes byl. Nevěřila si, že by byla natolik silná, aby odešla. Stačilo, aby na ni upřel své hřejivě hnědé oči a ona by se v nich ztratila. Nedokázala by odejít, a proto mu zakázala, aby sem dnes chodil. Dal jí ten řetízek, jako připomínku. Věděla, že ho její odchod bolí víc, než dává najevo. Byli jako sourozenci, i když ani takovéto přirovnání nedokáže popsat hloubku jejich vztahu. Nenapadalo ji jak to říct jinak. Byli nejlepší přátelé, spřízněné duše.
Byla si jistá, že oni tohle překonají a tahle jistota, kterou jí našeptával onen šestý smysl, jí vykouzlila úsměv na tváři. Přesto ho tu nechtěla, ztěžoval by jí to. Byla si jistá svými rozhodnutími. Ten tajemný pocit v jejím nitru jí říkal, že vše bude v pořádku.

„Alexis, Alexis, zlato máš všechno?" volala na ní Jennifer.

„Ano, Jenn, mám všechno. Kontrolovaly jsme to spolu nejmíň desetkrát." Uklidnila svou nejmilovanější vychovatelku pobaveně. Jenn byla prostě moc starostlivá. Jen co k ní postarší žena s lehce prošedivělými vlasy přišla, vyjelo za rohem kanárkově žluté auto.

„Ach, taxi je tu. Takže už je čas, Alexis, holčičko." Pohlédla na svou nejmilovanější chráněnku s obavami v očích. Lexis to čekala, nevěděla však co říct. V mnoha ohledech ji tato čiperná dáma nahradila matku i nikdy nenalezenou přítelkyni. Dívaly se jedna druhé do očí a obě mlčely. Lexis tuto chvíli nechtěla přerušit, byla výstižnější jak slova.

„Dej na sebe pozor, holčičko. Piš nám a přijeď se za námi brzo podívat." Promluvila Jennifer, když začal taxikář nakládat věci do kufru. „A tady máš," zašeptala Alexe do ucha, když jí objímala, a vložila jí do dlaně malou ruličku svázaných bankovek. Lexis na to vyjeveně pohlédla a okamžitě ji Jenn vrátila zpět.

„Jenny," okřikla ji zmateně. „T-to ne, tohle přece." Koktala.

„Pšt, nechci slyšet žádné námitky. Nedáváme ti nic, co by nám tu chybělo. Šetřily jsme na to už dlouho." Přemlouvala ji Jenny, ale její slova měla spíše opačný výsledek. Šetřily na to? Ach bože, vzdychla si. Tentokrát už slzy neskrývala. Jenny byla nejdříve zaskočená. Nikdy neviděla Lexis brečet.

„Musíš mít přece něco do začátku. Budeš potřebovat tolik věcí." Lexis viděla, jak se přemáhá, jen aby se nerozbrečela. Nechtěla jim to dělat ještě těžší a tak Jenn naposledy pevně objala.

„Budete mi chybět." Zašeptala jí do ramene. „Postarejte se mi o Jeremyho." Odtáhla se a pomalu přistoupila k autu.

„Neboj, postaráme. A ty se nám tam neztrať. Svět je veliký, Alexis." Usmála se smutně Jenn. Lexis se na ni naposledy otočila, jednou nohou v taxíku.

„Děkuju," řekla stěží svá poslední slova, pak už jen nastoupila. Klekla si na zadní sedadla a mávala Jenny, dokud nezajeli za roh. S povzdechem si sedla zpět.
Autem hrála veselá country písnička a řidič si její rytmus vyťukával o volant. Zaostřila svůj zrak na rádio, hrálo stále stejně. Jí však připadalo, jakoby se snad vzdalovala. Vše slyšela zdálky. Seděla tam a na nic nemyslela. Cítila se prázdná. Ruce měla svěšené podél boků, ramena jí ztěžkla. Nebyla si jistá, co ty pocity znamenají. Ještě před chvílí by vsadila život na to, že to, co ji čeká, bude šťastná budoucnost. Teď si tím tak jistá nebyla. Prsty jí jemně brněly a dech se jí zrychlil. Bála se. Měla strach z toho, co ji čeká a to u ní nebylo normální. Stalo se jí to jen párkrát, a přesto to stačilo, aby se cítila vyděšená. Bylo to, jakoby se nad jejím šestým smyslem usadil temný mrak. Nepropouštěl nic, co by Lexis napomohlo předvídat její budoucnost. Nic, co by jí prozradilo, co ji čeká. Cítila se tak bezbranná. Příliš spoléhala na svůj šestý smysl. Byl pro ni tak automatický, jako dýchání a díky tomu se na něm stala závislá. I nadále hypnotizovala rádio a snažila se urovnat své myšlenky. Netušila, jak dlouho už tam takhle sedí, ale to jí teď nepřišlo důležité. Dokonce ani vysoká, na kterou jede, jí teď nepřišla důležitá. Musí se rozhodnout.
Ucítila jen lehký závan strachu, tajemna. Temnota ji čeká. Oklepala se a nervózně si poposedla. Seděla ztuhle, na sedadle se držela jen silou vůle. Pocity, které k ní v lehkých nárazech přicházely, byly dostatečně děsivé. Na malou chvíli však pocítila sílu svého rozhodnutí, rozhodnutí, které ještě neučinila. Bylo to velmi zvláštní a mockrát se jí to nestávalo. Dýchala přerývavě a rychle, čímž si akorát způsobila bolest na prsou. Kdyby to mělo být zlé, kdyby jí čekalo něco zlého, už dávno by to věděla. Když vyplňovala přihlášku, když žádala o stipendium, pokaždé jí její vnitřní pocit říkal, že dělá dobře. A právě teď, na tu malou chvilku cítila, že udělala dobře. Zvolila si temnotu. To ona do ní dobrovolně vstoupila. Odehnala od sebe nepříjemné pocity jako mávnutím proutku. Možná udělala chybu, možná měla poslechnout svůj rozum a vyskočit z auta. Možná, třeba jen možná, není temnota to, z čeho by měla mít strach. Třeba postačí, když do ní vnese trochu světla. Temnota přece neznamená zlo. Jen to jen místo, kam člověk nedokázal vnést naději. Lexis už teď věděla, že se o to aspoň pokusí. Zavrtěla se a pohodlně se uvelebila na sedadle. Nepříjemné myšlenky byly pryč.

Ona už prostě byla taková. Nenáviděla nejistotu, a proto na to nemyslela. Nechtěla se zabývat tím, co nechává za sebou nebo tím, co ji čeká. Vykouzlila na své tváři lehký úsměv a pak už nikdo nemohl poznat, jaký boj před chvílí sváděla. V jejích očích by nenalezl nic. Lexis byla stálá ve svých pocitech a rozhodnutích. Z pravidla je nikdy nedávala najevo. Obzvláště dobrá byla ve vypuzování nepříjemných věcí. Nikdy se dlouho netrápila. Nereagovala na okolí, žila si sama svůj svět. Možná proto jí lidi nazývaly netečnou. Lexis to netrápilo. Věděla, že mají pravdu, oni jí skutečně byli lhostejní. Nic, co by oni řekli, jí ublížit nemohlo. Z náhlého popudu se ohlédla do zadu. Nový život začíná, pomyslela si a doufala, že jí zůstanou jen vzpomínky. Už nikdy se nechtěla vrátit ke svému starému životu. Do ruky vzala řetízek od Jeremyho a lehce ho políbila. Drž mi palce, Jeremy, zašeptala a nedočkavě se na sedadle zavrtěla. Nečekala ji dlouhá cesta, do Durhamu to nebylo daleko a ona nechtěla nic propásnout.

Když se blížili k městu, začala být znovu nervózní. Tak dlouho plánovala svůj odjezd, ale to, co bude dělat, až tam přijede, netušila. Dříve, než stihla vymyslet něco kloudného, projížděly mohutnou branou, jež hlásala: Durham, University of New Hampshire. Narovnala se a zhluboka se nadechla.

„Tak a je to tady," zašeptala a otřela si dlaně o džíny. Omámeně vystoupila z taxíku a rozhlížela se kolem. Pozorně si prohlížela majestátní budovy, které se tyčily okolo parku. Některé staré, jiné nové. Na tváři se jí usadil rozjařený výraz. Dokázala jsem to, výskla si v duchu, dokázala. Netrvalo dlouho a zatím, co si prohlížela okolí, jí to došlo. Areál byl obrovský a ona absolutně nevěděla, kam jít. Na prázdno polkla a snažila se zahnat rostoucí paniku.

„Tak kampak to bude, děvenko?" zeptal se postarší taxikář s úsměvem. Zmateně se rozhlédla.

„Ehm, Alexis Gratton?" zaznělo jí nejistě za zády. Otočila se a pohlédla do hnědých očí dívky stejného věku.

„Eh, ano." Odpověděla zmateně.

„Já jsem Lily O´Brian, tvoje budoucí spolubydlící a průvodkyně." Usmála se a podala Lexis ruku. Lex jí s úlevou přijala.

„Těší mě. A děkuju, jsi moje záchrana."

„Bála jsem si, že tě nepoznám. Jsem zástupce vedoucí studentského zastupitelstva v rámci přijatých stipendií. No jo, zní to složitě co?" Usmála se hnědovlasá dívka, když si všimla Lexiina nevěřícného pohledu. „Chtěla jsem si na karton napsat tvoje jméno a mávat tu s tím jako s cedulí." Zasmála se. „Tak pojď, ukážu ti to tu." Řekla hnědovlasá dívka a vzala polovinu Lexiiných věcí. „Měla jsem za úkol tě tu zasvětit, a nakonec nás spolu i ubytovali. Moje spolubydlící odešla, a kolej, na které jsi původně měla být, se rekonstruuje. Ta naše je už hotová. Bydlíme v severní části kampusu, vidíš támhlety cihlový baráky? Tak tam. Jmenuje se to Gabless. Jsou to menší bytový jednotky. Spadáme pod oblast jedna a máme štěstí. Máme ty nejlepší pokoje. Woodside byty jsou hned naproti. Máme mezi sebou park. V létě je to dobrá věc. V kolejích jsou povětšinou sportovci. My jsme v horním patře. Máme malou kuchyňku, takže se nemusíš spoléhat na menzu. Věř mi, za chvíli by ti to lezlo krkem." Zasmála se Lily. Lexis jen vyjeveně sledovala svou novou upovídanou spolubydlící.
„Do jakého ročníku chodíš?" zeptala se Lexis, aby si ujasnila své pochybnosti.
„Do druhého. Na KOLU. Svobodná umění. Specializuju se na zpěv a tanec. Ty jdeš na světovou literaturu, viď?" Lexis kladně zakývala.
„Máme tu hodně bratrstev a sesterstev, ale ty ses ani do jednoho nepřihlásila, že ne?"
„Ne." Odpověděla ihned Lex. To poslední, co by chtěla, bylo být v bratrstvu nějakých blonďatých sester s IQ nula.
„Koukám, že sdílíme stejný názor. Navíc, tady jsou tyhle organizace stejně spojené jen se sportem. Musela by si jít na atletiku. Tak, co bych ti tu mohla ještě ukázat. Tamto, ta velká kamenná budova, to je univerzitní knihovna. Počítám, že tam budeš trávit hodně času. Od ní zprava je menza a první část auly, přednáškových místností. Těmi tě provedu, podle toho, jaký budeš mít rozvrh. Támhle vlevo je bistro a kavárna." Ukazovala Lily, kde co je a vesele při tom poskakovala. Už teď Lexis připadala jako přerostlé dítě, věčně nadšená a veselá. Z Lily spokojenost vyzařovala. „Na pokoji máme i novou koupelnu. Díky bohu, protože ty společný byly dost děsivý. Nechala jsem si ten pokoj, co jsem měla, ale jestli ho budeš chtít tak není problém. Nechci, abys myslela, že si na to uplatňuji nějaké vlastnické právo, jenom proto, že jsem tu byla dřív." Lex stěží stíhala monolog, který její spolubydlící vedla, takže nejdřív nepochopila, proč se Lily tváří tak nejistě.
„Oh, to je dobrý. Klidně si ho nech. Mě to nevadí." Usmála se na Lily.
„Dobře, ale kdyby něco, řekni. Obývák taky není špatnej. Máme novej gauč, zůstalo nám tam křeslo. Doufám, že se nám ho podaří nějak zkulturnit. No sama uvidíš. Myslím, že někteří to tu mají o dost horší." Usmála se Lily. „Neboj, už tam budeme." Procházeli ohromným parkem, který byl zřejmě pravidelně udržován. Lex se už viděla, jak se pod ochranou jedno z mohutných zdejších stromů čte své nejoblíbenější knihy.
„Pokoj si můžeš vymalovat. Pokud budeš chtít, můžeš vyměnit i nábytek, ale ten starý nesmíš vyhodit. Večerku tu nemáme, ale od deseti hodin večer je vyhlášen noční klid a nesmí se vyrušovat. Přednášky začínají v deset a končí kolem páté odpoledne." Pokračovala Lily v zasvěcování. „Až vybalíme, zajdeme tě přihlásit a zapsat na přednášky. Pak už budeš mít i rozvrh a já tě tu zítra budu moct pořádně provést. Menzu máš zaplacenou, takže si můžeme v klidu dojít na oběd i večeři." Dokončila svůj proslov Lily právě ve chvíli, kdy se blížily k jejich bytu. Domek nebyl velký, ale bylo jich tu v řadě hned několik. Naproti byly téměř stejné domy, ale ne v cihlové výstavbě, nýbrž v kamenné. Lily zabočila k třetímu domu s bílými okenicemi. Položila Lexiny krabice na zem a vytáhla z kabely klíče. Vytahaly věci až nahoru, do jejich patra a pak Lex už jen čekala, až Lily odemkne. Ani si neuvědomila, že se usmívá, ale hrozně se těšila. Byt začínal malou chodbičkou s věšákem a botníkem, z které vedli dvoje dveře. Lex se s prosbou ve tváři otočila k Lily.
„No jen si posluž," zasmála se.
V prvních dveřích, po Lexině levé ruce, byla koupelna. Nebyla nikterak velká, přesto mohla dvou lidem bohatě stačit. Po levé straně byly hned prosklené dveře do sprchového kouta. Na zeď, která sprchový kout uzavírala navazovala zabudovaná vana.
„Vana," vydechla slastně Lex. V domově měli jen sprchové kouty, ale tahle vana přímo volala: Použij mě!" Nad vanou bylo velké okno, které do koupelny propouštělo potřebné okno. Tapety na zdech byly vedeny v kouřové barvě, ke které byly sladěny i hnědobéžové dlaždičky. Vzadu, za vanou, byl v další malé místnosti umístěn záchod. Dveře byly odstraněny a tak to nepůsobilo stísněně. Na protější straně byly přes celou délku místnosti podélné skřínky. Byla v nich spousta úložného prostoru a na jejich desce dvě umyvadla. Byla dokonalá. Lexis ani nic takového nečekala. Sakra, nečekala jsem ani, že budeme mít vlastní koupelnu. Vyšla ven z koupelny a promluvila na Lily.
„Je dokonalá. Bože, my vážně máme vlastní koupelnu." Zasmála se nevěřícně. Lily se potěšeně usmívala.
„Perfektní, viď?" zeptala se poťouchle. Lexis jen znovu zakroutila hlavou. Došla tedy k druhým dveřím, které byly naproti těm vchodovým. Za nimi byl obývací pokoj. Jednoduchý, ale dostačující. Vypadal nezabydleně, ale Lexis věděla, že s Lilyinou pomocí to tu tak dlouho nezůstane. Naproti vstupním dveřím stál pod okny nádherný gauč, lesklé opěrky a béžový potah ladil k vanilkovým stěnám. Okno sem propouštělo nažloutlé světlo a tak to tu bylo dostatečně prosvícené. Na pravé straně, trochu dál od dvou dalších dveří, byla ve zdi vestavěná knihovna a hned vedle ní krb. Vlastní krb, usmála se Lex. Vlevo se prošlo obloukem do malé kuchyňky. Byla nově zařízená. Skřínky byly nalakovány bílou barvou a ladily se žlutobílými dlaždičkami. Bylo tu dostatek poliček, aby si zde mohli uložit potraviny i nádobí. Lexis k jedné došla a otevřela ji. Byla tu trocha nádobí, zřejmě Lilyino. Budu taky muset něco dokoupit, poznamela si Lexí v duchu. Podívala se do dolních skříněk, za jedněmi dvířky byla ukrytá malá lednice. Lex se usmála. Byl tu i dřez, a jednoduchá dvojplotýnka. Ta jim bude bohatě stačit. To je až moc dokonalý, pomyslela si. Vyšla ven z kuchyňky a usmála se na Lily, která tam na ní čekala. Stála přede dvěma dveřmi.
„Nejdřív do mého pokoje, ať když tak víš, o co přicházíš. Pak se můžeš kochat tím svým." Otevřela dveře více vpravo. Nebyl to velký pokoj, ale o to víc působil domácky a útulně. Stěna naproti dveřím byla pokryta hnědou tapetou s béžovými puntíky, zbytek stěn byl vymalován béžovou. U potapetované stěny stála postel s téměř stejným povlečením. U ní stál stolek ze světlého dřeva stejně jako zbylý nábytek. Lily tu už měla plno věcí. Celý noční stolek byl zasypán knihami a rámečkem s fotkou. Nad stolkem bylo okno a jeho parapet byl v obležení plyšáků a rámečků s fotkami. Po pravé straně ode dveří byla vestavěná skříň. U nohou postele stál šatník s otevřenýma a napůl zaplněnýma šuplíkama. Naproti posteli stál psací stůl a vysoká skřínka plná knih a papírů. Na stole ležel ještě nezapojený počítač se spoustou různých kabelů. Vedle stolu stálo v rohu velké křeslo hnědé barvy a vedle něj malá knihovna. Ještě byla prázdná ale na zemi už ležela krabice plná knih a na jí akustická kytara. Byla to pěkné a útulné. Lily uměla sladit barvy a i když by to tu někomu mohlo připadat chaotické, vše mělo svůj řád a vypadalo to pěkně.
„Ještě je tu trochu bordel. Časem všechno vybalím." Zaškaredila se Lily na nepořádek.
„Máš to tu pěkné," usmála se na ní Lex. Lily ji čapla za ruku.
„Teď tvůj," usmála se.
Lex plná očekávání vstoupila do dalšího pokoje. Do svého pokoje. Když se do pokoje vcházelo, začínal úzkou uličkou. Nebyla malá, ale byla užší než zbytek pokoje. Na levé straně byla ve zdi zabudovaná skříň, o trochu větší než má Lily. Napravo stála delší nízká knihovna a za ní hned noční stolek. Na protější zdi ode dveří stála postel s kovovým rámem. Na rozdíl od Lilyina pokoje zde byl nábytek z tmavého dřeva. Všechny zdi byly vymalovány béžovou barvou a na zemi ležela dřevěná podlaha. Lex prošla uličkou k posteli. U jejích nohou stál psací stůl s poličkami na zdi. Naproti němu, u zdi, která byla předtím skrytá, stál vysoký prádelník a v rohu stejné křeslo jako měla Lily, vysoké s tmavě hnědým potahem. Ten pokoj byl dokonalý, myslela si v tu chvíli Lex a musela se zasmát tomu, kolikrát slovo dokonalý za poslední hodinu použila. Vykuleně se otočila na Lily, která jí stála za zády.
„Tohle je fakt můj pokoj?" zeptala se nevěřícně.
„Líbí?" zeptala se Lily místo odpovědi. Lex se nezmohla na slovo. Došla k posteli, na které byla ještě v igelitu zabalená nová madrace a plácla sebou na ní.
„Je to dokonalý." Vydechla a ucítila, jak se vedle ní prohnula matrace. Podívala se na Lily, obličej rozjasněný emocemi ale oči jako vždy stejně chladné. Dost dobře by to mohla být jen maska. Žádná emoce na její tváři nemusela být skutečná, pokud její oči byly takto chladné. Ale dnes bylo vše skutečné. Ona byla skutečně šťastná. Měla dokonalý pokoj, byt, a skvělou spolubydlící, která toho namluví za obě dohromady. Co víc jsem si mohla přát?
Seděly tam dobré dvě hodiny, když Lily vyprávěla, jaké to tu bylo v den jejího nástupu. Vyprávěla Lexí zajetý systém, ale ona věděla, že si to stejně nebude zítra pamatovat. Smály se a povídali, dokonce i Lex hodně mluvila. Bylo to příjemné. Nikdy žádnou kamarádku neměla. Na střední moc holek nebylo a v domově byly všichni o dost mladší. Jediný její přítel byl Jeremy. Ale ten tu s ní být nemůže.
„No nic, měly bychom jít aspoň něco vybalit." Utrousila Lily a vyhrabala se z postele. Nová matrace byla měkká a pohodlná.
„Můžu ti pomoct?" zeptala se Lexí.
„Jasně. Pojď." Chytla se Lilyiny nabídnuté ruky a vyhoupla se na nohy. Další dvě hodiny jim zabralo vybalování Lilyiných věcí. Měla toho skutečně hodně a šlo poznat, že si zřejmě špatně nevede. Šílená hromada oblečení a kabelek. O takovém množství se Lexí jenom snilo. Pomalu se začala cítit nepříjemně. Vlastnila jenom špetku oblečení, obnošené a ošoupané. Nikdy si žádné nekoupila. Vše, co si vydělala v práci, si schovávala až sem. Doufala, že si toho bude moct hodně nakoupit. Peněz neměla málo. K 18. narozeninám jí byl umožněn k dědictví po rodičích, na které dosud nesáhla. Vše si schovávala na teď. Peníze, které si vydělala, její konto navýšily a od Jenny toho taky nedostala málo. To byla jedna z mnoha věcí, na které se těšila, nákupy. Seznam věcí, které si musí pořídit, byl skutečně dlouhý. Nevlastnila nic z elektroniky. Chtěla si koupit notebook, ipod, fen, a podobné věci. Těšila se, až si bude moct vybrat oblečení, které se jí líbí a které předtím nikdo nenosil. Domov neměl moc peněz a tak se oblečení dědilo. Stejně tak všechny věci okolo. Věděla, že se nevyhne pátravým pohledům. A věděla, že se Lily jednou zeptá. Nechtěla však, aby to bylo hned.
„A odkud že vůbec jsi?" vykolejila Lily Lex z chvilky ticha.

„Ehm, z Manchesteru, ale pak jsme se přestěhovaly do Lew´s Dorfu, kousek odtud. Je to takový menší zapadákov." Vysvětlovala Lex a brilantně se vyhnula prozatím tématu dětský domov. Nerada o tom mluvila. Ne že by se za to snad styděla, ale nechtěla, aby ji někdo litoval. Připomínalo jí to tu nehodu, a na to teď skutečně nechtěla myslet. „A ty?"

„Fakt? Já jsem taky z Manchesteru. Tak to bychom měly." Řekla Lily, když dokončily vybalování v koupelně. Rozdělily si jí napůl. Levá polovina byla Lexí, pravá Lily. Vybalily si hygienické potřeby a ručníky. K Lexiině údivu měla Lily sortiment jak drogerka. Nespočetný množství šminek vyrazilo Lex téměř dech. U poloviny věcí ani nevěděla, k čemu jsou.
„Bože Lily, ty jsi vykoupila drogerku, ne?" zeptala se pobaveně. Neunikl jí zkoumavý pohled jejím směrem. Ano, Lex žádné šminky neměla.
„Myslím, že tvůj sortiment brzo budeme muset rozšířit." Poznamenala spolubydlící stejným tónem. Lex se na ni zaškaredil a dál se věnovala svému vybalování. Po chvilce ticha zas Lily navázala rozhovor, tentokrát, co se týče školy. Radila Lex na čí přednášky jít, na čí zas ne. Kolik si jich má dát, a kdo je lepší. Lex se usilovně snažila zapamatovat si každé slovo, stejně se jí na to bude muset pak znovu zeptat. Lex se ve svém úsudku nemýlila. Lily byla skutečně upovídaná, ale ve zdravém slova smyslu. Nezdála se, ale byla zároveň dobrý posluchač. Byla tak otevřená, až to Lexis děsilo. Ona taková být neuměla. Nemohla toho o sobě moc říct, celý její život se vztahoval jen k pobytu v dětském domově a Jeremymu. Pak se jí v hrudi usadil velmi příjemný pocit. Nebyl to „ten pocit", který normálně cítila, tohle bylo něco jiného. S úsměvem pohlédla na Lily a pak jí to došlo. Sedí tu, ve svém pokoji na univerzitě a povídá si zřejmě se svojí první kamarádkou. Všechno to pro ni bylo tak nové. Lexis tuto změnu vítala s nadšením. Zrovna vycházely z koupelny, když se ozvalo rázné zabušení na dveře.

Autor: Michaela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krok do neznáma - 1. kapitola 1/2: