OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Kousání povoleno - Prolog + 1. Skryj své oči

14.04.2014 (11:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 828×

PROLOG

„Profesor Bingham ji viděl. Krmila se zvířetem! Srnou!" Profesorka Jacksnová šeptala řediteli Tuckmanovi nejnovější drby. Ale pro ni to drby nebyly. Už dávno o tom věděla, protože to viděla také. Vlastně to byla ona, kdo prokousl srně tuk a dostal se k přímému zdroji krve. Jenže nevěděla, že to dělá. Stalo se to několikrát. Dělala něco, o čem nevěděla, že to dělá. Většina spolužáků ji začala nazývat šílenou Iss. Ale ona není šílená. Jen ukrývá něco, o čem sama neví. Pouze jeden člověk o tom ví víc. Její dědeček, který tím sám trpěl. Musí ho najít. Co nejdřív. Začínalo to být neúprosné.

Rozhodla se odejít na další den ráno. Mobil nastaven na pět třicet. Věděla, že musí vypadnout dřív, než bude celá škola na nohou. to by se však musel nacházet ve svém pokoji, aby slyšela budík. Místo toho se po špičkách kradla chodbami, až došla k pokoji dvou spících dívek. Pomalu otevřela dveře a pohlédla do pokoje. Jen jediná osoba ji zajímala. Megan Crockettová. Hlava všech pomluv a školních part. Sen každého kluka hned po Iss. Ale ona nebyla nedostupná jako Iss. Včera o ní rozšířila, bohužel pravdivou, informaci, že Iss se vyspala s Lukem. Možná měly přijít gratulace, ale Iss jí chtěla podříznout hrdlo. Vše šlo snáz, když se neovládala. A tak na druhý den ráno byla Iss pryč a Megan Crockettová mrtvá.

1. KAPITOLA

Skryj své oči

„Isabella Longsfordová!" Pouštím kufry na zem. Dopadají se zaduněním na mramorovou podlahu. Pomalu se otáčím. Osoba, která vyřkla mé jméno, na mě hledí s neskrývaným zájmem. Nakloním pomalu hlavu na stranu a dám si ruce v bok.

„Kdo jiný než Luke Waterson." Chlapec s nazrzlými vlasy střiženými nakrátko. Není škaredý, ale není ani nejhezčí. Tento kluk byl však nejmilejší, kterého jsem kdy potkala.

„Je z tebe ještě větší kočka, než si pamatuju," zašklebí se a udělá krok dopředu.

„Podstoupila jsem pár plastik," pozvednu levé obočí a udělám malý krůček dopředu. Podpatek mi klapne o mramorovou podlahu.

„Já jsem si to myslel," ukáže na mě jedním prstem a zakření se. Něco mu zůstalo. Po chvíli, co na mě zírá a doslova mě svlíká pohledem, se začne smát. Když se uklidní, nabídne mi věc, po které jsem toužila od chvíle, co jsem vkročila na pozemek Renshawské střední. „Můžu ti ukázat tvůj nový pokoj?" Usměju se na něj.

„Byl bys tak laskav?" Popadnu tašku adidas přes rameno narvanou oblečením a Luke se chopí mých dvou kufrů. Vcházíme do obrovské haly, kde se konají všechny velké akce. Od večírků a přijímání k přednáškám a vítání. Vzduchem se nese ozvěna klapání mých podpatků. Říká se jí Síň. Normálně je to nevíc frekventovaná zóna, ale v této chvíli by se celá škola měla nacházet v kostele na povinné nedělní bohoslužbě. Díky bohu.

„Mohu se tě na něco zeptat?" Přikývnu a pokračuji středem Síně. „Proč máš ty brýle?" poukáže na mé černé brýle, přes které nejdou vidět moje oči. Neodpovídám. „Halo?" Asi mu přijdu, že ho ignoruju.

„Řekla jsem, že se můžeš zeptat. Odpovědět nemusím," usměju se a on taky.

„Stále stejná Longsfordová." Zabočujeme do malé chodby na levé straně. Míjíme pár učeben a pak šlapeme schody nahoru k dívčím pokojům. Vlastně by tady Luke neměl co dělat, ale asi byl vybrán, protože byl jedinej člověk na této škole, kdo se se mnou ke konci bavil. Míjíme spoustu dveří a zastavujeme se u jediných, na kterých není nic namalovaného, vyrytého nebo nalepeného. Hádám, my new room. Otevírám dveře a v tom okamžiku na mě dýchne atmosféra téhle školy. Pokoj je vybaven jako můj první den tady. Dvě postele, dva noční stolky, dvě skříně, jeden psací stůl se židlí a polička nad každou postelí. Vše je laděno do tmavého dřeva. Žádný barevný koberec, jen rudé záclony v oknech.

„Spolubydlící?" Podívám se na rozkopanou přikrývku, oblečení na židli a učebnice na poličce.

„Rebecca Cowleyová. Nastoupila měsíc po tvém odchodu." Odchod. Vážně jim řekli, že jsem prostě odešla? Legrační.

„Jaká je? V jaké je skupině, jak vypadá?" snažím se z něj dostat co nejvíc.

„Moc ji neznám. Vím jen, že se snaží dostat do skupiny elitní špičky, ale to není tak jednoduchý, jak sama víš. Jak bych ti ji jen popsal. Má černé vlasy na krátko a brýle a je věčně v knihovně." Můj povzdech se pronesl místností. Přesně ten typ, co nesnáším, protože se bude chtít dostat do školní drbárny, nebo-li party. Skupinka bohatých dětiček, co si myslí, jak nejsou světový.

„Měla bych se převléct." Luke jen přikývne a vrátí se do dveří.

„Pak se máš dostavit do ředitelny." Párkrát mu zamávám a zavřu dveře. Výborně. Zpátky tam, kde jsem to nesnášela. Vítej zpátky v blázinci.

První, co dělám, je, že si vytahuji z většího kufru pouzdro s čočkami. Dědeček mi rázně přikázal, že musím nosit zbarvené kontaktní čočky, aby nikdo neviděl moje pravé. Sundávám si sluneční brýle a konečně vidím svět normálně. Ne tmavý za tlustými skly. Dívám se do malého zrcátka. Jejich pronikavost mi navozuje příjemný pocit blaha a štěstí. Tyhle oči však ani jedno z toho nejsou. Nejsou ani blažené a ani šťastné. Jsou spíše na obtíž. Pouze znak toho, co jsem. Nasazuji si kontaktní čočky, dělané na moji přesnou barvu, jakou jsem měla předtím. Světle hnědé. A zase jsem to já. Ta Isabelle, která se procházela po škole a zamotávala hlavu spoustě klukům. Historie mě dostihla.

Přezouvám si boty, ale jinak oblečení nechávám, a vydávám se do ředitelny. Nemohu si pomoct, ale všechno tu vypadá pořád stejné. Stejná výzdoba, stejná atmosféra, stejný puch. A přesně tohle cítím, když ťukám na dveře ředitele Tuckmana.

„Dále," ozve se za dveřmi a já vstoupím. Prošedivělý muž zvedne zrak od nějaké knížky. „Ah, slečna Longsfordová. Už jsem si říkal, jestli jste na mě nezapomněla," pokyne rukou ke křeslu před ním. Usazuji se a dávám nohu přes nohu.

„Jak bych jen mohla, pane," nasadím strohý tón. Jen se pousměje.

„Dobře, slečno, chtěl jsem s vámi probrat pár velice důležitých věcí. Jak si určitě pamatujete, vaše minulé studium nebylo zrovna příkladné." Mám chuť se uchechtnout. Pokud existují nějaká pravidla této školy, všechny jsem je porušila.

„Prosím, přejděte rovnou k věci." Uštědří mi další úsměv, teď už ale více hraný.

„Jako vždy." Mám chuť protočit oči. „Budete pod přísným dohledem. Jakmile vás uvidím dělat něco zakázaného, potrestám vás. Mluvil jsem s panem Longsfordem osobně a mám tu i pár instrukcí od něj. Říká, že již nejste nebezpečná, ale taky mi říkal něco o vaší minulosti. Tedy o době, kdy jste nenavštěvovala tuto školu. Povinnou školu." Pohodím vlasy. Děda říkal něco o tom, že si s ním promluví. „Taky mi objasnil váš problém. Totiž, ten problém s očima." Vzhlédnu. „Děkuji vám, že jste tak rozumná a dodržujete jej."

„Nemám zájem o to, aby na mě každý koukal," namítnu rychle.

„Ovšem. I já bych je rád viděl, ale..." Dělám, že kašlu. To snad není možný. Dědek jeden nadrženej. „Ale prosím, neuplatňujte je v prostorách školy, na žádných školních akcích ani v blízkosti," promluví rázně.

„Toho se nemusíte obávat," nádherně se usměju. Jeho výraz povolí.

„A tohle bych taky schoval," ukáže na má ústa. Zmetek jeden. Zřejmě si ještě přečetl pár knížek před mým příjezdem. Podává mi nějakou složku. „To je školní řád, zarámujte si jej. Dále školní rozvrh a seznam učitelů, za některými byste se měla zastavit, ale doporučuji obejít všechny," nakloní se nad stůl. „Je tu pár vašich starých přátel i nepřátel, a já bych velice ocenil, kdyby v nejbližších pěti letech nedošlo k žádnému podobnému incidentu jako před rokem."

„Nemusíte se bát. Beru prášky," řeknu netečně a beru si od něj složku. Zvedám se a bez rozloučení odcházím. Když však vcházím do Síně, svět se mi zastavuje. Hemží se to tu lidmi jak na dálnici a já teď naprosto nevím, jak se zařadit, aniž by si mě nikdo nevšimnul.

„Iss!" zazní zprava. Luke. Díky bohu. Doběhne ke mně. „Iss, tak co, jakej byl pokec s Tuckmanem?" Pokračujeme směrem do knihovny. Chci si vyzvednout nějaké učebnice.

„Byl to super rozhovor. Žádnej problém, jen budu zřejmě ostře sledovaná," usměju se a Luke se pro jistotu zasměje.

„Někdo by tě chtěl vidět." Věnuji mu tázavý pohled.

„Kdo někdo?" Luke se natěšeně usměje a chytne mě za ruku.

„Pojď, dojdeme pro ty knížky."

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kousání povoleno - Prolog + 1. Skryj své oči: