Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tolik změn v pár dnech. Upřímně, radši bych byla mrtvá. Teď jsem za tu největší krávu, co se zabila. Ale já k tomu opravdu měla důvody. Už jsem neviděla žádnou další cestu. Janáček měl být zabit a já jsem byla v pohodě. Nic víc mě nemělo čekat. Všichni na mě teď tak divně koukají a nevědí, co jsem. Doteky mi teď už absolutně nevadí, ale lidé se mě bojí dotýkat. Vidí, že mám velkou sílu, když chci a taky jsem je dost zklamala. Nechápu to, měli by být rádi, že jsem živá!

04.06.2012 (14:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 930×

Seděla jsem na pohovce ve společenské místnosti a užívala si ten pocit. Pocit, že ten, kdo mě týral je po smrti. Že jsem zabila Gustava Janáčka. Ovšem mírně mi to kazil fakt, že i když sežeru pět porcí polívky, stejně nejsem úplně najedená. Mám chuť na lidské utrpení. Tedy na utrpení zlých lidí. Na zasloužené utrpení. Když jsem Janáčka zabila, cítíla jsem to. Cítila jsem, že mě to nasytilo, ale jen na chvíli, jelikož byl rychle mrtvý.

Kocour vyskočil na pohovku a posadil se mi do klína. Tentokrát byl zelený. To zvíře mě udivuje.

Místností voněla káva a skořice. Tomislav se zase vyřádil. On snad i kávu připravuje tři hodiny. Vešel do místnosti a položil na stůl malý šálek. Ten nejmenší šálek, který jsem kdy viděla.

„Ochutnej, z Etiopie..." řekl tiše, jako by ta káva byla malé dítě a on ji nechtěl vzbudit. Vstala jsem. Kocour stihl seskočit a následovat mě. Opatrně jsem ouško šálku vzala mezi dva prsty a ochutnala.

„Ty jsi kouzelník, Tomislave..." řekla jsem a znovu si usrkla. Byla výborná. Dokonce i na kávu byla dobrá a to já kávu se srdce nenávidím. Byl to takový zvláštní okamžik. Okamžik naprosté pohody a klidu. Všechno bylo tak pomalé a výrazné.

„Nic si z toho nedějel, oni si to jen musí nechat projít hlavou. Uznej, že znovuzrození a nadpozemská síla jsou pádné důvody, aby byli zaskočeni," řekl Tomislav a položil mi ruku na rameno. Byl to takový nezvyk, že na mě někdo sahá a já neucukávám.

„Díky, Tomislave, já je chápu, jenom si připadám jako kráva..."

„Ne... kdyby ses zabila o týden dříve, byla by jsi kráva. Byl by to útěk, ale takhle to byla statečnost. Málokdo by to dokázal. Zabít se pro dobro světa. Zabít se z přesvědčení," řekl.

„Jak z přesvědčení?"

„Zabila ses přece proto, že sis myslela, že je konec. Že jsi udělala vše, co jsi udělat měla, ne?"

„Jak to víš?"

„Já před deseti lety udělal to samé..."

„Jakto, žej si naživu?"

„Z přesvědčení ostatních, že ještě nenastal můj čas. Jako ty. Ten nad námi si přál, aby jsme ještě žili, ale tobě navíc dal možmost pomstít se. Pomstít se a bojovat za to, aby se to nikomu dalšímu nestalo," řekl. Mlčela jsem. Nebylo třeba slov...

***

„Takže Dwen, měli jsme takovou poradu. Je to pro nás pro všechny šok, ale budeme to respektovat. Popravdě v naší kariéře jsme viděli divnější věci než nadpřirozenou sílu a z mrtvých vstání. Na poradě jsme rozhodli, že ti k tvým šestnáctým narozeninám za předpokladu, že si uděláš řidičák pořídíme malou motorku a pokud se nám povede tě doučit potřebné věci nastoupíš na gymnázium," řekl Postrach. Seděli jsme v jeho pracovně, ale já se spíš než na jeho řeči soustředila na tetování. Během dvaceti minut by mělo zablikat a dát mi novou misi. Vrtalo mi hlavou, jaká by mohla být druhá mise bojovnice za osobní sovobdu... Prolézání sklepů a hledání vězněných dívek? Posílání stížností na policii? Vraždění neodsouzených tyranů? Nebo něco úplně jiného? Kolik bude celkem misí? Hlava mi z toho třeštila a najednou tateování zablikalo. Moje tělo znovu vibrovalo...

***

Zase ten časový skok. Stála jsem před postrachovým stolem a Postrach jen klepal na hodinky.

„Mělo to být až za deset minut," poznamenal. Jen jsem se omluvně usmála a čekala na vnitřní hlas.

„Vítej Modeli 0.1!"

„Nemohl by jsi mi říkat Dwen?" Zašeptala jsem a vyšla z místnosti.

„Dobře, Dwen. Tvoje další, druhá mise spočívá v zabránění. Přesněji v zabránění týrání jedné stejně stará dívky. Má celkem podobný osud, jako ty, když ufiknu poslední dva měsíce. Tady je adresa: Pavelkova dvacet tři, Havlůjovice. Dávej si pozor, těch chlápků by tam mělo být více a pro tvoje vlastní dobro si s nimi trochu pohraj. Potřebuješ se nasytit utrpením trestaných," řekl hlas. To už jsem vcházela do zbrojnice.

„Ahoj Teodoriku. Nějáký nůž a glock prosím," řekla jsem a Teodorik mi bez řečí položil na stůl glock upravený přesně na mou ruku a takový malý, ale extrémně ostrý nůž...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování