OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - 2. kapitola

15.05.2012 (19:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1219×

,,Rychle!" vykřikl Postrach, když se ze sklepa činžovního domu ozval dívčí křik. Všichni v mžiku seběhli schody a vběhli do dveří, ze kterých se bolestný křik ozýval. První obraz, který se všem z Nočního klubu zobrazil byl pohled na téměř nahou dívku přivázanou koženými popruhy k vlhké zdi. Po nohou jí stékala krev z vyřezané hvězdy nad pupíkem. Dívka upadla do bezvědomí a poslední co uviděla, byly rozmazané šmouhy rychlých pohybů…

Z pohledu Dwen:

Ležela jsem na posteli a jizvy mě bolely. Věděla jsem, že něco není úplně běžné. Vzpomínky se mi v hlavě neuspořádaně motaly a já chtěla otevřít oči. Přes obrovské modřiny na obličeji to ale nešlo, tak jsem jen přes rty procedila:

„Je tu někdo?"  

Nikdo neodpověděl, ale já přesto věděla, že v morně nejsem. Morna jsem říkala komoře ve sklepě, kam mě Janáček zavíral. Morna je zkratka pro hladomornu, ale hlad jsem většinou neměla. Bála jsem se, že jsem zase v nějakém jeho mučícím salónku, ale tu teorii mi vyvracela příjemná vůně a teplo. Probrání z bezvědomí je vždy těžké, ale lepší než zůstat v bezvědomí. Nové jizvy vždy pálí, podle toho se dá poznat, kolik jich mám. Nyní pálila jenom jedna velká na břiše. Krvavá hvězda. Hýbat jsem mohla prakticky jen konečky prstů a pusou. Všechny ostatní pohyby mě neskutečně bolely. Vdechovala jsem slabou vůni pánského parfému. Tu vůni jsem necítila několik let. Jediný člověk, se kterým jsem se stýkala, byl Janáček, a ten parfém nepoužíval. Když jsem zaslechla kroky, otřásla jsem se. Bála jsem se, že je to pan J., jak si říkával. Debilní… pan J. Slyšela jsem, jak se dveře otevřely.

„Jsi vzhůru?" zaslechla jsem šepot.

„Jo… Kde jsem?" řekla jsem.

„V bezpečí," řekl. Evidentně věděl, že zrovna tohle potřebuji slyšet.

„Super," řekla jsem. Cítila jsem, jak se tlak přenesl na stranu postele, někdo si vedle mě sedl. Potřebovala jsem odpočívat a kupodivu mi bylo úplně jedno, kde jsem a s kým. Vše mě bolelo a byla jsem unavená. Ucítila jsem jemný dotek na zápěstí. Ucukla jsem. Zaprvé to bolelo, zadruhé  se od nikoho nenechám ohmatávat a zatřetí… to nesnesu. Každý dotek, závan větru, zápach, vůně, vše mi připomínalo mornu. Nemám rodiče, prarodiče, ani sourozence. Jsem sirotek, ale to není to, co mě trápí. Trápí mě, jak jsem skončila. Třicetikilová, pobodaná, pořezaná, znásilněná chudinka bez jakékoliv svobody.

„Máš hlad?" ozvalo se již hlasitěji. Poznala jsem, že na mě mluví mladá žena.

„Jo…“

„Otevři pusu, dám ti brčko," řekla a zvedla se. I otevření úst pro mě bylo obtížné kvůli potrhaným rtům, ale dalo se to. Příval energie byl okamžitý. Chutnalo to jako… ovocná kaše, rozdrcené ovoce. V morně jsem dostávala jen chléb a občas šunku.

„Stačí?" zeptala se. Kývla jsem a znovu se pokusila otevřít oči. Stále to nešlo.

„Kde jsem? Kdo jsi?" začala jsem trochu panikařit, když jsem si uvědomila, že se o mě dobře starají. Co když mě chtějí prodat nějakému otrokáři, jako byl Janáček?

„Klid… Jsi v bezpečí. Jsem Jana. Ty jsi Hedwika, že?"

„Jo, Dwen…“ dávala jsem si v dlouhých větách pauzy, abych nabrala dech. „Kde konkrétně v bezpečí?" naléhala jsem. Jana si povzdechla.

„To se dozvíš," řekla nakonec.

„Asi potřebuju doktora."

„Už tu byl. Za pár dní by ses měla posadit. Máš polámané kosti, hodně ran a jsi silně podvyživená. Dej si ještě!" řekla a znovu se nade mě naklonila.

„Co to je?"

„Nastrouhaná jablka s rozmočenými piškoty a skořicí," řekla tiše a opravdu opatrně mi dala do pusy brčko. Chvíli jsem pila.

„Už nechci!" zasyčela jsem protivně. Nemám ráda, vzhledem k mým zkušenostem, když nade mnou má někdo převahu a v tuto chvíli to byli prakticky všichni.

„Kdy se dozvím, kde jsem?" zeptala jsem se.

„Za pár minut. Přijdou."

„Kdo?!" zeptala jsem se hystericky.

„Klid! Klid! My. Představíme se ti. Neboj se, jsi v bezpečí!" řekla milým hlasem a chytila mě za ruku. Znovu jsem ucukla a po tváři mi stekla slza. Zase vzpomínky…

„Promiň…“ zašeptala.

„Hmmm…“ zakňučela jsem potichu a Jana se začala zvedat.

„Kam jdeš?!" začala jsem znovu panikařit. Nechtěla jsem za žádnou cenu být sama.

„Nikam, podám ti vodu," řekla mile a poodešla. Znovu jsem se pokusila otevřít oči. Tentokrát to trochu šlo. Mezi malými škvírkami se objevil asi na vteřinu záblesk světla. Potom mě bolest překonala.

„Kde je?" zeptala jsem se vážně.

„Kdo?"

„Janáček…“ stěží jsem vyslovila jeho jméno. Prováděl se mnou ty nejhnusnější věci a evidentně to na mě zanechalo dosti velké stopy. Neodpovídala.

„Je daleko?"

„Je…“ řekla potichu.

„Neboj, on ti už neublíží…“

„Ublíží, najde mě."

„Pokud nám pomůžeš s pár nezbytnými věcmi, nenajde…“

„Jakými?"

„Vše se dozvíš. Už jdou," řekla a já se roztřásla a začala plakat.

„Co je?" zeptala se starostlivě Jana.

„Už jdou… To mi vždycky říkal, když měli přijít jeho kámoši z hospody…“ řekla jsem a utřela si do polštáře slzy. Otevřely se dveře a závan mírného větříku ke mně donesl mnohem silnější vůni pánského parfému. Bylo jich víc. Slyšela jsem kroky. Minimálně pět osob se rozestavilo kolem mé postele. Zopakovala jsem mou otázku:

„Kde jsem?"

„V Nočním klubu. Tajné organizaci. Přísně tajné," ozval se ostrý mužský hlas.

„Kde je Janáček?"

„Za mřížemi naší kobky. Večer má výslech a s největší pravděpodobností popravu," odpovídal přímo.

„Na co se ho budete ptát?"

„Kolik dívek věznil."

„Kdo jste?" řekla jsem.

„Já jsem Postrach. Dále je tu Tobiáš, Kamila, Mazlík, Kristýna a Rozmetal."

„Dobře. Proč tu jsem?"

„Jak jsem říkal, jsme tajná organizace. Šli jsme zadržet Gustava Janáčka za týrání, věznění a znásilnění. Našli jsme tě tam spolu s jednou dívkou, která nepřežila. Ovšem s tím nám to přináší obrovskou zodpovědnost. Za tebe."

„Doufám, že se mi co nejdřív zahojí oči."

„Proč zrovna oči?"

„Kdyby byla ta poprava. Abych se měla čemu smát," zasyčela jsem a zatnula i přes všechnu bolest pěsti.

„Měla bys být v klidu a ničím se nezatěžovat," řekl Postrach.

„Mám na vás prosbu…“

„Jakou?"

„Řekněte každý něco. Potřebuju znát váš hlas, je to jediné, podle čeho se mohu orientovat," řekla jsem.

„Já jsem Tobiáš," ozval se mužský hlas zprava.

„Já jsem Kamila," ozvalo se zleva.

„Já jsem Karolína, Mazlík," extrémně ostrý hlas zprava. Evidentně hodně naštvaný, ale usměrňovaný.

„Já jsem Rozmetal," milý, klidný hlas zepředu.

„Já jsem Kristýna," ozvalo se zleva.

„Děkuju," řekla jsem a zaryla hlavu do peřin. Během několika vteřin jsem usnula vyčerpáním…

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - 2. kapitola: