OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - 3. kapitola

16.05.2012 (16:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1131×

Probudila jsem se. Byla jsem již naplněná energií a tělem prolité teplo mi dodávalo pocit volnosti. Už jsem dokázala otevřít oči natolik, že jsem viděla barvy a obrysy velkých věcí. Byla jsem v místnosti sama a podle rudě svítících hodin na nočním stolku bylo buď osmého, nebo devátého prosince. Nepoznala jsem to přesně. Takže jsem prospala celou noc. Vše mě stále bolelo, ale méně. Už jsem dokázala bez větších bolestí hýbat pomalu rukama, takže jsem si podala brčko s potravou. Byla jsem sama, v teple, s jídlem, v měkké posteli, oblečená… Co víc si přát?

Neměla jsem problémy s nudou. Za ty dny strávené o samotě v morně jsem se naučila přemýšlet o kravinách, abych vyplnila volný čas při hojení ran. Byli jsme v podzemí. Nebyly tu okna, byla tu trochu vlhká zima a stěny byly obložené dřevem, takže se mi jiné vysvětlení nepodávalo. Nade mnou byly ještě minimálně dvě patra. Kroky jsem slyšela i kolem mě, takže tu má evidentně každý svůj pokoj. Pochopitelné… Jen já si můžu myslet, že spí spolu na pokojích jako na táboře. Pokoj byl opravdu designový. Fialové stěny, leopardí křesla a velká policová skříň. Naproti posteli visel velký plakát. Nevím, co na něm bylo, ale evidentně nějaký akční film. Pokusila jsem se posadit, ale moje ruce neměly takovou sílu, abych se posunula. Když jsem se pokusila opřít o ruce, málem jsem vyjekla bolestí. Teprve teď jsem si všimla mohutných ortéz na obou z nich.

„Tak nic," řekla jsem potichu a položila se na bok. Zabolelo to, ale zjevně jsem si tam nic nezlomila. Znovu jsem upadla do světa snů… bohužel nočních můr.

Seděla jsem v koutě velké místnosti. Vždy, když jsem se ocitla v tak děsivém prostředí, bylo mi jasné, co bude. Na sobě jen černé, dlouhé triko a pod sebou špinavou vodu. V místnosti byl stůl a asi sto různých, přímo starověkých, mučicích nástrojů.

„Bylo hůř… Bylo hůř…“ šeptala jsem si a klepala se. Tak kdo dnes? Janáček měl ve zvyku vodit si sem své úchylné kamarády. Janáček byl asi dvacetiletý, krásný muž. Ovšem to, co měl uvnitř, bylo odporné. David Gustav Janáček. Otevřely se dveře na druhém konci místnosti. Dovnitř se nahrnuli tři muži. Stejně krásní a mladí jako Janáček. Tedy ty největší svině, co si neváží lidské počestnosti a života. Posunula jsem se co nejblíž ke zdi. Byla jsem čistá, zdravá a namalovaná. To bylo velice neobvyklé. Potom mi to došlo. Moje tělo bylo o mnoho mladší. Bylo to ten den, kdy mě Janáček dovlekl do sklepa. Sen se prolínal s realitou a já myslela racionálně. Muži se pošťuchovali a nahlas se smáli. Potom si mě všimli.

„Hej, to je nějaká nová?" otočil se vysoký blonďák k Janáčkovi.

„Jo, čerstvá…“ řekl a všichni se začali smát. Mně do smíchu nebylo…

„Nechte mě!" křičela jsem, když mě táhli ke stolu. Potom jsem to vzdala.

„Chytrá," řekl černovlasý svalovec. Hodili mě na stůl.

„Robe, nůž," řekl Janáček a podíval se na toho menšího černovlasého. Ten vytáhnul z kapsy malý, ale velice ostrý nůž. Už mi chtěl rozříznout triko, ale já ho kopla do břicha. Svalil se k zemi. Muži už se po mně oháněli, ale já seskočila ze stolu a ještě jednou kopla ležícího Roberta, tentokrát mezi nohy. Rychle jsem se otočila, abych se bránila.

První zásah: Slabiny. Ohne se.

Druhý zásah: Kop do obličeje. Svalí se k zemi.

Třetí zásah: Kop do bránice.

Čtvrtý zásah: Dorazit kopem do obličeje. Bezvědomí.

Ověřeným postupem jsem zlikvidovala všechny.

„Wow…“ zašeptala jsem. Robertovi jsem sundala džíny, Janáčkovi fialové triko a tomu třetímu Conversky. Když jsem se oblékla, prohledala jsem je. Našla jsem mobil, klíče od cel, dva nože, glock a pár bankovek. Vše jsem si nastrkala za oblečení, a když jsem zjistila, že dveře nejdou otevřít, jednoduchým kopem jsem je vyrazila. Ocitla jsem se v dlouhé chodbě, kde byl i vchod do morny. Postupně jsem prošla všechny ohavné komory, ale nic jsem nenašla. Vyběhla jsem do schodů…

„Haló! Vstávat!" ozval se Kamilin hlas z rohu místnosti. Zavrněla jsem a schovala se pod peřinu.

„No tak, musíš se najíst," řekla Janička, sedíc vedle postele.

„Hmmm…“ řekla jsem a otevřela pusu. Tentokrát mi brčko dovedlo slanou, hustou hmotu.

„Co to je?" zeptala jsem se unaveně.

„Hodně řídká bramborová kaše," řekla tiše Janička. Usmála jsem se. Kaši jsem měla naposled v deseti. 

„Co se bude dít? Kdy bude výslech? Už byl?"

„Ne, výslech bude. Zdrželo se to, Janáček dělá problémy. Opravdu chceš být u toho? Výslech není nic moc…“ řekla opatrně. Zasmála jsem se, až se postel otřásala.

„Výslech není nic moc…“ zopakovala jsem po ní. „Copak? Děláte mu něco horšího, než vypalujete kovem iniciály, řežete do kůže, kopete ho, necháte ho několik týdnů hladovět a vpichujete mu jed do žil? Nebo je problém ve výslechové místnosti? Věřte mi, já něco vydržím…“ Bylo ticho.

„Je v našem zájmu, abys byla co nejdříve v pořádku. Jak fyzicky, tak psychicky a tohle ti nepomůže…“ řekla Kamila. Přesunula se na levý bok postele.

„Jak vůbec víte, že bude potřeba horších prostředků? Možná se ho jen zeptáte, na co potřebujete a on nebude dělat problémy. A věřte mi, tohle mi naopak pomůže."

„Dobře. Dostaneme tě na vozíček. Okoupeš se a doktor ti musí zkontrolovat zlomeniny a rány," řekla Janička.

„To asi nepůjde…“ zašeptala jsem.

„Proč?"

„Nenechám na sebe sahat. Na vozík se dostanu sama," řekla jsem a Jana si povzdechla.

„Dobře…“ řekla nakonec. Pochopila, že se mnou se není radno hádat. Kamila vyšla z pokoje a za chvíli dotlačila vozík. Přitlačila ho hned vedle postele a opatrně ze mě sesunula peřinu. Zabrala jsem a posadila se. Šlo to. Na vozík jsem se, sice s obrovskými bolestmi, ale dostala.

„Už trochu vidím…“ řekla jsem.

„To je dobře. Modřiny se hojí rychle," řekla Kamila a vytlačila mě z místnosti…

„Jak ti je?" zeptal se již tradičně Koláček, když vešel do pokoje.

„Oči už plně funkční, místo ran strupy a mohu chodit," řekla jsem jako vždy otráveně a posadila se.

„Tak to je čas na výslech. Řeknu Postrachovi," řekl Koláček a přišel k posteli.

„Tak, župan dolů!" řekl a já si poslušně sundala župan. Prohlédl si všechny mé rány, jizvy, zranění a usmál se.

„Výborně…“ potichu okomentoval Koláček.

„Asi začneme s výcvikem," zkonstatoval.

„Výcvikem?"

„Tím, že jsme tě sem vzali, jsme tě automaticky přijali do Nočního klubu. Musíme tě vycvičit," řekl a já jsem si uvědomila, že je to vlastně pravda.

„Dobře… Ovšem, jaký výcvik?"

„Střelba, boj zblízka."

„Nesnesu dotek…“

„Aha… Nevím, určitě ti Postrach vysvětlí pravidla. Dneska máš první schůzku s terapeutem a to bude prozatím vše. Musíš se vzpamatovat."

„Okay…“ řekla jsem a postavila se. Šla jsem na záchod. Byl hned vedle pokoje a bylo to maximum, co jsem ušla. Když jsem vyšla ze záchodu, stála jsem čelem k Tobiášovi.

„Konečně tě vidím v tvé plné kráse," řekla jsem a Tobiáš se zasmál.

„Jak ti je?"

„Jde to. Tedy fyzicky." Tobiáš smutně přikývl.

„Za chvíli za tebou přijde Postrach, donese ti rozvrh."

„Čeho?"

„No, hodin. Budeš mít hodiny terapie, hodiny výuky práva Nočního klubu, hodiny vzdělávání, tedy něco jako škola do života, hodiny snášení doteku, hodiny společenské komunikace, hodiny vycházek, hodiny střelby. To je vše."

„Škola do života?"

„Prostě normální škola, ale učí se jen potřebné věci. Rozbory vět jsou na nic," řekl a já si ho musela stále prohlížet. Je to teprve den, kdy vidím vše v plné kráse.

„Dobře," řekla jsem a snad podruhé za tu dobu, co tu jsem, jsem se usmála. Potom jsem se otočila a zašla do pokoje. Pokoj byl tak krásný. Znovu jsem si lehla a zabalila se do peřin. Bylo mi celkem fajn. Mohla jsem už i normálně jíst. Cokoliv. Chvíli jsem chroupala mrkev na svačinu. Potom jsem si četla. Mazlík mi donesla nějaký dobrodružný akčňák. Celkem dobrý, ale detaily průstřelu hlavy jsem přeskakovala. Někdo zaklepal.

„Dále!" řekla jsem zvýšeným hlasem a zaklapla knihu. Vešel Postrach.

„Ó, jak milé!" řekla jsem s ironií v hlase.

„Tady máš rozvrh. Za hodinu začínáš. Připrav se," řekl suše, podal mi papír a odešel.

„Takže snášení doteku," zašeptala jsem, když jsem se dozvěděla, co budu absolvovat jako první.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - 3. kapitola: