OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Konec dobrých časů IV.

18.02.2019 (11:00) • Cabadaj • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 598×

Když zemře člen Ztraceného Batalionu, je to, jako kdyby odešel blízký příbuzný. Po každém kontraktu, hlavně těch, kdy naše řady významně prořídly, jsme pořádali ten samý pietní rituál: Ožrali jsme se jako největší hovada. Volali jsme své bohy, aby byli k duším našich přátel shovívaví. Volali jsme naše padlé na druhé straně, aby nám v hodovních síních na onom světě drželi místo u stolu a v opilecké euforii slibovali, že na nás nebudou čekat dlouho. Rozhodně ne tak dlouho, jako čekali na Godwiga. Povedlo se mu to, co snad nikomu jinému. Dožil se stáří, byť bylo jakékoliv, jen ne klidné.

Tentokrát to bylo jiné. Seděli jsme v celách, zpytující svědomí. Teprve teď nám došlo, co jsme vlastně udělali. Co já jsem udělal. Opustili jsme naše přátele ve chvíli, kdy nás potřebovali nejvíc. Ztracený Batalion se stal Mrtvým Batalionem. Zbyla nás jen hrstka, hrstka zbabělců, která pro jiskřičku plané naděje zahodili všechnu čest a nyní čekali jak ovce na porážku. Víc než smrti se teď bojím toho, až budu muset opět pohlédnout do mrtvých očí těch, které jsem opustil.

Byl krásný, teplý sluneční den. O co krásnější by byl, kdyby jej netrávil v cele.

Špinavé světlo pronikalo přes mříže, na jeho záda, stejně jako tělo poseté modřinami. Nepřátelská žoldnéřská kumpanie byla k zajatcům skutečně milosrdná. Výhled skrz mříže jej utěšoval a ničil zároveň. Tropy kraje, kde je věčné léto. V Avaliru, krajině, kde vyrůstal, byl teplý slunečný den vzácnější než diamant. Vzpomínal, jak si světlo a teplo užíval plnými doušky. Když s bratry a sestrami pobíhali po venku, váleli se v trávě mezi květinami, hráli si s ostatními dětmi v lesích, nevnímající hrůzy, které se v provincii jejich otce dějí. Jak mohl jen tušit, že právě přesně takového překrásného dne bude za pár let zlomený, čekající na smrt?

Dnešek nebyl určený pro jeho skon. Měl zemřít mnohem dříve, tehdy před třemi lety. Ten den však pouze zemřel starý Gawin a zrodil se nový.

Starý Gawin by své přátele neopustil. Starý Gawin se bil v poslední bitvě jako lev, bránící poslední baštu před návaly nepřátel. Starý Gawin vedl muže do boje tak, jako to dělal nesčetněkrát předtím, byť pod vyšším velením svého otce a strýce. Starý Gawin proléval krev a sám byl ochotný pro svého otce na bojišti vykrvácet. Pro tohle byl zrozen. Zbraň v lidské podobě. Síla, bojové umění a odvaha Vitulů, posílena taktikou, prohnaností a bojovými technikami Avaliru. Čelil ten den jisté smrti a on se jí otevřeně vysmíval. Křičel na ty hordy ozbrojenců, ať si pro něj přijdou. Padali pod jeho ranami a těla se hromadila, jako tehdy křižáci pod sekerou Ratimíra Orelova. Příběhy o tomhle hrdinovi v dětství miloval. Zosobňoval ideál vitulského bojovníka a vlastně i avalirského, byť jeho otec proti Vitulům na kruciátu bojoval.

On však navzdory odhodlání položit život přežil. Tehdy ne tak úplně vlastní vinou. Kdyby si jen ten starý dobrácký idiot, lord Balduin, nejvěrnější přítel rodu Kestlerů uvědomil, že Gawinovi život nezachránil. Jen zbytečně oddálil nevyhnutelné. Tak či tak, to, co se další den probralo zraněné, ale v bezpečí, bylo jen stínem své dřívější slávy. Něco, čemu by se starý Gawin vysmál a pohrdavě skopal tak, jako to udělali jeho nynější věznitelé.

 Srdce silno buší, po tele behá mráz 
prehne stále po krvi a neutichá hlas…

Pozpěvoval si šeptavým hlasem, když hleděl do prázdna. Není čas se litovat. Dnes dostane dozajista ještě jednu příležitost odejít z tohohle světa jako muž, se vzpřímenou hlavou.

„… pre boj som sa narodil, pre boj stále žijem, v boji túžim umierať, ja porážku neprímem.“

Překvapením obrátil pohled směrem k místu, kde na pryčně ležel jeho spoluvězeň. Nepatřil k Ztracenému Batalionu, neměl nejmenší tušení, o koho se jedná. Byli na cele sami, to bylo jediné pozitivum tohohle zajetí, nedrželi je v celách namačkané. V téhle opuštěné námořní pevnosti, předělané na vězení, bylo pro hrstku dezertérů místa víc než dost.

Překvapila jej znalost válečné písně, o to víc, když z přízvuku spoluvězně bylo jasně slyšet, že se nejedná o Vitula. Byl to Zianarec, občan císařství. Přesto však mluvil archaickou vitulštinou.

„Alespoň k něčemu mi jsou léta na univerzitě dobrá.“ Vzdělanec. Cítil se, jako kdyby objevil jeptišku v bordelu.

„Ten jazyk jsem studoval léta, ale za celou tu dobu jsem neměl tu možnost popovídat si s pravým živým Vitulem. A to jsem poslední rok strávil mezi žoldnéři. Vy jste první.“

Gawin si povzdychl. Neměl zrovna náladu na klábosení, rozhodně ne když byl čas usmířit se s bohy. Spoluvězeň v něm nicméně najednou vzbudil zvědavost a otázky. Upřednostnil by, kdyby mohl zemřít s čistou hlavou.

„Dorian Avenici jméno mé.“ V jeho zorném poli se zjevil středně vysoký mladík. Navzdory situaci z podlouhlého obličeje zdobeného zelenýma očima zářil úsměv. Třebaže ten obličej byl zašpiněný a lehce poznamenán neštovicemi, Gawin jasně poznal, že dotyčný o svém jménu nelže. Jednalo se zcela jistě o aristokrata, který většinu života strávil v blahobytu a péči o svůj zevnějšek věnoval maximum, které mu podmínky dovolily. Oproti němu si připadal jak vandrák. I když, ruku na srdce, jako vandrák si připadal mezi tou vší aristokracií většinu života.

Hezká tvář působila velmi mladě, až dětsky. Třebaže pochyboval, že je mezi nimi větší věkový rozdíl, Doriana jako by ještě ani nepohladila mužnost. Tvář holá, ani náznak strniště. V lehkém kontrastu byly mírně rozcuchané vlasy trčící jako hřebíky, které ale přesto byly svým způsobem atraktivní. Gawin naopak byl všemi považován za čerstvého třicátníka. První vousy vyrašily v době, kdy si chlapci jeho věku ještě na vojáky hráli, on tehdy vybojoval první bitvu. Nebyl v tom problém, pro válku byl od malička cvičen. Muskulaturou a výškou se už tehdy rovnal nejednomu dospělému muži.

A neštovice. Zatímco na Doriana byly hodné, jen ho lehce políbily, Gawin si tehdy vychutnal jejich vášnivý polibek a byl rád, že od jeho ne zrovna hladké a už vůbec ne hebké kůže odtahuje pozornost hned několik jizev.

Nemohli být odlišnější. Jak proboha mohl někdo takový přežít v tomhle drsném světě?

„Gawin,“ odpověděl po chvilce zaváhání.

„A dál?“

„Dál už nic,“ zalhal mladý žoldák. Časy, kdy bylo moudré chlubit se tím, že náleží k rodu Kestlerů, už dávno pominuly. Ani v dobách své největší slávy neměli v císařství zrovna nejlepší pověst. Císař je používal jako učitel rákosku na nezbedné žáky. V dobách, kdy propukala jedna vzpoura za druhou, sbíral Gawin bohaté zkušenosti spolu s bratrem Adeanem, kdoví kde mu je konec, tomu starému kurevníkovi. O rodu Avenici něco věděl, ne však dost na to, aby si mohl být stoprocentně jist, zda tady Dorianovi před pár lety nevykuchal na bojišti otce či bratrance.

„Gawin nezní zrovna jako vitulské jméno.“

„Jsem míšenec. Můj otec bojoval na kruciátu proti pohanům. Vzešel jsem jako nečekaný následek jedné vášnivé noci s domorodkou. Naštěstí byl tak laskav a místo toho, aby mne shodili ze skály či předhodili vlkům, přijal mne do rodiny. Jeho lenní pán byl tak laskav, že pár stovkám vitulských civilistů dovolil žít na svém panství, aby nemuseli pomalu umírat hlady v tom, co díky božímu milosrdenství zbylo z jejich domovů. Díky tomu jsem se mohl naučit jazyk svého lidu, jejich bojovému umění a…“ Zaváhal, zda má tady před Avenicim, bezpochyby silným křesťanem, prozradit, že se od pravé víry odvrátil a dobrovolně přijal pohanství. Nechtělo se mu přesvědčovat stráže, že to byla skutečně sebeobrana. Už tak se rozpovídal víc, než plánoval.

Sakra, Gawine, řekl si sám sobě v duchu. Umíš držet hubu, ale jakmile se napiješ či někdo jen slabě zatahá, jazyk se ti rozváže víc než Murakovi v krčmě, když plete hlavy mladým šenkýřkám.

„Takže jsi z Avaliru?“ Dorian najednou nasadil familiární tón, jako kdyby se s Gawinem znal roky. To žoldnéře uklidnilo a zároveň znejistilo. Jestli nechce prozradit svůj původ, měl by být na pozoru, Dorianovy dedukční schopnosti byly bezpochyby silnější než ty jazykovědné.

„Ano.“

„Myslel jsem si to. Kvádové by totiž pohany určitě nepřijali na své území, ne předtím, než by jim vnutili svou víru a nepokvádštili. Kvádie je krásná země, silní hrdí lidé, nádherná příroda, vynikající řemeslníci a umělci, avšak, svaté písmo nepochopili zrovna nejšťastněji.“

Gawin sám sebe zastavil před tím, aby vyslovil otázku, kolika způsoby se ta bichle s velkým křížem na obalu dá vlastně chápat. Samo vitulské pohanství mělo tolik podob, kolik chodilo po světě pohanů. Pravidla byla jednoduchá, a přesto složitá. Bylo prakticky nemožné je v životě alespoň jednou neporušit, záleželo jen na tom, zda Prove, božský soudce, bude na onom světě mít pochopení pro danou situaci a zda se tak Vitul nezachoval pro větší dobro. Zkrátka a dobře, pohan měl dělat to, co bylo správné, byť se to mohlo na první pohled příčit zákonům božím i lidským. To „správné“ ale samo o sobě mohlo mít nekonečně mnoho podob.

„Inkvizice tam řádí jako mor, a když vidím, co si dovolí k vlastním lidem, nechci ani pomyslet, jak to vypadá v nebohé Vitulii. Nedivím se, že jich tolik přijalo krutý život žoldáka, piráta, či se rozutekli do celého světa. Ono písmo svaté se dá chápat mnoha způsoby, avšak bůh by nikdy nebyl pro vraždění bezbranných bytostí, které se provinily jen tím, že uctívají jiné bohy, byť dle našich zákonů bohy falešné. Avšak i ten, kdo se na první pohled rouhá, může v konečném důsledku být lepším člověkem než ten, kdo se tváří jako světec.“

Náboženská debata na druhém konci světa se šlechticem, v cele, čekající na smrt, ve městě plném nevěstek a zlodějů. Už ho nepřekvapí zhola nic.

„Ratimír Orelov si taky bezpochyby vyčítal, když utekl z boje o Zvolusu. Porušil jedno ze základních pravidel pohanů, že z boje se neutíká, bojuje se až do konce. Ale i tohle pravidlo může mít řadu výjimek. Někdy je ústup taktickým manévrem, jindy, v případě Ratimíra, se jednalo o hrdinský čin.“

„Hrdinštější než hrdinská smrt sama. Zachránil bezpočet životů a nakonec se přeci jen obětoval.“ Přikývl aristokrat. „Takže Epos o Golemovi z Vitulie znáte taky?“

„Jistě že znám. Je vzorem pro každého po… Vitula. Spíš se divím, že ji znáš ty i jinak než jen předmět studií.“

„Je vzorem i pro všechny rytíře Zianaru. Když zemřel, byl jsem dítě, ale i přes cenzuru a snahu Kvádů zamazat stopy po všem vitulském se zvěsti o Golemovi z Vitulie šířily císařstvím jako plamen na červencem vyprahlém poli slámy. Bořilo to dlouho přijímanou představu, že Vitulové jsou divoši bez kousku cti a Kvádové nadřazená neporazitelná rasa, která císařství ještě nerozvrátila a neovládla jen kvůli oddanosti a laskavosti jejich vůdce, Karla Štaufa. Došlo to tak daleko, že u nás na jihu, kde je církev trochu liberálnější, dokonce někteří kněží údajně navštěvovali hospody, kde měli hrát pohanští bardové a následně ideály jimi vyzdvihované tloukli do hlavy mladíkům, kteří podstupovali rytířský výcvik. Jen si to představ: pohanský bojovník, jako vzor ideálního křesťanského rytíře! Nikdy nic nevyraboval, vždy bránil slabé, bojoval férově, byl cudný a bez váhání položil život pro vyšší dobro. Nastala doslova epidemie, každý rytíř chtěl být jako on. Vznikaly mnohé pokřesťanštěné kopie onoho eposu. Na dalším kruciátu proti Safanům se rytíři nezřídka porvali mezi sebou, protože jedni chtěli hubit mohamedány a zmocnit se jejich bohatství, druzí chtěli bránit civilisty, jako by to udělal Ratimír. Jedním z nich byl i ten, kterému jsem dělal panoše, Konrád, zvaný Baron z Růže, paradoxně Kvád. Avšak on k tomu žádný epos a přednášky od břichatých kněží nepotřeboval. Jestli někdo chtěl křesťanskou verzi Ratimíra, měli by napsat epos o něm.“

Gawin se už už chtěl zeptat na mnoho otázek. To Zianar toleruje na svém území Vituly? Kdo byl ten Baron z Růže a co se s ním stalo? Jak se sakra Avenici, člen jedné z vlivných rodin, dostal sem?! Na tohle už asi nikdy nebude znát odpověď.

Dveře od cely se s rachotem otevřely. Stály v nich stráže.

„Doufám, že jste se vyspinkali do růžova, slečinky. Pan Palatius od vás čeká pořádné představení!“

Poněkud pohodlněji a daleko později se probouzel Palatius. Velitel žoldnéřů po zdařilém kontraktu vyrazil do Dvarapsy. Tak se jmenovalo místo, nad kterým Gawin tak polemizoval. Mladý žoldnéř se však v jedné věci mýlil. Dvarapsa nebyla městem nevěstek a zlodějů. Byla daleko víc.

Původně drobná osada, založena před staletími achájskými kolonisty byla odedávna obchodní a kulturní křižovatkou. Pro občany Zianarského císařství to byl samotný okraj známého světa, o kterém už tak věděli velmi málo. Pro jiné to byla dekadentní díra, plná lidí všech možných národností a kultur, kde se může téměř vše. Pro Palatia to byla díra, kterou sám vykopal a na jejím dně našel poklad. Pamatoval na časy, kdy sem poprvé dorazil. Otrhaný jak vandrák a „jměním“ disponoval asi tolik, že kdejaký žebrák byl oproti němu král. Začátky byly těžké. Ale ty časy jsou naštěstí dávno pryč.

Vstal z pohodlné postele, na kterou by rolník ze Zianaru vydělával celý život. Dvě prodejné holky, stále ležely nehnutě jako těla těch, přes které se přehnala jeho vojska. Nebylo čemu se divit. Minulou noc je zničil jak nečekaný úder kavalerie lehkou pěchotu.

Protáhl se a zamžoural. Kdo ví, zda jeho mužům po včerejších radovánkách zůstal alespoň nějaký žold. Vstal a natáhl ruku k nočnímu stolku. Váhavě sebral stříbrný pohár posázený nefritem. S úšklebkem jej vrátil zpět a sebral místo něj poloprázdnou láhev archivního vína z Akinie. Nikdy nenechával věci zpola nedokončené a tahle krasavice nebude výjimkou.

S flaškou voňavého alkoholu se nahý vydal na balkon. Vzpomínal na doby, kdy poprvé okusil tuto elfsko-vitulskou značku. Cokoliv jiného, snad kromě pár vybraných značek z jižních provincií Zianaru, chutnalo oproti tomuhle jak bahno. Povznesená nálada z jiných nápojů byla oproti stavům z tohohle elixíru černočernou depresí. Dnešek bude zatraceně dobrý den, tak proč si ho ještě nevylepšit.

Rozhlédl se po zahradách své nevelké, ale luxusní rezidence. Nechávat ji většinu roku prázdnou, když byl mimo Dvarapsu, by bylo plýtvání. S žertem ji pronajímal na krátkou dobu za směšný peníz. Nikdy se nic neztratilo. Jen absolutní blázen by jen pomyslel na to, že by ukradl byť jen oblázek z pěšinky mezi záhony s exotickými květinami. Podepsal by si ortel smrti. Palatiova kumpanie měla oči a uši všude, nikde by se neschoval. A kdekdo by dotyčného bez váhání udal, aby se veliteli nejobávanější kumpanie na světě zavděčil.

Alkohol v něm mizel jako jarní sníh při oblevě. Příjemný chládek ranní rosy začaly pomalu narušovat sluneční paprsky rodícího se nového dne. V noci bylo větrno a na zdejší poměry chladno, poznal to z růžově krvavé barvy oblohy, zvěstující, co za pár hodin nastane. Přichází studená fronta, horší počasí. Snad ještě den počká, diváci neradi moknou.

Zlaté šípy protínající páru jarní rosy se rozlévaly na jeho štíhlém těle s nepříliš velkými, ale vyrýsovanými svaly a hladily jizvy, které byly připomínkou starých, ne zrovna dobrých časů.

„Jak dlouho už tam jsi?“ Odpovědi se nedočkal.

Zpoza sloupu elegantním krokem vykročila bledá dívka s dlouhými vlasy barvy liščí srsti. Štíhlé tělo, včetně elegantně dlouhých štíhlých nohou kryly šaty. Odhalen zůstával jen výstřih, ze kterého zářil smaragdový diamant, součást dívčina náhrdelníku. Velké oči stejné barvy byly samy o sobě tak krásné, že odkláněly od výstřihu pozornost. I přes její nezpochybnitelnou atraktivitu však Palatius ani na chvíli neuvažoval, že by se téhle ženštiny dotknul s erotickými, či vůbec nějakými úmysly. Na to byla příliš nebezpečná.

„Hltáš život plnými doušky, jak vidím,“ zazněl nevinný hlas.

„Tolik práce a tak málo času. Co jiného zbývá?“ Sám se musel v duchu hořce pousmát. Čas. To je jediná komodita, která se mu nedostává. Nemůže si ho koupit, uloupit jej, zmocnit se ho násilím.

„Jsem tu pro nová těla, jak jsme se domluvili.“ Dívka se hned po těchto slovech zamračila. „Prý jsi pro mne měl už nějaké připravené. Ale prodal jsi je Akinijcům. Nabídli ti snad víc?“ Palatius reagoval úšklebkem.

„Ta těla jsme pobrali na bojišti, byla v dezolátním stavu. A navíc, v době, kdy si je Akinijci a další zákazníci převzali, moc toho z nich nezbylo. Tady v tropech nastupuje rozklad rychle. Pro tebe mám těla čerstvá.“ Zrzavá kráska zvědavě nadzvedla obočí.

„Jak čerstvá?“

„Tak čerstvá…“ velitel kumpanie upil z láhve a poslední lok přenechal čarodějce, „… že budeš muset chvíli počkat, než budou ve stavu, kdy se tvému „bádání“ nebudou moci bránit. Teď mne omluv, jestli sis mne už dostatečně prohlédla, rád bych se oblékl.“

Po celém světě bylo bezpočet míst, kde mohl krvežíznivý plebs sledovat, jak jedna živá bytost kuchá druhou. Ať už k tomu měly posloužit drápy, tesáky, meče či holé ruce. Azitin chrám ve Dvarapse byl však něčím jedinečný. Osudy a příběhy těch, kteří zde bojovali a umírali, byly různé a počítaly se na tisíce.

 Jak už název napovídal, celá aréna byla koncipována jako chrám zasvěcený bohům války, kterým však dominovala právě Azita.

Zatímco většina národů zpodobňovala své bohy války jako silné urostlé muže, původní obyvatelé říše, ve které Dvarapsa ležela, uctívali bohyni v podobě krásné dívky. Avšak časy, kdy byla uctívána a respektována, byly ty tam, stejně jako sláva říše, kterou Iskander srazil na kolena. V těchto časech plných dekadence a nových božstev ustoupila do pozadí a vzala na sebe podobu bezvýznamného bůžka.

Do jejího chrámu se scházeli jednak bojovníci celého světa, aby si zde osvojili válečné umění. Předávaly se tu techniky různých národů a četné souboje razantně selektovaly ty, které jsou nejlepší. Bojovník buď odcházel zocelený, nebo padl a stal se obětí bohyně, která nad chrámem držela ochrannou ruku.

Profesionální zápasníci umírali zřídka, jelikož jejich výcvik byl příliš drahý na to, aby se jimi mohlo jen tak plýtvat. Zranění byla vždy pečlivě ošetřena lékaři, kteří se mimo jiné starali, aby ti těžce zranění zemřeli rychle.

Pak tu byli ti, kteří se v aréně ocitli nedobrovolně. Pro ně byla jen dvě východiska. Vítězství, nebo smrt. A právě jejich krev měla zalít Azitinu zahradu dnes.

Azitina zahrada bylo označení pro velké prostranství, kde probíhal boj. Pláně písku obehnané vysokými zdmi a tribunami, ve kterých se mačkalo krvežíznivé publikum všech možných národností a sociálních vrstev.

Masa tisíců diváků netrpělivě očekávala příchod bojovníků. Mnozí ani nečekali a už se stihli posilnit poháry vína, díky kterým budou za chvíli chrlit peprné poznámky směrem k těm, kteří pod nimi bojují o holý život. Mnoho z nich investovalo do sázek nemalé peníze.

Turbany Safanů a pestrobarevné hidžáby jejich manželek, trpaslíci z Katagrardie vyprazdňující korbely, svalnatí černoši ze Simbaru, často pracující v přístavu jako dělníci či námezdní námořníci. Sem tam se objevili i lidé ze Zianarského císařství a okolních zemí. Ti na rozdíl od barbarských žoldáků a obchodníků byli nezřídka tvořeni aristokraty, kteří zhýčkáni dobrým bydlem a mírným podnebím své domoviny utíkali před zdejším vedrem pod slunečníky, nebo alespoň provizorně natažené kusy látek, hojně zásobováni tvrdým pitím, které chladilo a zároveň povolovalo zábrany, aby lehké ženy čekající před arénou měly opět dobré tržby.

Mezi takové patřil i Miguel Barbosa. Aristokrat z dobré rodiny, vymodlený syn, do kterého cudní, milující rodiče vkládali nemalé naděje a v neposlední řadě investovali nemenší bohatství. Miguel měl být výborná partie pro sňatek čistě politický, dědic a pýcha rodu, pokračovatel předlouhé pokrevní linie.

Avšak již první pohled na tohoto muže v nejlepších letech, avšak ne zrovna nejlepším stavu prozrazoval, že jeho řemeslem je být profesionálním zklamáním rodiny, kterého byl mistrem. Svůdné elegantní rty zapadající do neodolatelných jižanských rysů tolik typických pro muže z Valenica, oblasti z níž pocházel, byly rudé z neustále častějších koupelí ve zdejším víně. Rudé stejně jako růže ze zahrady Diany Rose Abre, vládkyně Valenica, která byla vyhlášenou znalkyní a milovnicí těchto květin. Tak jako ony překrásná. Ale jak nejeden poznal, i ona měla trny.

Opálený muž znovu zaplavil ústa sladkou krvavě rudou tekutinou. V nose ho opět pohladil její ovocný tón. Ochutnat a umřít. Škoda, že ti nebožáci v aréně si k tomuhle ani nepřičichnou. Kdyby měl žít život znovu, zklamal by svou rodinu tisíckrát, než aby se nikdy nedostal sem na jih a nikdy neokusil tento poklad. Byl však od přírody zkažený, nebo do něj prostě staříci vkládali příliš moc nadějí a měli příliš vysoké nároky? Tak či tak, žije svůj život dle svých představ. Na čemkoliv jiném, kromě pokladu co se mu právě z úst rozlévá do žil a výsledku dnešních sázek, pramálo záleží.

„Zase chlastáš, ty lihem nasáklá trosko?“ Z pozadí hluku arény vystoupil známý hlas.

„Cos čekal? Že budu hrát šachy?“ Bez otočení hlavy podal Palatiovi flašku.

„Považuji za zázrak, že jsi ještě neskončil na ulici, s kudlou mezi žebry anebo v šatlavě. A ještě k tomu generuješ nemalý zisk. Kam bys to jen dotáhl, kdybys nebyl takový sráč?“

„Už dávno bych se mezi těmi pokryteckými puritány uchlastal k smrti, propadl šílenství a podpálil to tam, nebo se přidal ke kultistům,“ pomyslel si Barbosa, ale stále byl dost střízlivý na to, aby myšlenky nevypustil ven ústy. Nechtěl se ani slovy vracet k tomu, před čím utíkal jako pohanští uprchlíci před křižáky.

„Dobrá značka, tentokrát s tebou nevyjebali.“ Pokýval uznale hlavou velitel žoldnéřů.

„Potom, co jsem provedl s těmi zmrdy, kteří mi podstrčili ty obarvený chcanky s padělanou etiketou, si tu nikdo ani pančovat nedovolí. Měl bys mi být vlastně vděčnej, vyčistil jsem trh a mrchožrouti mají zase co žrát. A řeznické krámy co prodávat.“

„S takovou si dám na oběd radši rybu,“ ušklíbl se Palatius a netrpělivě přeoral pohledem písečnou pláň v aréně, kterou brzy zalije uznávaná značka, na které si pochutnává sama smrt.

Autor: Cabadaj, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Konec dobrých časů IV.: