OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - 17. kapitola

17.06.2012 (19:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 970×

„Dwen, pochop, že jsme to udělali pro tvoje dobro."

„Já vám kašlu na dobro. Dokážu to přijmout, ale chci, abyste mě přijali mezi vás. Už nechci bejt ta ustaraná holka. Už na to nemám povahu. Dítě jste mi vzali, neodpustím vám to, jen říkám, že když se ke mně budete chovat jako k rovnocennému, tak vás budu moci snášet. Potřebuji nějaké stanovisko. Jsem už dospělá. Sice ne matematicky, ale psychicky jo. Chci, abyste mě brali, jako jednu z vás. Ne, jako někoho, koho máte na starost," řekla jsem suše svoje stanovisko. Jinak jsem to říct neuměla. Nechtěla.

„Dobře, uděláme přijmutí. Co se s tebou děje?" zeptala se Janička.

„Vzdala jsem se standratího modulu. Jsem volná. Jsem věčná puberťačka..." řekla jsem. Kolik na tom bylo pravdy? Opravdu hodně. Je to dobré přirovnání... Věčná puberťačka.

„Ty ses vzdala standartního modulu? Proč?"
„Protože nemám důvod být klidná, normální, citlivá. Je to jenom na obtíž." Janička mě pohladila po koleni a odešla.

„Jo a Jani! Zavolej mi Tobiáše," řekla jsem, ještě než se za ní zaklaply dveře. Natáhla jsem se na posteli. Bylo mi špatně. Bolelo mě břicho. Potrat není bez následků. Po chvíli se otevřely dveře. Znova mě přepadnul smutek. Tobiáš vešel, zavřel a posadil se velde mě na postel. Hladil mě do lýtku.

„Jak ti je?" zeptal se. Po tváři mi stekla slza.

„Dobrý... Já dobrý..."

„Je mi to líto, Dwen..."

„Pojď sem," řekla jsem a napřáhla k němu ruce. Naklonil se ke mě. Opatrně mě chytil pod lopatkami a dal mi pusu na krk.

„To nic nemění na tom, že tě miluju..." řekl.

„Já tebe taky."

Vstala jsem s pohovky v mém pokoji a šla najít Kocoura. To zvíře mi bylo najednou bližší. Všichni mi byli bližší a zároveň vzdálenější. Holt změny... ty jsou vždy zmatené a tohle byla obrovská změna. Málokdo se za pár vteřin zcela vzdá povahových vlastností. Vyšla jsem z pokoje, seběha do společenské místnosti, minula zírající spolubydlící (evidentně čekali, že budu brečet zalezlá v pokoji) a vešla do chodby. Kocour byl rozvalený v jeho pelíšku a kulil na mě velké, modré oči. Abyste si to špatně nevyložili. Jsem od teď pouze v nadpřirozeném modulu, takže jsem naprostý MODEL 0.1. Jak jsem řekla, nadpřirozený  modul je otevřený, volný, všeojebávající a nedává na jevo city, ale to neznamená, že nemůže být šťastný. Můžu být šťastná a výjmečně smutná. Můžu být rozčilená i klidná, ale nikomu se nějak nesvěřuji. Co komu do toho je?!? Kocour se zvedl a docupital ke mně. Opatrně jsem ho vzala do náručí a nesla si ho stejnou trasou zpět do pokoje.

„Dáš si svíčkovou?" Vykouknul na mě Tomislav z kuchyně.

„Ne, díky. Já od teď nejím," řekla jsem a uvažovala, že zajdu na lov lidského utrpení. Samozřejmě utrpení zlých lidí. Dokolébala jsem se s Kocourem do pokoje, hupsla na gauč a drbala Kocoura na hlavě. Vytáhla jsem zpod matrace krabičku cigaret a po sakra dlouhé době si zapálila. Bylo mi jedno, jestli mě někdo načapá. Všechno mi bylo jedno. Jak jsem tak vydechovala kroužící cigaretový dým, napadlo mě, že bych mohla zajít na nějakou párty nebo jen tak do baru. Všichni mi uvěří osmnácté narozeniny a alespoň se budu moct ožrat. Všechny zásoby alkoholu spotřeboval Teodorik a jsem si tměř jistá, že na promazáný zbraní to nebylo.

„Kocoure, budeš mi dělat ochranku?" zeptala jsem se.

„Víš, já přece nemůžu zesvětlit a začít vibrovat uprostřed sálu plného lidí. Ty se snadno schováš, ale mě by si mohli vyfotit a byl by průser," řekla jsem. Někdo bez klepání zalomcoval klikou.

„Mám zamčeno, kdo je?" zeptala jsem se hlasitě.

„Tady Postrach," ozvalo se zpoza dveří. Vstala jsem a otočila klíčem. Postrach vešel. Znovu jsem skočila i s Kocourem na gauč a přiložila si cigaretu ke rtům. Nekomentoval to. Pouze mi hodil jakýsi papír a odešel. Papír byl na dřevěné destičce a letěl blbým směrem, ale na moje reflexy to byla maličkost. Jen jsem trochu víc natáhla ruku a chytla to. Postrach nevypadal zklamaně, ani překvapeně. Vypadal děsivě, ale to on vždycky, i když nechtěl. 

25. 7. 1998

Vyberte téma (3), dle kterého vám budou přidělovány volitelné předměty: 

Hudební

Herecké

Lékařské

Historické

Zeměpisecké

Biologické

Fyzikální

Jazykové

Výtvarné

Gymnázium Jana Keplera.

„Stejně mě po chvíli z tý školy vyrazej, tak co..." řekla jsem si a zakroužkovala hudební, herecké a lékařské. Zapálila jsem si druhou a Kocour se snažil tlapkami pochytat dým. Vytáhla jsem si ho k prsoum a dala mu pusu mezi uši. Potom jsem ho znovu pustila. Doskočil vedle mě na gauč a schoulil se do klubíčka. Hladila jsem ho po srsti a uvažovala, co budu dělat. Potom bylo rozhodnuto...

Jede se do centra!

„Tady zahni doleva.... Tady doprava a jsme tu," navigovala jsem Tobiáše. Jeli jsme tři. Já, Tobiáš a Mazlík. Chtěla jsem dneska roztočil všechny prachy, co jsem našla u těch postřílenejch a podřezanejch chlapíků u mise. Z Mazlíkem jsem měly stejné, červené šaty těsně, TĚSNĚ pod zadek a boty na patnácti cm. No... to těsně bylo ještě více těsně. Načesané vlasy a velký výstřich tomu nasadil korunku. Seděla jsem vepředu. Tobiáš mi celou dobu pokukoval do výstřihu. Mazlíkovi to sice ze zadu moc nešlo, ale taky to zkoušela. Měla jsem dneska takovou poněkud... no... nadrženou náladu (není se čemu divit, s nadpřirozeným modulem to budu mít denně). Ovšem kvůli potratu teď nebudu moct dlouho provozovat sex... tedy s mužem. To mě přivádělo na dost... ehm... předtím neuvážené myšlenky. Znovu jsem pomyslela na dítě. Zabolelo to, ale když jsem si uvědomila, že za chvíli budu opilá a nebudu na to myslet, byla jsem „v poho". Jáj, to bude! Tobiáš zaparkoval hned před luxusním klubem, pohladil mě po stehnu a vypnul motor. Vystoupila jsem. Obešla jsem auto, otevřela Mazlíkovi. To už Tobiáš vystupoval. Mírně jsem kulhala. Břicho tupě bolelo, ale jen malinko.

Tobiáš mě vzal kolem pasu, políbil na temeno hlavy a zašeptal:

„Uděláme dohodu, já nebudu balit ženský, ty chlapy a jediný, koho si můžeě pouštět k tělu jsem já a Mazlík."

„Super," řekla jsem. To už nás dohnala Mazlík a obsadila mě z druhé strany. Každý ruku na jedné půlce mého zadku. Byl to zvláštní pocit. Klub vypadal jako casino, ale uvnitř to byl normální, celkem luxusní bar. Luxusně pajzlovný. Na jedné straně tancovaly krásné dívky na barevně rozzářené plošině a na druhé se mezi sloupy ocicmávaly už řádně opilé páry. Posadili jsme se u baru. Já si dala matonku (musím s alkoholem opatrně) a jeden doutník. Výhoda je, že mohu kouřit. Ne, že by to vynahradilo dítě, to zdaleka ne, ale bylo by těžké se toho vzdát. Mazlík mi dala ruku na stehno, těsně k hraně šatů. Tobiáš jen zavrtěl hlavou, políbil mě na rty a šel na záchod.

„Karolíno, neblbni. Ještě si proti sobě poštveš Tobiáše," řekla jsem apřejela prstem po hřbetu její ruky.

„Dyť spolu nechodíte, jenom tě zbouchnul."

„Máme se rádi. Ne, že bychom spolu něják chodili... Ani mě nepozval na rande, ale počkej alespoň, až bude opilý. To velice rychle usne, šoupneme ho do auta a můžeš strkat ruku kam chceš. Já moc pít nemůžu, takže u mě usnutí nehrozí," řekla jsem a Mazlík se usmála.

„Dobře, opijeme ho." Mazlík odtáhla ruku a napila se vína...

Tobiáš už dávno chrněl v autě a my se s Mazlíkem vlnily na parketě. Krom pár pus ještě k ničemu nedošlo. Vášnivé vlnění, ruka vysoko nad lemem šatů, druhá na žebrech pod podprsenkou. Pravé vzrůšo začalo až, když si Karolína vzala od barmana klíč k hotelovému pokoji nad barem. Cesta výtahem byla v klidu, kupodivu. Mazlík věděla o kamerách v rozích, ovšem hned jak se zaklaply dveře od pokoje, vrhla se na mě. Vášnivé polibky, šaty na podlaze, koupelna, spodní prádlo dole, sprcha, jazyk až v krku, ručník, lořnice, postel...

„Počkej, pozor. Potrat není bez následků!" Téměř jsem vykřikla na Karolínu tam dole.

„Neboj..." řekla s úsměvem a znovu strčila hlavu pod peřinu. Ještě, že už Tobiáš spí a že se to nedozví... Dech se betálně zrychlil, dýchání ztěžklo, vše se zpomalilo a mozek řinčel. Těžce jsem polykala a prsty zarývala do matrace. Jej, to byly trable. V tom nejlepším jsem myslela, co budu dělat. Tobiáš, nebo mazlík? Oba ke mě něco cítí, s obouma jsem něco... Exploze. Tak bych popsala to, co se mi odehrálo v hlavě. Ne orgasmus, ale exploze. Ztuhly mi svaly, srdce, dech...

„Mazlíku, ty jsi ďábel," řekla jsem, když jsem se mohla nadechnout. Posunula se po mém těle nahoru a já jí převalila na záda.

„Kocoure, co tu děláš?" zeptala jsem se s úsměvem, když jsem si všimla zelené kočky na parapetu. Mazlík mě položila ruku na zadek a zvedla hlavu, aby viděla Kocoura.

„Mňááááu," řekl a vyvalil se na parapetu. Sedla jsem si na Mazlíkův pas a líbala ji na krku. Kocour mezitím usnul. Pohladila jsem jí po vnitřní straně stehna. Tázavě se na mě podívala. Nasadila jsem takový váhavý výraz.

„Já nikdy... Ty víš, co... S holkou..." řekla jsem tiše a jakoby stydlivě.

„Neboj, já tě do toho nenutím," řekla, odhrnula mi vlasy a prsty přejela od důlku pod uchem až ke klíční kosti.

„Přestěhuj se ke mně. Na pokoj," řekla jsem.

„Co Tobiáš?"

„Nevím, je to strašně komplikovaný. Musím to s ním probrat, ale nejradši bych byla s tebou."

„Zeptej se sama sebe: Mazlík nebo Tobiáš?" No jo... Asi bych se měla zamyslet nad mou sexuální orientací. Který z nich byl pouhý úlet a který je pravá láska? To je i pro MODEL 0.1 těžká otázka. Druhá nejtěžší. První místo zabírá: Co opravdu jsem? Se vším všudy? Jo... a co když byli oba va úlet?

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - 17. kapitola: