Kousání povoleno - 4. Nehoda • OurStories.cz ~ naše povídky

Tato kapitola se skládá hned ze dvou výrazných okamžiků. První je setkání s Danielem a druhé... taková menší nehodička. Přeji příjemné čtení, Janie ;)

28.05.2014 (12:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 462×

KAPITOLA 4

Nehoda

Konečně skončila poslední hodina historie. Už se nemůžu dočkat, až si sundám kalhoty a čočky. Shodou okolností jsem zjistila, že moje nová spolubydlící se předávkovala kvůli nějaké šikaně. Což pro mě znamená nerušený dočasný pobyt. Utápěla jsem se v pocitu, že se budu muset skrývat s čočkami i večer. Ale ne, ještě pár dní ne.

„Iso." Zasáhne do mě blesk a já na místě ztuhnu. Tenhle hlas, který mě mimochodem doprovázel všude, kam jsem šla v každém snu, při každém bolestném kroku, tak tenhle hlas se právě ozval za mnou. Naprosto mě vyvádí z míry. Čekala jsem, že budu silná, ale asi nemám zrovna štěstí ve vztazích. Slyšela jsem pár drbů o tom, že když si projdu rituálem, měla bych přijít o jakékoliv city u sexu. A u mě to zřejmě platilo i na ostatní city. Jinak by se mé staré já už dávno plazilo za Holly. A nebo tady právě za tímhle hlasem.

„Danieli," pomalu se otočím a podívám se na něj. „Kdepak máš Holly?" Podiveně se zamračí. Zapomněla jsem, jaké pěkné oči má. Takhle modré oči u normálního upíra jsem nikdy neviděla. Nevím proč, ale přijde mi, že mu svítí ještě víc než předtím.

„Proč bych měl být s Holly?" zeptá se a udělá krok. Zakroutím hlavou. Z poloviny nad jeho odpovědí a taky, že mluvím sebejistě a pevně, i když se cítím rozpolcená a zrazená. Možná o tom mluvili. Možná prostě musím působit silně.

„A proč ne? Vždycky jsi ji měl rád," nadzvednu levé obočí.

„Jako kamarádku." Jeho hlas zní jako vždy, jaký si ho pamatuji. Silný a vzrušující.

„Jako mě." Daniel ohrne vrchní ret.

„Změnila ses," nahne hlavu na stranu a zadívá se na mě.

„A to se mnou mluvíš jen chvíli." Uvidím v jeho výrazu mihnutí úsměvu. Mnou tato vlna sice neprojede, ale pocítím k němu ještě větší sympatie.

Ve školním rozhlase zapraská. Otočím k němu hlavu a zaposlouchám se, i když cítím přítomnost Daniela blíž. Po očku mrknu a zjistím, že ke mně přišel zezadu, aby lépe slyšel. Nejradši bych se soustředila jen na něj, ale něco mi to zakazuje.

„Ehm, zdravím, žáci. Jak jistě víte, za hodinu se koná shromáždění v Síni. Pro ty, co o tom ještě neslyšeli... oznamuji vám, že je povinné se dostavit." Hned mě napadne, že je to určené spíše jen pro mě. Pak si však zase začnu uvědomovat jeho přítomnost. Na rukách se mi začnou zvedat chloupky. Setřu si jednu ruku, abych tomu alespoň trochu zamezila. Pomalu se otočím a zjistím, že je blíž, než jsem si myslela. Upře na mě pohled.

„Ráda jsem tě viděla." Obejdu ho a zamířím zase svým směrem. Nesnaží se mě dohnat a nebo snad odpovědět. Prostě jsem ho nechala jen tak stát na chodbě a on mě nechal odejít. Připomíná mi tolik vzpomínek, které jsem zamkla hluboko do hlavy. Raději se je snažím zahnat zase na jejich staré místo.

Když si to tak zpětně uvědomuju, neviděla jsem ho zrovna dvakrát ráda. Nejradši bych ho už neviděla. Představte si, že se o něco snažíte a pak prostě bum a je to všechno zpátky. Zamyslím se nad tím. Hřejivý pocit, který ve mně kdysi vyvolával, že by to mohlo být jako dřív, když jsme si psávali do noci. Ráno mě budil zprávou. Pořád něco. A pak jsem prostě udělala blbost a hotovo. Šmytec. Všechno pryč.

Ale pryč s odpornými myšlenkami. Dnes je cosi a já bych tam zřejmě měla jít, abych ukázala, že nejsem zase až tak zlej člověk, kterýmu je všechno jedno. Měla bych ukázat dobrou vůli. Natahuji si bílé kraťasy a dovnitř zastrkuji světle modré tílko, které je kryté bílou navrchu. Skvěle se k sobě hodí. Hodím na nohy boty a jsem připravená vyrazit.

Po chodbách se to hemží lidmi. Někteří pospíchají do Síně, jiní se snaží popohnat své přátele. Všímám si, že každá z dívek má na sobě tolik odkryté kůže, kolik to jen jde. Sklápím pohled k zemi a prodírám se davy dívek. Jsem v hlavní chodbě. Všichni nadšeně pospíchají. Nějaká dívka do mě strčí ramenem. Padám k zemi a dřív, než se naděju, mi někdo vráží botou do nosu. Zavyju bolestí. Rychle se zvedám a pádím k umývárkám. Podívám se na kapky krve, které stékají do umyvadla. Sakra.

Konečně jsem zastavila proud krve. Ještě to zkontroluji. Po deseti minutách naprosto zbytečné námahy jsem připravená se objevit na tom podělaným večírku. Něco mi říká, že jenom kvůli krvi to už nezačalo dobře. Vyjdu na poměrně tichou chodbu. Jediné zvuky se teď ozývají ze Síně. Udělám pár kroků na bok, protože se domnívám, že z dívčích pokojů sbíhá nějaký opozdilec ženského pohlaví. Místo toho mě osoba chytne za rameno, až sebou polekaně cuknu. Rychle se otočím.

„Danieli?" řeknu mnohem víc překvapeně, než jsem původně zamýšlela. Až po nějaké té chvíli, kdy tam jen stojíme, on popadá dech a já se otřepávám z překvapení, si uvědomím jeho ruku na svých ramenou. S odporem ji setřesu. Daniel si ji začne mnout a stále se na mě dívá.

„Co je?"

Párkrát polkne a pak se rozhlédne kolem. Zase se zaměří na mě a jako by přimhouřil oči. Napodobím ho. „Děláš si srandu?" Párkrát mu lusknu před obličejem, ale nic se neděje. „Přišel jsi o sebeovládání?"

A najednou se na mě vrhne. Dere se mi na ústa. Teplo v mém břiše sílí. On mě líbá! Daniel mě líbá! Mám chuť otevřít oči a přesvědčit se o tom, jestli je to vůbec možné, ale nechci si narušit ten pocit. Pocit nekonečnosti. Ale... proč mě líbá? Nevypadám nějak světově. Napnu svaly na rukou a snažím se ho odstrčit. Místo toho se ke mně přitiskne ještě víc a natlačí mě na zeď. Vzdychnu mu do úst. Chci ho. Strašně chci, aby pokračoval. Musím vědět, co to dělá! Nepřestávej, chci tě cítit. Odstrč ho!

Zatímco ve mně bojují dvě osoby, Daniel mi vyjíždí rukou po stehně a vysouvá mi tílko z kraťasů. Jeho teplý dotek na mé kůži znamená další smyslné opojení. Neudržím se a přes všechny myšlenky mu vyhrnuji triko. Jakmile mám šanci dotknout se jeho nahé hrudi, zastavím se. Tohle není normální. Daniel mě nikdy nechtěl. Nejde to. Nesedí mi to. Pomocí síly zaberu a odstrčím ho od sebe.

„Co tě to. Sakra, popadlo!" rozdělím si větu na dvě a mezi nimi popadnu dech.

„T-tvoje oči. Jsi nádherná, Iso." A vtom mi to dojde. Úplně vidím malou krabičku v mém nočním stolku. Uvnitř té krabičky pěkně uložené dvě nahnědlé čočky. Zakryju si oči.

„Nedívej se na mě!" vykřiknu a snažím se dostat kolem něj. Sám mě ale zastaví.

„Chci tě!" Zaskučím při jeho slovech a rozběhnu se do pokoje. Vím, že běží za mnou. Chci mu zabouchnout dveře před nosem, ale je rychlejší. Vběhnu dovnitř a popadnu krabičku. On je zmatený, čehož využiju a bleskově si nasadím již připravené čočky. Pravá mě trochu štípe v oku, ale tomu nevěnuji pozornost. Otočím se na Daniela, který udýchaně stojí ve dveřích.

„Zavři."

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování