OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krevní banka - 2. kapitola

07.09.2012 (12:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 708×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Sedím na židli, zabalená v dece, přošpikovaná Acylpirinem (babička je zásadně proti Ibalginu)a píšu tuhle předmluvu. Nikdy jsem nepsala předmluvu, ale dnes mám nutkání se jaksi vyjádřit k mojí povídce, protože je jiná, než ostatní. Je jiná tím, že postavy v ní mi nejsou tak blízké jako postavy v jiných povídkách, ale i přesto se cítím, jako bych tam byla. Přímo v centru dění. I samotný styl, jakým je povídka napsaná je jiný a já nedokážu říct, proč a jak je jiný. Každopádně každá postava, každá situace, kterou v této povídce popisuji, ukazuje něco ze mě. Alisabeth - drzost, dřív mluví, než přemýšlí,  Sebastian - vnitřní klid, přemýšlivost (není v rozporu s Alisabeth), Gizelle - vyrovnanost, pracovitost, ustálené životní cíle a smířenost s tím, co má a nemá, Pan McCourtney - potřeba všechno řídit a organizovat. To jsou základní postavy, od kterých se ale během příběhu budeme odpoutávat, jelikož Alisabeth a Sebastian byli pouze ukázka, že vyjímka potvrzuje pravidlo. Pravidlo, že v Krevní bance nečeká nikoho kromě zákazníků nic dobrého.

Dopíjím poslední hrnek čaje, polikám další Acilpirin a poslouchám zvuky toho starého domu, který si toho prožil více, než my všichni dohromady. Jezdím sem od narození a na každém rohu vidím nějakou vzpomínku. Píše se tu úžasně, je tu takový klid. Vyhlédnu z okna a prohlížím si ty jabloně, zpod kterých jsem shrabávala jablka a dřevěnou stěnu, na které jsem měla pověšený terč a střílela do něj za vzduchovky (vždycky jsem všechny porazila). To všechno končí. Chtějí tento dům prodat a tím i ukončit moje každoroční návštěvy tady. Mám tu uloženou část mého srdce a vždycky tu bude. Tak snad tahle povídka, vytvořená tady bude jednou ze vzpomínek na toto místo.

Gizelle - člověk

Za pár minut jsme měli zavírat, tak jsem postupně kontrolovala na kamerách jednu celu po druhé. Vše bylo v pořádku. Do obličeje mi narazil poryv větru, tak jsem zvedla hlavu. Před pultem stál pan McCourtney.

„Dobrý den, pane řediteli.“

„Dobrý den, Gizelle. Psal mi pan Sebastian, že je sice spokojen s Alisabeth, ale prý není člověk.“

„Cože?“

„Alisabeth Krace je sukuba.“

„Sukuba… Musím zavolat panu doktorovi,“ řekla jsem.

„Ne, nechte to. Já už to s ním vyřídím. Jaké jsou dnešní tržby?“

„Dvacet milionů. Dnes jsme měli jediného zákazníka.“

„No jo, to ty upíří slavnosti. O patro níž, u Catherine byli dneska také jen tři zákazníci.“

„Zítra otvíráme v kolik?“ zeptala jsem se.

„V osm hodin.“

„Dobře, budu tu v půl osmé.“

„Slečno Gizelle, rád bych se z vás napil.“ Romantické vyznání.

„Dobrá,“ řekla jsem a snažila jsem se vypadat v pohodě, ale do hlasu mi proniknula nervozita.

„Nebojte, pojďte za mnou.“ Nikdo ze mě nikdy přímo nepil, vždy mi byla krev odebírána v ošetřovně. Šla jsem za panem McCourtneym. Přivolal výtah. Dojeli jsme do patra pět, kde má soukromý byt pan ředitel.

„Posaďte se,“ řekl a pokynul rukou ke gauči. Jeho byt byl krásný, párkrát jsem tu byla něco donést, ale až teď jsem tu byla jako návštěva. Posadila jsem se na gauč a čekala. Pan McCourtney se posadil vedle mě a nervozita začala pracovat. Srdce se mi divoce rozbušilo a vrátil se mi nepatrný tik - klepání pravé nohy.

„Pil už z vás někdo?“ zeptal se a sundal si sako.

„Ne, nepil,“ řekla jsem.

„Dobře. Uvolněte se, nesmíte mít sevřené svaly na krku, jinak to bude hodně bolet…“

Povolila jsem a opřela si hlavu o gauč.

„Výborně a hlavně zůstaňte v klidu po celou dobu.“ Zavřela jsem oči a pravidelně dýchala. Snažila jsem se myslet na něco jiného, ale potom do mě zaryl tesáky, trochu to zabolelo a já myslela jenom na to, abych byla uvolněná. Stejně to trochu bolelo, ale bolest přebíjel zvláštní úžasný pocit z proudění krve. S každou kapkou, která mi unikla z těla do tesáků pana McCourtneyho mě přinášela něco jako úlevu. Dosud nepoznaně krásnou úlevu. Jako by byla krev jen přítěž mému tělu. Nevím, jak dlouho to trvalo. Možná pár vteřin, možná minut, možná hodina, ale vím, že to bylo úžasné. Sice to trošičku bolelo, ale to bylo v poměru k nádhernému pocitu jako komár vedle velblouda. Pan McCourtney zasunul tesáky a olíznul mi dvě maličké ranky na krku. Trošku se mi zatočila hlava.

„Kolik jste mi odebral litrů?“
„Dva, podám vám výživu,“ řekl a vstal. Stále jsem měla zavřené oči. Bylo mi hrozně fajn a říkala jsem si, že je vlastně pro dárce odběr krve od upíra slast. Nepřímý odběr není vůbec takový, při něm nic necítíte, ale když vám krev odebírá upír… Slast. Pokud jste tedy uvolnění a nekladete odpor… Mezi rty mi zajelo brčko. Ta umělá výživa je fakt hnus. Vypila jsem celý sáček a otevřela oči. Seděl vedle mě a koukal mi do očí. Usmíval se a hladil mě po hřbetu ruky.

„Máš dokonalou krev,“ řekl a jeho oči zářily.

„Můžu vám jí dávat častěji.“

„To bych byl rád. Tykej mi.“

„Dobře.“

„Bude ti vadit, když si z tebe udělám osobního dárce krve?“

„Ne.“

„Donesu víno,“ řekl a zmizel. Teoreticky nezmizel, jen se velice rychle přesunul do kuchyně, ale lidský zrak to nepostřehnul. Rozepnula jsem si sáčko a pořádně se opřela. Trochu se mi točila hlava, jelikož moje tělo nikdy nepřišlo o tolik krve najednou. Ani výživa moc nepomohla. Přede mnou na stolku se objevilo (samozřejmě pouze prakticky, teoreticky se tam jen rychle dostalo, přeneslo)víno a pár skleniček. Jedna byla najednou dolitá, druhá taky a vedle mě na gauči se objevil pan McCoutrney.

„Jak se vlastně jmenuješ křestním jménem?“ zeptala jsem se a vzala sklenku, co mi podával.

„Tobias.“

„Tobias McCourtney.“ Usrkla jsem červené víno. Mohla jsem očekávat, že to nebude nějaké levné nedobré, ale tohle byla dokonalost sama.

„A ty příjmením?“

„Atkinson.“

„Gizelle Atkinson. Ty máš rodiče z Anglie?“

„Ano, otec je angličan, brit jak poleno, ale matka je francouzka.“

„Ale já mám pořád pocit, že v sobě máš asijské kořeny.“

„Jo, maminčin otec je francouz a maminčina matka je číňanka.“

„Ty to máš teda propletený… Ale já vlastně vcelku taky. Mamka američanka, otec američan. Otec matky španěl a matka otce jamajčanka.“

„No, tak to je dobrý…“ zaculila jsem se.

Povídali jsme si celý večer. O všem. O zahradničení, knihách a potom jsme odbočili.

„Máš muže, Gizello?“

„Ne, nemám. Měla jsem přítele, ale shodou náhod jsme se rozešli tři dny, než mě odchytla dodávka. Ty máš ženu?“

„Ne. Taky tam byl vztah, asi tříletý…“

„Proč se ptáš?“ Podrbal se na nose, chvíli váhal, ale potom řekl:

„Abych věděl, jestli mě nikdo nezabije, když tě svedu.“

„Nezabije, ale ty mě nesvedeš.“

„Vážně?“

„Ano. Já se nenechám svést.“

„Aha, tak to jo…“ usmál se a podíval se na mě těma svýma velkýma, rudýma očima. No jo, upíři mají holt své metody a svádění jim jde výborně…

Probudila jsem se kolem šesté, oblékla se, udělala si v Tobiasově kuchyni kafe a vyrazila do svého bytu. Tam jsem se namalovala, učesala, převlékla do čistého pracovního oblečení, špinavé dala prát a vyrazila do práce. Odemknula jsem služební vchod do haly, zapnula počítač, udělala si v kuchyňském koutku za pultem další kávu a zapnula si The Sims 3. Nepřemýšlela jsem nad včerejším večerem. Když se blížila osmá hodina, zapnula jsem kamerové přenosy. Vše bylo v pořádku, i ta nová dívka z včerejší dodávky seděla na svém místě. Byla velice kvalitní, stejně jako její krev, ale ne tak kvalitní, jak Alisabeth. Dali jsme jí pokoj po Alisabeth a vypadala, že se už celkem vzpamatovala. Dostala hned po příchodu leták naší firmy, tak jí snad došlo, za jakým účelem tu je. Vzala jsem sluchátko telefonu a vytočila číslo do kuchyně. Opět jsem zkontrolovala, jestli všechno klape, to samé v ošetřovně a otevřela si databázi dárců. Nové děvče mi tam už naskočilo. Tamara Turná, krevní skupina bé, cela pět, cena za vyčerpání tří litrů krve-  osm tisíc, cena za sto ml krve přímým odběrem - sto šedesát devět euro, maximální počet odběrů týdně - tři. Vstala jsem a šla odemknout hlavní vchod. Světlo zablikalo - zvláštní - a hned, jak jsem dosedla zpět na židli úplně zhaslo. I počítač se mi vypnul.

„Sakra, elektřina!“ zasyčela jsem a po paměti začala hledat bednu s pojistkami. Byla úplná tma, jelikož tu nemáme okna - víme proč. Šla jsem, ruce nalepené na stěně, zakopávajíc o vlastní nohy a bylo mi úzko. Bojím se tmy, hodně se bojím tmy. Když už mi bylo divné, že nemůžu najít bednu s pojistkami a navíc jsem slyšela kroky, rozléhající se halou, rozeběhla jsem se. Všude byla tma a ty kroky za mnou také zrychlily. Byl to upír, jinak by tak rychle jít nemohl. Po chviličce jsem ucítila jeho dlaně na ramenou a vykřikla jsem. Celým tělem mi třásl strach, který vyvrcholil, když jsem ucítila tesáky cizího upíra na mém krku. Neváhal a zaryl mi je do kůže. Ječela jsem bez ustání, hrozně to bolelo. Snažila jsem se mu vysmeknout, ale nešlo to, tak jsem povolila, aby to alespoň nebolelo, ale ono to bolet nepřestávalo. Byla to jiná bolest, než jakou cítíte, když vám upír saje krev. Byla to bolest upířího jedu, hrozná bolest upířího jedu. Křičela jsem, snažila se mu vysmeknout, ale když jsem ho vytrvale kopala, ani se nepohnul. Potom mě pustil, moje tělo se bezvládně svalilo na zem a bolest pomalu ustávala. Čím méně to bolelo, tím větší jsem měla žízeň…

Catherine - člověk

Seděla jsem za pultem a psala čísla cel na balíčky s výživou. Každý dárce má jiný druh výživy a nesmí se to splést. V puse jsem měla výčko od fixy. Když bylo hotovo, všechny pytlíky jsem posbírala a nohou odstrčila dveře vedle pultu. Vešla jsem do chodby, do hnusné, staré chodby, která plně kontrastovala se sice malou, ale krásnou recepcí. Četla jsem čísla cel a házela skrz mříže do každé pět pytlíků pro pět osob, co tam přebývalo. Za pár minut jsme měli otvírat, tak jsem pospíchala.

Paulina - člověk

Seděla jsem v rohu cely a čekala na mou výživu. Byla jsem tu pátý den. Chytila jsem letící pytlík, vysunula brčko a pila. Neměla jsem jediné vyhlídky hezké budoucnosti. Paní, se kterými jsem v cele mi vyprávěly, jak skončily ženy, co seděly v tom koutě přede mnou. Prý v této cele vždy přebývají ty, co se rychle prodají, tudíž se i rychle dostanou do rukou upírům. Říkaly taky, že jsem hezká a mladá, že do týdne budu pryč. Motivující fakt…

Zrovna jsem dopíjela poslední kapky výživy, když se rozneslo chodbou zavrzání dveří. Do chodby vešla Catherin a za ní upír. Nádherný, vysoký, svalnatý, tmavooký upír. Sen každé dívky!

„Tak, můžete si vybrat,“ řekla Catherine a upír si začal prohlížet všechny osoby v celách. Prohlížel si každou ženu pořádně a dlouho, ale připadalo mi, že na mě jeho pohled spočinul o trochu déle.  Měl děs nahánějící pohled.

Gizelle - novorozený upír

Bolest ustala a žízeň dosáhla vrcholu. Z hlavy mi okamžitě vyprchaly myšlenky na upíra, co mě přeměnil a jediné, na co jsem myslela byla ta lahodná, rudá tekutina, sršící z hrdla mé oběti. I přes bolest na krku a zlomený kotník jsem vstala a dravě běžela k celám. Prudce jsem otevřela dveře od cely čtyři, kde přebývá už zaběhlá dárkyně Olga Kutlochová. Spala, tak jsem měla ideální příležitost klenout si nad ní a zabořit tesáky do jejího hrdla. Nevydala ani hlásku, tak jsem mohla v klidu vypít tři litry lahodné krve a nasytit se. Děvče na mě bezmocně kulilo malá očka. Když jsem byla hotová, bolest v kotníku se začala projevovat, tak jsem se posadila vedle Olginé postele a vytáhla z kapsy telefon. Vytočila jsem kuchyni.

„Ano?“

„Ihned tři litry výživy do cely čtvrté pro Olgu Kutlochovou.“ Zavěsila jsem, vstala a prohlížela se v zrcadle, kterým je vybavená každá cela. Byla jsem vyšší, štíhlejší, krásnější, bledší a rudoočejší. Moje oči byly tak dobré, že dokázaly sledovat, jak se kotník vrací do původního stavu skrz kůži. Chvíli jsem tam stála a přešlápla na raněnou nohu. Už to nebolelo. Upíři mají schopnost regenerace vytříbenou. Vyšla jsem z cely a zavřela za sebou. Dveře do haly byly otevřené. Ucouvla jsem úplně ke stěně, nadechla se a rozběhla nejrychleji, jak jsem mohla. Během vteřiny jsem byla na druhé straně haly, přitisknutá ke stěně. Nebyla jsem tak rychlá, měla jsem průměrnou upíří rychlost, takže v tom moje zvláštní schopnost nebude. Doběhla jsem zpět, zavřela dveře od chodby s celami a otočila se. Podlaha v hale byla politá tenkou vrstvou betonu a na něm bylo linoleum, aby se snadno stírala krev. Rozpomněla jsem se a olízla si rty, které jsem měla zakrvácené. Stiskla jsem pěst a v jedné chviličce klekla a bouchla pěstí do podlahy, na které se udělala obrovská prasklina, ale také nic neobvyklého. Síla to také nebude. Byla jsem napjatá, jelikož zvláštní schopnost si s sebou budu nést další tisíce let. Někteří upíři mají jednu schopnost, někteří deset. Další možnost byla zrak. Zadívala jsem se na jeden bod na zdi proti mně a určila první schopnost. Zrak, jedinečný zrak. Viděla jsem skrz zeď, viděla jsem vše. Viděla jsem každou molekulu na té zdi, viděla jsem park před budovou… Zrak je výborná schopnost, jedna z nejlepších. Další schopnost je sluch. Zaposlouchala jsem se, ano můj sluch se výrazně zlepšil, ale také nic neobvykle nad-upírského. Čich. Cítila jsem silný, silný pach krve a každá krev měla jinou vůni, ale v tom jsem také neviděla něco neobvyklého. Čtení myšlenek. Vrátila jsem se pár kroků k celám, zavřela oči a zasoustředila se na všechny frekvence.

Zabijou mě, zabijou… Kde to jsem? Kde to jsem? Proč tu jsem? Kdo jsem? Nééé!!! řvalo mi srdceryvně v hlavě. Čtení myšlenek. Spokojeně jsem se zazubila. Stopování. Pomyslela jsem na Tobiase a před očima se mi zobrazila mapa budovy a uprostřed mapy červeně blikalo světýlko. Tři dokonalé schopnosti. Tři výjmečné schopnosti. Vzala jsem mobil a vytočila číslo na Tobiase.

„Ahoj Tobiasi, mám pro tebe novinu.“

„Opravdu? O té elektřině už vím.“

„Mohli by jsme uspořádat večírek. Jsem upír,“ řekla jsem temně a zavěsila. Posadila jsem se na židli, ale to už před mým pultíkem stál Tobias.
„Ahoj,“ zazubila jsem se na něj.

„Ahoj… Kdo?“
„Nevím, vrhnul se na mě, když byla ta elektřina v tahu,“ řekla jsem a srovnávala si propisky na stole.

„Mění se tím něco?“
„Ne, chci vyšší plat a tebe.“

„Mě?“ zazubil se na mě.

„Tebe,“ řekla jsem.

„V jakém slova smyslu?“
„V sexuálním slova smyslu.“

„Super…“ Vlastně to bude fajn... Být upír :-E.

Paulina - člověk

„Tu si beru,“ řekl tiše upír a ukázal na mě. Srdce se mi divoce rozbušilo, nohy ztuhly a já cítila beznaděj, naprostou beznaděj.

„Pojď,“ řekla přísně Catherine a já vstala. Vůbec nevím, jak jsem to udělala, protože jsem měla před třemi vteřinami pocit, že jsem z kamene. Když už jsem stála, vyšla jsem z otevřené cely a poslušně se postavila vedle upíra. Oči jsem měla zabořené v zemi. Můj strach byl obrovský, ale věděla jsem, že mi ani trošičku nepomůže. Upír mě hrubě chytil za paži a táhnul mě chodbou. Nekladla jsem žádný odpor a nechala se vést. Když jsme byli venku z haly, ve výtahu, spustil:
„Budeš členkou mého osobního šestičlenného harému. Pokud nebudeš klást odpor, budeš přespávat v hotelu, jíst kaviár, chodit v luxusním oblečení, jezdit v luxusním autě a nikdy si k tobě nedovolí více, než líbání a osahávání, dokud mu to nepovolím. Nebudeš nám dávat krev, o to nestojíme. Pokud budeš klást odpor, budeš spát v kopce ve sklepě, hladovět, mrznout a muset držet každému, který za tebou přijde. Vyber si.“ Byl to fakt kus a mě čekalo těžké rozhodnutí.

„Co to bude za upíry?“

„Moji kamarádi. Žádní humusáci. Tedy pokud si vybereš variantu jedna.“ Měl klidný, chraplavý hlas. Asi jsem byla rozhodnuta… Asi.

„Budu dostávat kapesné?“ Poprvé za uběhlý týden jsem se usmála, až přímo zazubila. Taky se usmál.

„Ano. Na oblečení, mobil, internet, všechno…“

„Osobní volno?“

„Budeš pracovat pouze, když ti řeknu. Nebude to nijak často. Ale budu tě chodit kontrolovat každý den na hotel. Abys neutekla. Večerku máš v jedenáct.“

O dva týdny později

Seděla jsem v koutě, na zadní sedačce a z pozadí sledovala počínání spolupracovnic, Thomase a jeho kamarádů. Thomas na mě hodil výhružný pohled, tak jsem si sedla k nim na sedačku. Dovolila jsem, aby mi Gjulian dal ruku na stehno a tiše poslouchala rozhovor o burzách. Thomas už si zvykl, že jsem málomluvná a že se s nimi prostě sbližovat nebudu. S ním také ne. Každou dívku před přijetím do harému prý vyzkoušel, ale já jsem odmítla. Přijal to. Je to vcelku dobrý upír, i když vypadá děsivě.  Hrála jsem si s provázkem od korzetu a koukala do země. Byla jsem unavená, ale měla jsem dohodnutou šichtu do dvanácti.

„Paulin…“ zvedla jsem pohled k Thomasovi.

„Jdi na hotel, jsi unavená.“

„Děkuji Thomasi,“ usmála jsem se na něj, vstala a vyšla z místnosti. V předsíni jsem se oblékla a zamířila ven z domu. Thomas měl obrovský mrakodrap. Byl to jeden z nejbohatších lidí (upírů)na světě. Sjela jsem do přízemí, vyšla z budovy, zavolala si taxi a odjela na hotel. Upřesňuji: Na hotel Ritz. Když jsem se dobelhala na pokoj a flákla sebou na postel, ihned jsem usnula.

Probudila jsem se v jedenáct. Stále jsem byla v šatech a sáčku. Rychle jsem si to sundala a otvorem ve zdi poslala do prádelny. Došla jsem do koupelny a první, co mě napadlo, když jsem se podívala do zrcadla bylo: Godzila!!! Utíkejte!

„Paulino, měla by jsi se sebou něco dělat zlato! Přece nechceš děsit malé děti na ulici…“ řekla jsem. Osprchovala jsem se. Zatímco mi teplé kapky masírovaly záda, přemýšlela jsem. Chtěla jsem si jít povyrazit. Jít do tanečního klubu, tancovat, opíjet se… Potřebovala jsem se dostat mezi lidi a odreagovat se. Prsty jsem si masírovala hlavu - hlavně spánky - a tiše mručela, bylo to hrozně fajn a já se konečně uvolnila. Posadila jsem se na dno sprchy a tiše oddechovala. Seděla jsem tam asi patnáct minut, potom jsem vypnula vodu, vylezla ze sprchy, zabalila se do osušky a vrátila se do ložnice. Dnes jsem si chtěla jít koupit nějaké oblečení a už jsem byla téměř rozhodnuta, že jdu večer zapařit. Jak jinak? Vždyť mám dneska konečně dlouho očekávané volno. Thomas měl v poslední době hodně návštěv, u kterých určil za vhodné svolat harém. Navlékla jsem si volné džíny, ponožky a tenisky a bylo mi hrozně fajn. Konečně už si nemusím mrzačit nohy na těch patnácticentimetrových podpatcích. Navlékla jsem si obyčejné bavlněné volné pohodlné nekrajkované neodvážné modré triko, přes rameno si hodila tašku, naposledy se prohlédla v zrcadle a opustila hotelový pokoj. Plánovala jsem se stavit v Café New York a dát si ledovou kávu, potom jsem si chtěla koupit další knihu od Jacka Ketchuma a skočit si pro nějaké šaty. Ideální den! Procházela jsem spletitými hotelovými chodbami a říkala si, že vlastně nemám tak špatný život… Mám peníze i relativní volnost. Nikdo ze mě nepije a já můžu být vcelku spokojená. Už se těším, jak se dneska ožeru! Během šichty jsme měly zakázáno pít tvrdý alkohol, ale dnes jsem šichtu neměla. Muehehehehehe!!! Vymotala jsem se z hotelu a zamířila na parkoviště, kde na mě každý den čeká autíčko. Dnešek nebyl výjimkou a já se mohla svést v mé krásné Audině. Přála jsem si Volvo a taky, že ho dostanu, ale až za dva měsíce. Nastartovala jsem, pomodlila se, aby mě nechytili policajti (moje rychlost je jen výjmečně nižší, než sto kilometrů za hodinu)a vyjela. Obchodní centrum jsem měla pár kilometrů od domu. Zaběhla jsem hned do prvního obchodu s oblečením, kde jsem byla velice úspěšná a vycupitala z něj se třemi taškami plnými šatů.

Sebastian – upír

Seděla tam jako bohyně. Na sobě dlouhou zlatou noční košili, v ruce sklenici bílého vína, nepřítomný pohled upřený na oheň plápolající v krbu, nohu přes nohu, dlouhé světlé vlasy lemující její krásnou tvář… Vypadala úchvatně a byla ještě úchvatnější, hodnější, obětavější a starostlivější osobu jsem v životě nepotkal. Je pravda, že se vídám spíše s protivnými zahořklými upíry, ale byl jsem si jist, že se v něčem rovná andělům. V něčem se rovná démonům. Už půl hodinu tam tak soustředěně seděla, občas usrkla ze sklenice, ale ani na vteřinu nespustila pohled z ohně. Nevšimla si mě, nevšimla si, že se na ní už patnáct minut v kuse fascinovaně dívám. Nebo všimla?

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krevní banka - 2. kapitola: