OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královnina služebnice - 8. kapitola

11.11.2019 (10:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 691×

8. kapitola - Štěstí v neštěstí 

Zahrady paláce byly to jediné pozitivní místo, kde mohla Sianna najít útočiště před skličující pravdou o skutečném důvodu jejího pobytu tady. Teď, když ji vojáci pustili bez sebemenších námitek ven, si konečně připadala, jako že může zase volně dýchat. Možná na čerstvém vzduchu najde nějakou cestu z tohohle velikého maléru.

Bloumala mezi rozkvetlými záhony s tulipány, narcisy a hyacinty a snažila se zapomenout na budovu za jejími zády. Procházela se parkem, kde krásně voněly barevné květy různých keřů. Chodila po mostech, které vedly přes uměle vytvořenou říčku a několik rybníků. Bylo by tady tak krásně, kdyby nevěděla, co se za pozlátkem skrývá. Zůstala stát na jednom z mostů, zírala na zámek v dáli, jehož vrchní patra viděla i přes vysokou hradbu stromů.

O šlechtě mezi vesničany nekolovala zrovna vlídná slova. Už od malička, kdy se potají s Havlilem vplížili do hostince a poslouchali hovory dospělých, věděla, že třeba její otec je toho názoru, že by prostému lidu bylo bez těch samozvaných vládců světa lépe. Máti často mluvívala o šlechtické krvi a tom, co je na nich lepšího. Co dávalo šlechtě právo se povyšovat nad ostatní? Co je činilo lepšími lidmi, když byli mnohem krutější než obyčejní lidé? Sianna o šťastlivcích s modrou krví nikdy moc nepřemýšlela, ale posledních pár hodin je nedokázala z mysli dostat.

Měla přece svá práva. Církevní zákony jasně mluvily o věcech, které se na zámku děly. Ve všech svatých knihách stála věta, jejíž význam nesměl nikdo zpochybnit. Nedonutím sobě rovného k činům popírající jeho nejniternější zásady a přesvědčení. Za touhle větou následovala další důležitá poznámka. Před bohy jsou si všichni rovni. Král, hrabě, obchodník, voják, sedlák nebo žebrák. Na tom bohům nezáleželo. Dosáhla tedy snad šlechta takové nabubřelosti, kdy se srovnávala se samotnými bohy? Někdo by jim už měl připomenout jejich místo.

Odtáhla se od hnědě natřeného zábradlí a pokračovala dál po mostě na malý ostrůvek. V těch místech nezahlédla jediného člověka, byl tady dokonalý klid. Nad ostrovem se sklánělo několik košatých vrb a velký javor chránil před sluncem altán. Sianna pomalu šla dál, ale zarazila se, když uviděla záda nějaké osoby. Žena s ledabyle svázanými zrzavými vlasy v jednoduchých světle modrých šatech seděla v klidu, vypadala, že o ní ještě neví. Nebo pokud ano, je jí Siannina přítomnost lhostejná. Už se chtěla otočit, aby ženu nevyrušovala, ale známý hlas na ni zavolal: „Jen pojď blíž, Sianno."

Asra, mistryně konverzace, k Sianně otočila svůj zastřený pohled a usmála se. Dívka už s větší jistotou vstoupila do altánku usazujíc se naproti Asře. Mistryně se zdála spokojená na čerstvém vzduchu, prameny vlasů vyklouzlých z drdolu se mírně třepetaly ve větru.

Sianně to nedalo a musela se zeptat: „Jak jsi poznala, že jsem to já?"

Asra měla tak nádherné zelené oči, které se neustále usmívaly, a když se na ni takhle dívala, připadala si divně. Celých šest týdnů si jen stěžovala nebo stýskala po rodině a po dnešním oznámením to nejspíš bude dělat dalších pět let, ale Asra byla vždy milá, nápomocná a věrná posluchačka. „Protože vztekle dupeš. Jako bys chtěla zadupat do země všechny, co tě rozčílí nebo ti ublíží... Děláš to dost často," vysvětlila a pokrčila rameny. Vážně musela mít skvělý sluch.

Sianna sledovala Asřin nevinný obličej a přemýšlela, jestli jí má vyčíst tu hrůzu, co před ní tajila. Opravdu chtěla, ale nedokázala se na slepou dívku zlobit. Proto jen řekla: „Tys o tom všem věděla, co?"

