OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královnina služebnice - 2. kapitola

04.09.2019 (11:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 616×

2. kapitola - Radosti a strasti běžného života

Sianna se probrala s hlavou položenou na stole. Přes ramena měla přehozenou teplou přikrývku. Nebezpečně blízko jejích vlasů byly ztvrdlé kapky vosku z vyhořelých svíček, které včera v noci vytekly ze svícnů. Dívka se protáhla a narovnala. V zádech jí bolestivě zaškubalo. Pomalu se zvedla od stolu, přešla do malé komůrky, kde skladovali vodu ze studánky, aby nemuseli pořád pracně odsekávat kusy ledu. Vzala jeden ze džbánů, nalila si drobet vody do misky a umyla si obličej. Studená voda ji velice rychle probrala.

V domě bylo ticho, všichni ještě nejspíš spali. Když otevřela okenice, uviděla, že už je dávno den. Podle postavení slunce mohlo být tak deset. Nedala se do práce jako každý obyčejný den, ale odešla do malého pokoje, který celé tři roky patřil jen jí. Teď na druhé posteli pochrupoval nejmladší z jejích bratrů Bennet a ona za to byla upřímně ráda. Ulehla do své postele, ale neusnula.

Život ve vesnici se zase vrátí do starých pořádků. Mlynář opraví za pomoci kováře rozbité mlýnské kolo, bednář dostane novou zakázku od místního sládka. Sedláci se vrátí do polí. Všechno bude jako dřív. Sianna s úsměvem přemítala o budoucnosti zírajíc nepřítomně do stropu. Slyšela kroky z dalšího pokoje. Někdo přešel domem, tiše za sebou zabouchl vchodové dveře a pak pod jeho nohama zaskřípala prkna na zápraží. Bez pochyb to byl Trennan, který vyrážel navštívit svou snoubenku. Ti dva nebudou chtít se svatbou dlouho čekat, pomyslela si Sianna.

Z vedlejší postele se ozvalo zalapání po dechu. Potom se Bennet zhluboka nadechl, protřel si oči klouby prstů a překulil se na druhý bok, takže k ní teď ležel čelem. „Dobré ráno, sestřičko."

„Chápu to správně, že ti tvá postel hodně chyběla?" zeptala se ho.

„Ani nevíš jak," odpověděl jí tónem, který dával najevo, že to nehodlá rozvádět, a odhodil peřinu na druhý konec postele. Když před třemi lety odcházel, byl to vyděšený mladíček o kousek menší než jeho sestra, který ze světa viděl jen svou rodnou ves. Bylo mu tenkrát šestnáct, měl krátce střižené vlasy a tvář hladkou jako novorozeně. Za každým jeho výrazem se skrýval náznak úsměvu, oči mu ďábelsky zářily a pořád vymýšlel nějakou lumpárnu. Teď z něj byl vysoký muž, sestru převyšoval o více než hlavu, měl široká ramena a silné ruce. Tmavé vlasy mu sahaly až po ramena a jeho výraz zvážněl. Ale když se podíval Sianně přímo do očí, v těch jeho byla pořád vidět ta stará známá jiskra.

„Tak... Povíš mi už, jak moc jsem vám za ty roky chyběl?" Od obou ze starších bratrů by Sianně tahle otázka připadala divná, ale k Bennetovi až nepřirozeně pasovala. Byl sice nejmladší, ale jestli se ze sourozenců Wyverngladových někdo ve světě neztratí, bude to právě Bennet.

Mluvili dlouho, skákali si navzájem do řeči, měnili témata rychlostí blesku a snažili se vtěsnat roky odloučení do pár hodin. Siannino vypravování nebylo ani zdaleka tak zajímavé, ale mladík přímo hltal historky o rozvodněné řece, rozbitém pluhu, velké úrodě hrušek, hádkách žen v hostinci, koni, co ztratil podkovu, a všem dalším, co dívka považovala za dost důležité ke zmínce. Ona zase napjatě poslouchala každé Bennetovo slovo, když vykládal o dobývání hlavního města, útrapách ve vojenských táborech, věčném nedostatku jídla a krvavé bitvě v bažinách u hranic.

Z bratrova vypravování Sianna postřehla dvě věci. Měl obavy z nadcházejícího jara a dalších let. Jak říkal, pokud se království nevzpamatuje z války do tří let, nedopadne to dobře. Další záležitost, která se z jeho slov dala snadno vycítit, byla jeho nelibost ke všemu s modrou krví. Kdykoliv zmínil nějakého šlechtice, na tváři měl pokřivenou grimasu, ve které se mísil úsměv s rozzuřením. Říkal, že šlechta není dobrá k ničemu. Dokonce sestře šeptem sdělil starosti, že mír nepotrvá dlouho. Až těm vznešeným prasatům - jak šlechtu nazýval - dojdou peníze získané z téhle války, prostě začnou další.

Po mnohohodinovém rozhovoru Bennet přejel pohledem po pokoji. Upřel oči na malé zrcátko, které leželo na jedné z polic. Prohlížel si svůj odraz, prsty zajel do delších vousů a zatahal za ně. Pak přesunul pohled k sestře. Nemusel nic říkat a ona už věděla, na co se zeptá. Přešli spolu do kuchyně, Sianna usadila Benneta ke stolu a prohledala šuplíky. Nakonec vytáhla malý ale zatraceně ostrý nůž, kteří muži před válkou používali na holení. Namočila ho v misce s vodou, kde si ráno myla obličej. Začala opatrně holit bratrovy vousy, pečlivě a velice pomalu mu ostrou čepelí přejížděla po tváři. Když byla hotová, Bennet přinesl zrcátko, aby zhodnotil její dílo. Spokojeně se usmál, ale prohlásil: „Pořád to není ono. Ostříhej mi i vlasy."

Ze stejného šuplíku dívka vytáhla těžké trošku narezlé nůžky. Vydávaly skřípavý zvuk, když na ně mačkala. V polovině její práce vykoukl z dalších dveří Darius. Vlasy měl přeležené, tvář od něčeho otlačenou, košili doširoka rozepnutou a v obličeji zdivočelý výraz. Zvuky nůžek ho musely probrat. „Co? Kde? Útočí?"

Bennet vyprskl smíchy nad Dariusovým výrazem. Starší z bratrů přejel pohledem po místnosti, až teď si uvědomil, že je doma, a ne ve vojenském ležení. Úleva v jeho obličeji byla tak citelná, že by si jí všiml snad i slepec. Svezl se na židli vedle Benneta, protřel si oči, několikrát zamrkal a pak s širokým úsměvem řekl: „Je to skvělý pocit být zase doma."

„To mi povídej," přitakal Bennet natáčející hlavu tak, aby k ní Sianna lépe mohla. Když s ním skončila, i Darius se nechal oholit a ostříhat. Právě na prostředním bratrovi se válka podepsala nejvíce. Po bradě se mu táhla klikatá jizva, na levém rameni měl kůži od starého zranění, které se opakovaně hojilo a zase otevíralo, úplně bílou. Trochu kulhal, protože se mu špatně zahojila zlomenina nohy. A hlavně mu na pravé ruce chyběl palec. Sianna v duchu přemýšlela o tom, jak bratrova zranění ovlivní jeho budoucnost a práci, kterou bude schopný odvádět, ale nahlas neřekla nic. Do hrnečků jim nalila mléko, na stůl položila bochník chleba a kus tvrdého sýra. Společně se nasnídali, i když už byl dávno čas oběda. Nikomu se nechtělo dát do práce, tak jen seděli kolem stolu a povídali si.

Delilah a Goswin se z ložnice dostali až pár hodin před stmíváním. Tvářili se jako čerstvě sezdaný pár a nemohli se jeden druhého nabažit. Jejich děti, které všechny dávno dosáhly dospělosti, sedící v kuchyni u stolu naštěstí nepronesly jedinou nevhodnou poznámku. Darius s Bennetem byli čerstvě oholení a ostříhaní a matce takhle mnohem víc připomínali ty chlapce, které s pláčem před lety viděla odcházet. Jediný Trennan chyběl, ale u toho se ani nemusela ptát a věděla hned, kde je.

„Říkala jsem si, že bychom mohli naše shledání oslavit dobrou večeří, máti," navrhla Sianna mezi řečí. Než se Delilah stačila rozkoukat, trojice mužů dívčin návrh s radostí přijala. Sianna si tedy došla pro kabát do svého pokoje, pak vyklouzla ze dveří. Za chvíli se vrátila s vypasenou slepicí, kterou podezřívala z naklofávání vajec. Darius se bez řečí zvedl od stolu a odešel za sestrou ven. Když se vrátili, byla jejich dnešní večeře bez hlavy. Delilah mezitím, co byli venku, připravila vodu na polévku a zadělala těsto na placky.

Goswin pozoroval ze svého právoplatného místa v čele stolu svou ženu i dceru a nemohl být pyšnější. Ve dvou zvládly skoro všechnu práci na statku, kterou obyčejně mívali problémy zvládat v pěti. Delilah neztratila nic ze své krásy, dobroty a moudrosti, kvůli kterým si ji před lety vzal za manželku. Sianna vyrostla z děvčete v silnou ženu, která se matce v mnoha věcech podobala.

„Budeme čekat na Trennana?" zeptal se Darius, když na stůl pokládal talíře. Bennet se pobaveně zašklebil a už nakukoval pod poklici. „To se taky vůbec nemusíme dočkat."

Z chodby se ozvalo klapnutí dveří a za chvíli už se domem rozléhal zvučný hlas nejstaršího syna. „Co to slyším, bráško? Zase zlobíš?"

Darius vyndal na stůl i šestý talíř a pak všichni usedli ke stolu. Goswin tradiční modlitbu zkrátil, co nejvíce mohl. Večeře probíhala v klidu, jedli pomalu a vychutnávali si tu chvíli. Čtyři vojáci si na vývaru ze slepice, pšeničných plackách a slepičím mase na bylinkách, pochutnali nejvíce za poslední tři roky. Nakonec ještě každý dostal hrst zkaramelizovaných ořechů.

„Zítra ráno proběhnou pohřby," oznámil Trennan, když si do pusy cpal poslední z jeho ořechů. „Kněz souhlasil s uspořádáním obřadů narychlo."

„Tak brzo?" podivila se Delilah.

„Nemáme těla k pohřbení," vysvětloval Darius s ledovým klidem. „Takže nemusíme čekat, až rozmrzne země. Bude lepší, když to odbudeme co nejrychleji."

„Kdo všechno zemřel?" zeptala se Sianna se zájmem. Bratři s otcem postupně vyjmenovávali jména padlých mužů. Nakonec se dostali k číslu třicet jedna. Bylo to děsivé. Do války odešlo něco málo přes sto čtyřicet mužů a skoro čtvrtina z nich zahynula. Spousta z nich byla navíc ve vesnici velice vážená.

✯✯✯

Druhý den ráno mířila celá rodina oblečená v černých svátečních šatech ke kostelu. Pohřby se konaly každý rok, ale tohle bylo poprvé, co se vesničané loučili s jednatřiceti lidmi navzájem. Jen co prošli dveřmi kostela, dopadla na ně pochmurná nálada. Všude, kde bylo místo, stály prázdné černé rakve. Obyčejně bývaly otevřené, aby se rodina a přátelé mohli rozloučit s nebožtíkem. Dnes byly všechny uzavřené. Na rakvích ležely věnce s černými stuhami a vyšitými jmény. Skupina vdov stála v kruhu kolem kněze u oltáře.

Teď, když skončila válka a muži se vrátili zpět domů, se vnitřní řád kostela změnil. Už neplatilo to, že si každý seděl, kde se mu zachtělo. Siannino vysedávání s Havlilem v poslední lavici nepřipadalo v úvahu. Každý věděl, kam se má posadit. Sianna s bratry, Lybia se sourozenci a syn s dcerou místního kováře sedávali v páté řadě. Goswin, Delilah, Lybiina matka a otec, kovář s manželkou, Cameil s mužem a mlynářova rodina sedávali o jednu řadu před nimi. Havlilovi s rodinou patřilo místo v té první.

V páté řadě zatím seděl jen kovářův syn Caden. Tisknul se ke kraji lavice, oči držel pevně sevřené stejně jako pěsti a hlavu měl svěšenou. Rakev jeho otce stála přímo před oltářem jako výsada váženého člena místní společnosti. Kovářka stála u kněze, v náručí svírala malou dceru. Kovář se utopil v ledové řece na cestě z války, když zachraňoval synův život. Sianna se posadila vedle Cadena a konejšivě pohladila jeho rameno. Třiadvacetiletý mladík nejdříve vůbec nereagoval, ale když na něj promluvila, otevřel opuchlé oči. „Moc mě to mrzí. Tvůj otec byl skvělý muž."

„Děkuju... Měla tam ležet moje rakev," zachraptil k ní unaveně. Většina mužů zemřela už před více než půlrokem. Caden otce ztratil teprve dva týdny zpátky a jeho rány byly čerstvé.

„To neříkej," odporovala mu Sianna. „Neměly tady ležet žádné rakve."

Světlovlasý mladík pomalu přikývl, ale nic na to neřekl. Byla pravda, že tahle válka vypukla bez vážného důvodu. Sousedé z Merkinského království, dnes už tedy Temirského království, neudělali nic, co by vedlo k vyhlášení války. Králové dokonce byli vzdálení bratranci. Celé roky mezi zeměmi panovaly přátelské vztahy, jenže potom temirský král rozhodl, že jeho země si nezaslouží prosperující sousedy, a začal konat.

Bohoslužba zabrala celé dopoledne. Kněz o každém z padlých mužů dlouze hovořil, vychvaloval jejich činy a připomínal, jak skvělí všichni byli. Kostelem se každou chvílí ozývaly vzlyky, matek, dcer, sester a vdov. Sianna seděla strnule zírajíc před sebe. Být v kostele tak brzo po poslední zpovědi v ní vyvolávalo nepříjemné pocity. Očima bloudila mezi lidmi, ale knězův pohled se snažila nevnímat.

Když farář začal mluvit o kováři, Caden vedle ní se předklonil, jednou rukou si zakryl obličej, aby ostatní neviděli slzy hrnoucí se mu do očí. Sianna položila ruku na jeho dlaň, kterou měl pevně zaťatou v pěst. Caden byl pro Trennana něco jako Havlil pro ni. Chtěla mu pomoct, ale uvědomovala si, že tady dokáže pomoci jen čas, tak mu aspoň nabídla tu drobnou útěchu. On to přijal a v okamžiku svíral její ruku, jako by mu poskytovala sílu přečkat obřad.

Po obřadu pokračovalo loučení se zesnulými v hostinci. Rodiny zemřelých přijímaly soustrast od těch, co měli více štěstí. Narazily se dva sudy černého piva, jak bývalo na pohřby zvykem. Ke konci dne už byli všichni tak opilí alkoholem i žalem, že se sotva vypotáceli ze dveří.

✯✯✯

Začátkem března roztály poslední zbytky sněhu. Řeka se stejně jako každý rok rozvodnila a všichni se obávali, že strhne most na sever od vesnice. Koncem března se počasí uklidnilo, půda rozmrzla natolik, že se konečně mohli dát do práce. Muselo se rychle dodělat všechno, co se na podzim nestihlo, a zasít obilí.

Wyverngladeovým patřila tři větší pole a dvě malá. Už pátým dnem se v polích lopotili. Bylo třeba zorat ještě jedno velké a jedno malé pole. Zapřáhli oba koně a všichni připojili ruce k dílu. Trennan s Bennetem orali malé pole s neposlušným mladým koněm. Delilah chodila za nimi a vytrhávala ze země všechny vyrůstající plevele. Goswin s Dariusem a Siannou dělali to samé na velkém poli. Práce oběma skupinám ubíhala pomalu, byla náročná a unavující, ale také jediná možnost, která jim v zimě zajistila aspoň tu trochu jídla do žaludku.

Sianna s otcem a Dariusem odpočívala pod velikým bukem, když zahlédli skupinku lidí blížících se po cestě. Bylo jich asi pět, všichni jeli na koních a už z dálky vypadali důležitě.

„Počkejte tady," řekl Goswin dětem a zvedl se na nohy. Vydal se jezdcům naproti. Sianna s Dariusem si jen vyměnili pohledy a čekali, co se bude dít. Goswin došel sotva padesát metrů od stromu, když se před ním vynořila pětice mužů. Všichni byli oblečení v drahých látkách, na jezdeckých brašnách se vyjímaly královské erby. „Co tady chcete?" otočil se k nim nedůvěřivě.

„Jsme královští písaři..."

„To mi došlo," skočil Goswin do řeči muži, který byl na pohled z pětice nejmladší, ale očividně jim velel. „Ale co tady chcete?"

„Přijeli jsme kvůli sčítání lidu. Jeho Veličenstvo má rádo, když ví o poddaných," vysvětlil mu vůdce klidným hlasem. Královi muži na jeho statku, to nevěstilo nic dobrého.

„Chce snad jeho královské nadutostvo vědět, kolik mužů mu zbylo po těch jatkách?" štěkl po mladíčkovi sedlák. Ten nevypadal, jako by někdy v ruce držel meč. „Musí mít přehled o tom, jestli jich je dost pro další kolo, co?"

Muži si mezi sebou vyměnili nejisté pohledy. Mladíček v popředí polkl, z obličeje se mu vytratila barva a pak nejistě promluvil: „Svolej si rodinu, sedláku, a pozvi nás do domu. Nepřijeli jsme působit potíže."

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královnina služebnice - 2. kapitola: