Konečná stanice 2. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Druhý díl, prosím o komentáře, děkuju...

13.08.2009 (16:00) • Aniska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1059×

2. Osudová chyba

„Můžu to otevřít?“ zeptala jsem se Foxe. Trpělivostí totiž zrovna nekypím a jeho váhání už mi vážně začalo lézt na nervy. Jack přikývl, ale když už jsem natahovala paži, zarazil mě.
„Bude všechno v pořádku?“ řekl vážně a na jeho obličeji nebyla ani stopa po tom, že by si dělal srandu. Povzdychla jsem si, ale on se mi usilovně zahleděl do očí, tak, že mě to úplně odzbrojilo. Připadala jsem si, jako ostavená na druhou kolej. Hrozně mě to znervózňovalo.
„Bude to fajn,“ prohlásila jsem přesto. „Uvidíš, jakmile se rozkoukáš, ani ti to nepřijde.“
„Slibuješ?“ nedal se. Znovu jsem si povzdychla.
„Jasně,“ souhlasila jsem. Jenže jemu to nestačilo, evidentně chtěl slyšet i tamto slovo. „Slibuju,“ dodala jsem tedy zamračeně.
„Tak dobře.“ Povolil mou ruku a já mohla konečně otevřít ty dveře. Nebylo to tak strašidelné a dramatické, jak si nejspíš Fox představoval. Nezačaly po nás skákat příšery, ale přesto si by si každý všimnul změny, která se odehrála před pádem meteoritu. Byla tady vegetace, ale naprosto odlišná, než předtím. Jako nějaká tmavá, černá džungle, s divokými rostlinami a trávou. Stromy byly buď prapodivně malé, trochu, jako nějaká bylinka, nebo neuvěřitelně vysoké, skoro dosahující k nebi, které bylo skoro stejně temné, jako prales. Kolem létal hmyz, nebo něco takového. Nebyli to ovšem žádné malé roztomilé mušky, nebo vypasení broučci. Tenhle hmyz byl málem větší, než člověk a vypadal jako pospojované, různě dlouhé a tlusté čáry v barvě černé, nebo zelené. Celá děsivá podívaná končila obrovskými, ostrými kusadly.
Nenapadali nás. Naše uniformy vydávala speciální pach, kvůli kterému jsme pro ně byli – díkybohu – neviditelní. Nefungovalo, to ovšem na všechny, jinak by naše práce nebyla nebezpečná. Mutanti, kteří byli původem lidé, nás cítili velmi dobře.
Jacku Foxovi se zastavil dech. Díval se kolem sebe a nevěřil vlastním očím. Brada mu klesla a já ho z úšklebkem na rtech pozorovala. Dobrou chvilku se ani nepohnul. Když mi docházela trpělivost, šťouchla jsem do něj, aby přestal tak zírat. Koukl se na mě, ve tváři napsaný přesně onen výraz, který vyjadřoval všechno, co cítil. Udiv, strach, zmatení, … Měla jsem, co dělat, abych se nerozesmála, ale ustála jsem to a pokynula na něj paží, že vyrážíme dál. Fox se vzpamatoval, přikývl, a snažil se nasadit naučený výraz, který byl zbaven jakýchkoli emocí. A tak jsme pokračovali hustěji do toho zvláštního, děsivého pralesa, ostražití na každém kroku. Za nedlouho se Fox úplně zbavil počátečního šoku a nebyl tak nervózní. Dokonce se odvažoval být o pár kroků přede mnou. Brodili jsme se dál a skenovali krajinu. Zatím jsme nenarazili na žádné potíže a všechno se zdálo v pořádku.
„Hej, Raynová,“ křikl najednou Jack, „pojď sem.“ Spěchala jsem za ním, v domnění, že našel něco důležitého. Když jsem k němu doběhla, krčil se nad nějakou rostlinou, zády ke mně.
„Co se děje, Foxi?“ vyzvala jsem ho znuděně. Uslyšela jsme škubnutí, jakoby něco odtrhnul, napřímil se a otočil se ke mně.
„Koukej co jsem objevil,“ řekl. V ruce držel přenádhernou rostlinu, bohatou květinu v odstínech fialkové a světle modré. Byla na ni radost se dívat a tak mi na okamžik roztálo srdce úžasem. Pak jsem si ovšem uvědomila jaký účel ta rostlina má a zhrozila jsme se.
„Zahoď to,“ vypískla jsem. „Okamžitě!“
„Proč?“ nechápal. Nebyl čas na vysvětlování, a tak jsem mu vyrvala kytku z ruky, odhodila ji, chytla Jacka a vláčela ho pryč.
„DĚLEJ, pospěš si!“ křičela jsem na něj a táhla jej za paži. Srdce jsme měla až v krku a ani jsme netušila kam míříme. Po chvilce vytrvalého běhu, jsme se zastavila, abych nabrala dech. Fox se zastavil také - v očích nechápavý a na jazyku milion otázek -, čekal až se vydýchám.
„Jacku,“ oslovila jsem ho tedy, „víš co to bylo za rostlinu?“
„Vím jenom, že byla nádherná,“ pokrčil rameny a povzdychl si. „Zrovna jako ty,“ dodal ještě. Vykulila jsem na něj oči, poněvadž nic takového jsem nečekala. Omluvně se na mě usmál.
„No,“ řekla jsem přiškrceným hlasem, „to je milé…, ale mohlo nás to dostat do pořádného průšvihu. Byl to totiž Hledáček,“ vysvětlila jsem. Jackovi spadla brada a vypadalo to, že neví co říct.
„To-Totiž, ty myslíš, tu květinu, co přivolává ty-ty-ty…“ koktal. Povzdechla jsem si a přikývla jsem.
„Lidské mutanty, ano,“ doplnila jsem ho. Zajíkl se a odvrátil., ale pak se otočil zpátky ke mně v očích mu plálo.
„Říkala si, že se nic nestane!“ vytýkal mi.
„Pšš!“ mírnila jsem ho. „Taky se nic nestalo, ne? A navíc, to byla tvá chyba, ne má.“ Neuklidnilo ho to, ani v nejmenším, spíš se na mě díval ještě rozzlobeněji.
„Tak promiň, já… omlouvám se, nevěděla jsem.“ Sklonila jsem hlavu a vzdychla. Fox tvrdě přikývnul.
Tak jsme tam tak stáli, každý ve svých myšlenkách a vystrašení k smrti. Ale jedna věc se mi do hlavy neustále vtírala. Znovu a znovu, jsem byla nucena přemýšlet nad tou pošetilou poznámkou Jacka. „… nádherná… zrovna jako ty.“ Myslel tím snad, že se mu líbím? Nebo mě chtěl prostě jen vyvést z rovnováhy? Jestli ano, podařilo se mu to skvěle… Byla jsem prostě tak mimo, že jsem ani nekontrovala, zda se k nám neblíží nebezpeční mutanti. Což byla chyba, takříkajíc osudová. Mohla jsem všemu tomu zabránit, ale to já ne. Přemýšlela jsem nad pitomou poznámkou, pitomého Jacka Foxe. Takže já jsem si nevšímala blikajícího přístroje, takže já jsem neslyšela vzdálený šum, jako by se někdo prodíral stromy. Nevnímala jsem. Tečka. Nový odstavec.
Zčistajasna se ozval lesem příšerný jekot – ten už jsem ignorovat nemohla – a já si Jackem vyměnila vyděšený pohled. Našli nás. Podívala jsem se do přístroje, skener zachytil šest příšer, ale po tomhle skřeku jich ještě přibude. Ale i tak to bylo dost na to, aby nás roztrhali na kousky a dali si je k večeři. Dezertek navíc. Popadli jsme tedy z Foxem své zbraně a chystali se k útěku. Bohužel jsem neměla sebemenší tušení, kde právě jsme. Podívala jsem se do přístroje, a bylo to ještě horší, poněvadž jsme se dostali tak daleko, že už ani neukazoval mapu. Jedinou světlou stránkou bylo, že ukazoval směr. Přímo do náručí mutantů. Bylo to jako k nim napochodovat beze zbraně a ještě vykřikovat: „Podává se večeře! Všichni sem! Lahůdkové, vybrané lidské masíčko, k dostaní pouze za tři pence! Rychle nebo nezbude!“ Ale co jsme měli dělat, jiná možnost neexistovala. Podívala jsme se na Foxe ve tváři jasně napsanou smrt. Jack matně přikývl, v očích mu zablesklo a ještě stačil říct: „Tak ať umřeme se ctí, aneb kdo uteče vyhraje.“ Musela jsme se tomu pousmát, na smrtelné posteli a stále mu nechyběl vtip a šarm.
A tak jsme se rozběhli, vítali jsme smrt, a v duchu se modlili. Já jsem se modlila za všechno možné. Za rodinu, kterou jsem nikdy nepoznala; za přátele, kteří mi ji vynahradili; za Jacka, který měl tak nádherný úsměv, a je teď kvůli mně ve smrtelném nebezpečí; za lidi, kteří neúnavně pracovali proti těmhle stvůrám; za toho vojáka, co mi dneska dělal návrhy, ať už si konečně najde holku; za svět; za irskou whisky; za doutníky, které kouřil můj děda a které jsme měla stále schované v šuplíku, pod postelí; za všechno co nebylo nakažené mutanty…
Běželi jsme takhle napříč příšerám, vystrašení k smrti, ale odhodlaní zemřít v boji. Netrvalo moc dlouho, než jsme se s nimi opravdu setkali, mezitím jich přibilo, dalších sedm a to jsme nepočítali ty, co běželi za námi. Zdálo se to jako neproniknutelná zeď, ale mi stříleli a stříleli, kličkovali mezi nimi, snažíc se najít díru v jejich obraně a dostat se na svobodu.
Bojovali jsme dlouho a tvrdě, dokut jsem neuviděla malou dírku, malou naději, že se odtud dostanu. Mutanti nechali díru, konečně něco, co se dalo použít. Jenže to mělo háček – tudy se mohl dostat pouze jeden z nás. Buď já, nebo Fox. Musela jsem přemýšlet rychle, než si toho ty stvůry všimnou.
Ráda bych teď řekla, že jsem se zachovala šlechetně a hrdinsky a řekla Foxovi o mém objevu. Nerada vás zklamu, ale nebylo to tak. Říká se, že člověk je od základů sobecký tvor a mě se to alespoň potvrdilo. Nastala výhodná situace a já se jí chopila, vzala jsem nohy na ramena a vůbec se neobtěžovala Foxovi něco říct. Mutanti, byli jako v šoku a Jack také. Využila jsem toho a zrychlila na tolik, jak jen to bylo možné. Těsně jsme se protáhla kolem jednoho obzvlášť ošklivého mutanta a utíkala dál. Nemohla jsme tomu uvěřit, byla jsme volná. Za mnou se však ozvaly další výstřely a výkřiky bolesti. Na okamžik jsem ztuhla na místě, už nebylo slyšet nic. A potom – potom se blížili kroky, nepochybně lidské. Otočila jsem se, za mnou kulhal Jack, byl živý, ale zraněný, poškrábaný, pokousaný. Infikovaný. Na nic jsem nečekala a znovu vyrazila vpřed. Fox za mnou volal: „Alexo! Alexo! Počkej! Prosím! Počkej na mě! Alexo!“ Byly to výkřiky zoufalství a já musela zavřít oči, ale běžela jsem dál, už jenom kousek ke dveřím, třicet metrů... patnáct metrů... devět... šest... tři... dva... jeden metr... už jsem byla u nich. Rychle jsem zadala kód a otevřela dveře. Fox mě dobíhal, zavřela jsem mu přímo před nosem. Bouchal dál na dveře a já se za nimi zhroutila. Klesla jsem na zem a srdce mi divoce tlouklo. Po chvilce buchání na dveře ustalo. Co jsem to udělala? Byla má jediná myšlenka...