Asra si nespokojeně odfrkla. „O určitých věcech se během výcviku zmiňovat nesmím. Možná jsem mistryně, ale Saige určuje pravidla." Odhrnula si z čela vlasy a pak sepjala ruce v pase. „Asi mají důvod, proč vám to tajit."

Sianna se nad touhle poznámkou nevesele zasmála. Kdyby věděla, do čeho jde, utekla by tenkrát z kočáru někam, kde by ji nikdo nenašel. Ale co mohla dělat teď? Nechat se zavřít do vězení, nebo se pokusit o útěk z ostře střeženého paláce? Obojí znělo jako sebevražda, tak to, ačkoliv nerada, zamítla. „To vážně mají. Měla jsem takovou chuť plivnout královně do tváře, když nám to naše ctěné poslání prozradila."

„Hlavně nedělej žádné hlouposti a čekej. Znala jsem dost takových, co mluvily jako ty. Pak je zaslepily hromady šperků, drahých látek a podobných pitomostí a nějaká důstojnost se jim vypařila z hlavy."

„Slyšíš se vůbec?" ohradila se Sianna s nakrčeným obočím. Tohle se jí nestane. Nikdy. Udělá všechno, aby tomu staříčkovi zabránila jen se jí dotknout. „Mám podle tebe spát s chlapem, co by mohl být můj pradědeček, a přenést se přes to, protože mi za to zaplatí?"

„V tomhle podání to zní strašně," ušklíbla se na to Asra. Musela být na takové hovory zvyklá, nedávala na sobě znát jedinou známku nejistoty, když Sianně odporovala. Nebo prostě jenom uměla vážně tak dobře mluvit o všem, na co přišla řeč. „Máš být pyšná, že jsi jedna z nejkrásnějších dívek v zemi."

„O to jsem se vážně neprosila. Vždyť už se nikdy nebudu moct doma ukázat!"

„Všechny takhle ze začátku mluví, ale potom je prostě začnou víc zajímat dárky, které by si normálně nemohly dovolit. Je to docela smutné. Vidět je, jak ztrácí nevinnost," trvala na svém Asra. Slepýma očima přejela po ostrově a odevzdaně si povzdechla. Siannu napadlo, kolikrát už si dívka tímhle hovorem prošla a kolikrát už zažila, že plané sliby se po čase ztratily někde v minulosti.

„Já udělám všechno - úplně všechno -, aby se mě ten dvaasedmdesátiletý dědek ani nedotkl," dodala přesvědčeně Sianna. Asra na to jen kývla. Určitě si musela říkat, jak dlouho jí to asi vydrží. Pak se koutkem úst usmála. „Kníže Belitsk, hm? Ten se otočí za každou sukní, i když je trošku zpátečnický."

„Teď jsi mě vážně uklidnila."

Zůstaly v altánku ještě dlouho, už se pomalu stmívalo. Probíraly spolu spoustu různých témat, ale některým z nich se pečlivě vyhýbaly. Asra si dávala pozor, aby nezavedla hovor zpět ke ctěnému poslání a Sianna se zase nikdy nezmínila o Asřině nešťastném dětství - jak z jejích řečí pochopila -, i když jí to neskutečně zajímalo. S blížícím večer se začínalo i ochlazovat.

Z města se ozvaly zvony katedrály ohlašující osmou hodinu. Asra se zvedla z lavičky a s jistotou - jako by tady bývala často - sešla po schodech do trávy. „Pojď už, než dojdeme zpátky k zámku, bude tma. Navíc to tady není v noci zrovna bezpečné," řekla Sianně, chytila se její ruky a nechala se převést přes mosty, i když ji Sianna podezřívala, že byla schopná je bez problémů přejít sama.

Cesta jim opravdu trvala poměrně dlouho, teprve teď si Sianna uvědomila, jak daleko vlastně došla a jak jsou královské zahrady s parkem rozsáhlé. První uviděla starý zámek, kolem kterého už chodili vojáci se zapálenými loučemi. V oknech nového paláce svítily svíčky a na balkónech plály koše na dřevo.

Musely obě veliké budovy obejít, protože zadní vchod už služky z kuchyně zamkly. Šly zrovna kolem rohu paláce, kde stál na stráži jeden z vojáků, když se Asra zastavila a napřímila. Sianna nechápala tu náhlou změnu chování, ale když teď nastalo úplné ticho, uslyšela to taky. Rány od biče. Jako když kočí pobízí koně k rychlejšímu běhu.

„Už zase," zavrtěla nad tím Asra hlavou a pak zase nezaujatě pokračovala v chůzi. Sianna ji rychle následovala. Teď už slyšela i vzlyky a sténání. Někdo počítal. Zatočily za roh a naskytla se jim nepěkná podívaná. Skupina vojáků držela na nádvoří postarší ženu přivázanou k lavici. Jeden z nich se napřahoval bičem k další ráně. Druhý hlasitě počítal. Zbylí dva vojáci vypadali nejistě, ale neřekli ani slovo. Sianna zabloudila pohledem k novému paláci, kde na balkóně ve třetím patře zahlédla královnu. Po její pravici stála lady Alarica a obě přikyvovaly.

„Co to má být?" zeptala se Sianna zaraženě Asry. Zastavila se a zírala na scénu před sebou, ale Asra ji s nezvyklou silou zatáhla ke dveřím do starého zámku, zabouchala a pak společně vklouzly dovnitř. Sianna se chtěla bránit, ale Asra jí to pevným hlasem zarazila: „Pojď."

Vystoupaly spolu do druhého patra, kde už Asra chtěla nepozorovaně zmizet, jenže Sianna ji chytila za loket a dostrkala do svého pokoje. Zamkla za sebou dveře a otočila se ke slepé dívce. Asra se neměla k vysvětlování, tak Sianna založila ruce na prsou a prohlásila: „Já čekám."

Asra s nakrabaceným čelem couvla k posteli, svalila se do peřin a upřela pohled k místu, kde si myslela, že stojí Sianna. Pak začala potichu mluvit: „S takovouhle zvědavostí se brzo dostaneš do potíží... Byla to jedna z královniných služek, která se stará o její šperky. Nikdo tuhle práci nechce dělat, víš? Královna je každé ráno a večer nechá přepočítat svoje cennosti. Pokud něco chybí, dostane ta, která má zrovna službu, pět ran bičem za každou ztracenou věc, aby věděly, co je čeká, pokud se pokusí něco ukrást... Je jí celkem jedno, jestli se jen přepočítaly, nebo ten šperk někam zapadl."

Sianna na ni zůstala zaraženě zírat. Tohle přece nejde. Tohle přece nemůže dělat! Potom si vzpomněla na královnin úsměv, se kterým bičování pozorovala, a došlo jí, že ona si může dělat vše, co si zamane. „Nikdo jí na to nic neřekne? Nikdo se těch služek nezastane?"

„Jaký blázen by odporoval královně?" zeptala se Asra pobaveně. „Něco takového si může dovolit jen Jeho Veličenstvo a ten o svou ženu už roky nejeví zájem."

Siannu upřímně nezajímalo, jak to mají král s královnou v ložnici. Ona nechala bičovat nevinné ženy za to, že si někam zahrabala náušnice. Co udělá s ní, až zjistí o jejím plánu s knížetem Belitskem? Čím víc nad tím přemýšlela, tím víc si uvědomovala, jak moc bezvýchodná tahle situace je. Bude to těžkých, nebezpečných a krutých pět let. „... Co by jim udělala, kdyby někdo zkusil všechny ty šperky ukrást?"

Asra naklonila hlavu ke straně, nakrčila čelo a nasadila varovný výraz, ale neřekla nic. Pak se na chvíli zamyslela a začala vykládat: „Byla jsem malá, když se o to někdo pokusil, nepamatuji si to, vím jen tolik, kolik mi řekli ostatní. Pořádali tenkrát nějakou slavnost, myslím, že desáté narozeniny prince Luciena."

„To je snad jedno," zarazila ji rychle Sianna.

„Někdo z města se tehdy pokusil vykrást královninu šperkovnici. A povedlo se mu to. Hledali ho celý týden a hned, co ho našli, ho popravili se služkou a vojáky, kteří měli ten den službu... O tomhle už se víckrát nebudeme bavit, je to jasné? Nic jsi neviděla, neslyšela a na nic se nevyptávej." Asra se okamžitě zvedla z postele, přešla ke dveřím, kde nahmatala klíč, a ve spěchu opustila pokoj. Sianna stála na místě jako přimražená. V hlavě se jí honila jediná myšlenka. Jak mám tohle přežít?

✯✯✯

Týden utekl rychle a bez problémů. Teď, když Sianna měla možnost chodit ven, trávila co nejvíce času v zahradách a co nejméně v zámku. Vlastně celé dny chodila a hledala nějakou únikovou cestu. Už věděla, kam stráže při svých hlídkách nechodí, kde se procházejí dvorní dámy, nebo kde lovčí cvičí psy. Zapamatovala si každé místo, které se zdálo opuštěné, a často tam utíkala, když zahlédla Talidu nebo Saige. Jediný den, který nemohla strávit celý venku, byl čtvrtek. Královna si totiž rozhodla hrát na přátelskou ženu a zvala si je vždy po čtveřicích k sobě na šálek čaje a spoustu nových klepů. Sianna, Maira a dvě další dívky - Amabel a Tysha - musely přijít za Jejím Veličenstvem právě ve čtvrtek. Sianna celé hodiny seděla, odpovídala se vší slušností a v duchu si přála, ať už je pryč.

V neděli v podvečer spolu stála čtveřice dívek v Maiřině pokoji. Všechny už byly ustrojené na ples, i když každá projevovala jinou míru nadšení z nadcházející události. Z Mairy nakrucující se před zrcadlem a upravující si vlasy přímo tryskala nedočkavost. Zrzavá Tysha se tvářila nezaujatě a smířeně se svým osudem. Černovlasá Amabel v obličeji znovu nabírala zelenou barvu, nervózně si hrála s dlouhými rukávy svých šatů, a když se snažila promluvit, skoro vždy se zakoktala. Sianna seděla v rohu místnosti na židli, nevnímala vůbec nic. Pořád nemohla zapomenout na bičování té ubohé služky. Co asi udělá královna se mnou?

„Mohla by ses připojit k nám pozemským bytostem?" vyrušil ji Maiřin hlas, vzápětí se k ní otočila čelem a tázavě pozvedla obočí. Sianna si všimla, že na ni zírají Amabel i Tysha.

„Ne," odpověděla s falešným úsměvem.

„Ty jsi bručoun," poznamenala Maira pobaveně. Byla na Sianniny nálady zvyklá. „Kde jsi vůbec celé dny zalezlá? Skoro jsem tě neviděla!"

„Támhle a tady, to není důležité."

„Tak si to nech," zabrblala Maira. Pak spráskla ruce, otočila se na všechny tři dívky a s úsměvem oznámila: „Musíme jít. Nechceme přece přijít hned na první ples pozdě." Bez počkání na jejich odpověď odpochodovala na chodbu. Sianna nechápala, na co se tak těší. Pomalu vyrazila za ní, na moment se zastavila u okna v chodbě. Před novým palácem se hromadily kočáry, ze kterých každou chvíli vystupovali lidé v nádherných šatech a jejich heroldi v rodových barvách. Za pár okamžiků tudy půjde i ona. A možná bude muset před dveřmi už navždy nechat svoji důstojnost.

Některá z dívek – nebyla si jistá která – na ni zavolala, tak se odtáhla od okna a pokračovala za nimi. Prošly celý starý palác, vylezly na nádvoří, kde se vmísily mezi ostatní. Před hlavním vchodem do zámku se stála fronta a vojáci pečlivě vybírali, koho pustí dovnitř. Sianně v hlavě probleskla naděje, že ji dovnitř nepustí. Ale ta hned, co na ně přišla řada, pohasla. Jeden z vojáků se pobaveně zašklebil, zvedl halapartnu a nechal všechny čtyři projít.

Dlouho enfiládou se dostaly do veliké přijímací síně. Postranní dveře, kudy obyčejně chodívali poddaní, teď zakrývaly sametové závěsy. Místnost se rychle plnila lidmi a masa těl Siannu brzo oddělila od ostatních. Snažila se je v davu zahlédnout, ale i Maira, Amabel a Tysha nejspíš skončily každá na jiném konci místnosti. Zůstala stát u zdi, rozhlížela se kolem a čekala na příchod Jejich Veličenstev.

Trvalo to ještě asi dvacet minut, než hlavní herold udeřil holí do podlahy a ohlásil krále s královnou. Nikdy krále neviděla a pohled na něj ji trochu zklamal. Jako malá si představovala mohutného muže se vznešeným výrazem, dlouhými zlatými vlasy a hřmotným hlasem - jako bývali králové ve starých bájích a pohádkách. A přitom se kromě drahého oblečení skoro nelišil od jejího otce. Usedli na trůny, herold znovu bouchl holí a přivítal prince. Vysoký hnědovlasý korunní princ Lucien šel o pár kroků před svými bratry, za ním kráčeli ve dvojici mladší princové. Sianna se zarazila. Nejsou snad čtyři? Hned po nich přišla lady Alarica.

Král se postavil, pozvedl pohár s vínem a hlasitě pronesl svou řeč: „Vítám vás, přátelé. Dnešní den jsme si všichni zasloužili. Tři dlouhé roky jsme strávili na bojištích, přišli o naše otce, syny a bratry, ale vrátili jsme jako vítězové. Dneškem nezačíná jen plesová sezóna, ale i zlatá éra Temirského království!" Nakonec si za mohutného potlesku připil. Začali hrát muzikanti. Utvořily se první taneční páry i hloučky lidí zabraných do hovoru. Sianna by strávila zbytek večera v koutě, kdyby nezahlédla za sametovými závěsy, kudy začali chodit sluhové s tácy s jídlem a pitím, Talidin varovný pohled. Oplatila jí ho a pak se zamíchala mezi ostatní.

Hledala starého muže s červenobílým erbem se dvěma sovami a pochodní vyšitým na peleríně. Po cestě sebrala jednomu ze sluhů pohár s vínem. Pokud knížete najde, bude se muset  povzbudit troškou alkoholu. Nebo o něco větší troškou alkoholu...

Když už si pomalu začínala myslet, že svůj úkol nenajde, zahlédla poměrně blízko u trůnů dva červenobílé erby. Skupina pěti mužů stála v kruhu, něčemu se smáli a pyšně dávali najevo, jak moc jsou důležití, protože stojí blízko krále. Sianna do sebe obrátila celou sklenici, zašklebila se - víno bylo na její vkus až moc kyselé - a vzala si z tácu ještě jednu. Nasadila falešný úsměv a sebejistě se vydala ke skupině mužů.

Cesta přes sál se zdála nekonečná. Měla pocit, že na ni všichni pohrdavě civí, že ví, co je zač, ale skoro nikdo jí nevěnoval pozornost. S očima upřenýma na starého knížete v duchu přemítala o tom, co udělá. Asra říkávala, že šlechta se ráda poslouchá. Že se máme smát, když se smějí ostatní. Máme všechno s úsměvem odsouhlasit. Tak proč nezkusit přesný opak?

Už byla skoro u pětice. Prohlédla si je všechny od hlavy až k patě. Kníže Belitsk byl nezaměnitelný. Vlasy celé bílé, obličej jedna velká vráska vedle druhé, shrbené tělo a veliké panděro, které ozdobná spona sotva udržela v kabátci. Sianna podvědomě nakrčila obočí jen při pomyšlení, že by se ho někdy měla dotknout. Až moc jí připomínal kněze z vesnice. Další tři muži byli postarší lordi Temirského království. Ten poslední s červenobílým erbem mohl být v jejím věku a dmul se pýchou, že tady vůbec může stát.

Naposledy se ohlédla přes rameno, ale žádnou vyšší moc, která by ji vytáhla z problému, tam neviděla. Zhluboka se nadechla a pak s úsměvem přistoupila k pětici šlechticů. Lehce se jim uklonila, nezáleželo na tom, co mají za titul, pořád byli v lepším postavení.

„Vydařený ples, že je to tak?" snažila se znít přirozeně. Okamžitě se do ní zabodlo pět párů očí. Nevypadali vůbec překvapeně, že k nim přišla. Muž se zelenočerným erbem Sianně pokynul a přátelsky se usmál. „Velice, madam. Obávám se, že jsme ještě neměli tu čest se seznámit..." Pak chytil dívčinu ruku, zvedl ji a s přehnanou poklonou políbil Sianniny klouby.

„Ne, pane, jsem u dvora teprve krátce."

„Jistě," řekl další z nich, vzal její druhou ruku a také ji políbil. Sianna musela potlačit nutkání se smíchem utéct hodně daleko. Tyhle hry na šlechetnost jí připadaly nanejvýš vtipné. „Všimli bychom si tak nádherné dívky velice brzy." To určitě.

Muž se zelenočerným erbem se znovu dožadoval Sianniny pozornosti. „Jsem hrabě Kornelius Rell z Alestonu."

„Sianna Wyvernglade."

„Krásné jméno hodné krásné dívky..." Všichni čtyři starší muži si skákali do řeči a snažili se Sianně dokázat, kdo z nich je nejmocnější. Jen ten nejmladší stál kousek stranou a vše pozoroval s nadzvedlým obočím a pobaveným úsměvem.

Sianna se dozvěděla víc věcí, než si přála, protože její původní plán skákat jim co nejvíc do řeči, působil přesně naopak, než chtěla. Čím víc se vyptávala a říkala své názory, tím víc se muži zdáli být potěšení její společností a zájmem. Při tom hovoru si ale nemohla nevšimnout pohledů, které si mezi sebou měnili. Byly vše říkající. Oni moc dobře věděli, proč se s nimi baví. Teď už jenom čekali, až jim naznačí, kterého z nich dostala na starost.

Když Siannu začalo jejich chování a pohledy říkající: ‚Ta je tady kvůli mně.' rozčilovat, musela něco dělat. Otočila se čelem ke knížeti a usmála se na něj. „Kníže Belitsku, bylo pro mě nevýslovnou ctí se s vámi konečně seznámit. Doufám, že budeme potkávat častěji." Úsměvy ostatních pohasly, ale ten jeho se ještě víc rozšířil. Vzal její pravou ruku, na všechny kolem sebe se vítězně usmál a pak si ji zvedl ke rtům. S očima upřenýma do těch Sianniných - to bylo za celý večer vůbec poprvé, co se jí podíval do očí, předtím zíral jen do jejího výstřihu - políbil kloub jejích prstů.

A přesně v tomhle okamžiku se zarazil. Zíral na dívčino trojbarevné oko a úsměv se ztrácel ze rtů. „Má drahá, co to máte s okem?" vykoktal nakonec zaraženě.

On se bojí... On se bojí mě! Asra přece říkala, že je zpátečnický! Nasadila ten nejzářivější úsměv a s klidem prohlásila: „Takhle jsem se narodila, můj pane. Svatý otec si myslel, že mě při porodu vyměnili démoni za pravé dítě, ale nemáte se čeho obávat, připadám si naprosto obyčejně."

Kníže Belitsk nevypadal klidně. Pokud jediný způsob, jak se držet daleko od jeho postele, je dělat zplozence pekel, tak z ní bude ten nejhorší démon, co si kníže dovede představit. Nakonec se otočil k mladému muži, kterého předtím úplně vystrčili z hovoru. „Proč si nezatančíte s mým vnukem, madam? Běž, Farieli." Postrčil ho k Sianně.

„Fabien, dědečku, jsem Fabien..." procedil jen mezi zuby a odvedl Siannu doprostřed sálu. Věnoval jí hned několik tanců, celou dobu byl zticha, ale při posledních tónech skladby se sklonil k jejímu uchu a pošeptal: „Máš víc štěstí než rozumu, holka." Potom na ni jen spiklenecky mrkl, jako by i on měl radost z toho, že se Sianny jeho dědeček bojí, a s drobnou úklonou odešel.

Po zbytek večera se Sianna usmívala. V ruce držela už několikátý pohár s vínem a byla spokojená. Když se potom po několika hodinách dostala zpět do svého pokoje, hystericky se rozesmála. Z ramen jí spadla ta tíha hanby a ponížení, které už před sebou viděla. Usínalo se jí nejlépe za poslední dva měsíce.

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královnina služebnice - 8. kapitola: