OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Konec dobrých časů I.



Konec dobrých časů I.Donedávna klidnou oblast pouštního sultanátu zaplavují karavany uprchlíků. Zdrcení, psychicky vyčerpaní polomrtví lidé vypadají, jako by si prošli peklem. Co jsou zač, odkud jsou a před čím vlastně utíkají?

„Když Vitulského bojovníka přestane bavit život, nepáchá sebevraždu. Vitulské náboženství to sice přímo nezakazuje, ale Vitul má zemřít v boji, dřív než se z něj stane slabý a nemohoucí. Proto se takoví sdružují do sebevražedných oddílů a vrhají se do první beznadějné bitvy, na jakou narazí. Zpravidla se přidají na stranu slabších a nacpou se do první linie. Dochází pak často k paradoxním situacím, kdy se průběh bitvy díky nim obrátí. Tihle muži a ženy se pak toulají po světě ještě roky, marně hledající někoho, kdo jim přinese hrdinskou smrt. Extrémním případem byl vitulský hrdina Ratimír Orelov zvaný „Golem z Vitulie", který po smrti své první (a jediné) lásky obcházel bojiště a výpravy asi třicet let jako žoldák, dokud nezemřel při boji proti ohromné přesile na Moranině mostu, ve snaze umožnit karavaně uprchlíků bezpečný ústup do bezpečí."

 

Žalozpěv za krvavého prince

Město Bayla, Safanský sultanát

Místní zpočátku znepokojovalo, když se emír rozhodl přijmout ty cizince na své území. Vůbec nevypadali jako Safanové. Vitulové se od tohoto opáleného tmavovlasého lidu z pouště dost lišili. Byli spíše světlé pleti, vlasy jim nezřídka hrály zlatou barvou.

Jejich původ byl zahalen tajemstvím. Jisté však bylo jedno. Měli za sebou dlouhou a vysilující cestu. Kdysi statní vysocí muži se širokými rameny byli zarostlí, špinaví a oblečení, daly-li se tak jejich potrhané oděvy nazvat, na nich doslova viselo. Mluvili podivným jazykem a klaněli se ještě podivnějším modlám. To však dělalo místním vrásky ze všeho nejméně.

Mnozí byli totiž ozbrojeni. A rolníkům začalo občas mizet jídlo ze sýpek.

Modloslužebníci, barbaři a k tomu cizáci.

Bassaam Rashid, emír a pán města Bayla, by v posvátné knize své víry nepochybně našel dost veršů na to, aby povraždění těchto barbarů ospravedlnil před bohem, a sultán, věnoval-li by tomu vůbec pozornost, by jej spíš pochválil za hlídání hranic říše.

Stačilo by je ignorovat. Poušť by velmi rychle zahubila ty, kteří v ní neznají správnou cestu k přežití.

Pán Rashid se však rozhodl řídit slovy imáma, která si vzal k srdci nejvíc.

Milosrdenství a pohostinnost.

Barbaři přeci jen nevypadali, že by měli v úmyslu škodit. K několika potyčkám s místními kvůli krádeži jídla sice došlo, avšak jen v jednom případě jeden z nich tasil rezavý meč. Žádná krev však toho dne písek nezbarvila, jelikož jej druhové ihned zpacifikovali, a byť jejich rezavé zbraně by udělaly s bandou sedláků krátký proces, klaněli se a cosi blekotali v tom svém jazyce. Nikdo jim nerozuměl, bylo jen jasné, že prosí o pomoc a odpuštění.

Nepochybně tušili, že krveprolití by emírově pozornosti neušlo a střet s armádou by v jejich situaci byla rychlá cesta na onen svět.

Rashid kočovnou komunitu vyhledal a udělal něco, co by od něj nikdo nečekal. Vůdce karavany naštěstí ovládal alespoň obecnou řeč. Nejen že Rashid uprchlíkům dal vodu, potraviny a šatstvo. Přijal je jako své nové poddané a dovolil jim praktikovat své náboženství, nebudou-li jej šířit mezi Safany a veškeré obřady zůstanou za hradbami. Ovšem jen za předpokladu, že budou pracovat a v případě potřeby za něj bojovat.

Nabídka příliš velkorysá na to, aby se dala odmítnout.

 

Od té doby se písčité pláně v okolí Bayly zalily stříbrem měsíce a slunce doběla rozžhavilo písek nesčetněkrát. Mezi přistěhovalci a místními stále panovala lehká nedůvěra, nikoliv však nepřátelství.

Jakmile se však Vitulové z cesty zotavili, jejich hostitelé brzy zjistili, že tento národ oplývá velkou silou a zručností. Tržiště se plnilo výtvory jejich hrnčířů a kovářů, taktéž se nechávali najímat jako dělníci.

Přesto se koncentrovali ve vyhrazené čtvrti a mimo práci se do kontaktu s místními zrovna nehrnuli. A těm to celkem vyhovovalo. Dnešek byl jedním z mála, kdy do čajovny mezi Safany zavítali i cizáci. Měli s sebou i jakýsi hudební nástroj, připomínající krabici se strunami. Majitel je chtěl nejdřív vyhodit, aby nerušili klid zákazníků vychutnávající si vodní dýmky, avšak jakmile se čajovnou rozezněly uši lahodící tóny, rychle si to rozmyslel.

Dokonce i ostatní návštěvníci z ničeho nic ztichli a zaposlouchali se.

Připomínalo to loutnu, nebo kitharu, ale nástroj spočívající na muzikantově klíně byl daleko uhlazenější a jemnější. Uším lahodící tóny by nepochybně dovedly k sladkému spánku ukolébat i obávané pouštní ghúly.

Netrvalo dlouho a k zručným rukám nadaného starce se přidal i jeho hlas. To už přestali Safanové vnímat okolí úplně.

Dětský smích, šplouchání fontány, žár poledního slunce, cinkání hrnců na tržišti a hluk trhovců. Vše najednou přestalo existovat, když je pohltila smutná píseň vycházející ze starcových rtů. Majitel se tak-tak zmohl na to, aby Vitulům donesl čaj.

„O čem to zpívá? Co je to za nástroj?“ vypustil a stařec přestal hrát. Očividně Safanštinu neovládal a myslel si, že opáleného muže s masivním knírem rozhněval.

„Tady Zbyslav pěje Žalozpěv o krvavém princi, Pavlu Obranovičovi. A ten nástroj, tomu se říká gusli,“ odpověděl starcův o poznání mladší druh lámanou safanštinou. Mezi záplavou jeho vlasů nebyl ještě ani náznak šedi a tvář měl hladkou. Pokynul Zbyslavovi, že může hrát dál.

„Pavle, nezní to moc jako vitulské jméno.“

„Jeho otec, král Goran Obranovič druhý, si vzal cizinku. Byla jiného vyznání, zemřela při porodu. Goran na její památku nechal jejího kněze a zpovědníka, aby ho pokřtil jménem patřící k její víře. Princ však byl vychováván jako rodnověrec. Byl by to býval skvělý král.“ Vitul si povzdychl a sklopil oči.

„Co se stalo?“

„O tom je právě tato píseň. Až Zbyslav dozpívá, řeknu ti to.“

 

Bitva o Zvolusu, o patnáct let dříve

Srdce Vitulie, kdysi překrásnou a majestátní Zvolusu, sžíraly plameny. Kvádové prolomili hradby, prorazili bránu a nyní se jako smečka těch nejkrvelačnějších bestií valili kdysi poklidnými ulicemi hlavního města Vitulie. Rabovali domy, vraždili obyvatelstvo, ničili ty nejposvátnější památky. Architektonické skvosty, které staletí odolávaly zubu času, byly v troskách. Kde je ten odkaz toho posvátného muže? Tohle je ta pravda a láska, kterou káže jejich bůh?

„DEUS VULT‼! DEUS VULT‼!“

Mladá dívka prchala s plačícím nemluvnětem v náručí před peklem, které se rozhořelo v místech, jež nazývala domovem. Dlažba rudla krví řinoucí se z bezvládných těl, která byla kdysi jejími sousedy, přáteli a příbuznými. Jindy příjemný jarní vánek se nyní měnil v pach smrti, kdy každý závan plnil plíce kouřem a uši pláčem bezbranných žen a dětí, křikem umírajících otců stavějících se do cesty bezohledným nestvůrám v rohatých přilbách. Jejich oběť však smrt milovaných jen oddálila.

Proběhla kolem plačícího dítěte, snažícího se probudit matku ze spánku, ze kterého se už nikdy neprobere. Mihla se kolem stařenky uvězněné pod hořícím trámem. Modrou oblohu zahalil kouř, jarem rozkvetlé stromy plály jak hranice inkvizitorů, když kvádští rytíři vykonávali na pohanech rychlé soudy. Tohle už nebyl jarní den ve Zvoluse, tohle byla nekončící noční můra v pekle a ona se nemohla probudit.

„Deus vult!“ zaslechla a přidala do kroku. Do cesty se jí náhle vrhnul válečník v oceli, třímající kopí.

„Pozor!“

Rozklepaná strachy uskočila na stranu a válečník provedl výpad. Srazil z koně kvádského rytíře, který ji pronásledoval. Než se stihl útočník zvednout, vitulský rytíř vytrhl zpoza opasku dýku a podřízl Kváda jak svini. Tělo křečovitě zaškubalo a pak se už ozvalo jen chroptění.

Kolem ní se najednou vyrojili vitulští vojáci, poslední obránci, kterým ještě tlouklo srdce. Vrhli se vstříc smrti, odhodláni s sebou vzít co nejvíce nepřátel a koupit civilistům co nejvíce času na útěk.

Musí se dostat do přístavu, to je poslední naděje jak pro ni, tak pro chlapce.

 

Princ Pavle Obranovič byl pokryt krví a sazemi. Nemluvě o potu, kterým bylo skrz naskrz prosáknuto jeho oblečení. Avšak stále se držel na nohou a mohl bojovat. Palác padl, stráže smetla a rozdrtila smečka šelem lačnících po krvi a zlatě. Když jim nic nestálo v cestě, vrhly se šelmy na to, co je skutečně zajímalo, lup.

Nedělal si iluze, že někdo z rodiny přežil. Bratři a otec kvůli zradě zahynuli již dřív a tehdy už byl osud Vitulie zpečetěn. První království oslabili nájezdníci z východu, pak přišel v nejméně vhodnou chvíli kruciát fanatiků z Kvádie a jejich spojenců, s požehnáním Zianarského císařství. I tento nápor by však staletími válek zocelení Vitulové snad ustáli. Přeci jen jsou nejtvrdšími bojovníky, které kdy svět viděl a vedou je geniální velitelé. Avšak proti jedné zbrani obrana prostě neexistuje.

Zrada.

„S radostí bych si nechal zlámat všechny kosti, kdybych ti na oplátku mohl vyrvat srdce z těla,“ zavrčel Pavle a sňal přilbu. Bitva se na ní značně podepsala, bez ní by už měl místo hlavy krvavou kaši. Ještě nesmí polevit, pořád je tu šance na jedno malé vítězství. Evakuovat po lodích co nejvíce uprchlíků z města.

Hlava mladého následníka trůnu byla holá, vlasy totiž začal ztrácet velmi brzy. Přesto však tento muž budil respekt u poddaných a bázeň u nepřátel. A v neposlední řadě budil naději u uprchlíků, když mezi nimi a krvelačnými stvůrami stál v čele své gardy jako nepropustná hráz a odrážel útok za útokem. Hladové bestie se zatím pokaždé stáhly jako zpráskaní psi, aby si lízaly rány a za chvíli to zkusily znovu.

Padl vyčerpáním do sedu a opřel se o zeď. Zrak vytáhlého muže spočinul na plnících se člunech a davu panikařících civilistů, které se snažili koordinovat jeho muži. Přístavní čtvrť jako jediná ještě nebyla pod kontrolou Kvádů, ostatní ohniska vzdoru rozesetá po městě rychle zhasínala stejně jako naděje, že pro něj ještě někdy vyjde slunce. Ne, princova hodina smrti již byla dávno určena a nebezpečně se blížila. Pevně stiskl rukojeť válečného kladiva, které mu před odjezdem předal otec. Tento dar od kataghardských trpaslíků vitulští velkokrálové dědili již staletí.

„Můj princi, tady,“ zaslechl hlas svého neméně vyčerpaného spolubojovníka. Zrovna odrazili další útok. Pochyboval, že přečkají další. Kývnutím poděkoval a přijal pohár s životodárnou tekutinou. Vychutnal si pocit, když mu svlažovala rty a příjemně chladila hrdlo. Bylo to totiž v životě naposledy, co tento pocit zažíval.

„Kde je princ? Kde je princ?“ zaslechl dívčí hlas. Pavle zbystřel a vyskočil na nohy.

Olga?

„Princi!!! Můj princi!!!“ Dívka padla následníkovi k nohám.

„Olgo!!! To je přece Mateo. Myslel jsem, že je mrtvý, jak si…“ Dívčiny oči se zalily slzami.

„Vaše žena mi jej dala a řekla, ať uteču, že jako služka nebudu přitahovat tolik pozornosti a utíkám rychleji. Sama zabalila do plen mrtvé sele a odlákala ty krvelačné bestie, čímž mi umožnila utéct. Avšak ještě než jsem se dostala paláce, zaslechla jsem… já… oni ji…“

Sevřela ji princova medvědí náruč.

„Děkuji ti. Prokázalas dnes víc odvahy, než mnozí muži stihnou za celý život.“

Pavlovy blankytné oči zalité slzami se střetly s kaštanovýma očima syna. Vybavil si tvář manželky a ještě naposledy ji v duchu objal. Proč se ji nepovedlo evakuovat, po tom nebyl čas pátrat. Brzo budou zase spolu.

„Jsi naše poslední naděje, Mateo,“ zamumlal korunní princ a naposledy synka pochoval.

„Jdi, Olgo. Má žena věděla moc dobře, proč tě přijímá do svých služeb a proč tobě ze všech nejvíc důvěřuje, dokonce více než mně, svému manželovi. Se stejnou důvěrou ti nyní svěřuji budoucnost, poslední naději našeho národa. Buď mu dobrou matkou a vychovej z něj pravého muže. Vychovej z něj muže, který jednoho dne vyrve Vitulii ze spáru našich nejstarších nepřátel!!!“

„Nezklamu vás, můj princi,“ přikývla dívka s roztřeseným hlasem. „Nezklamu!“

„Ty!“ Obranovič zastavil svého nejvěrnějšího druha. Nebylo času na dlouhé řeči, bylo jasné, že se blíží další a nejspíš už poslední útok, který obránce definitivně rozdrtí.

„Nastup do člunu s Olgou a mým synem. Braň je za cenu vlastního života! Odveď je do bezpečí a zařiď, aby z něj vyrostl pravý vládce!!! Tohle…“ vtiskl druhovi do rukou kladivo „… bude jednou patřit jemu. Na něm bude jednoho dne ležet břímě osudu Vitulie!“

Muž přikývl a zasalutoval.

„Bylo mi ctí, pane.“ Poté utíkal splnit rozkaz.

 

Sebral meč, který patřil padlému druhovi a spolu s ním i všechnu odvahu a sílu, co mu ještě zbývala.

„VITULOVÉ!!! Volá nás Morana na cestu do říše mrtvých! Vydlážděme ji hlavami těch rohatých sviní! Vykoupejme se v jejich krvi, než se odebereme za našimi předky! Utopme v ní jejich radost ze zradou nabytého vítězství! Kdo dnes zemře s čistým mečem, tomu Veles rozbije hubu!“

Odpovědí byl válečný pokřik, když se stovka zbývajících bojovníků sevřela ve štítové hradbě, blokující cestu k molu, od kterého odplouvaly poslední čluny.

Pavle si nasadil téměř zničenou přilbu a pozvedl meč ve chvíli, kdy se proti nim vyřítila první vlna nového útoku.

„ZA VITULII‼!“

 

„Oni prostě nevědí, kdy mají sklopit hlavy a podřídit se,“ zahřměl mocný hlas Hanse, mladšího bratra Karla Štaufa, kvádského vojevůdce a krále, který vedl kruciát. Každý mu však říkal císař. Co na tom, že Zianar už císaře měl a Kvádie byla oficiálně věrný vazal. Rovnováha sil se posunula, Karl nyní velel nejmocnější armádě a měl za sebou své nejvěrnější spojence. Kestlery.

Každý věděl, kdo je pán a kdo pes. Císař byl už jen loutkou, protože bez Karla by říši sotva udržel pohromadě. Bylo v jeho nejlepším zájmu jít mu na ruku.

Hans si na život v jeho stínu nestěžoval. Měl vlastní plány, jak se zapsat do dějin. Uskuteční jej hned, jak se vrátí z této výpravy a přepočítá kořist.

„Hele, tam se jeden zvedá.“

Opravdu. Hromady mrtvol Kvádů a Vitulů, kterou musel Hans a jeho muži přelézt, aby se vůbec dostali do přístavu, se najednou zvedl jeden obrněný válečník. Byl v zuboženém stavu, okamžitě padl na kolena a ztěžka oddychoval. Plešatou hlavu pokrývalo několik ran, přilbu mu z ní už dávno srazili. Brnění bylo pomlácené a proděravěné, z trupu trčelo pár šipek ze samostřílů. Nepředstavoval už žádnou hrozbu.

Hans se ušklíbl a vytasil dýku. Přikráčel k smrtelně raněnému princi, který byl nejspíš v transu, jelikož už jen z posledních sil oddychoval a cosi mumlal skrz vylámané zuby.

„Dnes budu milosrdný a dopomůžu ti do plamenů pekelných relativně rychle.“

Zaklonil zesláblému muži hlavu a přiložil k holému krku ostří.

„DEUS VULT!“ Něco mu náhle sevřelo ruku a nemohl s ní hnout ani o milimetr.

„MOR HO!!!“ zařval vitulský princ z posledních sil a vrazil Kvádovi jeho vlastní dýku do stehna. Vyskočil na nohy a zbývajícími zuby se zakousl do krku. Sklovina zlámaných zubních pahýlů rozervala kůži a drala si to masem k pulsující artérii, kterou pumpovala modrá krev.

Křik na okamžik zastavil Hansovým mužům srdce. Z krku císařova bratra vytryskl proud krve. Pavle z něj prostě vyrval kus masa.

Odhodil umírajícího nepřítele s prokousnutou krkavicí na stranu. Sebral ze země sekeru a palcát.

S urozenou krví protékající mezi zuby se jako divoké zvíře vrhl do náruče Moraniny.

Tělo naplnila síla potřebná k poslednímu odporu. Na poslední okamžiky života do něj vstoupil samotný Jarilo, bůh války.

***

„… a tak se Hans Štauf do historie nakonec zapsal,“ pravil Vitul. „Jako ten, kdo poznal, co se stane, když nasere Vitula. A tak se Pavle Obranovič toho dne stal naším Krvavým princem a my stále čekáme na příchod Matea Obranoviče. Posledního člena královské dynastie a našeho právoplatného velkokrále.“

„MOR HO!!!“ Safanovi se málem zastavilo srdce. Instinktivně si chytil krk, jako kdyby se na něj chtěl vrhnout zuřivý pes. Vitulové vybuchli smíchem.

„Klid,“ zadržoval smích hnědovlasý mladík. „To jen Zbyslavovi praskla struna.“


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Konec dobrých časů I.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!