Konečná stanice úvod+1.část • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak tady moje další povídka. Nejsou v ní upíři ani vlkodlaci, ale odehrává se v budoucnosti a řekla bych, že je to sci-fi o kasických mutantech a mimozemšťanech. Bude tam i romantika, takže doufám, že si to přečtete. Chci znát váš názor, zda mám pokračovat...

04.08.2009 (19:00) • Aniska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1104×

V roce 2030 narazil do země meteorit velikosti fotbalového míče. Tehdy ještě nikoho nenapadlo jaké následky to může mít.
Meteorit sebou nesl mimozemské bakterie, které se lehce a s rychle přizpůsobili podnebí naší modré planety. Tiše a nenápadně začali měnit svět okolo nás – nejdřív vegetaci, hmyz, poté menší živočichy, a pak i větší. Nakonec jsme přišli na řadu i my – lidé.
Každý kdo se dostal do přímého styku s infikovanými, zmutoval také. Stačilo pouhé kousnutí a už pro vás nebylo naděje.
Lidé kteří přežili, se zatarasili v kopulích a do dnes tam hledají zbraň, která by nadvládu mimozemšťanů ukončila. Zatím nenašli nic účinného.
Speciální vycvičené týmy, měli za úkol testovat nové objevy vědců. Museli se dennodenně s nepřítelem setkat v tváří v tvář – jít z bezpečí kopule ven.
Jedním z nich jsem byla i já.
Dnes jsem měla za úkol zacvičit nového člena týmu. Lehká práce. Ovšem to, co se zdálo, jako obyčejná rutina, se stalo v obávanou a podivnou věc…

1. Příležitost pro nováčky

Dneska mě opět povolali do služby. Měla jsem zacvičit nějakého nováčka. Takže žádné velké potíže – pouze pár tipů a triků, pokyny o bezpečnosti – žádná hrozba. Pohoda, klídek.
Rozčilovat mě mohlo jenom ranní vstávání, nepohodlná uniforma a příliš velké laserové zbraně.
V mnoha ohledech den jako každý jiný.
Po ranní, studené sprše na probuzení jsem se vydala k zrcadlu. Moje dlouhé, rovné vlasy jsem si stáhla do culíku, aby nezavázely. Tím se zvýraznilo mé vysoké čelo a vystouplé lícní kosti. Ale alespoň tak nebyla nápadná moje světlá, průhledná pleť, která díky černým vlasům, zářila jako reflektor. Ovšem velké oči, které jsme zdědila po matce, mi připadali opravdu krásné. U okrajů byli temně modré a k panence postupovali stále světleji, až skoro k bílé. Na své oči jsem byla pyšná.
Zazubila jsem se do zrcadla, otočila se a spěchala se obléknout do ošklivě zelené uniformy s těžkými kovovými doplňky.
Za pár minut jsem úspěšně dorazila do laboratoře, kde mě měl čekat můj „rekrut“. Samozřejmě, už tam byl, uvolněný a plný očekávání. Uviděl mě a zakřenil se a mě okamžitě upoutala jeho výška, svaly i opálená pleť, která silně kontrastovala s vybělenou laboratoří. Vlasy, měl oříškově hnědé s pramínky medově zlaté a kaštanové. Oči mu hráli tou nejtemnější hnědou. Nemohla jsem si nevšimnout, jak moc byl pohledný, ale skrývala jsem to. A doufala jsem, že se mi to daří. Došla jsem až k němu a on mě okamžitě, bez okolků pozdravil. Ale já se nenechala vtáhnout do uvolněné konverzace, a tak jsem mu hned řekla první pravidla.
„Ahoj. Jmenuji se Alexa Ryanová a jsem tvůj instruktor. Budeš poslouchat moje pokyny, nebudeš si hrát na hrdinu a nikdy se zbytečně nevystavíš nebezpečí. Ano?“ řekla jsem rázně a pokusila se o vážnou, nekompromisní tvář. Nejspíš se mi to moc nepovedlo, poněvadž mu v očích hrály pobavené jiskřičky a usilovně tiskl rty k sobě, aby se nesmál.
„Většina lidí, je více vyděšená, když se má setkat s mutanty,“ podotkla jsem.
„Ale já jsem vyděšený,“ nedal se. Zamračila jsem se na něj, aby pochopil, že to nebylo vtipné.
„Nechovej se jako puberťák. Rozuměl si mým instrukcím?“
„Jistě paní Instruktorko,“ řekl ironicky. „Mimochodem, jen abys věděla, já jsem Jack, Jack Fox,“ představil se a chystal se mi potřást rukou. Když, ale uviděl můj vyplašený výraz, ruka mu samovolně spadla a já se vítězně zazubila.
„Měli bychom jít, čeká nás spousta práce,“ oznámila jsem a nečekala na jeho názor a vykročila vstříc našemu cílu. Jack Fox mě následoval.
Mířili jsme si to do hlavního střediska, kde se řídily odchody ven z kopule. Všechno, bylo plánované a nesměli se dít chyby. Tady my mohly stát zničení celé kopule, tudíž celého společenství.
Středisko bylo plné nových technologií, lidí - stejných jako já s Jackem - v zelených uniformách a s laserovými zbraněmi, ale i důležitých kancléřů, programátorů, vědců, robotů a členů speciální jednotky, kteří měli účinnější a novější zbraně, něž mi ostatní. Chodby byly jako labyrint, sice označené, ale málokdo se v označení vyznal. Skoro všichni se prostě pohybovali naučenými stezkami a kdo byl nový, sledoval ty zkušenější. Byl tam také nainstalovaný bezpečnostní systém, za který by se nemusel stydět žádný sci-fi film minulého století.
Já se tu vyznala skvěle, a tak jsem se před Foxem trochu předváděla. Zatímco já vypadala čím dál víc sebevědomě, mu se do obličeje kradla nervozita. Škodolibě jsem se tím bavila.
Při cestě k hlavním východovým dveřím jsme potkali spoustu lidí. Foxe zarážela moje uvolněnost, s jakou jsem všechny zdravila. Dokonce jsem si začala myslet, že ke mně pociťuje trochu té zasloužené úcty. To by nebylo vůbec špatné.
„Čau krásko,“ pozdravil mě drze jeden voják, u kterého jsem si nemohla vzpomenout na jméno, ale byl to jeden z těch chlápků, co si myslí, že dostanou do postele každou. Špinavý blonďák s krysím obličejem, bledou pokožkou a modrýma očima. Měl smůlu, protože blonďáci mě nepřitahovali. A tak jsem jen znuděně přikývla, abych dala najevo, že jsme ho slyšela. Chtěla jsem pokračovat dál, ale on na mě zase promluvil.
„Nemáš dneska večer čas?“ On mi normálně dělal návrhy! Zdálo se, že mu nevadila, ani
moje společnost.
„Ne, promiň, už něco mám,“ zalhala jsem a pokusila se o jasně odmítavý pohled. Samozřejmě, nezapůsobilo to na něj ani trochu. Dál se na mě vyzývavě culil. Takže jsme se rychle otočila a odkráčela pryč dřív, něž by si zase něco vymyslel. A jistě, Fox se na mě díval přesně tím pohledem, jako by říkal: „To byl tvůj bývalý?“. Povzdychla jsem si.
Ještě štěstí, že už jsme byli tady. Hlavní východové dveře – prakticky jediná cesta ven, do světa, nyní plném zrůd.
Dveře byly mohutné, těžké, z materiálu, který zajišťoval dokonalou ochranu před mutanty. A taky obrovské – možná to byl en virtuální efekt, nebo možná to sloužilo, k nějakým účelům – kdo ví -, ale byly to ty největší dveře v kopuli. Jack Fox byl ohromený, když to uviděl a jeho pečlivě udržovaná, uvolněná maska, zmizela. Chvíli jsem přemýšlela, jestli já vypadala stejně, když jsem hlavní dveře viděla poprvé.
Poté k nám přiběhl jeden malý neohrabaný mužík, aby se zeptal zda jsme připraveni a můžeme vyrazit. Ještě nám dal pár instrukcí (jako obvykle) a my přikývli, že jsme schopni jít ven.
Všechno se zdálo perfektní…
Na odpočítávání se brána otevřela a u ní jsme stáli jen my dva. Já a Fox. Samozřejmě na nás hned nezačali skákat rozezlené příšery. Čekali nás ještě troje bezpečnostní chodby a troje dveře. Pro jistotu. Taky našim druhořadým úkolem bylo, zjistit zda někde nepronikli mutanti. Obyčejná a nudná práce, protože nám dali ty nejhorší skenery, ale předpisy jsou předpisy.
Konečně jsme došli až k posledním dveřím. Jack Fox měl oční zorničky zvětšené hrůzo, napětím a očekáváním. Vypadal, že se nejspíš pozvrací. Prostě typický nováček, na kterém vlastně nebylo nic zvláštního.
Jak nesmírně jsme se tehdy mýlila! Kdybych jen tušila, co se stane, až projdeme těmi zatracenými dveřmi, otočila bych se s ním a už se nikdy nevrátila.