Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - Epilog • OurStories.cz ~ naše povídky

18.06.2012 (18:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1121×

Po šesti měsících

Pravá, levá, pravá, levá střídala jsem strany, na které jsem posílala údery. Dnes to bylo těžší. Odbourat celou Afgánskou armádu. Ovšem, dalo se...

Jak jsem tak posílala rány, přemýšlela jsem, co budu večer dělat. Tobiáš se bude koukat na NHL (nevím, co to je, ale zní to dobře), tak se asi budu dívat s ním. Když už mě není schopný pozvat do kina, tak alespoň tohle. Poslední z dohledných bojovníků padnul. Nedělám to ráda, ale tentokrát to přehnali. Hlas slastně zavrněl a moje energie se dobila na maximum. Nahlas jsem se zasmála a vydala se pomalým krokem zpět k autu. Řídila jsem se podle instinktů a dokonalé paměti, jelikož tu bylo hrozně moc kouře. Vydržím tři hodiny bez dechu, tak mi to nevadilo, ale ani můj zrak přes neskutečné černo neviděl. Nasedla jsem do auta, nastartovala a jela. Bez intuice bych se neobešla. Bez dokonalé intuice bych se neobešla. Z kouře jsem vyjela asi za dvě minuty. Bylo dvanáct hodin a cesta domů mi bude trvat čtyři hodiny. Kdybych jela autem, osmnáct hodin, ale já poběžím a poplavu. Je to praktičtější. Auto vrátím majiteli...

Zaprakovala jsem před majestátní vilou. Začala po mně střílet ochranka, ale moje kůže střely odrážela. V klidu jsem odešla. Když jsem byla za rohem, rozeběhla jsem se. Hned jsem nasadila maximální rychlost. Netrvalo hodinu a byla jsem u oceánu. Skočila jsem do vody a plavala. Měla jsem v hlavě zakódovanou malou GPS a tak jsem vyplavala v severní Americe. Znovu jsem běžela. Za hodinu jsem byla znovu u moře. Na druhé straně Ameriky. Znovu plavba, vyplavala jsem v Německu a za čtvrt hodiny jsem doběhla do Dejvic. Rozhlédla jsem se a odklopila poklop. Skočila jsem dolů.

„Ahoj všichni!" hlasitě jsem pozdravila, když jsem vešla do dveří.

„Ahoj..." ozvalo se sborově. Ve společenské místnosti seděli skoro všichni.

„Kde je Tobiáš?" zeptala jsem se.

„U sebe." Postrach sni nezvedl pohled od novin. Nevím, co jsem zase udělala... Vyběhla jsem do schodů a zaklepala na Tobiášovy dveře.

„Ano," ozval se ten hlas. Ten krásný, milovaný hlas. No nic, radši otevřu, než abych se tu kácela.

„Ahoj miláčku," řekla jsem a zavřela za sebou dveře.

„Ahoj Dwen," řekl a otočil se na židli. Na stole měl notebook a jako vždy na něm něco smolil do Wordu. Přišla jsem k němu a posadila se mu na klín obličejem k jeho.

„Ty jsi dneska nějak v náladě," řekl.

„To, že ti sedím na klíně neznamená, že jsem v náladě," řekla jsem na svou obranu.

„Většinou jo."

„Většina není vždy," řekla jsem a usmála se.

„Ale já jsem dnes v náladě," řekl Tobiáš.

„Ale já nemůžu. Ještě tři dny."

„No jo, ono je třináctýho..." zaskučel Tobiáš. Šibalsky jsem se usmála a zavlnila se v bocích. Tobiáš mě rychle chytil, aby zamezil pohyb. Větší sílu, než já nemá nikdo. Bez jediného zadrhnutí jsem pokračovala ve vrtění a tiše se smála. Tobiáš tiše kňučel (hůř, než opuštěné štěně) a šeptal:

„Dwen, nech toho... Nech toho... Prosíííííííííím..." Naklonila jsem se k němu a zašeptala:

„Držíš se..."

„Ne moc dlouho..." syčel. Zaklonil hlavu. Přestala jsem. Měl ztuhlé svaly.

„Uvolni se..." řekla jsem.

„Ty víš moc dobře, co bude, až se uvolním..."

„Tak si dáš hoďku v posilce a patnáct minut studený sprchy. Pokud ani to nepomůže - silně pochybuji - tak nevím..."

„Ty mrcho... Sesedni, prosím..." skuhral.

„Citlivko neovladatelná," řekla jsem a skočila na postel vedle stolu. Dal to... Překvapivé... Zlepšuje se. Á, tak nedal.

„Takže studená sprcha." Zakřenila jsem se. Tobiáš se na mě zamračil a zmizel v koupelně. Vyšel, ručník omotaný kolem pasu.

„Pomohlo!" zajásala jsem.

„Hmmm..."

„Víš co?" zeptala jsem se.

„Co?" Posadil se na židli.

„Už to nemám... Škádlila jsem tě..." Začala jsem se nahlas smát.

„Ty! Víš jak je ta sprcha nepříjemná?"

„Ne... Nevím," řekla jsem.

„Zbožňuju, když tě můžu takhle nepatrně trápit..."

„Nepatrně?!? Bylo to víc jak patrný?!?"

„Ale Tobiášku... Čím ti to můžu vynahradit? Aby ses na mě už nezlobil?" začala jsem přemlouvavým hlasem.

„No teď už v náladě nejsem, tak jedině, že bys mi donesla ty modrý lejstra na pultě ve společenský místnosti," řekla znovu se otočil k notebooku. Vstala jsem, prošla okolo něj, naklonila se k němu, políbila ho na tvář a pokračovala do společenské místnosti. Nepozorovaně jsem vzala desky a vrátila se do pokoje. Zavřela jsem za sebou. Položila jsem na stůl lejstra, naklonila se k Tobiášovi, zašeptala:

„Tak co, lepší?"

A přejela mu prsty po stehni.

„Teď už zase horší..." řekl a znovu se otočil na židli od počítače.

„Počkej si do večera, nymfomanko!"

„Nejsem nymfomanka!!!" tvrdě jsem se ohradila a uraženě odkráčela z pokoje. Nejsem nymfomanka! Co si myslí ten... ten... pan Nepřístupný! Honilo se mi hlavou. To jsem si měla vybrat Karolínu! No... Asi ne, ale ani ho nemůžu pořádně prudit! Zamířila jsem k Teodorikovi.

„Ahoj," řekla jsem a položila na velký stůl uprostřed místnosti zbraně. Jedna AK-47, glock, Beretta.

„Přijď za hodinu, budeš to tu mít," zahlásil zpoza polostěny a já zase odešla. Hodina... Obvykle mu stačí půl... Zalezla jsem do pokoje a pustila se do čištení oblečení. Kožené kalhoty, bunda. Pod tím spousta různých pancéřových udělátek a plechu, pověšených na neprůstřelné vestě. Klasické střely odrážím, ale s AK-47 už mi udělaly pěkných pár jizev. Pod touhle propracovanou výbavičkou mám zeštíhlovací korzet (kvůli schování zbraní) a upínací punčocháče. Prádlo jsem hodila do pračky a ostatní věci vyčistila ručně. Radši jsem se zamkla, přece jenom jsem nechtěla, aby tam někdo vtrhnul, když pobíhám po pokoji nahá s koženou bundou v ruce. Ovšem hned, jak jsem se znovu posadila ke koženým kalhotám někdo zaklepal. Přehodila jsem přes sebe župan a otevřela dveře.

„Postrachu, ahoj," řekla jsem překvapeně.

„Ahoj, tady máš nějaký dopis ze školy a potkal jsem Tobiáše. Máš za půl hodiny přijít k němu do pokoje," řekl tiše, ale takovým milým hlasem. Jakoby se usmíval. Do obličeje jsem mu neviděla. Jeho klobouk dokonale bránil světlu z lampy, aby mi prozradil tajemství jeho úsměvu. Usmívá se, ale teď jsem podle hlasu poznala, jakoby se tetelil štěstím.

„Jo, dobře," řekla jsem a vzala si od něj malou obálku. Otočil se a odešel. Ještě chvíli jsem tam tak stála a říkala si, co se stalo. Potom jsem to přemýšlení vzdala a šla si přečíst dopis.

„Kecy, kecy, kecy... Pff... Cože? To jako, že budou mít kluci a holky spojenej tělocvik? Si dělaj prdel, ne?" prožívala jsem dopis.

„To jako po jednom úspěšném pololetí dostaneme o dva předměty víc? V polovině roku?!?"

***

Po úspěšném vyčištění a opravení prostřílené bundy jsem se vydala za Tobiášem. Neklepala jsem. Nechtělo se mi. Rovnou jsem vešla do místnosti.

„Ahoj," řekla jsem.

„Neklepeš?"

„Uhodl." Posadila jsem se na postel.

„Tak co jsi potřeboval?" zeptala jsem se.

„Zajedeme do tý ikey? Musíme ještě vybrat, který pokoj."

„Jo, no jo vlastně. Musíme koupit to letiště. Já bych to předělala v mým pokoji a z tohohle by jsme udělali pracovnu. Chtěla bych to udělat do fialovo tyrkysový..."

„Dobře, zajedeme zítra?"

„Jo, jasně."

„Neuvažoval jsi, že bychom si udělali vlastní bytovou jednotku? Naše pokoje leží vedla sebe, tak, že by jsme z těch dveří udělali vchodové a tady prbourali další. Tady by byl obývák, kuchyně a jídelna a vedle ložnice..." řekla jsem.

„Ty by jsi chtěla bydlet v jedný bytový jednotce?"

„Chtěla. Chtěla bych, aby jsme spolu chodili ven, koukali na televizi, jezdili na výlety, chci, abych nám vařila a aby jsi věčně neseděl tady..." Tobiáš se otočil. Konečně se na mě za celou tu dobu podíval.

„Rozhodla jsem se pro tebe, protože tě miluju a něco od toho očekávám a ono nic... Nic..." Mlčel. Vstal ze židle a posadil se vedle mě na postel.

„Jediná chvíle, kdy jsme spolu je, když máme akci... Ještě, že jste mě už alespoň obsadili do akcí."

„Tak jedeme."

„Kam?"

„Na Šumavu..." Usmála jsem se.

„Tak jo."

***

„Tý jo, minus dvacet!" zahlásila jsem.

„Hmmm... Dáš si čaj?"

„Jo, díky. Ještě, že je tu teplo." Posadila jsem se na gauč a pustila televizi.

„Nejede telka..." zabědovala jsem. To už Tobiáš nesl čaj. Byla jsem zabalená od hlavy k patě v peřině, svetru, ponožkách a čepici.

„Děkuju," řekla jsem a vzala čaj.

„Začíná se se prodírat zima," řekl Tobiáš.

„Tak pojď ke mě pod peřinu, umím hřát," řekla jsem s úsměvem.

„Ty umíš hřát?"

„No, ale budu zase zářit. Jinak to nejde." To už se Tobiáš hrnul pod peřinu.

„Mně se líbí, když záříš..." Třikrát jsem zaťukala na tetování, zavibrovala, začala zářit a hřát.

„Mmmm... Ty jsi jak topení... Jak ohřívač... Mmmm..." Posadila jsem se Tobiášovi na klín, omotala mu nohy kolem pánve a obejmula ho. Studil, ale po chvíli chytl teplotu.

„Půjdeme zítra lyžovat?" zeptal se.

„No, pokud bude mínus dvacet, tak ne," řekla jsem a potom mě něco napadlo. Tobiáš si všiml mého zářivého úsměvu.

„Ten úsměv znám... Ne! Teď pod studenou sprchu nejdu!"

„Proč bys měl jít pod studenou sprchu?" zeptala jsem se.

„Počkej, ty by sis nechala říct?"

„Ne, ale je tu posilka. To taky pomáhá," řekla jsem a zasmála se. Kupodivu se Tobiáš neurazil.

„Proč? Ty chceš moji pozornost a já chci sex. Co je na tom špatnýho? Kdy jsme to vůbec dělali naposledy?!?"

„Já tě chápu, ale je to sotva týden..."

„A to myslíš, že je málo?"

„No..."

„A proč s tím máš takovej problém?" zeptal se. Nechtěla jsem to říct, ale bylo na čase.

„Mě to od toho potratu bolí... Ne moc, ale minimálně mi to není příjemný..." řekla jsem tiše a trochu se odtáhla. Díval se mi do obličeje. Svěsila jsem hlavu.

„Proč jsi mi to neřekla?"

„Nevím, asi jsem si myslela, že to přestane..." Strčil mi uniknutý pramínek vlasů za ucho.

„Byla jsi u doktora?"

„Ne, už tam nikdy nechci... Připravil mě o dítě..."

„Tak si najdi jinýho..."

„Hm, ale co teď? Pustíme si film? Je tu DVD..."

„Co máme za DVDéčka?"

„Ve 3:15 zemřeš a Prci, prci, prcičky: Spolek Beta..."

„No, tos mi teda dala na vybranou... Tak prcičky, ne?"

„Hm... Tak jo..." Vstala jsem. Znovu mě chytla mírná křeč, ale to se děje často. Ovšem křeč se znásobila. Začala jsem křičet bolestí. Hrozná bolest... Neskutečná... Potom jsem omdlela.

***

„Její stav je stabilizovaný, ale minimálně týden tu pobude. Ještě nevím, co to je. Za chvíli jede na ultrazvuk." Otevřela jsem oči. Bílá místnost, doktor, Postrach, já, gynekologické křeslo, postel. Já na posteli.

„Co se stalo?" zeptala jsem se. Necítila jsem žádnou bolest.

„Nevíme," řekl doktor. Velice uklidňující.

„Kde je Tobiáš?" zeptala jsem se a trochu se povisunula po polštáři. Postrach přišel blíž.

„Zavolám ho, ale až po ultrazvuku. Je hrozně nervózní."

„Tak, jedeme," zahlásil doktor a i s postelí jsme se rozjely. Zavřela jsem oči a čekala.

„Tak, vyhrňte si triko," řekl doktor.

„Šestnáct... Vypadáš na méně..." Nevím, čeho tím chtěl docílit. Navždy budu vypadat na patnáct. Nestárnu, ale to on nemohl vědět. Mohl si tu připomínku klidně odpustit.

„To je nemožné..." řekl po chvíli.

„Vy jste těhotná. Vy jste po tom potratu stihla podruhé otěhotnět!!!" vykřikl.

„To není možné, to..." Regenerace... Proběhlo mi hlavou. No jasně. Když se mi cokoliv stane, ihned zapůsobí regenerace a během pěti minut jsem v pohodě.

„Museli ve mně kousek toho dítěte nechat..." řekla jsem.

„Nepatrnou část, tohle je normálně se vyvíjející dítě. To snad není možný, to jste si nemohla dát pozor!" začal blekotat doktor.

„Tichučko..." řekla jsem, vstala a odešla. Doktor za mnou cosi křičel, ale já to ignorovala. Regenerace... takže to dítě bude, jako já. Na chodbě stál Postrach.

„Dwen, vrať se tam!!"

„Ne, jsem v poho. Vím, co se stalo. Nepotřebuji lékařskou pomoc. Kde je Tobiáš?"

„Na konci chodby, ale měla by ses nechat vyšetřit."

„Ne, až po porodu," řekla jsem kameně a vydala se dlouhou chodbou.

„Dwen, jak ti je?!?" vykřikl Tobiáš hned, jak mě viděl.

„Dobrý, odvez mě domů. Budeme mít miminko. Jo a se sexem by už neměl být problém. Bylo to jen dočasný." Vyšla jsem z nemocnice.

„Počkej, co se stalo?"

„Dítě má stejný schopnosti regenerace, jako já. Je živé, zdravé. Narodí se. Bolest byla způsobena nějakým nervovým problémem." Prudce mě chytil, otočil a objal.

„Bál jsem se," řekl.

„Tak mě požádej o ruku..."

„Jak to s tím souvisí?"

„Nevím, nijak... Jenom, že se ten náš vztah nějak neposunuje. Místo toho, abys byl rád, že máme dítě, máš kecy o nějakým trapným bezvědomí. Moc dobře víš, že bych se z toho vždy probrala..."

„Dobře, tak já seženu nějakej prstýnek..."

„A co dítě?"

„Víš, že se toho dítěte trochu bojím..."

„Tak od tebe odejdu. Buď já a dítě, nebo nikdo, je ti to jasný?!??"

„Ty seš na mě tvrdá!"

„Protože je s tebou nuda..."

„Mrcho, pojď! Jedeme domů..."

***

Nikdy se mi pořádně nevyjasnilo, jestli mě Tobiáš miloval. Nikdy se mi nevyjasnilo, proč nás s malou Alice opustil hned po porodu, ale to je mi teď jedno. Teď bojuji o život a síly mi docházejí... Tahle mise se mi nevyplatila. Znovu... Znovu jsem přišla o dítě... Nikdy už to nebude, jaké to bývalo... Jsem znovu sama. Sama raněná, ale silná... Mnohem silnější... Skáču přes bránu, čas se zpomaluje. Dopadám na nohy a cítím ostrou bolest. Ne!!! Padám k zemi, schopnost regenerace nefunguje, umírám...

Jen zdánlivě... Nebylo to tu už?

Doufám, že se vám první řada Hedwiky líbila. :) Příští řadu přidám po prázdninách. Bude se jmenovat „Když někdo se jménem Hedwika zastaví svět." Bude o tom, jak se Dwen znovu probere a unikne vlastní smrti. Je z ní už třicetiletá žena, ovšem jen matematicky. Nikoliv tělesně. Žije sama, vzpamatovává se z úmrtí dcery a po pár letech jí přijde parte... A to jí dovede znovu do Nočního klubu. Do úplně změněného Nočního klubu. Dočista...

Pokud jste nečetli Noční klub, tak vám doporučuji si to přečíst. Tento příběh se odehrával před časovým úsekem vyobrazeným v knize, ale další řada bude navazovat na knihy. Sama jsem druhý díl nečetla, ale četla jsem Vyhlídky na věčnost a tam se na chvíli hlavní hrdina dostane do nového Nočního klubu. Takže pokud chcete, přečtěte si Noční klub, pokud ne, nevadí. Nejsou to zásadní informace.

Prosím pište do komentářů, jestli chcete další díl a pište váš názor! Co pozměnit, co upravit, co vyškrtnout!!!

Díky moc za komentáře,

Vaše Aliss

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování